Logo

Poslední rest Mrtvoly Martina Maniše


Příloha Manišova Vytí z hrobu 2000


Viz též doplňující poznámku z března 2001!

     Nedlouho poté, co jsem na stránkách lege.cz slíbil, že Mrtvola Martina Maniše od příštího roku konečně definitivně přestane vydávat i své stále sporadičtější Vytí, mi přišel e-mail, v němž mě kamarád, živící se typografií, upozornil na textík Ivana Straky na webu SWN Gentleman a typografické zvyklosti (a zejména pak na sérii následujících reakcí čtenářů i autora) s ujištěním, že se dobře pobavím. Což o to – místy jsem se docela nasmál – zejména autorovy odpovědi typu „Co mělo být sdělením tohoto příspěvku?" na čtenářské ohlasy sdělující mu, že je „pako", „pitomec" a „ignorant", byly vskutku neodolatelné. Na druhé straně jsem si ale při pročítání toho všeho zároveň uvědomil, jak nesmyslné bludy o typografii se mezi lidmi „od řemesla" rozmohly po pouhých deseti či patnácti letech od vítězného nástupu počítačové sazby. A také to, že jsem kdysi ve svých článcích sliboval, že někdy napíšu pár praktických poznatků, jak to dělat lépe. Ale nikdy jsem se k tomu nedostal a nakonec na to úplně zapomněl.
     Takže mi Straka skoro symbolicky ještě jednou posloužil jako živoucí memento mé vlastní nedostatečnosti a polovičatosti, a já tímto článkem tenhle dávný rest konečně alespoň trochu napravím, aby po tom Manišovi zůstalo taky něco užitečného.

     Nejprve ale ještě uvedu na pravou míru alespoň některé z bludů, obsažených ve zmíněných textech, jejichž kompletní souhrnné znění naleznete zde - číst je po jednotlivých souborech na SWNetu totiž znamená otevřít rovných dvacet oken.
     V původním Strakově příspěvku šlo především o to, že si „Gentlemana" v redakci „kolegyně ze sazby" troufla otravovat s tím, aby změnil pár slov ve svém článku za účelem likvidace parchantů. Což je prý „samoúčelná pitomost", čehož dokladem má být to, že autor „prolistoval desítky knih vyšlých v tomto století, a v každé našel tyto jevy dnes považované za prohřešky". Abstrahujme od „gentlemanské" logiky, podle níž by se na základě častého výskytu dopravních nehod dalo dojít k tomu, že dávat přednost v jízdě je samoúčelná pitomost. I v rámci takové logiky je totiž tento „přesvědčivý argument" dokladem pouze toho, jak málo a jakých knih autor četl. Já osobně mám ve své knihovně tisíce knih, v nichž se to parchanty jen hemží, ale také stovky takových, v nichž by ani nejbedlivější listovatel nenašel jediný. Není vůbec důležité, že se v nějaké lidové četbě nedbalo na typografii (a začasté ani na korektury a pravopisné chyby – viz kupříkladu Kočího Nejlacinější českou knihovnu vydávanou ve dvacátých letech v tehdy zcela neuvěřitelných stotisícových nákladech). Daleko podstatnější je fakt, že parchanty lze nalézt i v knihách, kde bychom je rozhodně nečekali – namátkou třeba v Dyrynkově obsáhlé Sazbě akcidenční, vydané spolkem Typografia v Praze roku 1920. Namístě by tedy byla otázka, proč tomu tak tehdy bývalo – avšak novinářští „gentlemani" se neptají. Oni vědí – je to „samoúčelná pitomost".

     Ve skutečnosti se všemi těmi příspěvky k debatě táhne jako příslovečná červená nit zjevný fakt, že jak Straka, tak jeho oponenti nemají nejmenší praktickou představu o tom, kterak vlastně klasická horká sazba vypadala. Já osobně jsem měl to štěstí, že jsem ji ještě zažil – štěstí proto, že se zánikem knihtisku přišla tiskařina – a potažmo i novinařina – o nemalou část onoho fascinujícího kouzla, které kdysi mívala; přes všechnu tu špínu, smrad a nepohodlí, nebo možná právě pro ně. Faktem ale na druhé straně zůstává, že kdyby měl „Gentleman" strávit jen jediný den v uzoučké a snad nikdy neuklízené tiskárenské korektorně a měl se soustředit na čtení v kraválu padajících řádků a cvakajících matric pěti Linotypů za zády, pravděpodobně by pak svou dnešní „kolegyni ze sazby" na rukou nosil, i kdyby ho nutila předělávat ve všech jeho článcích úplně všechny odstavce.
     Celkem snadno a s potěšením se zapomíná, že takový novinový článek se v těch časech musel pokaždé vyťukat do mašiny minimálně dvakrát – jednou (když dobře) v redakci na stroji a podruhé ho přepisoval sazeč v tiskárně na již zmíněném Linotypu (v moderněji vybavených tiskárnách Rossiji). Z pojmu „řádkový sázecí stroj" si sice i laik dnes snadno odvodí, jakým způsobem asi tak mohl pracovat, ale méně si už v éře počítačů uvědomujeme, že každá korektura provedená v takové sazbě znamenala, že sazeč musel přepsat kompletně celou řádku znovu – a pokud byla po opravě delší či kratší, pak i všechen další text až do konce odstavce. Přitom nezřídka vyrobil nové překlepy, takže dva náhledy obtahů bývaly zdravé minimum.
     Za takových okolností je pak pochopitelné, že patlat se s nějakými parchanty byl luxus, který si všude dovolit nemohli (už třeba jen z časových důvodů) – ostatně i v počítačové sazbě, která je z tohoto hlediska daleko flexibilnější, je někdy řešení tohoto problému velmi zapeklité, ale k tomu se ještě vrátíme. Mimochodem – v rozporu s obecnou představou vycházely nejpečlivěji vysazené a zredigované knihy a časopisy nikoli před válkou, ale za bolševika, kdy čas a práce neměly valnou cenu, takže si redaktoři a korektoři mohli opravdu vyhrát. Démonizovaný úpadek typografie po přechodu na fotosazbu nesouvisel ani tak s technikou sazby, jako spíše tisku (ofset je a vždycky bude pro tisk písmenek horší, ač jinak přesnější a technicky dokonalejší – jde o stejný rozdíl jako mezi čistě elektronickým technopopem a „ručně" hranou hudbou) a samozřejmě i s úpadkem obecného vkusu.
     Jak hluboce počítačová typografie poznamenala dnešní vnímání oboru jako celku, dokumentuje nejlépe tvrzení pana Žáčka, který ve své reakci suverénně označuje termín parchant za nadávku, používanou „jen dnešními rychlokvašenými détépáky, kteří tím předvádějí, co jsou zač", zatímco správně „se odjakživa říká vdovy a sirotci". Ve skutečnosti je samozřejmě pravdou pravý opak – vdovy a sirotci jsou otrockým překladem z angličtiny, který se u nás začal používat teprve z nutnosti přeložit nějak menu v textových editorech. I Rambouskův a Peškův Polygrafický slovník z roku 1976 ještě překládá „widow" jako „panchart / parchant (východová řádka první na stránce)" a slůvko „orphan" nezná vůbec – kdyby znal, byl by překlad týž, pouze v závorce by stálo „odstavcová řádka na konci stránky". Jiný terminus technicus pro odlišení parchantů v češtině opravdu neexistoval, takže lokalizátorům softwaru nezbývalo nic jiného, než si pomoci „vdovami" a „sirotky", což zjevně rychle zdomácnělo – snad až příliš rychle.
     Nejpříznačnější pro celou dnešní počítačovou typografii je ale představa, že lámací program je schopen udělat něco za sazeče. Setkáváme se s ní už v původním Strakově textu (podle nějž jsou stránky, na nichž se hlídají parchanti, „dole zubaté, neboť nestejně dlouhé" – ano, pokud je vysadil na počítači hlupák, který nechal zapnutou volbu kontroly „widows/orphans", je tomu vskutku tak) a v plné kráse ji prezentuje již zmíněný Žáček svou adorací TeXu, jako programu, který „používá heuristický algoritmus" čímž lze „programově simulovat práci sazeče". Takže nikoliv, pánové – dokud nebude existovat umělá inteligence, schopná estetického vnímání, nebude nikdy k dispozici žádný DTP software, který by dokázal cokoli kloudně ohlídat sám!

     Čímž se konečně dostáváme ke slibované praktické části.
     Základním předpokladem alespoň trochu kvalitní sazby provedené na počítači je vypnout naprosto všechny automatické služby, které nabízejí lámací programy (a dnes pohříchu i mnohé textové editory). Tedy nejen kontrolu parchantů, ale kupříkladu i počtu rozdělených slov pod sebou apod. Nanejvýš si ještě lze usnadnit práci zadáním čistě parametrických voleb (třeba počtu liter, které smí při dělení slov zůstat na konci řádku, na dvě – aby nedocházelo k mluvnicky sice přípustnému, ale ohyzdnému dělení slov typu „o-tázka"; situace, kdy by bylo nezbytné porušit toto pravidlo, jsou zcela výjimečné). Absolutní puristé však samozřejmě nepoužijí ani ty, a ponechají si naprostou volnost při vytváření definitivní typografické úpravy textu.
     Čím sofistikovanější program, tím víc práce dá v něm odhalit a vypnout všechny „inteligentní funkce" (bývají výrobcem zásadně implicitně nastaveny na co největší – tedy nejškodlivější – úslužnost). O mnohých z nich často ani profesionální uživatelé vůbec nemají tušení – vzpomínám si na nelíčené překvapení největšího „gurua" jisté renomované firmy, věnující se počítačové sazbě, když se mi podařilo na jeho monitoru vyhledat, kde se v Quarku (který sám nepoužívám), vypíná automatické prostrkání liter v krátké řádce – což je mimochodem nešvar, s nímž se lze i dnes setkat až překvapivě často nejen u začátečníků. Ostatně ve většině profesionálních pracovišť počítačové sazby vůbec texty moc sázet neumějí, což celkem logicky vyplývá z jejich přednostního zaměření na barvu a čarování s grafikou, takže výstupy rozličných fandů, pracujících doma na starém átéčku v TeXu, bývají v oblasti knižní sazby často podstatně lepší, než když zadáte tutéž zakázku nejdražšímu typostudiu.
     Poté, co jste všechno šťastně povypínali a napustili text, je třeba především udělat korektury do již víceméně definitivního znění – tedy takového, v němž se už nebude zásadněji měnit délka řádek a odstavců. Teprve při zanášení oprav do stránek má smysl začít ručně korigovat chybné či nevhodné dělení slov, včetně hlídání počtu opakovaných výskytů dělítek pod sebou. Typografické normy připouštějí nejvýše tři (ve sloupcové sazbě výjimečně až pět) – ale samozřejmě ne zcela vždy je účelné to respektovat – někdy bývá víc dělení pod sebou menším zlem, než děravé řádky. V naprosté většině případů je však možné upravit dělení tak, abychom se podobným skrumážím vyhnuli – buď od první řádky posunováním dělítek ve slovech dopředu (tedy „ředěním" řádek), dokud některá z dalších řádek nepřeteče bez dělení, nebo zrušením dělení uprostřed kumulace dělítek, pokud zde najdeme vhodné slovo, u něhož zůstalo před dělítkem jen pár písmen, a řádka tak nebude příliš děravá. Někdy je ale třeba sáhnout i k mírnému prostrkání či zúžení prokladu liter v řádce (nejvýše o 1 ems %); jindy naopak pomůže přikázat rozdělení u slova nad výskytem takové skrumáže, aby přetekly všechny řádky pod ním. Vždy jde o záležitost sazečova citu, zkušenosti a odhadu, co asi tak může daný odstavec provést.
     Je tudíž zcela zřejmé, že nikdy nemůže existovat software, který by něco takového byl schopen udělat za sazeče. Běžný DTP program při automatické kontrole výskytu rozdělení pod sebou jednoduše rozdělí všechno, co se dá, nejvýše třikrát a čtvrtou řádku nechá být, i kdyby na ní zbyla jen dvě krátká slůvka. Ani poněkud rafinovanější TeX samozřejmě nikdy ani zdaleka nedokáže to, co zkušený sazeč vidí na první pohled, protože prostě nemyslí. Pravda – mnozí dnešní pracovníci typostudií nejspíš také ne – a podle toho pak jejich práce vypadá. Kdeže je konec těm starým nerudným strejcům za Linotypy, kteří při sázení stačili častokrát ještě opravovat pravopisné chyby a překlepy v dodaných textech!
     Pokud jde o parchanty, mají se věci velmi podobně, a Strakův názor, „že jde o pochybnou estetickou normu vedoucí k tomu, že stránky (resp. sloupce na stránce při vícesloupcové sazbě) jsou nestejně dlouhé", je, jak již bylo řečeno, toliko projevem faktu, že jeho typografický obzor v tomto směru končí u zaškrtnutí volby „kontrola osamocených řádek" v MS Wordu. Tak se to samozřejmě nedělá a ve skutečnosti praktická aplikace této normy naopak nikdy nesmí vést k tomu, aby stránky či sloupce byly nestejně dlouhé. Ostatně právě proto ho také jeho „kolegyně ze sazby" otravovala, aby text upravil. Neboť opravdu nejčistší způsob, jak se v autorském textu vypořádat s parchanty, je autorská korektura.
     Pokud narazíte na člověka, kterého absolutně nezajímá, jak bude jeho kniha či vysazený článek vypadat, můžete si být naprosto jisti, že nestojí za to jeho výplody číst (v opačném směru však tato úměra zdaleka tak jednoznačně neplatí). Grafická úprava je totiž stejně podstatnou stránkou psaného slova, jako dikce a gesto u slova mluveného, a pokud si tuto samozřejmost spisovatel neuvědomuje, dostává se do stejné situace, jako koktavý a napůl chromý herec, přesvědčený o tom, jak skvěle hraje Romea či Hamleta.
     Takže pokud „kolegyně ze sazby" přišla za svým – řekněme – kolegou z plků, aby si pár slůvek připlkal a jeho text tak alespoň na oko dobře vypadal, prokázala mu tím vlastně úctu jako autorovi, kterému záleží na jeho díle; inu – mýlila se. Protože jinak by si nejspíš s parchantem dokázala poradit sama – možnosti sazeče jsou v tomto směru značné, i když rozhodně nikoli neomezené.
     Ideálním případem, který před nástupem počítačové sazby prakticky nepadal v úvahu, je sloučení „sazeče" a redaktora do jediné osoby. To u nekanonických textů umožňuje flexibilitu, o níž se starým sazečům ani nesnilo. Řešení parchantů a jiných typografických nepravostí lze pak snadno provést „redakční úpravou" – seškrtáním, nebo naopak doplněním nějakého toho příslovce či nahrazením slova synonymem jiné délky, eventuálně spojením či rozdělením odstavců.
     Teprve v textech, do nichž naprosto zasahovat nelze, dnes musí i takto jazykové a stylisticky vybavený redaktoro-sazeč vystačit s prostředky výhradně typografickými. Podstatnou část z nich jsme již zmínili výše v souvislosti s dělením slov. Prostým rozpálením celého odstavce s dlouhou, či stažením jiného s krátkou východovou řádkou o jedno, nejvýše o dvě ems % (procenta em-mezery) lze často přidat či ubrat kýženou řádku, aniž by změna prokladu byla výrazněji patrná. Jinou možností, jak natáhnout odstavec, může být přikázané dělení slov – zejména u delších odstavců bývá někdy efekt přetažení konce slova v některé z počátečních řádek až neuvěřitelný. Vždy je ovšem třeba dbát na to, aby vzniklé zvětšení mezer mezi slovy ve zředěné řádce nakonec nevypadalo hůř, než samotný parchant.
     Dlužno přitom přiznat, že právě zde počítačová sazba efektivní kontrolu textu velmi usnadnila. Kupříkladu při sazbě knih lze nyní jednoduše ubrat či přidat řádky třeba i na několika stránkách před výskytem nežádoucího parchanta, nebo prostým posunutím celého textu kapitoly o řádku zrušit hned několik parchantů zároveň. V horké sazbě to znamenalo kompletně přesadit všechny odstavce se změněným prokladem a ručně přestrkat řádky ve všech rámech opravovaných stránek. Kromě toho, že to bylo pracné a časově náročné, přinášel s sebou takový zásah riziko všemožných chyb, včetně těch, které byly zcela specifické pro knihtisk a které dnešní čtenář už vůbec nezná – kupříkladu zpřeházené či vzhůru nohama otočené řádky. Pro počítačového sazeče je to záležitost na pár vteřin, a pokud přitom hlídá konce řádek změněných odstavců, nemůže v podstatě zkazit vůbec nic.
     Tím jsme si konečně odpověděli na otázku, kterou si měl položit Straka při listování starými knihami – tedy proč se v nich vyskytuje tolik parchantů. Prostě proto, že jejich odstraňování bylo v éře knihtisku záležitostí natolik pracnou, že z čistě pragmatických důvodů na to vydavatelé často rezignovali. Důvodem dnešního formalismu je především to, že jeho dodržování není příliš složité – arci pokud to sazeč umí.
     Přesto samozřejmě existují i v počítačové sazbě situace, kdy se prostě parchant vyřešit nedá. Kritické jsou zejména třířádkové odstavce ve sloupcové sazbě, u nichž likvidací „sirotka" buď rozhodíme vyvážení sloupců, nebo vyrobíme „vdovu". Sám jsem za tu dekádu, co se počítačové sazbě prakticky věnuji, mohl pustit nějakých pět, deset parchantů, u nichž se mi nepodařilo najít žádné lepší řešení.

     Všechna pravidla a zvyklosti pochopitelně procházejí určitým vývojem i změnami úhlu pohledu. „Zvyklostmi" jsou nazývány právě proto, že jde o cosi, na čem se lidé prostě dohodli a zvykli si na to. Pokud si zvyknou na něco jiného, budou holt mít jiné zvyklosti. Ostatně i v typografii lze snadno pozorovat posun zvyklostí a následného způsobu vnímání – kupříkladu ony ligatury, po nichž tak nyje Petr Mach ve svém příspěvku do debaty na webu SWN, jsou dnes většinou lidí už vnímány jako něco zcela nepřirozeného a cizorodého. Kdysi jsem jedním z prvních fontů, do nichž Franta Štorm doplnil ligatury i ve verzi pro PC, nadšeně vysadil knihu se všemi slitky, které jen existují. Zákazník i autor to jednohlasně odmítli jako ohyzdné, a já musel celou sazbu předělat. Od té doby jsem ligatury použil už jen jednou jedinkrát – v replice barokního grimoáru, kam prostě jednoznačně patřily. Stejně rušivě dnes na většinu lidí začíná působit používání dlouhých pomlček, které bývalo ještě před dvaceti lety zcela běžné – a není důvod se tomuto posunu vnímání nepřizpůsobit. Proč ne – používejme tedy pomlčky střední – je to opravdu jen otázka zvyku.
     Podobně Strakův názor, že hlídání parchantů je „samoúčelná pitomost", by samozřejmě byl naprosto legitimní, kdyby nešlo jen o povrchní výraz lenosti, ale o součást nějaké jeho vlastní estetiky. Namísto toho se ještě sám oportunisticky obhajuje, že v knižním vydání jeho deníčků ony jím tak opovrhované „typografické zvyklosti dodržovány jsou"!

     Nejpodstatnějším limitujícím faktorem dobré typografie dnes není ani tak neumětelství sazečů, ale nezájem a spěch zákazníků. Pokud se opakovaně setkáte s tím, že pečlivost vaší práce naprosto nikdo nejen neocení, ale ani nerozpozná, proč byste měli být pečliví? „Gentlemanovy" teze totiž rozhodně nejsou žádným originálním pohledem na „věci jinak", jak mu podsunuje Mojmír Svoboda, ale naopak se v nich projevuje výhradně ten nejordinérnější vox populi; veškerá původnost spočívá toliko v bezelstnosti, s níž je Straka ochoten napsat i to, co by se uvážlivější lidé tímto způsobem přece jen trochu styděli ventilovat. Nicméně v praxi vám samozřejmě i oni kdykoli řeknou: „Vykašlete se na nějaký parchanty – dyť to stejně nikdo nepozná – hlavně když to bude oboustranně zarovnaný a do zejtřka hotový!"

Mrtvola Martina Maniše





Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU