Logo



Archiv je uspořádán dvěma způsoby:


A) chronologicky s podrobnějšími údaji, a to
  1. publikované materiály
  2. materiály z různých důvodů nezařazené

B) tematicky
(v kategoriích: textové editory / DTP / utility / hry / hardware / rubriky / polemiky a odpovědi / komentáře / různé)



Úvod

   Idea uspořádat archiv mých článků mi zprvu přišla poněkud narcistní, a navíc poměrně nezajímavá. Nic není staršího, než včerejší noviny a předloňský software; kombinace novinových recenzí softwaru, z něhož nejméně polovina se dnes už vůbec neprodává, mi připadla obzvlášť šílená.
   Pak jsem si teprve uvědomil, že spousta těch textů nebyla jen o softwaru, ale i o souvislostech s nevirtuálním světem a jiných věcech a že koneckonců pár těch článků by pořád mohlo zaujmout i ty, kteří je tehdy nečetli; pro jiné by naopak mohly být určitým závanem nostalgie, připomínkou časů, které s odstupem pouhých několik let vypadají jako prehistorie.
   Navíc právě inflace slov, kterou jinak Internetu vyčítám, mne nakonec obměkčila – koneckonců, proč ne. Nikdy by mne třeba nenapadlo vydat své novinové články knižně. Kniha a noviny jsou dvě úplně různá media, která nemají společného nic jiného, než že se obojí sází z písmenek; nedokázal jsem po pravdě řečeno nikdy číst souborná vydání žurnalistiky ani od takových pánů, jako byl Čapek nebo Kisch; mimo noviny jde přinejlepším o studijní materiál, ale rozhodně o nic, co by samo o sobě stálo za knižní edici. Kniha je vždy pokusem o sáhnutí po věčnosti, snahou vyškrábat své iniciály do zdi času, zatímco noviny mohou být nanejvýš jen reflexí okamžiku, obvykle navíc nepřesnou a zrádnou – dnes pro čtenáře, po letech pro autora. Ale publikace na Internetu? To je už vůbec jen takový pšouk, datové nic, zmagnetovaný kousíček kovu rotující čert ví kde...
   Takže proč ne.

   K počítačové publicistice jsem se dostal jako slepý k houslím – jen náhodou jsem se pracovně ocitl v kontaktu s redakcemi IDG, pro jejichž tehdejšího spoluvlastníka jsem připravoval úplně jiný časopis. Protože jsem tehdy jinak vcelku neměl do čeho píchnout a pociťoval jsem určitý absťák od kontaktu se čtenáři (jestli jste o tom snad pochybovali, tak nepochybujte – žurnalistika je droga tvrdá jako heroin), naklepal jsem narychlo jedinou mou dodnes občas citovanou recenzičku: T602 – poněkud drahá konverzní utilita.
   Byla to arcidrzost – o počítačích jsem nevěděl lautr nic; písíčko jsem tehdy vlastnil sotva půl roku a předtím jsem měl jen několikrát na pár dnů od kamarádů půjčeného Sinclaira či Atari ST, na nichž jsem se naučil pouze to, jak nahrát hru z kazety či diskety. Článek nicméně k mému překvapení vzali – ne že by se jim tak líbil, ale tehdy byl asi opravdu kumšt sehnat někoho, kdo dokázal psát o počítačích tak, aby věty dávaly alespoň formální smysl. Tak jsem rychle střihnul ještě jeden článeček: stále velmi kacířské Kradete?... Ale zajisté!
   Tento příspěvek konstatoval kromě jiného prostý fakt, který by dodnes dokázal vytočit BSA k nepříčetnosti, a sice že všeobecné nelegální používání softwaru vyplývá nemalým dílem i z lichvářských cen, které jeho výrobci udržují z časů, kdy software byl ještě čímsi výlučným, co mohlo použít jen pár stovek či tisícovek lidí. Článek nakonec vyšel jako první, ačkoli jsem předpokládal, že s ním budou problémy. Nebyly – nehovořil totiž o nikom konkrétně. Zato Šestsetdvojka mne prý chtěla rovnou žalovat, naštěstí jí to údajně její právníci rozmluvili. V Poněkud drahé konverzní utilitě jsem totiž provedl něco do té doby bezprecedentního – prohlásil jsem o konkrétním, nota bene českém výrobku, že stojí za starou belu.
   Věřím, že mezitím v Šestsetdvojce dospěli k správnému závěru, že můj článek je nejenže ani v nejmenším nepoškodil, ale spíše jim prospěl, jelikož jakékoli rozvíření hladiny vždy znamená dobrou reklamu – v paměti zákazníků nakonec nezůstává nějaké hodnocení či denunciace, ale ZNAČKA. Jakkoli mizerný jejich editor byl, stal se stejně nejprodávanějším softwarem u nás (relace mezi kvalitou a prodejností jsou totiž velmi vágní obecně, a u softwaru zvláště, ale to už bychom příliš zabíhali). Naopak Pragotext, který jsem relativně chválil nejvíc, skončil hned tou verzí, kterou jsem recenzoval. Jediný, kdo si z těch článků odnesl něco praktického, byl snad jen výrobce T613, který, pokud mne paměť neklame, nakonec šířil v souladu s mým doporučením program dál jako shareware, a doufám, že na tom aspoň něco vydělal; skutečně bych mu to upřímně přál.
   S tím ostatně souvisí obecně traktovaný blud, že když o něčem píšete negativně, tak výrobci určitě nepřejete; nejspíš mu závidíte jeho zisky či úspěch. Nikoli – je to prostě jen názor a případné varování čtenáře před ukvapeným vyhozením peněz, nic víc. Podobnými nesmysly ostatně s oblibou proplachuje mozek národa i ředitel Médeny, Olófěný, Cínofý (jak říkával obrst Fliedler), který – jak se někdo jen otře o okraj té jeho komerční žumpy – hnedle piští o tom, jak jim všichni závidí jejich úspěch. Krucifix! Pro mně stokrát zůstane Nova úhrnem záplavou sraček pro vylízané mozky a je mi přitom úplně jedno, jestli se najde iks milionů blbů, kteří na ni budou čumět od rána do večera a kupovat každou pitomost, na kterou si tam kdo zaplatí reklamu. a kdyby měla sledovanost třeba 99 %, stejně nebudu tleskat, jak to dělají dobře; jen si pomyslím, že se nám Gaussova křivka průměrného IQ v populaci povážlivě posunuje doleva. Nicméně když tam náhodou pustí 8 a 1/2, Dr. Divnolásku nebo Zběsilost v srdci, klidně a bez předsudků si na to přepnu – koneckonců žádná dramaturgie není neomylná.
   Podobně mne absolutně nezajímají firmy, které vyrábějí software. Naprostou většinu těch lidí neznám, netrpím žádnými apriorními idiosynkraziemi a je mi úplně jedno, jestli své výrobky s miliónovými zisky prodají, byť by byly sebehorší. Jde mi pouze program a zaznamenávám svůj vlastní dojem z něho. Najde-li se pak mezi čtenáři hlupák, který tomuto dojmu bez výhrad uvěří, je mi to líto, ale pro tyhle lidi nepíšu. Naopak – vždy jsem opakovaně zdůrazňoval, že neexistuje „objektivní“ recenze, která by poskytovala nějaký „pravdivý obraz“, a to včetně rádobytechnických testů plných srovnávaných čísel; hodnocené parametry tvoří vždy jen zlomek skutečných funkcí.
   Ale vraťme se zpátky k mé nedlouhé spolupráci s IDG. Redakce tehdy kdesi vyštrachala jazykového redaktora, který o počítačích věděl ještě méně než já a bohužel neměl ani valné ponětí o češtině. Chraň pámbů, abych ta polohantýrková, poloslangová zvěrstva, která jako Maniš předvádím, bral jako normu čistoty jazyka – naopak, obávám se, že by musela přivést k šílenství každého poctivého jazykového redaktora. Nicméně pokud je už jednou dílče akceptujete, není důvod neakceptovat je v celku, a neponechat je všude kromě oněch pasáží, kde se mi zrovna povedl nějaký ten logický lapsus, vyšinutí z vazby, překlep či dokonce – nikdo nejsme neomylný – hrubka. Tenhle pán se nicméně vyznačoval tím, že v textu moje chyby nechával a místo nich opravoval ta slova, která jej esteticky pohoršovala, přičemž stačil napáchat chyby další, tentokrát svoje.
   Trochu mne to otrávilo, takže jsem pak trval na tom, aby články vycházely neredigované s příslušnou poznámkou. To zase otrávilo redakci, nelíbily se jí ani negativní ohlasy na mé články, nakonec pak i mé články samotné a vůbec já celičký. Takže jsme se nakonec nerozešli v dobrém a má Manišovská existence mohla skončit jen o málo později než začala. Zásluhu (či vinu) na tom, že se tak nestalo, má Petr Koubský, který mne vyhledal a angažoval jako autora Softwarových novin, jímž jsem kupodivu dodnes. Za těch pět let měl už s mými články tolik problémů, že se občas sám divím, že je ještě tiskne; každopádně až toho nechá, přestane Martin Maniš existovat jednou provždy.

   Některé články v archivu obsahují doplňující komentáře; obligátně jsou připojeny ke všem nepublikovaným příspěvkům. Zde už tedy jen pár slov na objasněnou ke „cause Straka“. Ing. Ivan Straka mne poprvé atakoval za Konverzní utilitu v Computerworldu 32/1991 – již tehdy ve své plné mesiášsko-demagogické zbroji. Tehdy jsem ještě neznal jeho fígle, takže jsem sepsal částečně kajícnou odpověď, která ovšem už vyjít nesměla a čtenář ji poprvé najde mezi články odloženými ad acta. Až do letoška jsem se domníval, že mne tehdy opravdu přistihl na hruškách a teprve při zpracování starých článků pro Lege artis na Webu jsem zjistil, že tomu tak nebylo, že pouze už tehdy použil svou oblíbenou (ostatně jedinou, ale za to brilantně propracovanou) techniku podsunout oponentovi něco, co nikdy neřekl, a pak s tím dramaticky polemizovat (podrobnosti uvádím u zmíněné odpovědi).
   V roce 1992 vypukly mé šarvátky s panem inženýrem naplno. Petr Koubský tehdy totiž dostal nápad, který byl sice skvělým dokladem jeho demokratického smýšlení, leč jinak ne zrovna chvilkou nejsvětlejší: aby se ing. Straka vždy na konci čísla vyjádřil k jeho obsahu. Podobné hodnocení se dělává třeba na redakčních poradách, jenomže tady to bylo veřejně a černé na bílém. Netrvalo dlouho a z hodnocení se stalo kolbiště polemik s mými články a odpověďmi na předchozí polemiky; vypadalo to celkem srandovně a skoro mne to začalo bavit, bohužel se však ukázalo, že pan inženýr k tomu přistupuje místo mnou předpokládaného nadhledu spíše s podhledem. Takže jsme toho kočkování nechali, později se pan Straka stal členem redakce a tím to – až na vzácné drobné přestřelky – skončilo.
   Letos z jara mi pan inženýr ve svém deníčku opět vložil do úst něco, co jsem nikdy neřekl – tentokrát naštěstí dokonce jako citát, takže nebylo těžké dokázat mu, že lže. Pak jsme spolu vyměnili několik mailů, nad nimiž mi zůstával rozum stát.
   Celkem často se stane, pokud diskutujete s věřícími všeho druhu (počítaje v to i fašisty, komunisty a jiné isty), že narazíte na zeď z jejich blbé víry – kterou – čertví proč – máme podle nich my ostatní ctít a respektovat. U pana Straky jsem narazil na tutéž zeď, jenomže bez té víry a všude. Narozdíl od dřívějších polemik přes ni tentokrát neprošlo už vůbec nic.
   Trochu jsem z toho znervózněl a začal sledovat jeho jiné četné půtky, vedené z části po Internetu, a s hrůzou jsem zjistil, že prostě vůbec nechápu, o čem mluví, že ta zeď je nejspíš oboustranná. Tak kupříkladu z jeho „polemik“ o eutanázii jsem vůbec nepochopil, zda je vlastně pro nebo proti eutanázii, ale svůj názor každopádně hájil velmi statečně a s agresivitou sobě vlastní.
   Přišel jsem v životě do styku s různými lidmi od géniů po debily; zažil jsem hocha, který, když rukoval, jel ve svých 18 letech poprvé v životě vlakem, a pána, který byl schopen se písemně vyjadřovat už pouze v matematických rovnicích. S každým jsem se alespoň na něčem domluvil. Tak absolutní informační blok jako s ing. Strakou jsem nepoznal nikdy. Vede mne to k jedinému závěru: že jsme prostě nejspíš příslušníky jiného živočišného druhu, nebo že jeden z nás dvou je vetřelec či mutant. Ježto oba máme své čtenáře, kteří snad chápou, co chceme říci, musí nás (živočichů, vetřelců, mutantů) být celé skupiny – žijeme vedle sebe a nevíme o své odlišnosti.
   Zřejmě tedy existuje druh, u něhož se gentlemanství projevuje tím, že mu není zatěžko neustále sepisovat nenávistně cholerické výlevy, jaký je ten či onen příslušník jiného druhu nenávistný cholerik, protože někde publikoval něco, co gentlemoun nepochopil, a pochopil-li, nesouhlasí. V neafektivním stadiu pak tato ráce generuje dojmologie typu – byl jsem v restaurantu a dobře (špatně) jsem se najedl; zahlédl jsem X. Y. a měla hezké nohy (pokud je měla tlusté a chlupaté, výjimečně vítězí gentlemanství nad obsedantní potřebou referovat); všeobecně však převládá kantorské poučování každého od gentlemanova domovníka, přes papeže až k předsedovi vlády, že takhle přece nenenene, alébrž jinak (případně jak, ale nikdy ne proč).
   Pokud se náhodou i vy stanete předmětem podobného výlevu některého z příslušníků této subspécie Karatelských referentů, je úplně nejlepší nad tím prostě mávnout rukou, protože plácáním do hnoje se člověk nakonec vždycky pořádně zahnojí. Jestliže však přece neodoláte a pustíte se s ním do polemiky, mějte vždy na paměti, že jde skutečně o jiný živočišný druh, s nímž nelze nalézt společnou řeč. Neudělejte stejnou chybu, jakou jsem páchal já, že se budete pokušet o něčem skutečně diskutovat; jediným možným postupem zde zůstává ta nejbrutálnější demagogie. Referentům vůbec nejde o věc, ale o vás. Takže bude-li řeč třeba o problematice záložních zdrojů, neopomeňte zdůraznit, že oponentova babička se prodávala v Hradci na rynku po dvou krejcarech, že on sám ve škole dvakrát propadl z dějepisu a naučil se kouřit od prasynovce Konráda Henleina, připomeňte, jak kolaboroval za totáče a zakončete tím, že má pravé varle menší než levé a že už mu dávno nestojí péro. Pakliže se trefíte do správných mindráků, je možné, že ho z toho klepne pepka, a v tomto jediném případě jste polemiku vyhráli. Jinak bude následovat odpověď ve stylu, že vaše babička chodila za krejcar, vy že jste agent KGB a vaše varlata že nikdy ani nesestoupila. Pro takový případ se ovšem musíte v závěru své první (a poslední) polemiky pojistit prohlášením, že na další osočování z oponentovy strany nebudete odpovídat, čímž jej ponecháte v pozici vzteky šílícího buldočka, jemuž kočka pomočila hlavu a pak hbitě utekla na střechu. Je to sice elegantně sprosté, ale z eristického hlediska jde pořád jen o pouhou plichtu.

Martin Maniš
1. června 1997




Technická poznámka: Soubory byly převedeny z formátu MS Word 5.0 Kamenických; nelze tudíž vyloučit, že při konverzi došlo k nějakým neplechám. Při převodu bylo mimo to nutno oželet formátování textu, takže tučné a kurzivní písmo bylo doplněno pouze tam, kde jsem to pokládal za nezbytně nutné. Konečně je třeba mít na zřeteli, že jde o původní podobu textů, redakčně neupravenou, takže v nich zůstaly některé překlepy a chyby. Podle komentářů by se možná mohlo občas zdát, že si redakční práce nevážím – to je samozřejmě nesmysl – sám jsem se téhle nádeničině věnoval dostatečně dlouho na to, abych byl více než vděčen každému bystrému oku, které ohlídá všechny voloviny, jichž se našinec i při sebevětší pečlivosti (a ona někdy zase tak moc velká nebyla) dopustí. Konečně cítím nutnost poděkovat redakci Softwarových novin (a to všem členům bez výjimky) za trpělivost a toleranci.





Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU