Logo

ČÍSLO 7 (5 na Webu)






      Oproti původním předpokladům je nakonec i poslední Internetový Kabaret zcela jiný, než jeho tištěná verze. S tou se na tomto místě setkáte po novém roce v souvislosti s přeměnou Kabaretu v Památníček Manišího písemnictví; najdete v ní mimo jiné podrobnější vysvětlení Manišova skonu, kterým se nyní nebudu duplicitně zabývat. V dnešním pokračování bylo totiž nutné alespoň v hrubých obrysech dokončit pár námětů, které jsem jinde jen nakousl a slíbil, že se k nim v budoucnu ještě vrátím. Protože už nebude žádné budoucno, musel jsem to udělat teď. Poslední dva příspěvky pak vznikly jako aktuální reakce na šumy v síti, které se náhodou námětově vcelku hodily, aby symbolicky zakončily Manišovu bludnou cestu počítačovou pouští.






CHCEŠ SE SJET?
BRUS INTERNET!



      Račte si příležitostně povšimnout, že proti drogám brojí ponejvíce ti, kteří o nich vůbec nic nevědí. Nemají ponětí o farmakologii ani o fyziologii závislosti, jejích typech a objektivních rizikách. Vyzbrojeni toliko svou svatou vírou a několika statistickými grafy statečně vyrážejí do boje za omezení svobody svých bližních ve jménu zachování jejich zdraví a – aby to bylo emocionálnější – také „zdraví našich dětí“. Nikdy si přitom nepřipustí, že dělají práci, za kterou by jinak drogové mafie musely zaplatit těžké miliardy a kterou si v konečném důsledku odnesou právě jejich děti. Nebo jste snad někdy slyšeli o trafikantovi či hokynáři, který by obcházel diskotéky a lákal dítka na cigára či na kořalku?
      Je vskutku směšné naslouchat lidem, jejichž alkoholismus už dávno přesáhl stadium běžného potátorství, jak se rozhořčují nad marihuanou, jejíž účinky jsou subjektivně prakticky identické s opičkou (a míra závislosti jakož i negativní následky chronického abúzu podle některých autorů dokonce menší než u ethylismu). Nad bůčkem se zelím spokojeně přikyvují televiznímu zpravodajství hlásajícímu, jak skvělé zákonodárství konečně zatne tipec feťáckým sebevrahům. Žádný z těch umaštěnců si samozřejmě nikdy nepřipustí, že množství mrtvých toxikomanů je jen zlomkem počtu lidí, umírajích denně na následky přežírání a vysedávání před teleskříňkou. Bylo by zajímavé sledovat, jak se tváří pánové, kteří s vážným ksichtem proklamují, že toxikomané (čas od času též kuřáci, alkoholici a HIV-pozitivní) by si měli ze svého hradit péči o zdraví, které si sami poškodili, nad stejně logickou (respektive stejně fašizoidní) tezí, že nemocní s infarktem by si ji měli platit taky.
      Na druhé straně je možná dobře, že bojovníci proti drogám vesměs postrádají širší rozhled; vzpomeňme jen na morbidní důsledky americké prohibice a hned je zřejmé, jaké hrůzy by mohla tahle svoloč natropit, kdyby si uvědomila celkové souvislosti a začala zakazovat VŠECHNO, co nám objektivně škodí. Můžeme jen doufat, že alespoň vlastní zlozvyky zabrání spasitelským idiotům zakázat nám kromě kouření a pití alkoholu kupříkladu také čaj, kávu, kakao, rafinovaný cukr a živočišné tuky, což jsou všechno záležitosti rovněž zcela nesporně zdraví škodlivé.

      Zdaleka to ovšem nejsou všechny drogy, jejichž negativním účinkům je dnešní človíček vystaven. Teprve gamblerství přinutilo širší veřejnost k tomu, aby si uvědomila, že existují i jiné než chemické závislosti. Nejmasivnější a nejzhoubnější z nich je televize. Proti debilizačnímu působení tohoto globálního proplachovače mozků vypadají heroin či crack jako vcelku neškodné nicotnosti, protože jejich účinky jsou alespoň rychlé a zcela zjevné a závislost se týká relativně malé části populace. Moc, kterou dávají distributorům a dealerům, se týká jen jejich nešťastných obětí a je ničím ve srovnání s možnostmi mediálních bossů, kteří se už dávno stali skutečnými stínovými vládci planety.
      Nefarmaceutických závislostí je samozřejmě celá řada; explicite tak můžeme označit vlastně všechny stereotypy lidského chování. Podstatné jsou však jen ty, které člověka svazují, omezují a otupují. Nejstaršími z nich jsou pověrčivost a především víra, tj. pověrčivost institucionalizovaně zneužívaná ku prospěchu kléru; obecně se to ovšem týká všech individuálních i organizovaných fanatismů. Je vcelku jedno, jestli zabíjíte heretiky nevěřící v neposkvrněné početí, nebo kulaky, nebo židy; zároveň snad ovšem netřeba zdůrazňovat, že církve, spolky či strany sdružující podobné magory jsou daleko nebezpečnější, než jeden vraždící fanatik.
      Computery přinesly nové drogy – k nejzjevnějším nepochybně patří počítačové hry. Ty méně zjevné jsou samozřejmě hrozivější; nejzávažnější z nich je Internet.
      Nemám teď zdaleka na mysli jen ony šílené brusiče, trávící na síti osmnáct hodin denně, u nichž byla závislost opakovaně konstatována. Každý člověk, který Internet používá k čemukoli jinému, než k mailování vzkazů a vyhledávání potřebných dat, je už toxikomanem, i kdyby se připojil jen jednou za měsíc. Stínový svět Webu jej lapil a bude jen otázkou času, kdy nebožák úplně propadne tomuto alternativnímu bytí. Neboť nikoli stereoskopické brýle, trojrozměrná doomovská grafika a zavěšení v rotujícím „gamodromu“, ale temná zákoutí Internetu jsou tou pravou virtuální realitou dneška.
      Nejsvůdnější z iluzí, které Internet nabízí, je pocit kosmopolitního kontaktu; velkého debatního klubu, jehož se může zúčastnit každý a v němž poprvé zcela demokraticky mají všichni stejnou možnost být slyšeni a vyslyšeni; média, ve kterém každý může vystavit na odiv plody svého ducha, aniž by o tom rozhodoval nějaký dramaturg či redaktor. Jak autor, tak ostatní debatéři přitom zůstávají fyzicky anonymní: nemusí naslouchat nakřáplým hlasům ostatních, dívat se do jejich ošklivých tváří a čichat jejich pach... Takový pocit dokáže zlomit i největší individualisty, kteří doposud zdatně odolávali všem toxikomanským svodům masové kultury. Internet tak časem může snadno zbořit i poslední bašty samostatného úsudku, které v tomto jediném velkém granfalónu ještě odolávaly. Nakonec zbydou jen přírodní myslitelé, kteří se včas stáhli do mikrosvěta svých venkovských příbytků a kteří na počítač v životě ani nesáhli.
      Toto riziko osobně pokládám za nejtragičtější možný důsledek Internetového kšeftu rozpoutaného Gatesem. Bude jich samozřejmě mnohem víc – ztráta schopnosti normální přímé mezilidské komunikace, absolutní inflace slova, ještě větší obecná negramotnost a neschopnost rozlišovat hodnotu zbožštělých „informací“. A tak dále.

      A co teda ten Maniš vlastně chce – ptá se teď možná leckterý Internetový fanatik – zakázat Internet? Co se s tím dá podle něj dělat?
      To je velice jednoduché: nic! Případné zakazování možná jednou obstarají nějací spasitelé, kteří se domnívají, že zákazy jsou tím nejlepším způsobem, jak vyřešit problémy tohoto světa. Mou celkem prostinkou koncepcí vždy bylo, že svoboda individua končí tam, kde začíná omezovat svobodu druhých. Z tohoto úhlu pohledu lze celkem snadno zaujmout postoj k četným do nekonečna promílaným etickým otázkám. Vezměme si třeba takovou eutanazii – požadovat po lékaři aktivní vraždu by bylo stejně drastickým omezením jeho svobody, jako je nynější úzus znemožňující trpícím provést důstojné suicidium; celá problematika se pak ve skutečnosti zredukuje na otázku možné pasivní eutanazie, tj. vysazení léčby u komatózních pacientů (což je opravdu velmi komplikovaný problém); naopak otázka trpících, kteří z důvodu bezvědomí či úplné paralýzy nemohou o svém životě rozhodnout sami, je tak vyřešena sice drasticky, ale prostě – mají bohužel zatracenou smůlu. Zní to možná nelidsky, ale račme si uvědomit, že z hlediska dnešního blbého a zcela nelidského zákonodárství mají smůlu úplně všichni! Podobně je tomu i s interrupcemi – dokud je dítě součástí matky, nemá absolutně nikdo právo omezovat její svobodu rozhodnutí, co sama se sebou udělá (a vůbec už pak ne z hlediska partikulárních zájmů nějaké pitomé víry).
      Také drogové problematice dává výše uvedená definice svobody celkem jednoznačnou dimenzi – nelze omezovat cizí svobodu postupné sebevraždy, jíž drogy jsou. Pochopitelně, že vhodným způsobem zfetovaný jedinec dokáže naopak velmi zdařile omezovat svobodu vaši, to se však týká i jedinců opilých a nejčastěji ze všeho bohužel také jedinců zcela střízlivých. Navíc drogový rauš stejně jako opilost nejsou důvodem k exkulpaci.
      Na každý pád vám bude asi dost jedno, jestli vás přepadne toxikoman zfetovaný drogou užívanou legálně, či ilegálně. Je nesmysl předpokládat, že legalizace by počet podobných zločinů zvýšila; naopak – pokud si závislí jedinci budou moci svou dávku obstarat za pár šestáků ve výdejním středisku, nebudou muset přepadávat kolemjdoucí, aby si opatřili nekřesťanské peníze pro dealera. Jediným skutečným rizikem legalizace drog ve skutečnosti je, že by se stát mohl ukázat jako ještě horší vydřiduch než mafie a nakonec by ruinoval toxikomany ještě drastičtěji; už dnes to ostatně dělá s kuřáky a alkoholiky.

      A co to má společného s Internetem? Samozřejmě především to, že je naprosto nesmyslné nejen uvažovat o jeho zákazu (což ostatně asi napadne málokoho), ale i pokoušet se ho jakkoli regulovat a cenzurovat (což naopak stále častěji napadá velmi mnohé). Smyslem tohoto článku tedy v žádném případě neměl být bojový pokřik, ale prosté upozornění.
      Lidé by si totiž měli být alespoň vědomi následků svých závislostí, byť to většinou nebude nic platné. Je vhodné mít na paměti, že následkem chronického kouření je karcinom plic, přežírání se infarkt, heroinismu nakonec obvykle předávkování nebo AIDS, dívání se na televizi sekundární demence a brousení Internetem naprosté odtržení od reality a zajetí v pseudoproblémech virtuálního světa, které může skončit až za hranicí psychózy.
      Samotný náhled na věc může totiž toxikomanům pomoci ne-li už rovnou zbavit se své závislosti, pak alespoň nenechat se jí úplně pohltit.


      Výše uvedený text jsem původně zamýšlel napsat v podstatně větším rozsahu do některého z jarních Kabaretů v Softwarových novinách. Jelikož jsem mezitím umřel, pokládal jsem za podstatné publikovat zde alespoň tento hrubý náčrtek. Obsahuje pro můj vkus až příliš mnoho nerozvedených tezí, které je tak třeba chápat jako pouhé axiomy, což jejich hodnověrnost zvláště v očích fanoušků Internetu radikálně snižuje. I kdybych však věc dopracoval a doplnil o důkazy, tyhle lidi by to stejně nepřesvědčilo. Partička webových toxikomanů je totiž stejně nepříčetná a hluchá k argumentům, jako jiní bratři ve víře, takže proč se s nimi vůbec hádat?! Ostatním se omlouvám za nedotaženost textu na straně jedné a přílišnou užvaněnost na straně druhé (ta však naopak dobře dokumentuje, co všechno je možné nablít na rozsahem prakticky neomezované webovské stránky – například v novinách by nikdy nevyšla ta zcela redundantní odbočka o eutanaziích a interrupcích; tu bych vyškrtl hned při prvním čtení, ale takhle – proč, když už jsem ji jednou napsal!?). Důvodem zařazení výše uvedeného náčrtku ovšem byl také následující příspěvek, který s touto problematikou do značné míry souvisí.






DENNÍ DÁVKA



      Není žádným tajemstvím, že nemám rád Neviditelného psa. Ve skutečnosti ovšem nemám rád osobní Internetové deníky vůbec – Pes je toliko jejich zástupným synonymem, což je zcela přirozená daň z úspěchu. Podobně často hovoříme o Nově a máme na mysli komerční televizi vůbec. Svým způsobem je takovéto zpříslovečnění samo o sobě skvělý triumf; nese sebou ovšem i četné negativní stránky. Jednou z nich je právě fakt, že jen a jen na vaši hlavu dopadnou i četné spršky, mířené ve skutečnosti na širší plochu.
      Ředitel Železný interpretuje veškerou kritiku Novy jako projev závisti, což je samozřejmě nesmysl – jediný, kdo může Nově závidět její úspěchy, jsou ostatní televize. Ředitel Neff jde na to rafinovaněji: veškerou kritiku prostě ignoruje a ty žvásty o závisti obstarají jeho věrní nohsledové.
      Železný i Neff samozřejmě dělají svou věc dobře, problém jaksi není v nich, ale v té věci. Nikdo nikdy nedokáže provozovat inteligentní komerční televizi – ta dvě adjektiva si navzájem odporují. A bude-li soutěžit agresivně blbá televize s televizí vkusně blbou, určitě vyhraje ta první.
      Podobně prostě nelze vyrobit osobní Internetový deník jinak, než že se z něj nakonec dříve či později stane jen kupa grafomanských výlevů. Samotný nápad vyžaduje na jedné straně obrovskou míru narcismu, megalomanie a mesiášství, na straně druhé pak neobyčejnou novinářskou rutinu, pohotovost a rychlost, a konečně – protože prakticky vždy jde alespoň zpočátku o pouhé hobby – také nesmírné fanatické nadšení a zaujetí pro věc.
      Všemi těmito atributy je Neff bohatě vybaven a Neviditelný pes je také objektivně vzato vskutku nejlepší – to Nova ostatně také. Nejlepší ovšem ještě neznamená dobrý.

      Přes nesrovnatelně větší dosah, vliv a význam je oblbující účinek Novy na populaci paradoxně možná méně významný, než loužičky, které v mozcích čtenářů zanechává Neviditelný pes. Vkus věrných konzumentů Novy už totiž horší být nemůže a o jeho zlepšení – pokud by vůbec přicházelo v potaz – nemají Nováci ani ten nejmenší zájem. Naproti tomu lidé, kteří se dnes u nás potulují po Internetu, jsou pořád ještě z větší části tím zvídavějším, aktivnějším a citlivějším zlomkem populace. A tak ačkoli počet čtenářů Psa je zdánlivě zanedbatelný – snad každý malý regionální deník jich má víc – jde právě o ty jedince, jejichž vkus pokazit lze.
      Neffovi se už dnes bohužel podařilo udělat ze Psa jakýsi životní styl; určitý druh světonázoru či alespoň módy.
      Lze předpokládat, že převážná většina čtenářů si svou denní dávku Psa šlehne hned po ránu; po té, co přijdou do zaměstnání, nabootují počítač, uvaří si kávu a připojí se na Internet. Familiární forma, kterou Neff zvolil, jim dává pocit sounáležitosti a pravdivosti; spolu s příslušností k u nás zatím stále relativně exklusivnímu Internetovému klubu pak i jisté zdání výlučnosti. Prostě jsou „in“, oni jsou ti, kteří VĚDÍ.
      Pravda – málokterý z nich by to formuloval právě takhle. Účinek drogy také popíše jinak nezúčastněný farmakolog a jinak ten, kdo se právě vrátil z tripu. Nelze ovšem vyloučit, že přijde doba, kdy zkušené oko dokáže rozeznat notorické čtenáře Psa stejně jako dnes odborný terapeut pozná feťáka bezmála na první pohled. A nebude to rozhodně jen podle toho, že budou všichni za každým druhým slovem říkat „buééé“.
      Ojedinělí kritici zatím Neviditelnému psu vyčítali hlavně jeho bulvárnost. To je naprostý nesmysl. Bulvár se stal pro jisté jedince univerzálním zaklínadlem pro dehonestaci čehokoli, s čím v novinách nesouhlasí nebo čemu nerozumí (viz následující kabaretní číslo), a obvykle nemají nejmenší ponětí o tom, co bulvár vlastně je. Pes není dokonce ani jakýmsi subbulvárem; z hlediska žurnalistiky představuje fenomén, jaký se snad v celých dějinách dosud nevyskytl a jehož pojmenování historiky teprve čeká.
      Důvod je prostý – žádné noviny na světě by si nikdy nedovolily plýtvat papírem na bláboly o tom, že toho dne pan redaktor dostal Respekt až ve čvrtém stánku nebo že mu do bazénu spadla myš a pan redaktor ji chtěl vylovit čeřenem zrovna ve chvíli, kdy mu někdo zavolal (obé viz NP 2. 12. 1997, kdy tyto řádky píši). A nejsou to nějaké fejetonky či sloupky – jde o prostá sdělení, z nichž se skutečně nedozvíte nic jiného, než tato interesantní „fakta“.

      Neffova psí „žurnalistika“ se postupně vyprofilovala do skutečně originální metodologie: večer se podívá v televizi na zprávy a přetlumočí je několika stručnými větami; tu „nejdůležitější“ událost vybere a okomentuje vlastními hlubokomyslnostmi, nedosahujícími obvykle ani běžného standardu hospodských mouder a vypíchne nějaký ten obzvlášť legrační citát. Po té vylíčí, kam se toho dne pomočil jeho pes Bart a co pěkného mu řekla jeho paní Michaela. Každý den tytéž obraty, tytéž vtipnosti, které použity poprvé nebo podesáté mohly být ještě humorné, avšak posté a potisící už mohou nadchnout jen ty opravdu nejpsovštější fandy.
      Příspěvky externistů jdou striktně v linii tatíčka Astona, většinou si ovšem netroufají napodobit jeho výsostný „neformální“ styl. A tak jediný důvod, proč má vůbec smysl upřít na Psa občas oko, jsou příležitostné odkazy na zajímavé dokumenty, poslední dobou ostatně čím dál tím méně časté. Vůbec se zdá, jakoby miliontý návštěvník už zcela dekompenzoval Neffův narcismus a definitivně jej zbavil soudnosti, již dříve následkem nestřídmého fetování Internetu značně oslabené a vzdálené realitě.
      Neuvěřitelné je i knižní vydání dvou tlustých svazků plných lokálek ze Psa; když se spisovatel, který má za sebou několik románů a povídkových sbírek zblázní natolik, že uspořádá soubor té nejsprostší deníkářské rutiny a ještě nad jeho vydáním div nekřepčí indiánské tance, je to už co říct! Uvědomme si, že ani Karel Čapek, jeden z mála autorů tak prestižních, že mu již za života vycházely Sebrané spisy, si nikdy netroufl souborně vydat svou běžnou žurnalistiku – a nejspíš ho něco takového ani ve snu nenapadlo, neboť měl jistě na paměti, že nic není nezajímavějšího a staršího, než včerejší noviny. V úplnosti byly jeho články vydány až koncem osmdesátých let a opravdu jde jen zřídkakdy o četbu, která by měla jiný než studijní a historický význam. Jedním dechem ovšem podotkněme, že i ten nejnicotnější z Čapkových sloupečků má nesrovnatelně vyšší literární (když už ne informační) hodnotu, než oba svazky Neviditelného psa dohromady.

      Dosavadní kritika Neviditelného psa vycházela bohužel především z okruhu kolem Čulíkových Britských listů. Ačkoli v mnoha dílčích bodech byla vcelku trefná, k meritu věci se nepřiblížila. Ani nemohla – musela by totiž přiznat, že Britské listy na tom nejsou o nic lépe (jako ostatně i všechny další Internetové one-man-show deníky). Metodologický rozdíl spočívá v tom, že Čulík si přečte ráno noviny a pak píše a píše a píše. Potenciálně je tento postup sice zajímavější, protože zatímco Neff civí na české zprávy, které si každý může pustit sám, Čulík alespoň komentuje a excerpuje britský tisk, větší části našich čtenářů z různých důvodů nepřístupný. Internetová povrchnost a užvaněnost však triumfuje i v tomto případě, takže výsledek opět není ke čtení. Listy mají kupodivu i poměrně malou sledovanost – snad je to také tím, že jim chybí ona subjektivně-sdělovací dimenze. Možná kdyby si Čulík koupil křečka, sbalil nějakou buchtu a denně pak líčil své napínavé zážitky s oběma ve stylu neffovské životní moudrosti, počet čtenářů BL by se výrazně zvýšil; kdyby šlo navíc o detailní popis příhod erotických, nejlépe s průvodní fotodokumentací, určitě by trumfl i Psa, protože počet přístupů na pornografické stanice je takový, o jakém se Neffovi nebude nikdy ani zdát
      Jak již bylo řečeno, spočívá skutečná podstata věci v tom, že nápad, aby jeden člověk vydával deník, je od podstaty pitomý. Ještě se nenarodil takový novinář, aby dokázal každý den sdělit něco podstatného, nebo alespoň naservírovat pár nicotností obalených do zajímavého nového kabátku. Úspěch Psa nespočívá v tom, že by šlo o dobré noviny, ale ze všeho nejspíš právě v jeho nekompromisní pavlačovosti.

      Zdá se, že lidem ty pavlače kdesi v hloubi duše scházejí. Možná by to mohlo být zajímavou inspirací pro pravý bulvár – místo senzačních zpráv o novém milenci nějaké princezny či herečky uveřejňovat sloupky o tom, jak se pan redaktor ráno mačkal v tramvaji, v práci že nejezdil výtah, k obědu v závodce měli zase sekačku a na závěr pikantní historku o tom, kterak cestou domů potkal pana X. Z. a jak si spolu zanadávali na politiku. V podobném duchu jsou ostatně psány také deníčky Ivana Straky, rovněž až překvapivě úspěšné.
      Je možné, že mi zde chybí jakýsi percepční element, že trpím poruchou, která mi znemožňuje vnímat zajímavost tohoto sdělovačství všedností, podobně jako třeba absolutně nedokážu být sportovním fandou nebo prožívat Dietlovy seriály. Bylo by určitě záhodno, kdyby „fenomén pavlačovosti“ probádal někdo, komu se tyhle věci líbí, a je i přesto schopen kritiky a sebereflexe.

      Ach, ano, málem bych zapomněl – existují samozřejmě také dobré Internetové noviny – obvykle jde o softwarové verze normálních deníků. Je příznačné, že zájem o ně relativně není bůhvíjak velký a osobně předpokládám, že ani v budoucnu se to nezlepší – jejich význam bude spočívat spíše v rychlé dostupnosti archivních dat než ve vlastní mediální atraktivitě. Přes všechny cyberpunkové vize je totiž budoucnost všech Internetových novin od podstaty omezená – pořádný papírový deník nezdolá, zdá se, nikdy nic; kdyby to šlo, už dávno by všechny musela zlikvidovat televize.
      I kdyby totiž byl Neviditelný pes sebelepší, nikdy do něj nezabalíte okurku, nevystelete jím podlahu před malováním, ani si s ním v nouzi nejvyšší nevytřete řiť.






OTAZNÍKY POČÍTAČOVÉ PUBLICISTIKY II



      Tento neplánovaný příspěvek vznikl až po dopsání zbývajících částí Kabaretu, čímž zdržel nejen vydání Manišova epitafu, ale také jiné věci, takže následující text vůbec nemám rád. Vlastní korpus tvoří polemika s panem Hlavenkou, sama o sobě naprosto jalová a blbá a k tomu tak dlouhá, že bylo nutné vyhradit jí zvláštní dokument.

Najdete ho zde.



      Vidíte – já vás varoval!
      I přesto však tato „polemika“ obsahuje pár zajímavějších momentů.
      Především potvrzuje obecně známou pravdu, že proti správně podané lži se nelze účinně bránit. A to přitom opravdu nejsem žádné poraženecké tintítko – na hrubou látku šiju záplaty rovnou ze šmirglhadru, absolutně nedbám na autority a nepředstírám ani nehledám morálku tam, kde nemá co dělat. Přesto se ukazuje, že jedinou účinnou obranou je totální resignace; nechat prostě tyhle Hlavenky, ať si píší do chtějí, stejně to (podobně jako tento můj blábol) nemá žádný význam ani váhu a za týden po tom pes neštěkne, pokud vůbec kdy štěkl.
      Po pravdě řečeno – tak chytrý jsem byl už předtím! Problém je v tom, že mne v principu neobyčejně baví s někým polemizovat a že si pořád nemohu zvyknout, že v této zemi obecně a v počítačové branži zvláště jaksi není s kým. Jistě – nežijeme ve starověkých Aténách, ale obecná míra absence schopnosti diskutovat by byla až zarážející, nebýt předchozích čtyř dekád, kdy se o ničem podstatném diskutovat prostě nesmělo.
      Je to tedy jen nedostatkem praxe? Nikoli – příčiny, byť asi rovněž související s totalitou v nás, jsou patrně složitější a nejspíš by vydaly na samostatný esej – pro tento okamžik však na nich houby záleží. Povšimněme si spíše, jak takové „dialogy“ probíhají. Já něco napíšu. Oponent obvykle nekonstatuje, že píšu blbosti (a pokud už ano, nečiní tak na základě toho, co jsem skutečně napsal, ale toho, jak si mé věty vyložil), ale že jsem blbec (anonym, vulgární člověk, nekompetentní osoba apod.). Já mu doložím, že se mýlí. On napíše, že se se mnou nedá diskutovat.
      Po pravdě řečeno v případě pana Hlavenky nebylo důvodu zdržovat se zbytečnou diplomacií, protože jeho text byl opravdu silná káva, takže už má první odpověď vskutku vylučovala z jeho strany jiný racionální čin, než přiznání porážky. Této reakce zde kupodivu asi není schopen skoro nikdo, přestože právě ta je předpokladem jakékoli k cíli vedoucí diskuse. Skoro mne teď mrzí, že mě nikdy nikdo nechytil na hruškách, abych mohl dokázat, že já toho schopen jsem – ačkoli vlastně přece – vizte tiskem nepublikovanou (ne z mé viny) odpověď na první kritiku Ivana Straky.
      Místo složení zbraní či alespoň taktního mlčení Hlavenka pokračoval v polemickém ostřelování mých pancířů flusbrokem, čímž mi poskytl dostatek podkladů k tomu, abych svou druhou odpověď mohl za pomoci těch nejtriviálnějších záludů rozjet do razance zešílevšího bagru, takže tu už opravdu dost dobře publikovat nemohl. Jeho zcela irelevantní výmluvu na „vulgaritu“ jsem ovšem pochopil až o dva dny později, kdy jsem náhodou upřel oko na Svět Namodro – a ejhle: můj milovaný Dočekálek tam opět dává k dobru ten šrapnel, kterým jsem ho kdysi dostal na kolena a který by nepochybně drtil mezi zuby i na smrtelné posteli, kdyby před ním v té chvíli někdo vyslovil mé jméno.
      Takto vylíčena vypadá celá záležitost jako sranda a ona by to taky sranda byla, kdyby to druhá strana byla schopna tímto způsobem vnímat. Za první republiky bývalo běžné, že disputéři, kteří přes den na sebe vylévali kýbly žluče ve vražedných hádkách na stránkách tisku či na schůzích, spolu večer šli přátelsky posedět do kavárny, a tento přístup k závažnosti polemik všeho druhu je také jedině správný. Diskuse má ve skutečnosti sloužit především k tříbení pádnosti jazyka a rafinovaností slohu, k precizaci logických argumentů a začasté též k ujasnění vlastních názorů. Devadesát devět procent hádek, které spolu lidé veřejně i soukromě vedou, se týká věcí právě tak dokonale nepodstatných, jako mé výše zveřejněné kočkování s Hlavenkou. Pokud mají mít vůbec nějaký smysl, je třeba vnímat je jen jako hru; jako trénink na spory skutečně zásadní.
      A to také dnes bohužel většina lidí nedokáže. Každá sebenicotnější polemika je chápána jako prestižní záležitost, porážka v ní jako nejhroznější katastrofa, běžné eristické finesy jako smrtelné urážky. Dvojnásobně to pak platí v počítačové branži. Dlouho jsem nevěřil Petrovi Koubskému, že vůči počítačovcům nelze používat normálních vyjadřovacích prostředků, že naprosto nechápou takové věci, jako přirovnání, nadsázka, básnická licence, přenesený význam, ironie či sarkasmus. Že jejich smysl pro humor ostře končí posunem od abstraktních legrácek typu Murphyho zákonů ke konkrétním komickým aspektům určitého, najmě pak jejich vlastního výrobku. A že zkrátka nerozumím duši technika.
      Ukazuje se, že měl asi pravdu. Moje polemiky v jiných oblastech – ať už v medicíně či kultuře – nebyly o nic méně razantní a zdrcující, ale nejméně v polovině případů se mi s těmi lidmi nakonec podařilo nalézt společnou řeč a s některými jsem se dokonce právě díky předchozím hádkám posléze spřátelil. V počítačové branži se mi nic podobného nestalo ani jednou. Technici prostě opravdu berou všechno doslova a jednou provždy; jako „triumfální úspěch“ se pak jeví fakt, že Ivan Straka mne ještě stále zdraví a že v DTP Studiu mne vnímají pořád alespoň jako zákazníka.

      Na Hlavenkově textu je však pozoruhodný i další aspekt: v nejskrytějším spodním plánu mu vlastně šlo především o tvrdý atak na „konkurenční“ list. Ne, nevkládám mu zde pro změnu já do úst něco jiného, než řekl, ty věci tam řečeny jsou, jen se tváří, jako že ne. Pozorný čtenář si této tendence zajisté všiml už při prvním čtení; všechny úvodní odstavce o Týdnu a Televizi jsou jen nepodstatná vata, jakási kouřová clona před nástupem k tomu podstatnému: ke konstatování, že Softwarové noviny jsou pěkná špína.
      Vypustit z huby něco takového poctivě a naplno ovšem Hlavenkovi brání jeho „etika“. Lze se tedy domnívat, že ta mračna dýmu neměla zastřít jeho tvrdé invektivy jen před méně vnímavými čtenáři, ale také před jeho vlastním „svědomím“. Domnívám se, že skutečně sám uvěřil tomu, že Softwarové noviny napadnout nechtěl, ne ne ne, to se přece nedělá!
      Z těchto vnitřních rozporů patrně pramení i jeho rozporuplná reakce na ohlasy – nejprve statečně uveřejní toho „anonyma“, pak se tváří jako mrtvý brouk a nakonec odmítne publikovat i vyjádření šéfredaktora, kterého předtím sám obvinil, že odmítá publikovat vyjádření druhých.
      Řekl bych, že to vše je pouze pár kapek vysrážených na stěně vroucího kotle emocí, které, pečlivě tutlané, mezi počítačovými periodiky kypí. Ti lidé by se navzájem nejraději sežrali a přesto musí předstírat, jací jsou všichni bezva kamarádi. Důvod jejich pečlivě skrývané nevraživosti je prostý – to kvantum časopisů, píšících v podstatě totéž, z dlouhodobého hlediska jednoduše nemá v tak malé zemi šanci na přežití; časem musí zcela logicky zbýt jen jeden či dva. Rozšiřující se počet uživatelů Internetu spolu s prázdnící se kapsou někdejších inzerentů mohou pomoci zarovnat hlínu na hrobečcích těch méně šťastných už v horizontu jednoho či dvou let. Těžko hádat, zda trh s Internetovou reklamou mezitím nabyde takových rozměrů, aby dokázal uživit alespoň elektronickou formu zaniklých periodik. Osobně by viděl šanci spíše pro úzce specializované webziny (a úzce cílenou reklamu), protože konec konců dvacet novin píšících totéž je stejným nesmyslem na papíru jako na Internetu, ovšem tyhle věci jen zřídka kdy fungují logicky.
      Každopádně však není třeba být velkým věštcem na to, abychom odhadli, že do závěrečného klání se nedostane ani Hlavenkův Computer ani Softwarové noviny; osobně bych finální utkání viděl nejspíš mezi IDG a Vogelem, ale kdyby se mezitím objevil nějaký nový agresivnější účastník s dostatečným kapitálovým a informačním zázemím, vsadil bych na něj.
      Mimochodem Hlavenkovy představy o konkurenčním boji jsou stejně naivní, jako všechny jeho „marketingové poučky“. Skutečnost, že on napíše něco špatného o SWN a vice versa se projeví maximálně tím, že si pár čtenářů ze zvědavosti jednou koupí i pomlouvaný list, aby se přesvědčili, zda je skutečně tak blbý. Kdyby naši počítačoví publicisté byli schopni takových rafinovaností (a hlavně nějaké hravé polemiky, či alespoň polemiky vůbec), mohli by se naopak dohodnout na delších přestřelkách cílevědomě orientovaných na zvýšení nákladu, protože řada zvědavců by si začala kupovat oba „pistolnické“ časopisy jen proto, aby si přečetla, jaké jedovatosti na sebe zase naprskaly.
      Zajímavé je, že v praxi Computer Press neuplatňuje žádný chimérický poučkový marketing propagovaný Hlavenkou, ale naopak zcela racionální strategii, která se velmi pozitivně odrazila na trhu s počítačovými příručkami. Lichvářské ceny, zavedené kdysi dnes již snad definitivně neexistujícím Plusem, měla Grada trend převzít jen s mírnými korekcemi, a kdyby zůstala v podstatě monopolním vydavatelem, nepochybně by dnes veškerou svou produkci prodávala nejméně za dvojnásobek současných cen. Neoddiskutovatelnou zásluhou levných příruček Computer Pressu bylo, že nynější cenová hladina počítačové literatury je přijatelná, tj. úměrná faktu, že včas neprodaný náklad se už neprodá nikdy.

      Je otázkou, do jaké míry je Hlavenkova konkurenční nevraživost mezi redaktory počítačových periodik obecným jevem. Osobně soudím, že do značné – ten z konformní slušnosti nikdy neventilovaný přetlak tam kdesi kvasit musí. Možná by nebylo úplně od věci, kdyby se všichni dohodli, že by se třeba v aprílovém čísle do sebe navzájem pustili. Čtenář by se pobavil, páni redaktoři odreagovali a možná by pak alespoň na čas přestaly být jejich plátky tak zatuchlé, sterilní a křečovité.
      Pokud to není dáno jejich celkovým vnímáním světa.
      A pokud by to vůbec dokázali.
      Navrhuji to čistě jako terapeutickou možnost – mně osobně už je po tom houby, protože jsem jednak nikdy nebyl redaktorem žádného tištěného počítačového periodika a jednak jsem mrtev.



      Poslední příspěvek spadl doslova z nebe – pořád jsem si říkal, že opravdový konec Maniše by měl být o textových editorech, ale pořád jsem nevěděl, co. A tak jsem přímo zajásal, když jsem na Neviditelném psu narazil na Neffovu úvahu o ideálním textovém editoru pro spisovatele. Zabil jsem tak dvě mouchy jednou ranou – měl jsem ten správný konec Kabaretu a zároveň jsem si ověřil Pecinovo tvrzení, že v tzv. „polemikách“ Psa smí vyjít jen to, co se Neffovi hodí do krámu. Vskutku – je tomu tak. Měl by, pravda, mít alespoň tolik soudnosti, aby svá slova rovnou hlásal jako Svaté dogma a nebalil je do ponížených suplik, aby se k jeho článku čtenáři laskavě vyjádřili. Já chápu, že nečekal odpověď, která mu bude větu po větě dokazovat, že vůbec neví, o čem žvaní a že nemá páru o tom, co současné editory vlastně dovedou. Nicméně odmítne-li publikovat de facto vyžádaný příspěvek jen proto, že si nemyslel, že by někdo mohl být tak drzý a skutečně něco kritického napsat, připojuje tak k výtečným z povrchnosti a nevědomosti ještě zcela zbytečně kule z demokracie a objektivity.






AD: CO BYCH SI PŘÁL, ABY UMĚL TEXTOVÝ EDITOR




      Úvaha Ondřeje Neffa nazvaná Co bych si přál, aby uměl textový editor (Neviditelný pes 3.–10. 11. 1997) v úvodu i na závěr volá po „připomínkách a kritice“. Nuže, zde jsou (citace z Neffova textu vyznačuji uvozovkami a kurzívou):

„Nedělám si patent na rozum a chápu, že mé závěry nemohou mít obecnou platnost.“

      Lze vůbec něco, co se apriorně ani nesnaží mít obecnou platnost, nazvat „závěry“?

„Základ: jak pracuje spisovatel“ a výše: „...píši o "spisovateli", to proto, že tato profese má přece jen vyšší nároky na technické pomůcky, pokud jde o psaní ve smyslu zpracovávání dat, než jaké má profese novinářská.“

      V prvé řadě není pravda, že spisovatelství (pomineme-li literaturu faktu) má nějaké vyšší nároky na techniku než žurnalistika – to je pouze nimbus „umělecké výlučnosti“, který kolem sebe spisovatelé s oblibou šíří. Ve skutečnosti psaní beletrie a poesie nevyžaduje – kromě talentu, pracovitosti, štěstí a okamžiků inspirace – v podstatě vůbec nic.
      Vydávaní spisovatelé jsou především řemeslníci – dobří nebo špatní, ale řemeslníci. Na nějaké „totální soustředění, zahledění do sebe, do vnitřního světa, naslouchání skrytých hlasů“ mají čas nanejvýš začínající či amatérští autoři a pak snad těch pár skutečných géniů, kteří se ve světové literatuře vyskytli; ani u nich však nejsem o oprávněnosti podobných velkých slov vždy jednoznačně přesvědčen. Běžný spisovatel každopádně pracuje tak, že dostane nějaký nápad, o němž si myslí, že jej buď dosud nikdo jiný nedostal, nebo že ho dokáže zpracovat lépe než ti před ním, nebo – zcela prostě a asi nejčastěji – že by jej mohl dobře prodat. Pak si to více či méně podrobně dopředu srovná v hlavě a dá se do psaní. Obvykle jest zajisté pravdou, že „každé rozptýlení narušuje jeho vnitřní rovnováhu“ – podobně též ale není vhodné mluvit za jízdy s řidičem; zde ovšem s tím rozdílem, že vyrušení může mít následky vskutku smrtící. Existují však autoři, kteří si dokáží knihu v hlavě sestavit natolik přesně, že je absolutně žádné rušení nezajímá a dokázali by ji napsat i jako frontoví telefonisté v pauzách mezi přepojováním hovorů a vyhýbáním se kolemletícím kulkám. Za dokonce vysloveně inspirující bývá občas označováno vyrušování dětmi; v těchto případech však může jít také jen o pózu, nebo o racionalizaci.
      Řada spisovatelů trpí rozličnými obsesemi pokud jde o pracovní metodiku. Obvykle se jedná o pověrečný rituál, který případná změna okolností dokáže snadno změnit; pokud ne, jde už o psychiatrickou, nikoli metodologickou záležitost. Někdo potřebuje mít vedle sebe svého plyšového medvídka, jiný pro častější políbení múzou hladí zaječí pacičku, popsány jsou dokonce i čichové fixace, ovšem zdaleka nejčastější patrně bude zaujímání určité pracovní polohy – nejspíše v oblíbeném spisovatelově křesle, avšak jsou autoři, kteří tvoří jedině vleže či naopak vstoje. Tyto okolnosti zajisté většinou nebudou zvlášť podstatné z hlediska výběru textového editoru, avšak dobře ilustrují, jak různorodou skupinou spisovatelé jsou.
      Právě tak se totiž liší i vlastní proces tvorby jednotlivých autorů. Někdo je schopen knihy rovnou diktovat, jiný píše z jedné vody šup na plot a ani to po sobě nečte, další se v textu hrabe a ještě ve stadiu posledních korektur cítí potřebu ho stylisticky vylepšovat, některý pak provádí revize tak rozsáhlé, že konečným důsledkem je úplně jiná kniha, než jakou napsal původně. Zde už se pochopitelně různá metodika začne projevovat i nestejnými technickými požadavky. Člověk, který je schopen knihy diktovat, nebude arci potřebovat nejspíš vůbec žádný editor; pokud ano, bude ho zajímat hlavně z hlediska korektur. Nimrala naopak mohou rozličné nedostatky i pomalost softwaru uklidňovat, ba možná dokonce inspirovat – seberte mu ten zmetek, se kterým si navykl pracovat, dejte mu pořádný editor a ejhle: najednou nebude schopen vypotit ani řádku – program se totiž mezitím stal součástí výše zmíněných obsedantních rituálů.
      Ani rutinní žurnalistika ovšem nemá žádné všeobecně platné postupy, pro které by bylo možné vytvořit nějaký ideální „editor pro profesionály“ – nejenže jinak pracuje komentátor, jinak analytik, jinak lokálkář a jinak investigativní reportér, ale navíc každý z nich si ještě během času vytvořil různé individuální návyky, které se nezbytně musí odrážet i v jeho požadavcích na software. Tak například ekonomický komentátor, který umí dobře používat spreadsheet, bude jednak ve výhodě oproti kolegům, kteří se to nenaučili, a jednak bude mít pochopitelně z pohledu ostatních zcela nekonvenční požadavky na propojení dat apod.
      Autor tak plodný, jako Ondřej Neff, bezpochyby musí od editoru žádat především rychlost; ostatně neexistuje software dost rychlý na to, aby většině Neffových kolegů z branže (natožpak obyčejnému smrtelníkovi) umožnil pochopit, jak to všechno stíhá. Jiným publicistům a spisovatelům však zrovna tohle může být vcelku ukradené – člověk, který napíše jednu knihu za život, zajisté nebude svému počítači nadávat, že se s tím tak loudá. A podobně je tomu i se všemi dalšími nadstandardními požadavky, které si lze vymyslet; těžko najít alespoň jeden opravdu všeobecně platný.
      Sám jsem se kdysi pokoušel namazat daleko menší krajíc – chtěl jsem definovat editor, který by byl natolik blbuvzdorný, aby odolal talentu písařek provádět v přepisovaných materiálech všelijaká zvěrstva, které pak musí détépáci pracně odstraňovat. Nejde to. Každá písařka totiž dokáže dělat chyby jiné, mnohdy takové, že jejich cílevědomé vymýšlení by si vyžádalo obrovskou invenci; naopak jiné obligátní překlepy nedokáže napravit žádný software (například psaní velkého O místo nul či malého L místo jedniček – druhou variantu navíc nelze ani rozumně vychytat pomocí funkce search). Daleko snazší je tak zdánlivě nemožný úkol: sehnat inteligentní a gramotnou písařku, pro kterou není vrcholem počítačového mistrovství uložit soubor a zkopírovat ho na disketu.

      Abychom to shrnuli: samotná premisa Neffovy úvahy je chybná. Bylo by zajisté možné vytvořit extra editor pro Neffa, nebo pro Maniše, nebo pro kohokoli jiného, ale idea univerzálního profesionálního editoru pro spisovatele a novináře je prostě nesmyslná a vychází z chybné generalizace individuálních požadavků. Dále tedy budu již komentovat jen věcné omyly.

„Základní požadavek na profesionální textový editor: nesmí rušit pomalostí práce.“

      To obvykle není jen záležitost editoru, ale hlavně hardwaru. Nové editory jsou tak pomalé zejména proto, aby si ti, kterým to vadí, museli nakoupit nové a drahé železo, jehož globální rozšíření pak umožní vyrobit editor ještě pomalejší, kterýžto bludný kruh uživatelé prolomí teprve v okamžiku, kdy přestanou nový software kupovat, k čemuž podle mého mínění dojde nejvýše do pěti let.

„Další požadavek na profesionální textový editor: nesmí rušit nabídkou zbytečných funkcí.“

      Největší nesmysl v celém Neffově textu! Kdo bude onen neomylný génius, který bude určovat, jaké funkce v programu budou a jaké ne?!
      Čerta starého – současné špičkové editory jsou prostě demokratické: tu máte všechno, co jsme dokázali vymyslet, a vyberte si! Ve faktu, že 99 % z těchto funkcí běžný uživatel nepoužije, tkví právě hlavní, neřkuli jediný půvab těchto programů. Mnohdy navíc lenost tzv. profesionálů prostudovat hlouběji možnosti softwaru vede k tomu, že se zbytečně patlají s věcmi, které by program mohl dělat za ně, kdyby se ovšem obtěžovali alespoň jednou letmo přelistovat dokumentaci.
      Kdyby tak kupříkladu býval učinil Neff, zjistil by, že ani pro laika není příliš složité očesat třeba MS Word pro Windows od verze 6.0 výš tak, že neumožní nic jiného, než otevírat a ukládat soubory, což, jak by se na první pohled mohlo jevit, není daleko od jeho ideálu profesionálního editoru. Lze snadno zrušit všechna menu, všechny ikony a všechny horké klíče i klávesové kombinace – stačí hrábnout do nabídky NÁSTROJE – UPRAVIT a chvilku laborovat. Pokud budete dostatečně radikální, nebude už samozřejmě možné uvést přímo z programu nabídku do původního stavu; v takovém případě ale stačí Word prostě vypnout, smazat soubor NORMAL.DOT a znovu spustit.
      Tímto způsobem si může každý s vynaložením relativně nevelké energie vytvořit editor podle svého gusta. Nebude samozřejmě ideální – některé funkce budou vždy chybět, jiné budou pracovat trochu jinak, než by si představoval. Půjde-li o dostatečně bohatého spisovatele, může si navíc nechat individuálně dopsat některé drobnosti ve WordBasicu; pokud ne, ať si moc nevyskakuje – jeho stará škodovka holt taky nejezdí jako Rolls-Royce.
      Mimochodem – uživatelská redukce menu a likvidace ikon samozřejmě mohou zvýšit rychlost práce, po které Neff tolik nyje. Dalšími způsoby, jak toho dosáhnout bez obměny hardwaru, je kupříkladu likvidace všech fontů kromě toho jediného, ve kterém se člověku dobře píše; nepoužívání složitějšího formátování (např. větší velikost nadpisů, oboustranné zarovnání apod.) a pochopitelně deinstalace všech zbytečností zatěžujících systém, což platí dvojnásob ve Windows 95, zejména v kombinaci s extenzemi Plus. Na druhé straně tento článek píši ve WinWordu 6.0 (Win 3.11) na dva roky starém Pentiu 133 s kartou Millenium a otvírání jednoduchých dokumentů i přeskok mezi nimi jsou „bleskové“ i přesto, že jsem žádné z výše uvedených opatření nepodnikl.

„Přestože nadále používám pro profesionální autorskou práci dosovskou verzi MS Wordu ver. 5.5 B...“

      To je zase věc, kterou já nepochopím – proč ne, když už, verzi 5.0, která byla rychlejší a ergonomičtější a která je Neffovi z dob jeho práce v Ikarii určitě důvěrně známá?! Verze 5.5 byla už jen mizerný bastl, který se chtěl tvářit jako Windows a neuměl nic nového, leda snad že častěji padal.

„Proto doporučuji - a konzultace ukázaly, že v tom nejsem sám - modulární řešení textového editoru.“

      Vskutku – není v tom sám! I Gatesovi braši dospěli ke stejnému závěru, takže kupříkladu MS Word for Windows má všechny rozšířené funkce řešené modulárně, i když to tak u novějších verzí s OLE 2 třeba vždy nevypadá. Jedná se o moduly typu MS WordArt, MS Equation, MS Graph apod., sloužící k vkládání deformovaných textů, rovnic a obrázků.
      Nicméně mám dojem, že právě tohle neměl Neff na mysli; řekl bych, že jeho představa modulárního systému se blížila spíše někdejší koncepci uplatňované kdysi zejména u některých balíků utilit. V menu zde bývalo nastavení: pro začátečníky / pro pokročilé / pro experty. Praxe však ukázala, že i ten největší debil si okamžitě přepnul do expertního menu a pak už se jen nestačil divit, takže dnešní programy tohoto druhu většinou expertní funkce raději neobsahují vůbec.
      Sám jsem kdysi krátký čas hlásal potřebu třístupňového modulárního systému: editor pro písařky – editor pro redaktora – DTP a pořád se domnívám, že by nebylo od věci, kdyby výrobci DTP systémů dodávali jednoduchý prográmek schopný zpracovávat text přímo v souborech DTP (jakýsi samostatný Copy editor). Podrobný rozbor celé záležitost by si ovšem vyžádal několik stran a navíc v tomto případě by opravdu nešlo o „závěry“, ale jen o hrstku nápadů a úvah, jejichž realizovatelností a opodstatněností jsem si nikdy nebyl jist natolik, abych se odvážil je publikovat, a nehodlám tak učinit ani v nynější Manišově terminální fázi.

„...je velmi užitečné, když je v textovém editoru vestavěn souborový manažer.“

      Ano, je, a jak Word, tak WordPerfect jej už dávno mají; o jiných editorech dnes u nás nemá mnoho smyslu debatovat v souvislosti s profesionalitou (a všude, kde se v tomto textu hovoří o špičkových či profesionálních editorech, mám na mysli právě tyhle dva). Lze ovšem souhlasit s tím, že jejich správci souborů nejsou nijak zvlášť ideální; pro rutinní operace doporučuji všem fandům Nortona (respektive Volkova) zkusit jako „externí modul“ sharewarový Windows Commander. Symantec prý také zdárně oprášil starého dobrého Nortona ve verzi pro Chicago, ale ještě se mi nedostal do ruky, takže nevím...

„Korektor pravopisu: naprostá nutnost. (...) Pokud vím nemá žádný korektor funkci revize četnosti výskytu čili frekvence slov.“

      Jo, a taky naprostá všednost, jenomže všechny korektory, které jsem kdy viděl, stály bez výjimky za starou belu. Problém ovšem netkvěl v absenci frekvenční analýzy, o jejíž realizovatelnosti v češtině si ostatně dovolím pochybovat (pokud by měla zcela exaktně počítat výskyty všech mluvnických tvarů daného slova, byla by to obrovská a možná zcela neproveditelná práce, pokud ne, nemělo by to zase žádný smysl). Skutečným problémem není ani to, co v korektorech chybí – to se dá koneckonců doplnit. Problém je to, co v nich přebývá. A nejde bohužel vždy jen o mechanicky vytvořené, ale v praxi neexistující tvary typu „neefektivnější“, „archo“, „nematesové“ (namátkou vybráno z nabídek spelleru MS Wordu 6.0); často se lze setkat i s vyslovenými nesmysly a překlepy (tamtéž např. „veliksti“, „datm“ apod.). Tyto chyby pak speller samozřejmě přehlédne a odstranit se z něj nedají. Úplně nejhorší na celé věci pak je, že výrobci českých kontrolorů pravopisu jsou podle všeho se svými výtvory naprosto spokojeni a nehodlají na nich už nic měnit (lze tak alespoň soudit podle toho, že přes opakovaná upozorňování řady recenzentů v jejich produktech po léta přetrvávají tytéž lapsy).

„Doporučuji: mít dvě metody definice makra, jednu textovou pro ty, kdo ovládají daný jazyk, druhý interaktivní, pomocí wizzarda.“

      Oba velké editory to bez problémů zvládají; oba ostatně uměly snadno nahrát složitá makra už v dnes bezmála celé desetiletí starých verzích pro DOS.

„Tato domácí Alta Vista je novinkou a pokud vím, žádný stávající textový editor nic podobného nemá.“

      Ještě toho trochu; stačí, že se s tím nedá nic kloudného najít na Internetu a teď bych si to měl tahat dokonce domů! Navíc podobné vyhledávání rozhodně není záležitostí textového editoru (a ani si neumím představit, jak by v něm vlastně mělo fungovat). Pokud na to nějaký deviant skutečně napsal program, nechť slouží ku zdraví všem, které to baví, a nám ostatním ať dají s těmihle Internetovými nesmysly svátek!

„Databázová nadstavba“ a „Hyperlinky“

      Obě tyto funkce patří k těm, které většina uživatelů a skoro žádný spisovatel či publicista nikdy v životě nepoužijí; přesto jim je nové verze profi editorů demokraticky nabízejí.

„...v mé představě by DTP měl být ošetřen speciálním modulem. Ostatně, tohle není žádná novinka, takto pracuje dosovský Word Perfect.“

      Nepracuje a nikdy nepracoval, pokud ovšem Neff neměl na mysli děsivou extenzi zvanou By Design (viz mou recenzi na lege.cz/archiv/man042.htm), která ovšem měla ke skutečnému DTP zatraceně daleko. Jinak bylo samozřejmě možné dokument WordPerfectu zpracovávat ve většině DTP programů, jakož ovšem i dokumenty ve všech ostatních běžných formátech.

„Možnost exportu do html jazyka je nezbytností...“

      Není, pokud zrovna nevyrábíte nějaké ty Neviditelné psy či Virtuální kabarety (kéž mě ta blbost nebyla nikdy nenapadla!). Nejméně 90 % profesionálních publicistů a 99 % spisovatelů to nikdy na nic potřebovat nebude – a dobře udělají!

„...ultimativně důležité funkce: co nejširší paleta exportů a importů do rozmanitých formátů dosovských i graficky orientovaných textových editorů. To je například silná stránka dosovské T 602 (někteří lidé označují tento produkt položertem za "textový konvertor")“

      Nikoli někteří lidé, ale já, a nebylo to položertem, ale vcelku vážně; nikdy v životě jsem T602 na nic jiného než na konverzi dokumentů nepoužil a musel by to být jediný editor na světě, abych něco takového udělal! V poslední době už ale není dobrý ani jako poněkud drahá konverzní utilita, protože nové formáty pochopitelně neovládá.
      S rozmachem Windows naštěstí importní a exportní funkce postupně ztrácejí na problematičnosti zaviněné šesti různými kódováními češtiny, takže v brzké době bude komplikací už jen konverze cp1250/mac (a pokud bude Apple i nadále prosperovat tak, jako v posledních letech, možná časem ani ta ne). Že je někdo takový troglodyt, jako já nebo Neff, a používá stále Word pro DOS v Kamenických, to je zajisté jeho (a náš) problém. Nicméně pokud někomu konverzní funkce přijdou jako skutečně ultimativní záležitost, lze mu doporučit WordPerfect pro Windows, který má v tomhle celkem jasno, a to dokonce v celosvětovém měřítku. Pochopitelně nepomůže při konverzi dokumentu z Klasiku do Matu, ale, jak již bylo řečeno, hovoříme zde o profesionálních editorech...

„Vývojáři, zapište si prosím za uši...“

      Uživatelé (včetně pana Neffa), zapište si prosím za uši – vývojáři nedělají software proto, aby se vám líbil, ale proto, aby vydělali prachy. Vaše skutečné potřeby jsou jim úplně ukradené. Vyrobit perfektní program je přesně to, co pokud možno nemají nikdy v úmyslu. Jejich cílem je software, který funguje natolik dobře, abyste si ho koupili, a natolik špatně, abyste měli sto chutí zkusit, jestli nová verze přece jen nebude lepší.
      Proto nemá smysl vývojáře oslovovat s nějakými požadavky, a vůbec už ne, má-li jít o program pro celkem úzkou skupinku uživatelů, kteří jsou navíc tržně zcela nezajímaví, neboť obecně nemají ve zvyku si software sami kupovat – buď dostanou to, co jim dá zaměstnavatel (a do toho stejně většinou nemají moc co žvanit), nebo si ho ukradnou od kolegů.

      I kdyby se tedy podařilo nějakým způsobem definovat „editor snů“ pro spisovatele a žurnalisty, čemuž absolutně nevěřím, neměl by ho kdo vyrobit. Pro nadšence je to přílišné sousto a pro profesionály znamená – zejména ve srovnání s gigantickým trhem všeobecně přebujelého byrokratického aparátu – pár zapařených publicistů naprosto nezajímavou cílovou skupinou. Lze se tedy obávat, že by nikterak nepomohlo, ani kdyby svá přání, co by měl jeho textový editor umět, neformuloval Ondřej Neff, ale třeba Jerry Pournelle nebo John C. Dvorak.

-------------------------


Tak takhle končí Maniš – nebouchne to, jen to zakňourá.



SPÍM SLADCE!
















Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU