Kočky BY kupovaly Heinleina
Výše uvedený název použil nedávno Jarda Jiran v jedné ze svých recenzí, jenom bez toho zvýrazněného BY. A vskutku – kočky BY kupovaly Heinleina, kdyby ovšem všechny Heinleinovy romány byly jako Dveře do léta. Nejsou.
Bylo by asi zbytečné čtenářům tento titul zvlášť představovat – každý, koho jen trochu zajímalo sci-fi, jej bezpochyby četl, protože v tom málu, co nám bolševik dovolil přečíst, patřil v rámci žánru k nejlepšímu (a jak se nyní ukazuje, tak nejen v tom málu). Osobně přiznám, že Dveře do léta pokládám za vůbec nejroztomilejší science fiction, jaké jsem kdy četl.
Je jistě mnoho imaginativnějších, naléhavějších, vizionářštějších a důležitějších sci-fi, ale neznám žádné celkově příjemnější a harmoničtější. Z hlediska vývoje science fiction jde přitom o dílo naprosto bezvýznamné a dokonce ani v rámci Heinleinovy tvorby a jejího širšího kontextu mu nebývá přičítána větší důležitost. Z literátského pohledu jde o celkem rutinní vyprávění, které místy trochu postrádá spád. Každý laický technik musí řvát smíchy nad představou „Thorsenových elektronek“ (odborně vzato to prý ale zdaleka není takový nesmysl, jak to na první pohled v éře mikročipů vypadá). Nicméně vezmeme-li román jako celek, našlo by se – kromě nekompromisních avantgardistů a nekompromisních realistů – asi jen málo spisovatelů, kteří by jej nedočetli s trochou závisti.
Podobná dílka vznikají obvykle jakýmsi božským vnuknutím, nebo – chcete-li – shodou náhod a bývají v rámci autorova díla zcela ojedinělá. Za mnohé připomeňme třeba Jirotkova Saturnina, který zejména v kontrastu s podprůměrnou kvalitou ostatní Jirotkovy námezdní žurnalistiky svítí tak zářivě, že se mnozí dodnes domnívají, že musel román někomu ukrást. Dnes už je českému čtenáři jasné, že nejinak je tomu bohužel i v případě Heinleina.
Z jeho 33 románů (viz bibliografii) česky doposud nevyšlo pouze devět. Sedm z nich jsou příběhy pro mládež a ani od zbylých dvou se bůhvíjakých příjemných překvapení asi nedočkáme – Šestá kolona má pojednávat o tom, jak se hrdinní američtí vědci vypořádali se žlutým nebezpečím a Za tímto obzorem bývá všeobecně pokládáno za nejhorší úlet z Velmistrovy rané tvorby – nudnou knihu o světě, v němž se všichni nudí. Něco by se snad ještě mohlo skrývat v nevydaných povídkách, z nichž byla dosud přeložena slabá polovina, ale na konstatování, že Dveře do léta napsal Heinlein jen jedny, to už asi těžko cokoli změní.
Přitom Heinleinova fundamentální východiska zůstávají pořád stejná. Byl – jakkoli se to zdá jako kontradikce – pravicovým anarchistou. Jeho hodnotový systém z podstatné části představoval to nejlepší, co dala Amerika světu: extrémní individualismus, selfmademanství, racionalitu a absolutní osobní svobodu. Byl možná jedním z posledních, kdo uvažovali v intencích pionýrské éry Západu bez zátěže niterných úvah o reálné brutalitě „american way“ i bez svazující optiky tupé křesťanské bigotnosti, která je největší slabinou většiny pravicově orientovaných intelektuálů. Na druhé straně v něm vždy zůstal kus lampasáka, jímž kdysi býval. Jeho svoboda byla svobodou k tomu, být úspěšný a silný; jiné druhy svobody ho nezajímaly. Ostatně i ve Dveřích do léta lze najít pozoruhodnou sentenci: „...odsouzená nebyla za nic horšího, než že dělala volavku a lákala kořeny, které pak vydírala. Přemýšlel jsem o tom, co bych udělal, kdyby šlo o prodej drog...“ (str. 204 prvního vydání).
Některé romány jsou do té míry zatíženy zelenými závity Heinleinova mozku, že jejich četba je téměř nesnesitelná. Asi nejrazantnějším kalibrem zůstává Hvězdná pěchota, původně zamýšlená jako součást série románů pro mládež, ale nakonec prý i vydavatelem shledaná jako příliš militaristická. Nicméně kupříkladu mládežnický Hvězdný kadet na tom v podstatě není o mnoho lépe – jde o kosmickou obdobu Běhounkova opusu Fregata pluje kolem světa, avšak paradoxně daleko nezáživnější, pojednanou způsobem trochu inteligentnějšího reklamního náboru potravy pro děla.
Ještě neuvěřitelnější je série „stařeckých“ románů; v roce 1970, kdy vyšel první z nich, však Heinleinovi bylo teprve 63 let (a zemřel o 18 let později), takže svádět vše pouze na vliv senility by asi nebylo zcela přesné; některé aspekty jeho pozdní tvorby lákají spíše ke zdůvodnění psychiatrickému, konkrétně k diagnóze schizofrenie. Všechny věci, které napsal od té doby, byly strašné; osobně z nich nevyjímám ani obecně kladně přijímanou Friday, v níž lze přece jen sledovat příliš mnoho stop Velmistrova úpadku, zejména pak jeho sexuální obsese. Jediným skutečným comebackem by snad mohla být první polovina Kočky, která prochází zdí, kterou ovšem podezírám z toho, že jde o upravené torzo nějakého staršího rozpracovaného a odloženého románu, které autor oprášil a opatřil přízračně stupidní druhou polovinou, která – vcelku symptomaticky – nakonec děj nejen nedokončila, ale vlastně v něm vůbec ani nepokračovala.
Nebylo by možná od věci, kdyby AND CLASSIC, jehož zásluhou je už teď Heinlein u nás nejdokonaleji zmapovaným klasikem sci-fi, zakončil vydávání díla také nějakou méně fanovskou studií o autorovi – možná by některé okolnosti dnešního českého čtenáře nepochybně právem zarážející osvětlila a učinila přijatelnějšími.
Vezměme si kupříkladu autorovu již zmíněnou obsesivní akcentaci sexu. Podobným problémům se nevyhnul ani A. C. Clarke, který definitivně přestává být ke čtení jen o pár let později než Heinlein, přičemž jeho pozdní romány rovněž jeví dříve nebývalé zaujetí sexem. Může se zajisté jednat o „stařeckou chlípnost“, ale daleko spíše půjde jen o pozdní ventilaci běžného komplexu mnohých, vesměs alespoň středoškolsky vzdělaných mužů, kteří po čtyřicítce docházejí k závěru, že si v životě zasouložili méně, než chtěli a měli, a že jim holky pod dvacet, které by se jim líbily, teď už určitě nedají. Tyto frustrace pak ventilují alespoň verbálně navlečené do šatiček domnělé vtipnosti a lišáckosti; způsobem, který emocionálně ne ještě zcela otupělým jedincům musí plným právem přijít naprosto k zblití. (Podobné výlevy by plně dávaly za pravdu i těm nejfanatičtějším feministkám, kdyby šlo skutečně o globální jev; naštěstí zatím nikoli. Právě tak ovšem není náhodou, že sexuální harassmenty se vyskytují nejčastěji na pracovištích přeplněných již zmíněnými středo- a vysokoškolskými vzdělanci po čtyřicítce. I těm nejnevinnějším věcem dokážou tito rozšafní mužové dodat tak neobyčejně oplzlou navinulost, že být ženskou, kopal bych je na potkání do varlat – ne z pomsty či z agrese, ale čistě jako projev ušlechtilého estétství.) U nás v tomto oboru poslední dobou vynikl například Vladimír Páral, který se na rozdíl od jiných spisovatelů nespokojil jen s literární sublimací svých mindráků, ale rozličnými živými prezentacemi mezi vytahanými vnadami nei-reportských krásek důstojně, ba symbolicky završil svou autorskou dráhu za každého režimu nejprodávanějšího beletristy.
V Heinleinově případě ovšem nejde jen o prostou zálibu v erotolálii – starý válečník i poražen cítí potřebu provokovat, takže jeho pozdní romány jsou porůznu prošpikovány pedofilií a krvesmilstvem – vše ovšem v intencích oné veselé strýčkovské přiblblosti. Nejlepší ilustrací hodnotového posunu s postupujícím věkem je srovnání až panicky cudného postoje k Ricky ve Dveřích do léta (49 let) s adorací group-sexu v Cizinci v cizí zemi (54 let) a incestními fantasiemi Lazara Longa v Dost času na lásku (66 let). Jistě – odráží se zde i měnící se postoj společnosti; ten však Heinlein vždy spíš předbíhal, než aby se mu podřizoval. Možná právě proto byly jeho romány, dnes z větší části notně vyčpělé, svého času přijímány s takovým nadšením.
Ať už však budeme dílo prvního designovaného Velmistra science fiction hodnotit sebekritičtěji, stále zde zůstává ono neobyčejně svěží, civilní povídání o kočkách, ženských a času; vtipné, moudré a laskavé – přičemž poslední dva atributy postrádají jak onu vykalkulovanost, která s nimi obvykle bývá spojena u lidí obecně pokládaných za moudré a laskavé, tak plytkost a pedanterii oněch děl, v nichž se za moudrého a laskavého zjevně začal pokládat Heinlein sám. Jeho Belle je příliš odporná na to, abychom uvěřili, že si tu nepřihřál polévku nějakého pozdního vyřizování osobních účtů; jeho otevření dveří do léta příliš čisté, abychom nepoznali, že je to jen autorův toužebný sen. Knih, které dovolují denní snění podobného druhu a dávají čtenáři naději i tam, kde už kromě snu žádná jiná nezbývá, je příliš málo, aby byť kvůli této jedné jediné Heinlein Velmistrem provždy nezůstal.
Úvodní strana SCI-FI KNIHOVNIČKY
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU