Druhá míza nebo labutí píseň?

Druhá míza nebo labutí píseň?

(Softwarové noviny 9/1993)

Ventura – u nás patrně nejpopulárnější program pro DTP – se novou verzí 4.1 dostává na rozcestí. Podaří se mu odolat zubu času, který povážlivě nahlodal původní koncepci programu?

Ventura 3.0 pro GEM byla patrně poslední vydařenou kreací Xeroxu. Ve své době jednak neměla velkou konkurenci a jednak toho uměla poměrně hodně. Jenže časy se mění. Nadstavbový operační systém GEM, který byl výrazně lepší, než Windows 2.0, s nimiž v té době laboroval PageMaker, dosloužil v okamžiku příchodu Windows 3.0 a definitivně jej pohřbila Wokna 3.1. Xerox sice reagoval poměrně rychle a uvedl na trh nepovedenou Venturu 3.0 pro Windows, ale prostředí GEM v ní neopustil, pouze je přenesl do jiné platformy. Podobně pokračoval i ve verzi 4.0, která sice již byla napsána pouze pro Windows, ale stále v nich jen emulovala GEM. Teprve Ventura 4.1 se alespoň začala tvářit jako program pro Windows. Interně však zůstalo všechno při starém.

Podobně jako WordPerfect for Windows přinesla si i Ventura do nového prostředí zátěž minulosti, ale zatímco u WordPerfectu na tom uživatel vydělá alespoň možnost použití dvanácti znakových sad a absolutní kompatibilitu s DOSovskou verzí editoru, u Ventury mu dědictví po GEMu přinese jen zbytečné problémy.

Pokud se naučíte tyto problémy zvládat, shledáte, že Ventura je na spoustu věcí velmi užitečná. Nesmíte po ní arci chtít zázraky, ale pro běžnou sazbu bez velkých typografických excesů ve většině případů plně postačí. Není to zrovna vydařený program, ale celkem vzato žádný ze stávajících programů pro DTP není zrovna vydařený. Protože v dohledné době má být k dispozici český PageMaker 5.0 i QuarkXPress for Windows, bude zajisté zajímavé srovnání těchto produktů, avšak úhrnem je třeba předeslat, že u kteréhokoli z nich dříve či později dojdete k úkonům, jichž proti očekávání není schopen, zatímco váš textový editor je zvládá bez problémů. Tak už to ale u softwaru chodí a lze se jen dohadovat, do jaké míry jde i o komerční kalkul, sloužící novým a novým upgradům.

O tom, že nelze výrobce šmahem podezírat z temných úmyslů, však svědčí víc než dostatečně samotná Ventura. Množství chyb v programu totiž rozhodně nelze zdůvodnit obchodními zájmy, takže i skeptik nakonec uzná, že napsat software pro Desktop publishing nejspíš nebude žádná sranda.

JAK TO ZLOBÍ

Nejnepříjemnější vlastností Ventury 4.0 byla totální nestabilita programu. Jakákoli operace dokázala za určitých okolností položit nejen Venturu, ale rovnou celý systém. Přitom bylo velmi obtížné vyhledat nějaké obecně platné zákonitosti. Kromě tisku v PCL, při kterém Ventura 4.0 záhadným způsobem „vyžírá“ kapacitu GDI, dokud se Windows úplně nezhroutí, se mi to podařilo snad v jediném případě, a sice když jsem se postupně odnaučoval používat Help (VPWin caused General Protection Fault in module KRNL386.EXE). Čirou náhodou jsem zjistil, že ke kolapsu nedochází, když nejsou zapnuté hodiny, které jsem do té doby míval Always On Top (čili Vždy na vrchu, jak praví Microsoft) ve Start Up (Spustit při startu, jak praví Microsoft). Nakonec se mi různým experimentováním podařilo chybu navodit tak důsledně, že jsem o její existenci přesvědčil i kolegu Jenneho (a že to dalo práce!). Korunou všeho je skutečnost, že když jsem se při psaní této recenze pokusil experiment zopakovat, nic se nestalo. Příčinou je patrně paměť, která se v mém počitadélku mezitím rozrostla z původních osmi na šestnáct megabajtů. Takže kdyby HP Vectra v DTP Studiu tehdy neměla také jen 8 MB, nikdy by se mi nepodařilo dokázat, že nejsem naprostý idiot, který ani nesvede Venturu pořádně nainstalovat. (Mimochodem podle výrobce mají stačit 4 MB.)

Kromě paměti ovšem záleží i na takových drobnostech, jako je formát stránky, počet sloupců, množství použitých okének či nastavení fontů, i na kde jakém možném detailu v konfiguraci systému a ze všeho nejvíc asi na okamžitém rozmaru programu. Jediným rozumným řešením by bylo nastavit automatické ukládání nanejvýš tak na každých pět minut, kdyby ovšem Ventura byla podobnou funkcí obdařena. Takhle brzy zjistíte, že nejužitečnějším horkým klíčem je Ctrl+S (jako Save). Když ho náhodou delší dobu zapomenete stisknout, poznáte to podle toho, že se program najust zhroutí.

Naproti tomu Ventura 4.1 je poněkud stabilnější. Pokud spadne, nevezme sebou alespoň celá Wokna, jako tomu bývalo u její předchůdkyně. A že spadne, tím si můžete být jisti; stačí ji zainstalovat do Windows US nebo EE s jakoukoli českou klávesnicí a stisknout Ctrl. Česká Windows tomu kupodivu zdařile odolávají díky nově přidané funkci přepínače klávesnic, a to dokonce i v případě, že česká klávesnice je instalována jako primární (pro správnou funkci horkých klíčů je však nezbytné mít jako primární klávesnici US a přepínání klávesnic na jiné než implicitní volbě Ctrl + Shift; nejlépe se osvědčilo Shift + Shift – v SYSTEM.INI, sekce [keyboard], řádek typeofswitch=2). I pro ty, kteří česká Windows nemají, však k vyřešení tohoto problému stačí jakýkoli přepínač klávesnic (k dispozici jako public domain, shareware či komerční software – např. jako součást češtiny od firmy TH System). Tím ovšem chyby nejnovější Ventury zdaleka nekončí; update 4.1.1 vydaný pár týdnů po uvedení výrobku na trh ve svých Release notes uvádí několik stran šťastně odstraněných závad. Jiné však zůstaly, nebo byly napraveny jen částečně. Tak kupříkladu nastavení začátku pravítek, které v první edici nefungovalo vůbec, po opravě sice funguje, ale jen tehdy, je-li postranní lišta vyrolována úplně nahoru a dolní úplně doleva. V opačném případě změní jakékoli přepnutí nástroje nastavený počátek pravítka a míry se přečíslují do zcela nesmyslných, obvykle záporných hodnot.

Je přitom třeba podotknout, že pro běžné lámání textu se pravítka zase tak moc neužívají. Jak však bývá mou obvyklou smůlou, potřeboval jsem je zcela nezbytně jako naschvál zrovna při práci, na které jsem měl Venturu 4.1.1 otestovat, takže ještě dnes – skoro půl roku po jejím uvedení na trh – mám v počítači stále instalovanou i verzi 4.0. Určitým problémem čtyři-jedničky totiž je i její nová tvář, sice na oko sličná a v mnoha ohledech užitečná, avšak rozdělující centimetr na pravítkách pouze na čtyři a nikoli na deset dílků, jako tomu bylo u předchozí verze, což je pro přesné umístění objektu na stránce naprosto nevyhovující. Toto rozdělení přitom zůstává zachováno i při zvětšení 1250 %, kdy jednotlivé dílky jsou na monitoru několik centimetrů od sebe, takže by nebyl problém naopak rozdělit na čtvrtiny i milimetry. Nově přidaná možnost velkého zvětšení za takových okolností značně ztrácí na půvabu. Celá záležitost patrně souvisí s dočista pitomým nápadem „zpřítulnit“ práci s malými okénky na stránce tak, že při psaní se horní pravítko automaticky vynuluje na levý okraj okénka. Tato vymožnost by byla ještě snesitelná, kdyby se dala vypnout. Uživatelské nastavení podobných globálních funkcí programu však ve Ventuře vůbec neexistuje, takže pokud se náhodou potřebujete orientovat v poloze textu s ohledem na okraj stránky, máte prostě smůlu.

Být na místě šéfů Xeroxu, asi si bych si rozmýšlel, zda pokušet důvěru zákazníků distribucí ne zcela doladěného softwaru. Nicméně chyby v programu nejsou z hlediska jeho dalšího osudu tím nejpodstatnějším. Ještě jeden či dva updaty a může být vše v pořádku. Mnohem horší je celková koncepce Ventury, která dnes už beznadějně zastarala. Výrobce tak stojí před nepochybně nesnadným rozhodnutím: pokusit se v další verzi vyždímat GEMovský citron do poslední kapky (zbývá-li ještě jaká), nebo napsat úplně nový program?

JAK TO FUNGUJE

Z programů známých i běžnému, písmenky se neživícímu čtenáři má Ventura asi nejblíž k WordPerfectu. Ve starých zlatých časech GEMu se s ním u nás mnohdy rovnou dodávala; formát WP 4.2 byl dokonce, nemýlím-li se, nějaký čas jediným, který dokázala načíst česky. Základem koncepce při práci s daty je přímé vkládání formátovacích příkazů do textu. Podobným způsobem pracuje i TEX, ale například také klasické fotosázecí stroje. Výhodou tohoto postupu je, že pokud se v tom vyznáte, můžete celkem jednoduše opravovat a zpracovávat texty z Ventury prakticky v jakémkoli editoru; vše je jasné a přehledné. Naproti tomu kupříkladu takový MS Word (ale také třeba AmiPro, či oba konkurenti Ventury – PageMaker i QuarkXPress) vytvářejí dokumenty, ve kterých si jinými prostředky moc nezaeditujete, a zaeditujete-li si (to je strašný slovo!), obvykle takový dokument původní program odmítne načíst s odůvodněním, že nic takového nevytvořil. Nevýhodou tohoto přístupu je rovněž obtížná, ba často nemožná záchrana textu při částečném poškození souboru. Jinak ovšem nutno přiznat, že jde o způsob inteligentnější a praktičtější zejména z hlediska rychlosti práce.

Načítání dlouhých dokumentů do Ventury trvá poměrně dlouho, zejména pokud máte zapnuté automatické rozdělování, které se provádí při každém načtení znovu (chytřejší formát by umožňoval uložit si informace o jednou provedeném rozdělování). Rovněž přelistování z první stránky řekněme na třístou je velmi zdlouhavé, protože pokaždé musí proběhnout znovu formátování textu podle vložených příkazů. Naproti tomu takový Word či Quark si prostě pamatují, co na třísté stránce bylo, takže přeskok je stejně rychlý, jako z třísté stránky na první. Z tohoto důvodu také soudím, že často proklamované výhody použití Ventury při zpracování dlouhých textů jsou diskutabilní.

Uživateli zvyklému na textové editory přinese Ventura nemalé překvapení především pokud jde o počet pracovních souborů, který spíše připomíná databázi, než zpracování textu. Zatímco u editoru obvykle vystačíte s dokumentem, stylesheetem a souborem maker (případně ještě s grafickými soubory vloženými do textu), Ventura vytváří nejméně dva soubory pro dokument: uživatelsky needitovatelný 128 kilobajtový *.CIF (obsahuje informace o vytvoření a revizi dokumentu) a soubor s extenzí *.CHP, v němž se mohou šťourat jen velmi zkušení venturisté (i když proč by to dělali, protože obsahuje jen informace o rozložení oken, umístění načtených souborů apod).

Pokud má proč, vytvoří Ventura ještě celkem dobře editovatelný soubor *.CAP, který obsahuje texty napsané ve Ventuře nebo přenesené do oken z načteného souboru či Clipboardu (Schránky, jak praví Microsoft); dále soubor *.VGR, obsahující zcela nesrozumitelné informace o grafice vytvořené Venturou, a konečně od verze 4.1 také soubor *.FRM, týkající se nově zařazené funkce formátu oken. Kromě toho se setkáte také se stylesheety (*.STY) a konečně i se soubory *.PUB, které obsahují celkem přístupné informace o tzv. publikaci (viz dále).

Nejpodstatnější ale je, že další desítky textových i grafických souborů jediného dokumentu Ventury mohou být roztroušeny libovolně po disku.

– Jak to? – táže se patrně již zcela zmatený čtenář zvyklý na Text602 či WordPerfect.

K vysvětlení je třeba nejprve pochopit, jak vlastně Ventura funguje. Především zpracovávaný dokument se nejmenuje dokument, ale kapitola (Chapter). Ježto se nepředpokládá, že budete ve Ventuře psát (nepíši v ní ani tuto recenzi přes svou zásadu používat k práci vždy recenzovaný objekt, pokud v něm psát vůbec lze), bude vaší první starostí do Ventury něco importovat. To můžete udělat dvěma způsoby – buď otevřít okno a do něj natáhnout nějaký text, nebo text umístit přímo do hlavního okna. Pokud zvolíte první postup, objeví se pouze tolik dokumentu, kolik se ho do okna vejde. Chcete-li, aby ho bylo vidět víc, musíte okno buď zvětšit, nebo přidat stránky, na nich vytvořit další okna a do těch pak z tzv. Přístupového seznamu (okno s výčtem otevřených dokumentů) vložit opět ten samý dokument, který bude pokračovat tam, kde v předchozím okně skončil. Jednodušším řešením je okno s načteným dokumentem zkopírovat či vymazat (Delete) a opakovaně vložit (Insert).

Pokud napustíte text do hlavního okna, chová se prakticky stejně, jako dokument v textovém editoru, tzn. přetéká sám od sebe na další stránky, dokud neskončí. Oba způsoby lze pochopitelně kombinovat (nelze ovšem spojit dva různé dokumenty za sebou v hlavním okně – to je třeba udělat předem v textovém editoru). Tak je možné poměrně snadno a bez složitého kopírování částí textu umístit na jediné stránce v samostatných oknech mnoho rozličných dokumentů (např. novinových článků) a grafických souborů, aniž by přitom podstatně ubylo místa na disku. Všechny původní soubory totiž zůstanou na svém místě a Ventura si pouze zapíše informaci o tom, kde je má hledat.

Toto řešení má však i své nevýhody. Především – což průvodní dokumentace naštěstí opakovaně zdůrazňuje – lze při archivování dat na diskety zapomenout nejen na příkaz Copy, ale i na nadstavby operačního systému typu Nortona či File manageru Windows. Veškeré transfery souborů se musí provádět přímo z Ventury. K archivaci je třeba nejprve vytvořit z kapitoly publikaci a tu pak uložit na požadované místo povelem Zkopíruj vše. Při kopírování dat z diskety je samozřejmě nutné postupovat stejným způsobem. Nic proti tomu – pokud si člověk zvykne, nedá to až tolik práce. Podstatně hůř na tom budou jedinci se zálibou v častých reorganizacích adresářů na pevném disku. Stačí totiž změnit název adresáře či omylem překopírovat soubor jinam a Ventura je v koncích. Osobně mi poněkud vadí, že její konce vypadají tak, že suše oznámí, že soubor není k nalezení a pohrdavě na vás vybalí prázdné okno, aniž by se alespoň optala, zda si nechcete zalistovat na disku a přece jen se pokusit chybějící data najít.

Konečně určitou nevýhodou může být i skutečnost, že veškeré editace včetně přiřazení stylů Ventura provádí a zaznamenává v původním dokumentu. Pokud to nevíte či se zrovna zapomenete, můžete být nepříjemně překvapeni skrumáží zavináčů a názvů stylů před odstavci, jakož i občasným výskytem lomených závorek s formátovacími příkazy. Je tudíž vhodné kompilativních schopností Ventury nenadužívat, a raději si vždy poctivě zkopírovat všechny soubory, s nimiž hodláte pracovat, do jednoho adresáře.

Opakovaně zde zazněl termín Publikace. Jde o abstraktní útvar, umožňující seřadit jednotlivé kapitoly tak, jak mají jít za sebou a provádět s nimi globální operace: tvorbu rejstříku a obsahu, přečíslování stránek, tisk (nikoli do souboru!) a již zmíněné kopírování. Tímto způsobem lze zpracovat gigantické množství dat (až 128 kapitol) do jednoho celku. Má to však jeden háček. Publikace je vskutku záležitostí zcela abstraktní – nelze si ji prohlédnout, nelze ji jako celek načíst a souhrně editovat, nelze s ní prostě provádět nic, než výše uvedené operace. To v době totální názornosti Windows mnohé uživatele nepochybně poněkud odradí. Podstatně menší nepříjemností je nezbytnost vytvoření publikace, pokud chceme vygenerovat rejstřík či obsah kapitoly; zdržení není až tak podstatné.

Úhrnem řečeno působí Ventura poněkud neohrabaně a křupansky. Vezměme si už tu zarytost, s jakou nekompromisně trvá na tom, že musí být instalována v adresáři JAKÝKOLI DISK:\VENTURA. Venkovský balík, který by se jinak ve velkém městě ztratil. Pravda – má to tu výhodu, že nemusíte zatěžovat path, ale jinak něco podobného u žádného novějšího programu nepamatuji. Na druhé straně právě ta dojemná neobratnost může být zdrojem až fanouškovských sympatií, jakých se Ventuře leckdy dostává. A navíc v češtině je to ženská (jinak Ventura Publisher, žádné she); nemůžete s ní laškovat a zároveň jí říkat, že jí čouhá sláma z bot. A ačkoli jsem to sám neprožil, dovedu si představit, jak někdo vášnivě vzplane k této dámě. Koneckonců – vydržel jsem to s tou cuchtou už skoro rok a říkám vám: dá se s ní vyjít (ale někdy je to o nervy).

JAK SE TO OBSLUHUJE

Zanechme cochonnerie (abych ušetřil panu Strakovi práci s listováním ve slovníku cizích slov při dopisování „poznámky redakce“: necudnost, oplzlost) a vraťme se do Ventury. Uživatele zvyklého na Windows nepochybně překvapí ovládání programu, které nedodržuje konvence stanovené Gatesovými hochy. Undo se neprovádí pomocí Ctrl+Z, ale Alt+BackSpace; Delete – což mi obzvlášť vyhovuje – vymaže vybraný objekt a Insert ho zase vloží zpátky. Nikdy jsem nepochopil, proč Microsoft vzal těmto dvěma klávesám funkci, která je na nich napsaná, a nahradil je nepohodlným Ctrl+X a Ctrl+V. Na druhé straně možná někdo namítne, že lepší blbá konvence, než žádná. V tom případě mu Venturu krajně nedoporučuji.

Co však je na Ventuře mimořádně nepříjemné, je zcela nesmyslná funkce kláves End a Home, které obhospodařují přeskok na začátek a konec dokumentu! Našinci, zvyklému používat těchto kláves k přeskoku na začátek a konec řádky, pak nezbývá, než co chvíli zhnuseně přihlížet, jak se Ventura přelistovává na poslední stranu (stisknutí End už nejde odvolat). Trvalo mi skoro měsíc, než jsem se odnačil těchto kláves užívat způsobem, na který jsem byl zvyklý z textového editoru. Mimochodem – k přeskoku na začátek a konec řádky nelze ve Ventuře použít nic.

Tím ovšem překvapení lidí znalých práce s textovým editorem zdaleka nekončí. Jiná věc, která je na Ventuře nepochybně zaskočí, je nutnost neustále ručně obracet stránky. Při pohybu kurzorovou šipkou na konec strany v hlavním okně se kurzor prostě zastaví a trčí. Pokud píšete text na poslední řádce, písmenka se sice neztratí, ale dokud neotočíte na další stránku, neuvidíte je. To je další důvod, proč Ventura není doporučitelná na přímé pořizování textu.

Podstatnou vadou na kráse je také nemožnost definovat parametry odstavce jinak, než jako styl. Na jednu stranu je to dobře, protože i mne to konečně dokopalo k tomu, abych se naučil Stylesheetu používat, na což jsem byl v textových editorech vždy příliš líný; na druhou stranu však nepochybně poměrně často nastane eventualita, kdy je zcela jasné, že potřebný formát odstavce se už zaručeně nebude opakovat, a pak je přiřazování stylu zcela zbytečným úkonem, nehledě k tomu, že tak lze za vhodných okolností celkem snadno překročit limit 128 stylů.

Jiný zádrhel nastane za situace, kdy načtete dlouhý dokument a během formátování si vzpomenete, že byste rádi, aby v dvousloupcové sazbě bylo několik stránek třísloupcových. Nejjednodušší řešení v takovém případě je opustit Venturu, v textovém editoru odpreparovat příslušnou pasáž, uložit ji do nového souboru a ten pak načíst do třísloupcového okna Ventury. Pokud se jedná o kratší text, lze to samozřejmě provést přímo ve Ventuře, nicméně s jistou nostalgickou vzpomínkou na „Divisions“ MS Wordu – ne vždy jsou okénka tím nejpohodlnějším řešením.

Zkušený uživatel textového editoru bude nepochybně bolestně postrádat možnost tvorby vlastních maker. Kdyby pro nic jiného, tak alespoň pro definování uživatelských horkých klíčů. Makra nahraná pomocí Recorderu (Makrokamery, jak praví Microsoft) Venturu obvykle srdečně nezajímají a o jiném řešení nevím. Ale třeba už někdo napsal nějaký shareware...

Existují však také překvapení milá. Tak kupříkladu v režimu Odstavec dokáže Ventura s pomocí stisknuté klávesy Shift vzít do bloku více navzájem nesouvisejících odstavců (koho z nás někdy v textovém editoru neotrávilo, že nemůžeme „pochytat“ do bloků třeba všechny mezititulky a pak je hromadně zformátovat jediným příkazem). Bohužel to svede jen v rámci jedné stránky či dvoustrany, nicméně i tím už trumfne všechny editory, pokud vím bez výjimky. Geniálně jednoduchá je plynulá regulace velikosti písma a prokladu mezi literami: stačí v režimu psaní vybrat blok textu, stisknout opět Shift a kurzorové šipky – nahoru a dolů se zvětšuje a zmenšuje písmo, doprava a doleva roztahují a stahují mezery. Příjemně triviální je rovněž posun výřezu grafiky v okně – stiskem klávesy Alt a levého tlačítka myši se šipka kurzoru změní v ručičku, uchopí obrázek a dopraví na libovolné místo.

V této souvislosti by asi bylo vhodné objasnit, co je to „režim práce“. Ventura tomu říká Nástroje (Tools) a má jich celkem deset. Klasicky jsou uspořádany v okně zvaném Toolbox; ve verzi 4.1 se implicitně nacházejí na horní liště s ikonami. O pracovních režimech lze ovšem hovořit pouze ve čtyřech případech: u editace oken a grafiky (ikona s šipkou), formátování odstavců (ikona s řádky), editace textu (ikona s písmenem A) a práce s tabulkami (ikona s tabulkou). Všechno ostatní jsou skutečně nástroje, což se v praxi projevuje tak, že po vykonaném úkolu se uctivě přepnou zpět do režimu práce s okny a grafikou. Můžete tak vložit okno pro text či grafický soubor, nebo okno jen pro text, které funguje jako „nálepka“ a formátuje se jako grafika. Tento nástroj bývá uživateli poměrně často opomíjen, protože textové okno na první pohled nepřináší žádné výhody oproti oknu normálnímu, ale není tomu tak. Zbylé čtyři nástroje slouží ke kreslení jednoduché grafiky – čtyřúhelníků normálních, se zakulacenými rohy, elips (kružnic) a čar.

Společnou nevýhodou všech grafických funkcí je nemožnost přesného nastavení jejich velkosti a polohy na stránce. Za další zcela zásadní nedostatek lze považovat absenci jakýchkoli jiných atributů čáry, než je tloušťka a barva. Bez čar dvojitých, čárkovaných a čerchovaných si demobilizovaní lampasáci, standardně osídlující centrální úřady, nedovedou představit jakýkoli tištěný výstup, což prakticky znemožňuje používat Venturu v zakázkách pro tyto instituce. Konečně subjektivně mne trochu udivilo, že Ventura neumí plynule namalovat klikatou čáru. Tato pitomost, kterou zvládal i Dr. Halo, jehož jsem kdysi dostal ke své první myši, zdaleka není v oblasti DTP běžná. Nicméně právě u Ventury, která se již tradičně prezentuje obrázkem raketoplánu s popisky jednotlivých částí, je to trochu překvapivé; správná kóta vedoucí od popisku by totiž měla začínat krátkou vodorovnou čarou a teprve od ní pokračovat šikmo k předmětu popisu.

JAK TO ROSTLO

Ventura 4.0 se od své o číslo starší inkarnace lišila především prací s barvami. Uživateli, který barvu nepotřeboval, přinesla kromě OLE a rozličných drobných vylepšení v podstatě jedinou, zato dosti zásadní funkci: vyhledávání a nahrazování. Anglosasům pak také korektor pravopisu; našinec se jej dočkal až s verzí 4.1.1.

Poslední edice výrazně změnila do té doby stále GEMovskou tvářnost programu a přihodila na misku upgradových vah zdarma extenze VENTURA SCAN a VENTURA SEPARATOR, které předtím přišly na pěkných pár tisícovek. Kromě nových šatečků byla holka tatíčkem Xeroxem obdařena také několika šperky, z nichž některé velmi pěkně cinkají.

Tak kupříkladu konečně došlo i na pravé ucho myši. Když se jím teď dvakrát klikne, objeví se v místě kurzoru menu odpovídající režimu, ve kterém Ventura zrovna pracuje, což ocení obzvláště majitelé velkých monitorů. Dávno postrádanou funkcí je možnost nastavení tabulátorů a odsazení odstavce přímo na pravítku. Zcela zásadní inovaci však představuje definice stylu okna, umožňující konečně přenést pracně nastavené parametry velikosti, počtu sloupců a typografie okna z jednoho dokumentu do druhého.

Naopak bych se celkem obešel bez Button Bar Editoru, což je sprostá bižuterie poklonkující nudícím se hračičkům, používajícím Windows přesně podle satanických představ Billa Gatese. Místo Editoru bych naopak dal přednost možnosti zobrazit novou lištu s ikonami současně se starými okny: nástroji, přístupovým seznamem a najmě pak seznamem stylů (v současné verzi je to buď – anebo).

Co bude dál, ví snad jen Xerox a možná ani ten ještě ne. Výše uvedené výhrady k programu byly snad místy jen hnidopišstvím, stejně jako jím je nejčastěji tradovaný trumf fanoušků PageMakeru, že Ventura neumí obtékat nepravidelné obrázky, což je opravdu to nejméně podstatné. Hlavní slabiny programu jsou jinde. První, z níž nepochybně vyplývá celá řada nedostatků a chyb, je prapodivná práce Ventury s pamětí. Už jen skutečnost, že je nutné předem si rezervovat dostatek paměti pro text a okna (v menu Pomoc – Informace o Ventura Publisher), uživatele Windows nesporně překvapí. Způsob využívání paměti je kromě různých chyb také zdrojem četných limitů, z nichž mimořádně nepříjemná je především maximální délka odstavce 8000 znaků, což opravdu není mnoho. Tak se stalo (s mou příslovečnou smůlou), že hned první text, který jsem do Ventury načetl, mi připravil radostný pohled na jedno z nejšílenějších hlášení, s nimiž jsem se kdy na počítači setkal – cituji doslova: „Pokusil jste se načíst soubor, který obsahuje odstavec delší než 8000 znaků. Tím pádem nastává kolize v paměti a je tudíž záhodno utéct co nejrychleji!“ Proč záhodno, když se v tu chvíli s Windows stejně už nedá nic jiného dělat, nevím. Každopádně po odpálení klávesy „Pokračuj“ mne Ventura ještě s pologramotnou prolhaností upozornila, že „Text, který se pokoušíte načíst, není v tom formátu toho textového editoru, který jste zvolil!“, spokojeně si odfoukla, jak mne převezla, a dál se tvářila jakoby nic.

Tento nedostatek je tak zásadní, že se něj v dokumentaci raději příliš neupozorňuje. Teprve při podrobném studiu Troubleshootingů najdete stručnou poznámku, že když se vám něco podobného stane, je to pohodička – stačí jen příliš dlouhý odstavec v textovém editoru rozdělit, zformátovat náležitým způsobem a hned to zase vypadá, jako by šlo o odstavec jediný – zkrátka s naším programem... Pokud se vám šťasně podaří najít, který odstavec je ten inkriminovaný dlouhatánský, což se z Ventury nedozvíte, zbývá ještě drobný trabl v tom, že doporučeným způsobem lze sice oblbnout dva odstavce za sebou, ale nikoli už tři. Jinak řečeno maximální délka odstavce i při všech možných čárymárech činí 16 000 znaků.

Tedy – ono to vypadá, jako že to je hodně, a budete-li sázet noviny, téměř určitě s tím vystačíte. Na druhé straně pro vaši představu – text, který jste dosud přečetli, má zhruba 25 000 znaků. Kdybych v něm nedělal odstavce, tak se z něj Ventura už třikrát zbláznila. Zkrátka Hrabalovy Taneční hodiny Venturou nevysadíte a nevysadíte. A nejen je.

Na výrobu knih totiž Ventura vůbec není právě ideální, pokud zrovna nejde o velmi složitou sazbu s četnými obrázky. Běžnou beletrii vysadí prakticky stejně dobře i jakýkoli textový editor pro Windows. Teprve od verze 4.1 například autoři konečně připustili, že existuje jakýsi formát A5; o menším se jim dodnes ani nesní. Ostatně proč taky, když Ventura není schopna provést stránkovou montáž, tedy abych mluvil trochu lidsky – narovnat třeba na stranu A4 vedle sebe čtyři strany A6. V dobách, kdy jsem ještě o počítačích nevěděl ani to málo co dnes, tedy asi za časů Ventury 2.0, jsem automaticky předpokládal, že stránková a archová montáž je to první, co DTP musí umět. Mimochodem i DTP pro idioty – MS Publisher – ji na své idiotské úrovni zvládá.

Dalším nedostatkem, který pokládám za velmi závažný, je nemožnost otevřít ve Ventuře dvě okna, nebo přinejhorším alespoň spustit dvě Ventury najednou. Tím je zcela znemožněn přenos dat mezi soubory, což by právě u programu tohoto druhu bylo víc než žádoucí. Přejdeme-li další dva obecně známé chronické nedostatky Ventury – neschopnost plynulé rotace textu a nemožnost zužovat a rozšiřovat písmo – zbývá poslední: kódování. I to je dědictvím po GEMu a daní zbytečné snahy po kompatibilitě se staršími soubory. Pokud by však žádná z předchozích vad nebyla v nové verzi odstraněna, tato nejspíš bude. Těžko si totiž představit, kterak se pod unicodem Windows NT krčí stařičká číslíčka v lomených závorkách; respektive představit si to jde, ale prodat by to asi nešlo. Použité kódování, které bylo kdysi ideální pro práci s češtinou (Ventura byla prvním lokalizovaným DTP systémem), mělo správně dosloužit už ve verzi 4.0. Takhle je příčinou poslední hlavní výhrady, kterou lze k programu vznést: mezi softwarem pro Windows jde o jednu z oněch nečetných výjimek, které v originální verzi naprosto nejsou schopny využít českého prostředí.

JAK TO PÍŠE ČESKY

Autorizovaným distributorem a češtinotepcem pro Venturu je pražské DTP Studio. Kromě toho se lze setkat také s počeštěním od firmy Amos, které autorizované není, což ale nikoho – arci kromě DTP Studia – příliš nevzrušuje. V této recenzi se budeme zabývat pouze překladem DTP Studia; všechny povely a citace programu pocházejí z nejnovější verze 4.1.1.

Čeština se do originální Ventury instaluje poněkud překvapivě z DOSu. Jde rovněž o relikt – tvářnost instalačního programu se od dob Ventury 3.0 pro GEM podstatněji nezměnila. Výjimkou se stal teprve Update 4.1.1, který už s uživatelem komunikuje pěkně česky přímo ve Windows. Průvodní dokumentace je zcela nedostatečná – tvoří ji 16 stran instalační příručky a 60 stran příručky uživatele. S ohledem na poměrně vysokou cenu lokalizace (17 400 Kč; vlastní Ventura k tomu stojí 27 500) by uživatel asi čekal přece jen poněkud větší luxus; český překlad referencí a učebnice je k mání zvlášť za dalších 600 Kč, ovšem pouze k verzi 3.0. Vysoká laťka, kterou nasadily lokalizace Windows, Quattra 4.0 či Corelu 3.0 dodáním kompletní původní dokumentace v češtině, však nepochybně brzy donutí mezi jinými firmami i DTP Studio k přehodnocení přístupu k uživateli; éra xeroxovaných pseudomanuálků k profesionálnímu softwaru definitivně končí.

Pokud jde o programátorskou kvalitu provedeného počeštění, lze konstatovat, že odvedená práce je patrně lepší, než byla u samotné Ventury. Neodstraňuje pochopitelně původní chyby programu, ale aspoň k nim, pokud se mi podařilo zjistit, nepřidává nové. Výhrady lze mít pouze k ulehčení práce při překladu pomocných souborů, v nichž proti originálu chybějí „osahatelná“ vyobrazení dialogových oken Ventury. S ohledem na absenci podrobné české dokumentace i na metodu počeštění by ostatně bylo žádoucí dát uživateli možnost volby mezi anglickými a českými menu i pomocnými soubory; orientace v česko-anglických ekvivalentech bývá někdy dost složitá.

Naproti tomu určité výhrady lze mít k použité terminologii a kvalitě překladu. Citát avíza překypujícího otrocky přeloženými ukazovacími zájmeny byl uveden výše; jindy zase naopak vypuštěním zájmen dochází k dezorientaci uživatele. Dialogové okno Obnov čitače (Update Counters), pod kterýmžto podivným neologismem se skrývá definice číslování, totiž v originálu obsahuje položku This Page, což přeloženo pouze jako Strana budí dojem, že právě to je správná volba pro nastavení nového číslování stránek.

Podobných příkladů by bylo možné citovat celou řadu; nelze však současně nepřiznat, že i originální anglická Ventura používá značně neortodoxní terminologii, takže mnohde by náležitý překlad mohl být oříškem i pro znamenitého lingvistu. Třeba už jen základní okno s upozorněním či varováním, řešené u jiných programů pro Windows výstražným vykřičníkem či stopkou, je u Ventury jednotně nadepsáno VP Alert. Český překlad VP Poplach jednak není správný a jednak zbytečně dramatizuje (VP Alert se objevuje při každé pitomosti); na druhé straně ani relativně nejpřijatelnější překlad „Ventura Publisher upozorňuje“, není zrovna tím, co by český programátor do svého výrobku napsal. Zásadní revize celého překladu menu a dialogových oken by rozhodně před lokalizací další verze stála za zvážení. Některé obzvlášť zavádějící povely ostatně už odstranil i update 4.1.1 – např. z dialogového okna Publikace zmizelo výhružné SMAŽ a bylo nahraženo patřičným NOVOU.

Drobné nedostatky technického rázu se v české Ventuře vyskytují věšinou chronicky; pouze některé překlepy v Helpu k verzi 4.1.1 jsou novinkami, vzniklými při spěšné lokalizaci (například zcela chybný pomocný soubor k Vytvoření obsahu, který se jednak nespouští interaktivně k dialogovému oknu, ale především popisuje definici obsahu ve starší verzi, zatímco nově byla tato funkce výrazně zjednodušena možností přímého vložení názvu stylu). Jiné chyby se táhnou pomocnými soubory všech Ventur pro Windows jako červená nit; kupříkladu neplatné definice horkých klíčů Ctrl + Shift + ] či [ (u češtiny bývá klíč odpovídající ] či [ jinde podle typu použité klávesnice – např. na českém procentu a háčku), kde se původně nacházely typografické uvozovky. Ty však byly v počeštěné znakové sadě Ventury dost nešťastně nahrazeny ř a ŕ, kterážto písmenka se objeví i při použití zmíněného horkého klíče. Naštěstí Ventura alespoň neblokuje funkce vlastních Windows, takže kýžené uvozovky nahoře a dole lze vložit pomocí Shift + Ctrl + Alt + 5 a Shift + Ctrl + Alt + 3.

Za jediný závažnější technický prohřešek proti dobrému vkusu pokládám, že instalace češtiny neodmaže z nabídky formáty, z nichž není schopna správně konvertovat textové soubory. Lokalizovaná Ventura dokáže načíst česká data v tabulce Kamenických ve formátech 8bit-ASCII, WordPerfect 4.2 a 5.1, Text602 a MS Word 5.0/5.5 (chybí pouze korektní automatický převod typografických uvozovek a pomlček); z programů pro Windows pak zvládá AmiPro, WordPerfect for Windows (formát je identický s WP 5.1 pro DOS) a s chybami při převodu verzálek i WinWord 2.0. Asi málokomu budou chybět formáty MultiMate či XyWrite, které se v češtině neujaly, ale každopádně nemají co dělat v nabídce Načtení textu. Zavádějící je rovněž formát ASCII, v němž český ASCII text nenačtete ani náhodou (k tomu je zapotřebí použít formátu 8bit-ASCII), protože slouží ke zpracování textu s vloženými znaky vnitřního kódování Ventury. Jakákoli zmínka o tom v průvodní dokumentaci chybí.

Perspektivně bude patrně nutné doplnit všechny uvedené DOSovské formáty o mutace pro Latin 2, kterážto nechutná kódová tabulka se bohužel stále agresivněji roztahuje i v českých počítačích. Velmi překvapivá je rovněž absence konverze ze základního formátu Windows – totiž MS Write, což ovšem není záležitost počeštění, ale původní Ventury.

Za zmínku ještě stojí komplexní řešení PostScriptu poskytované DTP Studiem, které se poněkud liší od postupů užívaných jinými firmami. V nabídce firmy se lze z neznámých důvodů setkat ještě s obsolentní eventualitou obrazovkových bitmap, ale k čemu by bylo DTP bez WISIWIGu? Řešením je samozřejmě starý dobrý Adobe Type Manager, který býval součástí Ventury 4.0, ale k Ventuře 4.1 je už nutno jej přikoupit zvlášť (3200 Kč). Základní fonty pro PostScript – Times, Helvetiku, úzkou Helvetiku, Avantgrade, Bookman, Courier, Palatino a Zapf Chancery – obdržíte v rámci ATM Plus Pack za 7800 Kč a nabodeníčka vyjdou na dalších 6000 Kč. Počeštění probíhá opět z DOSu, navíc způsobem poněkud neobvyklým – nepřepíší se pouze fonty, ale také rovnou celý Adobe Type Manager. České znaky nejsou ve fontech dopsány na místo, které jim v kódové stránce Eastern Europe Windows náleží, ale jsou dopsány za původní, nezměněný font, a o jejich správné umístění se stará překopaný Adobe Type Manager.

Tato skutečnost má za následek především to, že do Windows vybavených takto zpracovaným ATM nenačtete PostScriptový font v původní znakové sadě Windows žádným uživatelsky přijatelným způsobem. Podrobnější technické vysvětlení bude zajisté jedním z předmětů komentáře pana Jenneho k této recenzi, takže prozatím jen vezměme na vědomí, že tomu tak prostě je. Jako vedlejší efekt pak pochopitelně takto počeštěné fonty načtené do nepočeštěného ATM nepíší česky. Naštěstí alespoň font počeštěný obvyklým postupem – tedy přepsáním základní sady – lze do počeštěného ATM načíst bez problémů. Posledním, dosti podstatným zádrhelem rovněž je, že z ATM počeštěného DTP Studiem nelze tisknout v PostScriptu bez ovladače PostScriptu počeštěného DTP Studiem (4500 Kč).

Celé řešení vzbuzuje dojem, že bylo více podřízeno snaze chránit data a navodit trvalou závislost zákazníka na dodavateli, než uživatelskému prospěchu. Je zajisté pravdou, že fonty počeštěné DTP Studiem lze o maličko obtížněji ukrást z instalace bez vědomí legálního uživatele, protože je třeba zároveň zcizit i ATM. Na druhé straně nemožnost použít znaky z původní sady, zejména francouzské, které se celkem běžně vyskytují ve vlastních jménech a krátkých citacích, je mimořádně tristní a pro profesionální sazbu zcela nepřijatelná. DTP Studio je sice na požádání ochotno konkrétní font upravit, ale rozhodně nikoli zadarmo.

Doufejme, že definitivní řešení celého problému přinese unicode Windows NT. Do té doby je na rozhodnutí každého uživatele, zda zvolí drahou závislost na nesporně kvalitních a profesionálních službách DTP Studia, nebo nějaké levnější a svobodnější řešení, které ovšem může přinést pro změnu jiné problémy, jenže už bez pomoci hot-line hodných strýčků z Davídkovy ulice.

JAK TO?

Kde jsou barvy, kde obrázky, kde Scan, Separátor a ostatní extenze? Kde další programy patřící k Ventuře jako ColorPro či PicturePro? – táže se možná čtenář informovaný z reklam.

V příštím pokračování této recenze se dozví více. Zatím zúčtujme s tím, co jsme zvládli tentokrát, obligátní otázkou: koupit, či nekoupit?

Ventura se i přes určité nedostatky zatím stále jeví jako program, s nímž je třeba počítat. V lokalizované verzi má velmi uspokojivé vlastnosti pro automatizovanou sazbu českých textů, zejména pokud jde o proporcionální roztahování pevných mezer, nezbytné například k hlídání jednopísmenných předložek a spojek na koncích řádek. (Jediným nedostatkem z tohoto hlediska je nemožnost definovat spojovník, který by držel pohromadě s následujícím textem; v češtině jde o poměrně častý problém v případech, kdy řádka končí slovesem s divis a na další řádce je třeba před spojkou –li divis opakovat.) Verze 4.1.1 navíc konečně přinesla i velmi slušný český speller. Nový rozdělovací modul CKEX je mnohem lepší, než byl předchozí, byť výrazně zpomaluje načítání dlouhých souborů.

Přesto budoucnost programu zatím zůstává poněkud nejasná. Očekávaný tajfun novinek Microsoftu může smést z trhu leccos, co nedokáže tancovat dost rychle, a Ventura věru není žádná Ginger Rogers. Vzhledem k tomu, že jde o investici obnášející pětačtyřicet tisíc bez DPH, nezaškodí možná trocha trpělivosti. Potřebujete-li DTP hned teď, bude to nepochybně těžká volba, protože každý ze soupeřů má své přednosti i zápory. Každopádně Ventura ani dnes v této soutěži není žádným outsiderem.

Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU