Sláva Quijotům!
(Softwarové noviny 8/1992)
Málokdy se stává, aby mne něco nadchlo tak, jako se podařilo článku ing. Straky Daň z obratu aneb Don Quijote (možná) zvítězí (SN 5/92). Mám-li být upřímný, chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, oč má vlastně kráčet, ale když se konečně v mé právnicky nevzdělané hlavě rozsvítilo, bylo to jako zjevení.
Již delší dobu jsem fascinován zněním licenčních smluv domácích softwarových firem, které nabízejí své výrobky k doživotnímu užívání – jakmile je jednou koupíte, nesmíte je prodat. Tento postup je velmi novátorský; jediná analogie, která mne v této souvislosti napadla, je jistý pornografický tisk z roku 1932, který v tiráži uvádí doslova: „každý, komu bude tato sbírečka věnována, zavazuje se slovem mužné cti, že nebude ji k náhledu půjčovati ani jakýmkoli způsobem rozšiřovati“. Že by se závazky daly doplnit i o poznámku „ani žádným způsobem na třetí osobu převáděti“, o tom se tehdy nikomu ani nesnilo.
Tato pozoruhodná metodika by se dala vhodně aplikovat i na jiné oblasti. Kupříkladu odbyt Škodovky by nesporně zvýšilo (pokud by ovšem za ty své popelnice nechtěla takový balík), kdyby se Favority začaly prodávat s licenční smlouvou, zakazující používání automobilu cizími osobami, jakož i jeho prodej, a nejlépe také opravy a sešrotování mimo mladoboleslavský závod. Náš skomírající průmysl by mohl globální injekcí tohoto séra ožít; zrušily by se všechny antikvariáty, zastavárny, vetešnictví a prodejny použitého zboží a místo toho bychom byli všichni zaplaveni novými výrobky, které bychom po použití směli vrátit výrobci k recyklaci, a on by nám za to laskavě prodal nové. Zamýšlel jsem se, zda s tímto projektem světlých zítřků, pracovně nazvaným „čtvrtá cesta“, nekandidovat do zákonodárných orgánů, ale posléze jsem dospěl k závěru, že těch patnáct tisíc měsíčně nestojí za utrpení poslouchat všechny ty žvásty.
A nyní přichází ing. Straka s novou skvělou inovací – projektem jak oblafnout berňák v oblasti softwaru. Pro ty, kteří článek nečetli, malé vysvětlení. Normální člověk by řekl, že se softwarem se to má, jako s čímkoli jiným – někdo si ho vymyslí, dostane za to zaplaceno (ať už přímo nebo procentem z prodeje) a jiní s tím kšeftují. Ne tak ovšem soudí softwarové oddělení Dilie, jehož je ing. Straka zaměstnancem. Podle něj je software prostě něco dočista jiného, jakýsi autorský superopus an sich, pro nějž platí úplně odlišné zákony, než pro veškerou ostatní tvorbu.
Jedinou slabinu celého jinak skvělého projektu představuje argumentace, která výše uvedenou premisu dokazuje. Jejím základním východiskem je, že software nelze prodávat, protože není vázán na hmotnou podstatu. To samozřejmě není pravda – bez diskety, sítě či jiného média by software nebylo možné šířit. Pokud jde o hmotnou povahu produktu samotného, nelze se rovněž domnívat, že by hudba či literatura byly masivnější, než hromádka bitů. Velmi zavádějící je i další argument, že software se liší od všech ostatních autorizovaných výrobků možností pořizovat plnohodnotné kopie. I to je, bohužel, nesmysl; genialita Bratří Karamazových zůstává stejná, ať jsou vytištěni na ruční papír, okopírováni na xeroxu, přepsáni rukou, uloženi v datovém souboru nebo předčítáni v četbě na dobrou noc.
Bude tedy nezbytné, aby pan ing. Straka svou argumentaci v klidu znovu promyslel a agresivně precizoval. Zahnán do obrany, jako se mu stalo v poznámce Mám-li být upřímný v témže čísle SN, dopouští se totiž logických lapsů, jako kupříkladu tvrzení, že „výrobek nemůže být chráněn autorským zákonem“, čím mimo jiné vyvrací svou někdejší tezi (SN 5/91), že „kniha je výrobek, zatímco software ne“. Mimochodem musím rovněž konstatovat, že panu Strakovi se jeden opravdu nezavděčí, neboť za společensky obvykle vyžadovaný úvod „domnívám se, že...“ sjel pana Koubského úplně stejně, jako jindy mne za suverenitu, s níž obdobné relativizující výroky vynechávám.
Ale abychom se konečně dostali k meritu věci: projekt pana ing. Straky spočívá v tom, že se budou zvlášť prodávat diskety a zvlášť práva k užívání, přičemž z práv k užívání se nebude platit daň z obratu, respektive z přidané hodnoty. Jednoduché a geniální. Jako spolumajitel soukromého nakladatelství si nic nemohu přát víc, než aby se Dilii skutečně podařilo tento fígl prosadit. Vytvořil by se tak precedens, na základě kterého by už nebylo složité rozšířit obdobný úzus na všechny výrobky podléhající autorské ochraně.
Náklady na výrobu knihy dnes tvoří ani ne 50 % ceny a tento podíl se nepochybně bude snižovat až na jinde běžných 20 – 30 %. Uděláme to tak: za dvacku si koupíte papír a písmenka, za osmdesát korun právo si je přečíst, ale danit se bude jen ten papír (cena písmenek nestojí za řeč). Ve spojení s tím, že tuto knihu nebudete moci prodat, ba ani půjčit na přečtení babičce, aniž byste porušili autorský zákon, logicky mnohonásobně stoupnou náklady všech publikací, což spolu s menšími daněmi povede k tomu, že jejich cena klesne, takže všichni budou spokojeni a já se jako nakladatel konečně stanu milionářem. Pane inženýre, fakt vám moc držím oba palce!
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU