Dumka listopadová
Komentář: Článek se do listopadového čísla nevešel; něktré nezasmrádlé části vyšly později v jiné podobě.
Dopsáno 23. 9. 1994
Tak. První pětiletku budování kapitalismu máme šťastně za sebou. Však jsme se taky onehdá z rozličných projevů dozvěděli něco tom smyslu, že kapitalismus v naší vlasti zvítězil a že nyní nastupujeme radostnou cestu k rozvinutému třídnímu imperialismu, čemuž se momentálně říká, že jsme se odrazili ode dna. Fráze se mění, blbost je věčná.
Třeba se ale přese všechno ještě dočkáme časů, kdy se v této zemi konečně přestane budovat a lidi místo toho začnou něco dělat, i když jsou chvíle, kdy o tom začínám vážně pochybovat. Momentální situace je taková, že pár schopných jedinců už pět let vcelku nerušeně krade co se dá, několik jiných naivně usiluje stát se bohatými cestou, která je po čtyřiceti letech najednou zase legální, a ti zbylí na to na všechno civí a spokojeně hlasitě nadávají, protože vědí, že je za to konečně nikdo nezavře.
Těch hrdinů co najednou máme! A jak nebojácně si troufnou lidu všechno říct! Jenom škoda, že se musí tolik vyčerpávat, aby udrželi zdání pseudoundergroundu, které si sami museli pracně vybudovat, když už je ti zlí „nahoře“ se sionisticko-plutokratickou rafinovaností nepronásledují a nezavírají do vězení, kde by konečně měli chvíli klidu na sesumírování svých pravd. Jaká skvostná odhalení by dokázali přinést pánové Zeman či Ravik, kdyby je třeba jen na pár týdnů internovali na Borech – možná by se jejich dílka konečně prodávala lépe, než memoáry o tolik šťastnějšího soudruha Štěpána.
Bylo by to vskutku legrační, nebýt nepříjemného vedlejšího dopadu, že jakákoli kritika režimu vás bezděky zařadí buď do subhumanoidního niveau Špíglu a sládkovců či k jezuitismu Necenzurovaných novin a Českého deníku nebo mezi sirotky nyjící po výdobytcích třešňové revoluce. Situace už došla tak daleko, že kdo není s námi, je nejen proti nám, ale ještě si ho musíme umět zaškatulkovat, abysme věděli, co je to za ftáka.
Zvláště pikantní na této zákopové válce je, že oběma stranám už dávno došlo jídlo i munice a přesto jsou vojclové tlustí jako buci a střílejí po sobě hlava nehlava. Nekonečné diskuse bez argumentů o ničem by mohly působit jistým kafkovským koloritem, nebýt daleko absurdnější a nepochopitelnější skutečnosti, že po přestálé pětiletce v této zemi nejen že vůbec ještě něco funguje, ale že se dokonce můžeme chlubit, jak jsme dobří, a v přitom zásadě nelhat.
Vezměme si třeba takovou úroveň nezaměstnanosti. Existuje určité procento nezaměstnaných, kteří jsou nezaměstnaní proto, že je nebaví pracovat. To sice – v rozporu s blbým Marxovým axiomem – nebaví spoustu lidí, ale toto procento tvoří ti, kdo měli dostatek odvahy na to, aby ze svých idiosynkrazií vyvodili praktické důsledky. Jsem přesvědčen, že v některých lokalitách (například v Praze) nezaměstnanost tohoto procenta zdaleka nedosahuje. Lze tedy soudit, že si tito lidé dokázali najít zaměstnání, které je takovou sinekurou, že je nenutí stát se nezaměstnanými.
A vskutku – podobných příležitostí sice není nadbytek, ale existují. Jde z části o někdejší výdobytky intelektuálního disentu, z části prostě o relikt odpadních produktů socialistické hypotézy o tom, že v zemi hlásící se k marx-leninské doktríně nemůže být nezaměstnaných, i kdybychom si práci pro ně museli vymyslet. Nejhezčí podobná profese, o které jsem kdy slyšel, byl pomocný hlídač petřínské rozhledny, jehož jediným úkolem prý bylo namazat dvakrát ročně schody rozhledny petrolejem, za což bral údajně dvanáct set měsíčně. Zní to sice příliš romanticky na to, aby to byla pravda, nicméně znám pár šťastlivců, kteří se obdobných radostí v jiné formě dočkali. Protože však mnozí z nich jsou dodnes spokojenými placenými nepracovníky, nemohu si dovolit být konkrétnější – příliš by se to podobalo závistivému bonzování. Ostatně obecně vzato stačí porozhlédnout se, jak ve vašem okolí po převratu vzrostla produktivita práce, a budete muset připustit, že je vlastně svým způsobem překvapivé, když se ještě vůbec potkáte s nějakým českým zbožím.
Možná je to ale jen pouhá chiméra nás, kteří jsme odchováni na jedné straně ideologickými blafy o spravedlivé vládě oné hodnoty produkující většiny; na straně druhé pak naivními představami, že kapitalismus funguje jako blahé paměti závody Tomáše Bati. Měl jsem v poslední době možnost seznámit se s několika zahraničními firmami podnikajícími v Česku a s hrůzou jsem zjistil, že zde vládne úplně stejně socialisticky neproduktivní duch, na jaký je našinec zvyklý. Jistě – lidé, kteří přijedou ze Západu založit podnik do Čech, jsou v lepším případě dobrodruzi či hochštapleři, v horším šílenci nebo nýmandi, kteří by si doma nevydělali na slanou vodu. Nicméně i tak mne napadá, zda věci ve skutečnosti nefungují tak, že naprostou většinu hospodářského produktu vytváří naprostá menšina populace. Ostatní jsou jen takoví přidavači nebo kšeftaři, či rovnou totální parazité – například vojsko, úřednictvo či pasáci.
Jen to by vysvětlovalo, že naše země po uplynulé pětiletce sice stále nevzkvétá (jak kdysi trefně poznamenal pan president), ale zase taky zrovna nehyne. Nejsem nijak nadšeným příznivcem ODS – beru ji pouze jako toho času relativně nejmenší zlo – avšak je třeba přiznat, že dokázala mnohem víc, než předpokládala opozice, víc, než čekali její racionálně uvažující voliči, a dokonce nejspíš i víc, než sama kdy doufala. Kromě ústy funkcionářů proklamovaných úspěchů je třeba s povděkem kvitovat, že zdaleka ne všechen státní majetek by rozkraden či rozdán za úplatky a že v OD partaji kromě vypočítavých konjunkturalistů zůstalo ještě pár naivních poctivců. Ani jedno ani druhé totiž není tak samozřejmé, či snadné – přinejmenším dokud budou lidé lidmi. Kdyby se po dalších pěti letech dalo znovu říci alespoň totéž, asi by sice pořád ještě nic nevzkvétalo, ale možná by už začaly být vidět lupínky.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU