Pravda o Školníkově bytu

Ústní legendy šířené za bolševické éry patřily k několika málo poetickým momentům té doby, jejichž smysl a půvab zůstanou popřevratovým generacím odepřeny jako nepochopitelné nicotnosti.

Svého času jsem například pustil do oběhu kazetu s asi desetiminutovým sestřihem písniček ze sovětských pohádek (především z nějaké rozhlasové adaptace Tolstého plagiátu Pinnochia Zlatý klíček) vytahaných z přílohových flexidisků časopisu, který se jmenoval, tuším, Kalabok (jakási jejich Mateřídouška) - neuvěřitelně blbého, ale vycházejícího jen dvouměsíčně, ne-li kvartálně, takže ač byl kusově nejdražší, měl nejlevnější roční předplatné a těšil se tudíž značné oblibě mezi rozličnými periodiky, z nichž jedno jsme si na gymnasiu museli vybrat a povinně odebírat, aby to soudruzi mohli vykazovat jako československo-sovětskou družbu. Písně to byly veselé - ukvičené a uchrochtané - i opatřil jsem je legendou, že jde o zakázanou skupinu Maskovskoje mětro (anglicky Moscow Underground) a rozšířil mezi spolužáky. Ani ne za půl roku se ke mě vrátila ze zcela jiných kruhů x-tá kopie této nahrávky v již téměř nesrozumitelné zvukové kvalitě s květnatě rozkošatělým ústním doprovodem, líčícím, kterak tito mladí moskevští zappisté úpí v nejhlubších bolševických žalářích a jak se jeden z nich prostřílel na Západ a měl s sebou jen tento kratičký úryvek v Rusku jinak naprosto nesehnatelné nahrávky, za jejíž vlastnictví KGB rovnou popravuje. Velmi mě to potěšilo.
(Post scriptum z roku 2015: teprve teď jsem zjistil, že šlo o filmovou adaptaci Buratinových příhod z roku 1975, k níž dělal hudbu Bulat Okudžava, a jeden ze zbylých kousků pocházel z Alenky v řiši divů v adaptaci Vladimíra Vysockého z roku 1976, takže jsem se s tím undergroundem vlastně docela trefil, ničeho netuše; jako autoři hudby tehdy byli uváděni výhradně Rybnikov a Gevorgjan, kteří díla před režimem "přikryli".)

O pár let později jsem, tentokrát už neúmyslně, zopakoval celý vtip se svou vlastní nahrávkou, kterou jsem věnoval Jimovi Čertovi. Syn jeho tehdejší přítelkyně Alenky Martin Šubrt, v té době ortodoxní punkáč, se jí záhy zmocnil a rozšířil ji mezi kamarády. Během dalších let jsem pak tu a tam nečekaně narazil na lidi, kteří mi vychvalovali jakousi kapelu s rozličnými jmény, z nichž asi nejnesmyslnější znělo "Hill"; ba dokonce jsem jednou vyslechl i legendu, že to nahrál zamlada Daniel Landa, což mě dost urazilo, protože toho člověka jsem neměl rád už dávno před tím, než se zmichalodavidovatěl v muzikálovou superstar. S přihlédnutím k tomu, že název kapely Clysma 20 litrů s titulem poddodílu se opakoval na kazetě celkem šestkrát, mě logika věci docela zaujala, byť po zkušenostech s Moskevským metrem celkem nepřekvapila.

Abych tedy po letech uvedl celou věc definitivně na pravou míru - vlastní nahrávka Školníkova bytu vznikla během jediného srpnového víkendu (25. a 26. 8.) v roce 1984. Bylo tehdy vedro, takže vinohradské činžáky byly téměř vylidněné a rachot bicích iritovoval jedinou stařenu v sousedním domě, kterou jsme za příslib, že nebudeme bubnovat po osmé hodině večer, ukecali, že nás nezavolá policajty. Na kytaru jsem hrál já, na basu Šmaš 0 a na bicí má tehdejší žena MišA, což vzhledem k tomu, že za nimi předtím nikdy v životě neseděla, byl opravdu neobyčejný výkon, daný - jako ostatně celá ta nahrávka - čistě kouzlem okamžiku a víckrát neopakovatelný. Texty byly výhradně mým dílem, hudba z převážné části také (tuším, že jen Jsme řezníci, my máme čas vymyslel Šmaš 0).

Nahrávka bylo pořízena na cívkový magnetofon Tesla B 73, který umožňoval primitivní playback prokopírováním jedné stopy do druhé. Byl to v podstatě jediný způsob, jakým jsme mohli nám dostupnou technikou nasnímat zpěv tak, aby mu bylo trochu rozumět. Použili jsme laciné stereofonní mikrofony polské provenience (Unitra) a hudební stopu nahráli jako "autentický zvuk kapely", bez mixpultu a samozřejmě bez playbacků. Druhý den ráno jsem do toho dozpíval všechny texty a odpoledne se dotočilo to, s čím jsme nebyli spokojeni. Pouze závěrečné Školníkův byt do tmy zeje jsem nahrával celé sám s pomocí playbacků - echo v tom úslužně vyrobila B 73; podobně vznikl i Šmašotronic, který je naopak kompletně dílem Šmaše 0 a je jedinou jinou dochovanou nahrávkou z této session, kromě několika zlomků nepovedených verzí částí Školníka.

Ještě v srpnu 1984 jsem Školníkův byt spolu se staršími i dalšími novými nahrávkami, dotočenými ad hoc, zfinalizoval do podoby demo kazety CLYSMA 20 LITRŮ: RADOSTI HNITÍ. Kopie této verze teoreticky mohou ještě někde kolovat (od pozdější se zřetelně liší mluvenými, nikoli počítačovými anoncemi jednotlivých kapitol), ačkoli se dostaly jen do okruhu nejbližších přátel. Originál byl nahraný na velmi nekvalitní kazetě Fuji ER; dnes je pásek zčásti prokopírovaný a jako celek nepoužitelný. Začátkem roku 1987 jsem toto demo zrekonstruoval z původních cívek a kazet na kvalitnějším kazetovém magnetofonu (AIWA F660) s regulací předmagnetizace, která trochu vytáhla výšky. Úvody k jednotlivým kapitolám předříkával nějaký software pro Atari ST. Tato verze byla onou nahrávkou, kterou tehdy Martin Šubrt rozšířil po punkových vlastech českých.

Oficiálně Školníkův byt vydalo Lege artis v roce 1994 (desáté výročí byla, myslím, čirá náhoda) jako "hudební přílohu ke sbírce Prokletý mráz (Pražská imaginace, svazek 307)" na kazetě STRADOMÍR HROMNIŠSKÝ & CLYSMA 20 LITRŮ: PROKLETÝ MRÁZ, která obsahovala jinou devadesátiminutovou kompilaci starších nahrávek, asi z poloviny odlišnou od Radostí hnití. Kazety bylo vydáno 20 kusů, později ještě dalších cca 10-20.

Vydání na CD jsem plánoval k 20. výročí vzniku nahrávky, a proto samozřejmě vyšlo až s ročním zpožděním, protože tak to s mým plánováním dopadá vždycky. Zdržení způsobily periodické návraty k pokusům digitálním remixem nějak vylepšit zvuk, což se sice vcelku podařilo, ale úděsně tak pokaždé vynikla celková amatérskost nahrávky a to mě vždy do té míry znechutilo, že jsem další pokusy o pár měsíců odložil. Nakonec jsem rezignoval.

Výsledné CD Školníkův byt tedy obsahuje nejprve verzi z "master" kazety (Fuji FR Metal) z roku 1987 (tedy onu druhou edici, která byla v oběhu a kterou zná většina pamětníků) a dále z dochovaných cívek (snad původních) poprvé kompletní Šmašotronic (na obou demokazetách byla použita verze na začátku cca o minutu zkrácená) a celý Školníkův byt kromě tracku 28 (Zachráníme školníkův byt), který na cívce chybí (pravděpodobně byl v dotáčkách na jiném pásku, který se ztratil) a musel být převzat z demokazety z roku 1984, na níž se zrovna tato pasáž zachovala v uspokojivé kvalitě. Nahrávky byly v minimální míře digitálně odšuměny (verze z roku 1987 byla nahrána na dolby C, takže to prakticky ani nepotřebovala), a byl odstraněn dropout vzniklý při playbackování, takže zůstalo jen neodstranitelné vyjetí zpěvu z rytmu (před "svý životní moudrosti – kde furt je bere?") na konci playbackem posunutého úseku.



Školníkův byt byl bezpochyby nejkonzistentnějším útvarem, který Clysma 20 litrů (na starších nahrávkách Mišmaš studio) spáchalo. Stejně jako všechny ostatní naše hudební produkce nebyl ani ten nikdy veřejně performován, s výjimkou jednoho soukromého dýchánku v Roztokách u Prahy v roce 1988, kde jsem ho odehrál sám na španělku, ale všichni (včetně mě) tam byli tak ožralí, že se to nedá brát jako nějaké vystoupení.
V původní sestavě už ho nikdy nezahrajeme - ačkoli se Šmaš 0 nedávno vrátil z Londýna, kde po léta pobýval, MišA by dnes dost možná odmítla i jen připustit, že na něčem takovém vůbec kdy participovala - pokud selektivní funkce její paměti fungují stále stejně dobře jako kdysi. Že by s námi tato dávno societou řádně spořádaná panička byla dnes ochotná hrát punk, je zcela absurdní - co by si o ní příbuzní pomysleli!

Zbylé použitelné nahrávky Clysma 20 litrů (Mišmaš studia atd.) se v nabídce Lege artis postupně rovněž objeví - i když v ještě menších nákladech jen pro skutečné sběratele kuriosit a budou tím dražší, čím víc se za ně dnes stydím.

Mistr Miš, listopad 2005







Mistr Miš (Jan Hýsek) - kytara, baskytara, zpěv
Šmaš 0 (Petr Fukan) - baskytara, kytara
MišA (Michaela Adámková) - bicí

(fotografie jsou asi o dva roky starší - v roce 1984 jsme nějak zrovna nefotili)





Úvodní strana ŠKOLNÍKOVA BYTU

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU