logo

Miroslav Kromiš
MŮJ, MACHOVCŮV, ZUMRŮV, NEBO ČTENÁŘŮV KLÍMA?

     Začíná být únavné opakovat pořád totéž dokola, ale co dělat. Jinou mou promluvu k hluchým (klímologům), nalezne čtenář v Solovjevově etice (Lege artis & PI 1993), v níž jsem si tak trochu na počest Griesemu (in: Mavéric – Hermetické lékařství rostlinné, Přerov 1921) dovolil napodobit jeho kuriosní přesun polemiky z revuální roviny do ediční poznámky. V mém případě ovšem naštěstí nešlo o hádku s Weinfurterem, ale s Josefem Zumrem, který – nejsa křesťanským mystikem – neovládá patřičná zaklínadla, aby mi mohl poškodit karmu, a tak prý jen při každé vhodné příležitosti varuje naslouchající před ďábelskými svody mého nekritického vydání Solovjevovy etiky (a potažmo i všech dalších Klímů). Uvěřivší ovečky sice musí už pátým rokem krotit svou zvídavost, ale zato si mohou být jisté, že pokud se dožijí, přečtou si jednou výpravnou kritickou edici, v níž bude každičké písmenko tak, jak je Klíma napsal, či přinejmenším tak, jak je Zumr nebo jiný redaktor dekódoval z původního rukopisu.
     Nikdy bych nevěřil, že budu muset vést podobně nesmyslnou polemiku i s Martinem Machovcem, a to právě o knize, o níž jsme spolu opakovaně hovořili. Nabízel jsem mu tehdy spolupráci na redakci (první korektury už byly hotové). Z toho se vykroutil s odůvodněním, že nemá čas, což jsem musel akceptovat, protože sám jsem ho taky neměl. Žádal jsem ho tedy o poskytnutí aktuálnější verze opravené podle rukopisu, nebo alespoň chybějících pasáží. To s určitými rozpaky odmítl rovněž, což mne poněkud zaskočilo, protože se původně přihlásil sám, abychom román nevydávali v samizdatovém znění, protože má k dispozici autentičtější. Zpětně nahlíženo mne nenapadá jiné vysvětlení, než že mu zpočátku šlo hlavně o to, abychom román nevydávali vůbec. Nakonec jsem tedy rezignoval s konstatováním, že to holt necháme do sebraných spisů, aby si je lidi vůbec měli proč koupit. Tuto berličku Martin přijal se zřetelným ulehčením, a od té doby se už neozval.
     Pokud je tedy Machovcův článek v Kritické Příloze 3 (s. 51-56) z osmdesáti procent rozhořčenou reakcí nad tím, jak ošklivě byl čtenář ošizen, rozhořčuje se jeho autor především sám nad sebou. Čtenář však po pravdě nebyl ošizen o nic; v ediční poznámce se mohl dočíst zcela poctivé konstatování, že jde o neautentický text v původní samizdatové podobě, a knížku si buďto koupit, nebo počkat na další vydání. Tento otevřený přístup nazývá Machovec alibismem. Já bych tak označil spíše jeho absurdní výtku, že jsem se neobtěžoval "nahlédnout" do rukopisu. Pokud bych se už odhodlal absolvovat celé martyrium v Památníku písemnictví, mohl jsem arci uspořádat rovnou kritické vydání. Proč bych ale měl znovu ochmatávat už tak dost rozpadlé rukopisy, když to Souček, Zumr i Machovec udělali dávno přede mnou? Opravdu nemohu za to, že každý z nich sedí na "svých Klímech" jako slípka na vejcích a nejsou ani schopni realizovat jejich vydání sami, ani ochotni přenechat to komukoli jinému.
     Mimochodem už v roce 1990 vyzvala ke spolupráci na klímovských edicích Josefa Zumra Pražská imaginace a Davida Součka já osobně – v obou případech bez odezvy. Tento podivný monopolně vlastnický vztah je naprosto signifikantní pro většinu fanatických klímovců (a ostatně nejen pro ně – nedávno vydaný monstrózní Váchalův katolog dokumentuje obdobnou žárlivost více než výmluvně. Místo aby prezentoval kupříkladu kompletní grafické cykly, nabízí – kromě zbytečných ukázek knižní grafiky z publikací, které již jsou nebo v dohledné době dojista budou reprintovány – také spoustu zcela nefunkčních vakátů a pseudokunsthistorické žurnalistiky. Jak by k tomu přece přišli chudáci vydavatelé-sběratelé, aby měl někdo jiný doma všechno, s čím se oni tak dlouho sháněli?!). Možná je to právě iniciační charakter Klímova i Váchalova díla, možná jen jeho kultovní exklusivnost, co vede podobným postojům. Alespoň tak zaplaťpámbů nikdy nevznikne žádný fan-klub těchto dvou pánů; jeho členové by se navzájem sežrali hned na první valné hromadě.
     Když jsem v devadesátém roce začal zvažovat, jak pojmout vydávání nepublikovaných Klímových prací, měl jsem tedy pouze dvě možnosti: vydat to, co bylo k dispozici v samizdatu, nebo se vrhnout do souboje s pozůstalostí sám. Jelikož jsem byl celkem přesně informován, v jakém stavu původní rukopisy jsou, zavrhl jsem druhou možnost bez dlouhého rozmýšlení. Předpokládal jsem totiž, že existuje řada čtenářů toužících - stejně jako kdysi já – přečíst si všechny nevydané Klímy pokud možno ihned; čtenářů, kteří na rozdíl ode mne, Machovce či Zumra neměli napojení na samizdat, takže se k těmto textům dříve dostat nemohli. Během necelých tří let jsme tedy s Vaškem Kadlecem (= Pražská imaginace) vydali prakticky vše, co bylo z Klímy v samizdatu k dispozici (mimochodem – obsahová stránka věci jde zcela na můj vrub, aby mu to zase nějaký puristický kamarádíček nevyčítal). Jsem nicméně dodnes skálopevně přesvědčen, že jsme udělali dobře a že si totéž myslí většina těch, kteří si ty knížky koupili.
     Jak Machovec, tak Zumr totiž nedokázali od převratu dodnes (prosinec 1995) vydat z Klímy ani čárku (pominu-li krátké ediční poznámky u č. s. 41 a 55). Ostatně i pouhé vypocení šesti stránek recenze Českého románu do Kritické Přílohy zabralo Martinovi celé dva roky (sic!).
     Tím samozřejmě nemíním, že zpracovat kritické vydání Klímy by byla legrace na pár týdnů. Tím spíše však bylo logické ukojit akutní hlad čtenářů alespoň na rychlo snědeným hamburgerem. Přijde mi přinejmenším pitomé rozhořčovat se, že nechutnal jako svíčková Stroganoff.
     Jen tak pro představu: s Lukešovým románem Pěšky napříč Marmokojem, který by se měl konečně co nevidět objevit v edici víceméně kritické, jsem se patlal od roku 1991, kdy jsme jeho chystané vydání poprvé nahlásili. Pochopitelně nikoli soustavně, protože něčím se člověk taky musí živit; netřeba snad zdůrazňovat, že redigováním a vydáváním autorů typu Klímy či Lukeše nejenže nezbohatnete, ale spíš potřebujete mít to z čeho zaplatit, zejména pokud jako já máte zásadní nechuť k žebrání o dotace u institucí k tomu určených. Podobný problém, jenže v časově daleko delším horizontu, nepochybně nastane i u kritického vydání Klímových spisů, jejichž rozsah je nejméně desetinásobný. I když doufám, že se této edici bude věnovat nakladatelství, které dokáže zdatněji pumpovat kulturní fondy, na řádné zaplacení redakčních prací nejspíš mít stejně nebude, především s ohledem na náklad, v jakém se dají Klímovy spisy prodat. V této souvislosti zdůrazňuji, že jsem ochoten poskytnout komukoli, kdo se souhrnné kritické edice ujme, zcela zdarma datové soubory všech našich vydání, jejichž oprava vyjde rozhodně daleko levněji, než kompletní nový přepis.
     Last not least pak soudím, že tištěná petrifikace verzí upravených Kamilou Lososovou měla svůj význam a hodnotu – přinejmenším proto, že tato dáma bezesporu věděla o Klímovi víc než já se Zumrem, Machovcem i Součkem dohromady.

     Ale vraťme se k původnímu Machovcovu článku a zapomeňme na vše výše řečené. Stále ještě zbývá základní paradox, společný Machovcovým i Zumrovým kritikám, a sice skutečnost, že vůbec byly napsány. Jejich předmětem je totiž fakt, že má vydání Klímy, v edičních poznámkách vždy důsledně a výrazně označená jako nekritická, jsou skutečně nekritická. Je to stejně absurdní, jako kdyby se výtvarný kritik ve svém hodnocení abstrakcionistické výstavy rozhořčoval nad tím, že na žádném obraze nebyla realisticky namalovaná figura. A vlastně proč absurdní – v tisku uplynulých čtyřiceti let bychom asi podobných recenzí našli dost a dost...
     Stojí za zmínku, že v Machovcově výčtu "redakčních chyb" není ani jediná, které by se skutečně dopustila redakce – všechny se nacházejí už v Součkově samizdatu. Několik z nich bylo neúspěšně opraveno do v kontextu nejpravděpodobnější podoby (nozdrami, patře); u tří (kloaky, torporis, vozdru) dlužno připustit, že je redakce měla v úmyslu opravit na správný tvar, ale tak dlouho se rozmýšlela, zda ji nenapadne ještě něco lepšího, až na ně při definitivních korekturách nakonec zapomněla. Ze zbylých čtrnácti Machovcem pracně nalezených chyb je devět vcelku nepodstatných, nebo diskutabilních (str. 16/2+3, 27, 29, 44, 59, 91, 98, 107) a zbylé nebylo při nejlepší vůli možno z kontextu správně vydedukovat. Znovu opakuji, že všechny chyby byly už v původní samizdatové edici, kterou Martin samozřejmě vlastní, takže si to mohl bez problémů ověřit. Pokud ale podle jeho mínění stačí těchto pár drobností k tomu, aby z Klímy "udělaly blba", pak vskutku nechápu, co jej na tak bezobsažném autorovi vlastně zaujalo.
     Mimochodem – průměrně vzdělaný vysokoškolák, pokud Klímu zrovna nestuduje obklopen početnými slovníky, je i bez překlepů neustále nucen domýšlet se z kontextu. Vezměme si už jen slůvko celly (budiž, i když původní obraz chvějících se cév mi připadl daleko pitoresknější), kterého se ve smyslu "buňky" používalo i v Klímových časech jen zcela výjimečně, obligatorní byl a je zdrobnělý tvar cel(l)uly. Termín cella (komora, sklep, chrámová síň, buňka medového plástu) byl ostatně češtinou zcela vstřebán, takže hovoříme-li dnes o vězeňské cele, vůbec nevnímáme latinský původ slova. V jiných případech, jak vidno z Machovcova článku, ani slovník nepomůže, zejména je-li to Slovník cudzích slov z roku 1983. Slůvko inokulovala totiž není negací k utajit, ale dodnes běžně používaným medicínským termínem znamenajícím naočkovala, což ostatně i v kontextu věty dokonale odpovídá (ze samizdatového znění se ovšem správný tvar dekódovat nedal).
     Tato drobná ukázka snad plně postačí ke konstatování, že při celkové čtenářské náročnosti Klímových textů už nějakých pár překlepů na věci v podstatě mnoho nezmění, nota bene v torzu, které nebylo autorem revidováno (a možná ani dokončeno), natožpak zamýšleno k publikaci. Pokud člověk není zrovna takový hnidopich jako Machovec, zaručeně si podobných drobností v celkovém guláši už ani nevšimne. Samotný Klímův myšlenkový odkaz pak rozhodně není tak nicotný, aby se zhroutil s každým chybně vyluštěným či pochopeným slovíčkem.

     Zbytek Machovcovy reakce pak vyplývá z faktu, že jsem mu v ediční poznámce šlápnul na medvídka. Dovolil jsem si totiž souhlasit s Klímou, že ani já nepokládám Český román zrovna za to nejlepší, co kdy napsal. To jsem ovšem neměl dělat – u Martina je tomu evidentně právě naopak. Lze to pochopit; z určitého hlediska je Český román prakticky jedinou "seriózní" beletrií, jakou kdy Klíma vyplodil; vše ostatní jsou vlastně "jen" horrory a krváky.
     Řeknete-li fanynce Káji Gotta, že ten povadlý strejda je už dávno jenom nudná mašina na koledy, patrně vás poškrábe, kam až dosáhne. Machovec oprašuje svého medvídka takto:
     a) Lososová z textu vycenzurovala sprosťárny a proto "případná kritická interpretace" (tím se míní to, že se mi ta knížka líbí méně než jiné Klímovy opusy) "nemůže být adekvátní hodnotě autentického Klímova textu".
     b) Lososová vycenzurovala i "pasáž klíčovou", ve které se Klíma "vypořádává s problémy češství". Tuto pasáž pak Machovec uvádí v plném znění, čím navozuje dojem, že v knize úplně chybí; ve skutečnosti je první odstavec do poloviny poněkud proškrtán a druhá polovina vypuštěna; následující odstavec musela Lososová vynechat už s ohledem na polohu, do které je fragment v torzu zasazen (vyplývá z něj totiž, že celý segment má následovat až po Olžině výprasku).
     c) Poté se táže: "Přivedla by takto znějící pasáž editora Miroslava Kromiše k poněkud jiným závěrům při hodnocení Českého románu?"
     I pravím: Milý Martine Machovče, v žádné případě nepřivedla. Pokud Ti nějaká ta prdel a mrdání připadají jako fundament Klímy, přijde mi to dost tristní. Osobně bych řekl, že "dané ostré výrazy" nejen že "nemohou obraz díla podstatně změnit", ale že ho nemůžou změnit ani v nejmenším. Koneckonců je velice diskutabilní, jak by Klíma vycenzuroval sám sebe, kdyby román skutečně připravil do tisku; osobně bych řekl, že ještě víc, než to udělala Lososová. (Mimochodem děkuji za upozornění, že text zpracovávala tato pozoruhodná osůbka; kdybys mi to řekl včas, dal bych to s potěšením na titulní list. Souček mi totiž kdysi nakecal, že tenhle samizdat už dělal sám z původních rukopisů, a mě v mé bezelstnosti nějak nenapadlo si to ověřit.)
     Pokud jde o "klíčovou" pasáž, nechápu, kde bereš jistotu označit v textu, ze kterého zbylo jen nepatrné torzo, jakoukoli pasáž jako klíčovou, ale budiž. Možná jsem jen stižen tím, že pro mne osobně žádný problém češství neexistuje; že pojmy jako národ nebo vlastenectví jsou mi absolutně ukradené a že jsem už od dětství nechápal, proč bych měl být hrdý na to, že jsem Čech, přičemž kdybych se narodil o pár set kilometrů dál, měl bych být nadšen tím, že jsem třeba Polák nebo Němec. V nejmenším mne nešokuje ani brutální Klímova denunciace "národních buditelů"; řadu z nich bych sám hodnotil s ještě větším despektem, aniž bych k tomu musel předem studovat Český román. Ba dokonce ani celkem půvabný slogan Kde domov můj – jaký tam hnůj už dnes člověku nepřijde tak neotřelý; maně si tak vzpomínám (když ty můžeš citovat Bondyho), jak Josífek Lauferů kdysi zpíval o Svobodné Evropě: "Nechceme stanici s nápisem Hnůj, který by kydala na slova Kde domov můj" (za absolutně přesné znění této citace neručím).
     Zkrátka a dobře – i když pochopím, že pro někoho může být Klímovo národovecké obrazoborectví objevem – nemohu se zbavit dojmu, že když se tak Klíma ráchal v těch českých hovnech, čuchl si občas k rukám a znechucen shledával, že tak nějak smrdí. Z toho, co z knihy zbylo, mám prostě tenhle pocit a muselo by se objevit nějaké zatraceně radikální finále, abych tento názor změnil. Tím samozřejmě (abych tvého medvídka podrbal za ouškama) netvrdím, že Český román je špatný; pouze mi přijde poněkud nastavovanější a hlavně jaksi rozpačitější, než ostatní Klímova beletrie.
     Co se týká tvého závěrečného hodnocení: ojedinělé dílo to u Ladislava Klímy opravdu je, ovšem jak jsem již konstatoval (v čemž se ostatně výjimečně shoduji se Zumrovou "seriózní studií") především v tom, že postrádá jakékoli fantaskní prvky. Pokud jde o situační a jazykový humor, najdeme jej prakticky v každé rozsáhlejší Klímově beletristické práci – snad jedině s výjimkou vcelku důsledně strašidelné Slavné Nemesis. Totéž platí i o skvělé jazykové charakteristice postav. Pokud jde o "konkrétní historický rámec" je to spíš jen iluze daná tím, že právě tento konkrétní rámec je nám blízký, zatímco třeba sugestivně vylíčená alpská Cortona ve zmíněné Slavné Nemesis už méně; ostatně co vůbec je, k čertu, za kritérium, tenhle konkrétní historický rámec – měl snad Klíma psát jako Jirásek?! Pokud už by se měla z nějakého důvodu hledat takto úzce konkrétní pozitiva, navrhnul bych spíše neobyčejně zdařile vykreslenou psychologii davu a neméně niterně dušezpytnou studii Olgina sebevražedného pokusu (v čemž už možná z Klímy mluvila vlastní praxe).

     Celkem vzato pokládám tuto polemiku za oboustranně zcela redundantní; kdyby Martin místo svého výlevu prostě otiskl errata a chybějící části textu na stránkách Revolver Revue, čtenář by z toho měl nepochybně větší užitek a já jsem nemusel ztrácet čas s psaním těchto řádků. Na druhé straně doufám, že je to definitivně poslední reakce na kritiku nekritičnosti nekritického vydání, kterou jsem byl nucen napsat.

Psáno pro Kritickou přílohu RR 4





© Miroslav Kromiš, 1995

Katalog KYTLICE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU