Obhajuje aktuální pornočíslo časopisu Živel pedofilii?

Redaktoři Živlu se v novém čísle, jehož tématem je pornografie, pustili na příliš tenký led

V raketově rychlém světě revolučních technologií se zabydluje čím dál tím větší procento mladé populace. U nás zatím vychází jen několik málo periodik určených této posthumánní subkultuře , přičemž nejvýraznějším z nich je bezesporu časopis Živel. Éra polymorfní sexuality začíná! Předposlední Živel věnovaný architektuře města vynikal jak mimořádně poutavým obsahem (neobyčejně povedený rozhovor s tvůrcem Žižkovské věže, architektem Aulickým), tak i svěží grafickou úpravou. Čtenář tak mohl nabýt dojmu, že se v redakci nadobro usídlil duch originality a profesionálního přístupu ke zpracovávaným tématům. Zbrusu nové, kulaté číslo Živlu, jehož jednotícím prvkem je nesnadno uchopitelné slovo porno , vyvede čtenáře z krutého omylu už po prvním letmém seznámení s jeho obsahem. Jubilejní desítka svádí k úvaze nad tím, co ještě lze považovat za koherentní text a co se již podobá zmatenému blábolu. Hned v úvodu pornoživlu , z komerčních důvodů neprodejného osobám mladším osmnácti let, se dočítáme, že zatímco loňské léto bylo kosmické, tohle je léto erotické . Vzápětí se nám naštěstí dostává uspokojivého vysvětlení, proč tomu tak je: Jako by nás Gaia, ekosféra planety, připravovala k fázovému příchodu na novou hladinu vědomí, k éře polyformní sexuality a rozkoší rozpuštěných v kolektivní (ne)zkušenosti . Lehce dezorientovaný čtenář si tak může v klidu vydechnout, neboť vše se zdá být najednou nad slunce jasné. A tak mu už opravdu nic nebrání v tom, aby se vydal na něco přes sto stran dlouhý výlet napříč vzrušujícím čtením. Bůh mi dal erekci Osu nového Živlu tvoří rozhovor s českou pornostar Robertem Rosenbergem, sdílnou novastar Terezou Pergnerovou a sympatickou artstar Veronikou Bromovou.Přední domácí pornoherec Rosenberg po celou dobu interview statečně odolává palbě všetečných otázek typu Jsi věřící? či Nebojíš se, že tě čeká za tvoje hříchy peklo? Po smršti dotazů, za něž by se nemusel stydět žádný přední časopis pro pubescenty a jež jsou pro tento Živel příznačné, se o Rosenbergovi dozvídáme šokující fakt. Robert se totiž s erekcí ani nenarodil , ani si ji nevypěstoval , nýbrž mu ji dal bůh . Chuť si laskavý čtenář může spravit o pár stránek dál. Z temného pozadí na něj totiž vybafne oduševnělá tvář idolu všech českých teenagerů Terezy Pergnerové, ozvláštněná o tajemně drsný výraz. Ten umocňuje pomalu doutnající cigareta v jejích ústech a stylová náušnice procházející nosní dírkou. Pergnerová je na následujících stranách podrobena nemilosrdnému výslechu. Je jako vždy otevřená a nebojí se odpovědět ani na nejintimnější dotazy, jako například zda má své tajné telefonní číslo nebo jestli by dokázala být bez televize . Aby nebylo pochyb o tom, že Tereza do pornočísla patří, odkrývají autoři pravděpodobně komerčního rozhovoru i její sexuální život. Senzacechtivý fanda pořadu Eso však má být zklamán, neboť Tereza je puritánka , která sex měla možná jednou za celej život . Kdo zhlédl její tklivé televizní prohlášení o škodlivosti drog, jistě ví, čím se Tereza Pergnerová zabývala v Holandsku. Bohužel ani povídání s naší přední výtvarnicí Veronikou Bromovou nepřekračuje na míle vzdálenou hranici průměru. Otázka na tělo Jaký to je mít velký prsa zasluhuje nahlas vyřčenou pochvalu za duchaplnost. Druhou rovinu desátého čísla Živlu tvoří kompilační články , shrnující dějiny pornografie. V Porn to be wild se lze dočíst nemalé množství zajímavých informací o historii filmového pornoprůmyslu. Kromě překvapivé vyváženosti předkládaných faktů zaujme i přehled známých herců, kteří měli ve své minulosti co do činění s erotikou na filmovém plátně. Na seznamu nechybí Sylvester Stallone, Kevin Costner, Marylin Monroe, Francis Ford Copolla nebo David Haselhof. Mezi to nejlepší, co nový Živel nabízí, patří pojednání o tzv. pink movies , japonských erotických filmech. Do velmi slušného průměru spadá i stať o kultovním režisérovi a scenáristovi Russu Meyerovi, doplněná o jeho filmografii i o vítanou informaci, kde lze popisované snímky zhlédnout. Naopak nebývale slabá je redakční reportáž z bordelu . Nedozvídáme se v ní o mnoho více, než že v jakémsi erotickém klubu hrálo Radio 1, což tvůrcům neotřelé sociologické sondy připadalo roztomile nepatřičné . Obhajoba pedofilie? V aktuálním čísle Živlu existuje také něco, co by nemělo rozhodně zůstat bez kritické odezvy. Jde o článek Martina Maniše s nenápadným titulkem Lolity u informační dálnice. Autor se v něm původně chtěl zaobírat výskytem pedofilních materiálů na internetu, sklouzl však mimoděk do problematiky pedofilie jako takové. Podle Maniše nelze s pedofilií v žádnémpřípaděsměšovat sex s pubescenty (chlapci 13-17 let, dívky 12-16 let). Maniš jde ovšem ještě dál a říká, že sex s nimi je zálibou (pokud ne náhodným vzplanutím), nikoli deviací, nebo jde o čistě estetickou záležitost, protože pubescenti jsou obecně vnímáni jako sliční . Jednou z nejbrutálnějších vět, kterou snad autor článku nemohl myslet vážně, je agresivní provolání, že pokud je desetileté dítě dostatečně vyspělé na to, aby mohlo vraždit, je nepochybně schopné i souložit . Společnost Maniš kritizuje za přehnané ochranářství ve vztahu k dětem . Sexuolog a přední znalec v oboru soudní psychiatrie MUDr. Pavel Zemek je toho názoru, že jde o článek nekonzistentní, plný nesmyslů a zcestných tvrzení, z jehož tónu je dobře čitelná obhajoba pedofilie . Za nesmyslný označil autorův názor, že naprostá většina pedofilů má děti ráda a výtečně si s nimi rozumí . To je podle Zemka stejné, jako domnívat se, že si většina heterosexuálně orientovaných mužů výtečně rozumí se ženami. Navíc podle Zemka pedofil projektuje své touhy na dítě, které podprahově sdělovaným impulsům na rozdíl od dospělého jedince nerozumí a není schopno je chápat . Článek navíc může vyvolat u čtenářů dojem, že sexuální styk s dětmi je normální věc (samozřejmě jen v případě, pokud s tím dítě bude souhlasit ). Celkový dojem z jubilejního desátého čísla Živlu je přinejmenším smíšený. Prázdné plochy kontrastují až příliš s drobným písmem, seřazeným do čtvercových bloků. Texty působí vizuálně roztříštěným dojmem, což má pravděpodobně dodat časopisu na originalitě. Tu bohužel ztrácí nikoli volbou tématu, ale především jeho odfláknutým zpracováním.

Jeroným Janíček jr.