Logo

Mrtvola Martina Maniše uvádí:
NAPOSLEDY K PEDOFILII

(30. 9. 1998)




Jak si možná pozornější sledovatelé českého mediálního trhu všimli, vyšel můj článek Fuck Your Browser v aktualizované podobě v 10. čísle časopisu Živel pod názvem Lolity u informační dálnice. Vcelku obratem na tuto skutečnost zareagoval pan Jeroným Janíček jr. v Lidových novinách elaborátem se senzacechtivým názvem Obhajuje aktuální pornočíslo časopisu Živel pedofilii? Od té doby se mne tu a tam někdo zeptá, co na to jako říkám.

No – původně jsem se nechtěl vůbec vyjadřovat, jelikož Janíčkova kritika spočívala převážně v pohoršených výkřicích, jejichž společným obsahem bylo: "TO SNAD NE!?" – k čemuž vskutku těžko něco dodat. Pak jsem se ale v jedné konferenci nechal vyprovokovat k pár řádkům komentáře, které se zde nyní pokusím rozvést, abych celou věc konečně uvedl na pravou míru.

Problém všech případných debat o tzv. pedofilii spočívá v tom, že většina lidí si pod tímto pojmem představuje něco úplně jiného, než co skutečně znamená. Podobně i pan Janíček – ovšem v tomto případě je dosti tristní, jestliže se naváží z pozic svého dogmatu, byť obecně sdíleného a halasně medializovaného, do článku, v němž je náležitá definice obsažena. Lze jistě polemizovat s touto definicí, avšak nikoli už posuzovat z ní vyvozené konkluze na základě názorů utvořených ze zcela odlišné premisy. Není pro mne žádným překvapením, že si pro své pohoršené moralizování dokázal najít i sexuologa MUDr. Pavla Zemka, který jeho křižácký výlet podpořil. Těžko být ještě něčím překvapen poté, co jsem se onehdy dočetl, jak si prý doc. Raboch pochvaluje kritéria Americké psychiatrické asociace pro diagnostiku pedofilie, která osobně pokládám za zcela inkoherentní blábol.
Právě nesouhlas s některými kdysi uznávanými kapacitami mne už před lety vedl k tomu, že jsem upustil od původních záměrů věnovat se psychiatrii a sexuologii, a šel dělat obor, k jehož problematice jsem neměl žádná předem vyhraněná stanoviska, protože – jakkoli to snad čtenáře Manišovin překvapí – si v konfliktech nijak zvlášť nelibuji. Nicméně ani názory dnešních sexuologů rozhodně nehodlám pokládat za závazné a nezpochybnitelné; ostatně v oboru tak neexaktním, jakým sexuologie a explicite celá psychiatrie a klinická psychologie bezesporu jsou, nic podobného autoritám ve skutečnosti neexistuje – vždy jde hlavně o příslušnost k té které škole a míru ochoty přizpůsobit se právě platným módním názorům.

Všechny skutečné "argumenty" Janíček samozřejmě alibisticky vkládá do úst právě Zemkovi. Zdá se však neuvěřitelné, že by odborník mohl vypustit z úst takový nesmysl, jako že z tónu (zas ten věčný tón – jeden by řekl, že nepíšu, ale zpívám!) mého článku „je dobře čitelná obhajoba pedofilie".
To má asi stejnou logiku, jako tvrdit, že někdo obhajuje tuberkulózu nebo mongoloidní idiotii. Pedofilie je choroba, či přesněji porucha, podle většiny autorů vrozená, a jako takovou ji profesionál může pouze konstatovat a analyzovat, praktik pak podle možností korigovat a pokusit se postiženému zajistit relativně co nejsnesitelnější život. Lůza, smějící se hrbáčům a obecním bláznům a propagující koncentráky pro HIV pozitivní, bude samozřejmě pedofily v lepším případě opovrhovat; v těch horších, kterých valem přibývá, pak volat po tom, aby byli rovnou popraveni či alespoň vykastrováni. Před její ignorancí a nenávistí je třeba takto postižené hájit, což osobně pokládám za povinnost každého lékaře; pokud snad tohle někdo hodlá nazývat "obhajobou pedofilie", pak se k tomu věru hrdě hlásím.
Mimochodem – tahle "obhájcovská" argumentace mi čpí katolictvím na sto honů; setkal jsem se s podobnou již před lety, když jsem vedl dlouhé (a zbytečné) polemiky s bojovníky za zákaz interrupcí, tradičně se rekrutujícími právě z kruhů lidí, kteří ve svém svérázném pojetí sexu dodnes neakceptovali ani pitomý prezervativ. I tito prohibitoři nás tehdy označovali za "zastánce potratů"; kristepane! – – devianti, které by vlastní akt interrupce naplňoval nadšením, při nekonečné pestrosti lidských perverzí nejspíš existují, ale rozhodně je nelze ztotožňovat se zastánci PRÁVA na potrat!

Právě v tom slovíčku PRÁVO tkví moment, v němž mne celá věc začala zajímat. Ač tím zklamu všechny pedofily, kteří snad doufali, že i v tomto směru u mne najdou zastání, nikdy jsem se ani na vteřinu neidentifikoval s cílem emancipačních snah skutečných "pedo-advokátů" v podobě PRÁVA na lásku podle jejich představ (a ostatně mi nikdy ani nebylo jasné, jak by si podobné sociální uspořádání vlastně představovali – programové teze všech organizací pedofilů jsou spíše projekcí jejich denního snění než nějakým návodem k akci). Co mne ovšem opravdu otrávilo, byl fakt, že societa jim zjevně hodlá upřít jejich PRÁVO i na to denní snění. Nelze nic namítat proti trestům za výrobu dětské pornografie a kšeftování s ní, ale zavírat lidi jen za to, že mají doma nějaké, byť sebenechutnější obrázky, tam už končí veškerá sranda a začíná čistý a nefalšovaný fašismus!
Není žádný faktický rozdíl v tom, jestli vás zavřou za to, že doma přechováváte dětskou pornografii, nebo za to, že jste poslouchali Londýn či četli samizdaty! Celá problematika se tak posunuje od otázek legislativních a morálních k jediné základní otázce: kde končí PRÁVO společnosti zasahovat do SVOBODY jednotlivce? Osobně jsem vždy zastával mínění, že tam, kde se jeho svoboda přestává jakkoli dotýkat svobody druhých, což je právě tento případ. Zákonodárci v jiných státech jsou však zjevně jiného názoru – možná se vbrzku dočkáme časů, kdy bude v Německu místo Feuchtwangera na hranicích hořet pro změnu dětská pornografie.

Druhým aspektem, který mne na současné antipedofilní hysterii znechutil, bylo již zmíněné totální zmatení pojmů. V obecném i žurnalistickém povědomí zcela splývá klinická a juristická klasifikace; pedofil = pachatel (přinejlepším potenciální) trestného činu pohlavního zneužití. To je samozřejmě naprostý nesmysl, ovšem skutečně již natolik zažitý, že ani Zemek neváhá označit za scestný názor, že naprostá většina pedofilů má děti ráda a výtečně si s nimi rozumí, což dokládá zdánlivě racionálním tvrzením, že stejným nesmyslem by bylo "domnívat se, že si většina heterosexuálně orientovaných mužů výtečně rozumí se ženami." Pomineme-li fakt, že v zásadě si většina heterosexuálně orientovaných mužů se ženami skutečně rozumí – nebýt toho, lidstvo by se krom jiného kupříkladu jen těžko rozmnožovalo – nechal se zde kolega Zemek nachytat na terminologickou záludnost – jedinec postižený paedophilií totiž etymologicky vzato musí mít děti rád (paidos = řecky dítě, filein = řecky milovat).
Nemám zdání, kdo poprvé tohoto pojmu použil; každopádně dlužno konstatovat, že je opravdu nešťastný a bylo by více než na místě zavést náležitější termín PEDOSEXUALITA, pod nějž by konečně bylo možno bez rozpaků zahrnout i pedosadismus dnes absurdně směšovaný s pedofilií. Bylo by ovšem stále nutné oddělovat pravou pedosexualitu od nesrovnatelně běžnějšího pedosexuálního styku, podobně jako se odděluje relativně méně častá homosexualita (údajně 3 %) od nahodilé homosexuální zkušenosti, kterou podle některých autorů absolvuje přes 50 % populace (což pokládám za značně nadhodnocené, ale nejméně těch 20 % to asi opravdu bude). Termín pedofil by pak mohl naplnit svůj pravý obsah a zůstat vyhrazen pro onen ideální typ pedosexuálů, kteří dokázali svou deviaci oprostit od pohlavních ambicí a stali se pohádkáři, spisovateli chlapeckých a dívčích románů, skautskými vedoucími či milovanými vychovateli.

Velmi pochybný je rovněž obsah pojmu POHLAVNÍ ZNEUŽITÍ. Tak, jak je nyní chápán, je prakticky identifikován s jakýmkoli provozováním sexuálních praktik s nezletilci bez ohledu na okolnosti. To je opět sémantický nonsens – lze hovořit o nějakém "zneužívání", když někomu dejme tomu třináctiletá prostitutka vleze na odpočívadle do auta a s profesionálním grifem se mu vrhne na poklopec, což slabší nátury natolik konsternuje, že se nezmohou na odpor? Z legislativního hlediska samozřejmě ano (§ 242 t.z.: "Kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let.") – právním pojmům vůbec až příliš často chybí logika, sémantický cit a lidský řád. Narozdíl od právníků však každý cítí, že mezi UŽITÍM a ZNEUŽITÍM je určitý nikoli nepodstatný rozdíl.

Poslední, avšak důležitá nejasnost se týká faktu, že smíšením právního a klinického hlediska nejsou v pojmu DĚTI dostatečně oddělování prepubescenti od pubescentů. To pak kupříkladu dovoluje Janíčkovi hlásat, že můj "článek navíc může vyvolat u čtenářů dojem, že sexuální styk s dětmi je normální věc". Domníval jsem se, že jsem celou záležitost nastínil dost jasně, nicméně mohu se mýlit, takže se pokusím vysvětlit vše ještě jednou opravdu po lopatě, byť soudím, že problém na straně Janíčka nespočívá ani tak v samotném neporozumění, jako spíše v totální nevůli k němu.
Tak tedy – PREPUBESCENTNÍ DĚTI, tedy děti se zcela nevyvinutými druhotnými pohlavními znaky, nejsou normosexuály vnímány jako eroticky atraktivní. Pokud ve vás pohled na takovéto děti obecně probouzí i jiné libé city, než čistě ochranitelské, jste nepochybně pedofil. Existují samozřejmě individuální výjimky, ovšem pak jde o případ, kdy normosexuál vidí i v tak malém dítěti budoucí ženu (muže) a je přitahován právě touto stránkou jeho vzhledu či osobnosti. Obecně je však pohlavní styk s prepubescenty vždy deviací či brutálním surrogátem a ačkoli emancipovaní pedofilové často hlásají opak, není obecně praktikován v žádné kultuře, takže o "normalitě" nelze hovořit ani z těch nejvíce relativizujících hledisek.
K dokonanému sexuálnímu aktu dochází u této věkové kategorie asi jen vzácně. Nemá to arci naprosto nic společného se Zemkovým sice pravdivým, ale jinak totálně irelevantním tvrzením, že dítě „podprahově sdělovaným impulsům na rozdíl od dospělého jedince nerozumí a není schopno je chápat" – sex se celkem dobře obejde i bez podprahových impulsů, zejména jsou-li podpořeny náležitým školením v podobě pornografických časopisů, což je mimochodem obligátním tématem úvodních snímků řady sérií profesionálně vyrobené dětské hard-core pornografie v kategorii rané pubescence. Skutečným důvodem bude daleko spíše technická obtížnost vlastního aktu (jak jsem již konstatoval v minulém článku, je prepubescentní pornografie zobrazující plnou penetraci vcelku výjimkou). Ačkoli dětskou sexualitu už od kojeneckého věku nepokládá za prokázaný fakt jen ta skupina odborníků, pro něž by nebyla prokázaná ani tehdy, kdyby batolata číhala na stromech a znásilňovala kolemjdoucí, téměř nikde se nesetkáte s tvrzením, že by dětská sexualita měla být identická a kompatibilní s dospělou. Pedofilové sice rádi citují freudovský poznatek o nesvědomitých chůvách uspávajících křičící děti hlazením genitálií; tím si ovšem sami pod sebou podřezávají větev, neboť spánek rozhodně není onou reakcí, kterou bychom u dospělých od masturbace očekávali. Skutečný pedofil by si tedy s nejkýženějšími objekty své touhy patrně mnoho sexu neužil, ani kdyby směl; podíl pedosadistů bude, obávám se, na dokončených sexuálních aktech v této věkové kategorii vždy drasticky převládat.
Naproti tomu PUBESCENTI jsou de facto eroticky nejvíce žádoucí pro všechny skupiny s výjimkou gerontofilů (gerontosexuálů). Pedosexuály na nich přitahuje jejich dětskost, normo- i homosexuály jejich vyspělost a současně i neopotřebovanost. Ač to všelijakým těm Janíčkům může připadat neuvěřitelné, erotická atraktivita pubescentů je naprosto normální a fyziologická, a to ještě dodejme, že hodnoty věku, od něhož je možné hovořit o pubescenci, Janíček do svého článku převzal z nějaké starší příručky – dnešní populace vyspívá tělesně podstatně dříve, takže by bylo namístě odečíst cca 1 – 2 roky, což pochopitelně osciluje v rámci Gaussova rozdělení – zdá se ostatně příznačné, že zmíněné hodnoty autor uvádí jako dogma: od 13 do 17 jsi pubescent – přesně tak se to hodí do krámu propagátorům idey, že v den 15. narozenin proběhne v člověku jakási biologická transmutace a náhle je z ničeho nic dospělý (abych je ještě více zmátl, zdůrazňuji, že jde skutečně o Gaussovu křivku se vším všudy, takže na jejich okrajích existují výjimečné eventuality typu pubertas preacox, při níž může dojít k úplné sexuální zralosti u jedince třeba pětiletého, a naopak případy rozličných, rovněž vzácných poruch, při nichž k rozvoji druhotných pohlavních znaků nedochází vůbec). Pohlavní styk s pubescenty tedy jistě může být ventilací pedosexuální deviace, ale v převážné většině případů se o nic patologického nejedná (hovoříme pochopitelně o klinické, nikoli o sociální patologii). V řadě kultur, zejména v tropických oblastech, ostatně je (nebo bývalo) zcela běžné, že dívky přicházely o panenství před desátým rokem a kolem 13. roku už byly matkami.
Netvrdím, že je kdovíjak účelné tyto skutečnosti halasně propagovat, ale měly by být k dispozici alespoň těm, kteří se cítí být mediálními inkvizitory Janíčkovského typu frustrováni a obávají se, že když je vzruší pohled na pubescentku v plavkách, musí být nezbytně úchylní. Znovu zdůrazněme, že nejenže nemusí. ale dokonce se vší pravděpodobností nejsou. Stačí ostatně třeba jen v tramvaji sledovat mužskou část cestujících poté, co přistoupí nějaká vyzývavě oděná třináctiletá slečna – to by opravdu musel být deviantem každý druhý! Přesto v rámci zmatení pojmů v novinách neustále čtete o "pedofilech" dopadených při "zvrhlých" hrátkách s nějakými čtrnáctiletými adolescenty – se stejnou přesvědčivostí by mohli žurnalisté označovat kapsářské gangy za bandy kleptomanů.
Jestliže však pohlavní styk s pubescenty můžeme v převážné většině případů pokládat za normální ze sexuologického hlediska, není pochopitelně normální z hlediska sociálního. Jakkoli lze stávající § 242 hodně eufemisticky označit za ne zrovna nejšťastnější (koneckonců třeba ve srovnání se středověkým paragrafem 245 o incestu je ještě přímo vrcholem liberalismu), přece jen je to platný zákon, který spořádaný občan prostě neporušuje.
Jako opravdu velmi výstižné se jeví výše použité srovnání s krádeží. I zde platí, že v převážné většině případů kradou lidé po klinické stránce normální – skutečných kleptomanů je mezi nimi minimum. Normální lidé nekradou – ovšem obvykle nikoli z principu, ale buď proto, že se bojí trestu, nebo že jsou tak vychovaní – nechci být příliš skeptický, ale obávám se, že jedinci se skutečnými morálními zábranami jsou spíše výjimkou. Z toho také vyplývá, že výhrady různých těch normálních Homolků vůči zlodějům, kteří někomu jinému něco ukradli a teď se mají dobře, nebývají obvykle ani tak charakteru morálního, ale spíše za nimi stojí holá závist.
Zde lze také možná spatřovat důvod nekompromisních postojů značné části veřejnosti vůči tzv. pedofilům. Spořádaný občan by si v principu začasté také dal říci, kdyby mu nějaká ta Lolita lezla do postele, ale nedá, protože je dobře vychovaný a zbabělý (zbabělost – toť faktický pilíř civilizace – dokonce i tam, kde společnost žádá po občánkovi odvahu, donucuje ho k tomu zas jen hrozbou ještě vyššího trestu – jako třeba ve válce). A proč by si tedy měl užívat zakázaného ovoce někdo jiný? – za katr s ním! Z těchto duchovních bažin ostatně pocházejí i různé pseudoliberální argumenty typu "ať si děcka souloží, ale jen pěkně sama mezi sebou", což je vskutku vrcholem alibismu – buďto smějí souložit, nebo ne. Nadto i u vyšších věkových kategorií se obvykle pokládá za méně traumatizující, je-li sexuální iniciace provedena zkušenějším a trpělivým partnerem. A tak, ačkoli by si to zvěstovatelé podobných licoměrných evangelií určitě nikdy nepřiznali, skrývá se v hloubi jejich zásadovosti podvědomý osten – "co by si s nima měl užívat nějakej starej vošoust, když já nemůžu." I to je ovšem úplně normální.

Závěrem podotýkám, že tyto řádky nejsou míněny jako podnět k další diskusi, a sice proto, že po výše zmíněných debatách o interrupcích nemám už nejmenší chuť polemizovat s lidmi, jejichž nejsilnějším a často jediným argumentem je víra – jde o naprostou ztrátu času a energie. Ne že by tento doplňující text také nebyl v podstatě zbytečným opakováním se, ale přece jen snad trochu precizoval původní, místy jen načrtnuté teze, a pokud někomu pomůže zbavit se zbytečných komplexů a sebeobviňování, pak splnil svůj účel více, než se nyní odvažují doufat. Jak jsem během posledního roku zjistil, většina lidí, které znám, jeví o celou problematiku srdečný nezájem, což je koneckonců možná zdaleka nejlepší přístup k věci.
Vůči racionálním argumentům jsem samozřejmě schopen své názory obhájit, ale není to nic, co by mne těšilo, protože jim nepřikládám nijak fundamentální význam. Na postoji společnosti stejně nic nezmění – jestli se na něm někdy něco změní, zapříčiní to dočista jiné faktory. Těm, kteří se snad domnívají, že něco tak zásadního se nemůže změnit nikdy, bych si dovolil připomenout, že ještě celkem nedávno se kupříkladu homosexuálové leckde rovnou popravovali...

A pokud vás zajímá, jak vypadá původní česká stránka skutečného obhájce práv pedofilů, upřete oko na adresu LITTLE ANGELS. Skláním se v úctě před odvahou pedofila, který je vede – ačkoli se podepisuje pouze jako J-Fot, nemohlo by pro policii být v principu příliš složité se ho dopátrat, kdyby se k tomu odhodlala. Jak jsem již minule poznamenal – já bych takovou odvahu být na jeho místě rozhodně neměl.



Pedophila symptoms: Over a period of at least 6 months, recurrent, intense sexually arousing fantasies, sexual urges, or behaviors involving sexual activity with a prepubescent child or children /generally age 13 years or younger/. The fantasies, sexual urges, or behaviors cause clinically significant distress or impairment in social, occupational, or other important areas of functioning. The person is at least age 16 years and at least 5 years older than the child or children in the first category. Note: Do not include an individual in late adolescence involved in an ongoing sexual relationship with a 12- or 13-year-old. (zpět k odkazu v textu)



Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU