Tvorba autorského písma
Předneseno na 17. Bienále knižní grafiky v Brně, 1996.
Poznámka:
Ilustrace, na které přednáška odkazuje, nejsou reprodukovány přímo v textu, ale jen jako linky, protože načítání kompletního dokumentu by se neobešlo bez příliš dlouhého downloadu dat i přesto, že jsme použili nejnižšího ještě únosného rozlišení.
Tento příspěvek má mít něco společného s tématem Otázky tvůrčí, publikační a nakladatelské činnosti v éře informačních technologií, což jsem pochopil jako narážku na využití počítačů v typografii. Typografie je řemeslo jako každé jiné, a typograf – řemeslník si při práci vypomáhá rozličnými nástroji, jako je tužka, pravítko, nůžky a třeba i počítač. Povšimněme si, že jsme nikdy v minulosti neuspořádali symposium například na téma „tužka“, stejně tak jako truhláři nikdy neuspořádali symposium na téma „dláto“. Hovořit o nástroji, který je navíc ještě ve vývoji, pokládám za předčasné, ale budiž: Okouzlení počítačovou technologií již začíná slábnout, a to je ten pravý čas na kritické ohlédnutí na základě zkušeností.
Technická realisace písmového návrhu je snadná jako nikdy předtím, sazba knihy je hračkou. Kdejaká sekretářka či elektrikář disponuje dokonalým sázecím systémem, lidé bez odborného grafického vzdělání vykonávají činnost, jež jim nepřísluší. Počítač umožnil komukoli dělat cokoli, poněvadž je zde uplatněn princip hry a náhražkového společníka člověka. Nemusíte mít pilotní zkoušky a můžete pilotovat bombardér, samozřejmě že jen na obrazovce. Výsledky takové hry mají totiž podobnou závažnost, jako práce fušerů v DTP průmyslu. Pro profesionála je obcování s počítačem spojeno s vědomím relativity, kterou můžeme ilustrovat následujícím porovnáním: Rytec kovových písmových raznic se na sklonku života mohl pyšnit tunami liteřiny pojednaných jeho mistrovskou rukou. Když se sazba omačkala, odlilo se písmo nové, když se matrice opotřebovala, vyrazila se nová, a než se zničila raznice, trvalo to třeba 100 let. Typograf v éře informačních technologií uloží své celoživotní dílo na miniaturní kotouček z pofidérní hmoty, do které jsou důmyslně vypáleny jakési drobnohledné jedničky a nuly. Obrysové písmo v digitální podobě fysicky neexistuje. Dnešní typograf se proto s obavami táže: „co po mě tady zůstane, kromě vytištěných prací?“ ale nikdo na světě mu neřekne jaká je životnost médií, na která svou práci uložil. Dvacet, padesát, sto let?
Těžko bychom hledali trefnější důkaz o pomíjivosti všech věcí, než jaký představuje technologie. Obecně se věří tomu, co se vidí na obrazovce, stejně jako okkultisté věří na duchy. Grafické rozhraní počítače, nezbytné k jeho ovládání člověkem, je založeno na klamu. Rasterizér monitoru počítače či osvitové jednotky reaguje jen na strojové příkazy a nemá pranic společného s naším zrakovým vnímáním. Jedna monstrózní iluse opět vítězí nad valnou částí odborné veřejnosti. Dokonalá logika operačního systému, stereotypní úkony a současně možnost neomezených možností ubíjí naši představivost a tvarovou zásobu, což znám z vlastní zkušenosti. Počítačová technologie je krajně nesolidní obor už proto, že je nepřetržitě ve vývoji. Stále se zdokonalující a dospívající nástroj nebudí důvěru. Rozumní lidé jsou zvyklí na perfektní stroje nevyžadující zlepšování, zatímco blázni zažívají každodenní sensaci z novinek. Překotné a nedůstojné hašteření výrobců softwaru a zatajování informací otravuje poctivé řemeslníky. Navíc jsme si nechali vyloučit knihtisk jako průmyslovou techniku. Hovoříme-li dnes o tisku, je tím myšlen automaticky ofset.
V dobách, kdy veškeré grafické techniky byly mnohem pracnější, nebylo možné jich užívat ke hře a pokleslým účelům. Vytištění knihy bylo spojeno s mnohaměsíční tvrdou manuální prací, a nikdo neměl chuť si jí ještě přidělávat úvahami nad designem. Více se přemýšlelo o významu interpretovaného díla a méně se hloubalo nad modifikacemi interpretačních nástrojů. Bylo sice méně písem, ale nikdo po nových netoužil, maje dobrých dost. Dnes máme písem deset tisíc, jenomže skoro všechny knihy se u nás tisknou Timesem, a to v jeho nejubožejší podobě. Kde jsou výhody bouřlivého rozvoje techniky? Má-li to být rychlost, kde je ušetřený čas, a jek s ním nakládáme? Pokud je to dosažená kvalita, proč ji neustále zvyšujeme? Technologie nás neuspokojuje, a přesto jí v praxi věnujeme tolik pozornosti.
Nicméně účelné, tzn. minimální využívání počítače pro tvorbu písma má několik světlých stránek, na které vzápětí přijde řeč. Digitální typografie se vyčlenila jako samostatné řemeslo, takže zaslouží naši pozornost.
Předpoklady tvorby
Pojetí digitální typografie, jako řemesla je nutným kompromisem. Umělecká hlediska zavádějí na scestí stejně jako inspirace technologická. Označení řemeslník ponechává nositeli jeho přirozenou citlivost, ale nezbavuje ho odpovědnosti. Technolog se zaštiťuje svými normami, a skrčen za chytrými krabicemi setrvává v anonymitě. Umělec zase nemusí, ba přímo nesmí respektovat vůbec nic, kromě své osobnosti. Zasahování umělců do typografie v posledních sto letech způsobilo v různých vlnách částečné ohrožení kontinuity našeho znakového kódu v písmové tvorbě. Tím, že odpovědnost za vzhled tiskovin byla omylem přesunuta ze sazeče na umělce, došlo k selhání přirozené citlivosti řemeslníka. Dodnes můžeme v tiskárnách pozorovat stále se prohlubující nejistotu sazečů pramenící z jejich posice vykonavatele umělcových příkazů. Garnitura tvůrčích řemeslníků postupně odchází, stejně jako odumírají stará řemesla, jako například řezání písmových raznic. Přínos skutečného řemeslníka s tvůrčím srdcem byl vždycky v jeho skromnosti a v přirozené, ne-programové a bezděčné odolnosti vůči avantgardě.Vzhledem k tomu, že do písmového návrhu se dnes díky počítačům v podstatě může pustit každý, ať tak učiní teprve po zralé úvaze o určení a použitelnosti budoucího písma, a podle toho zvolí některou tvůrčí metodu. Zvláštní pozornost je třeba věnovat čitelnosti, a pokusit se definovat co to vlastně je. Před asi 500 lety byl stanoven princip latinkového tiskového písma. Díky uniformní interpretaci textových děl se tento znakový kód stal zvykem, a tak můžeme bez potíží číst staré tisky, stejně jako za dalších 500 let budou moci lidé číst díla námi upravovaná. Dalo by se tedy říci, že čitelnost v typografii je totéž co zvyk. Autor nového písma by měl být též obeznámen s faktem, že na světě již existuje přes 20 000 digitalisovaných písem, a není-li proto vhodnější upustit od záměru. To nutně nemusí být důvodem ke skepsi – právě naopak. Množství kvalitních písem může ta špatná rychleji poslat kam patří – ven ze Systému počítače.
Tvůrčí methody
Přirozeně existuje tolik tvůrčích přístupů, kolik je autorů, proto uvedu jen tři modely, od nejpokornějšího k nejdrzejšímu, od věrné citace historické předlohy, přes její karikaturu až po úplnou deformaci znakového kódu, kteréžto si dovolím ilustrovat ukázkami z vlastní praxe.a) Věrná citace historické předlohy
Odložením autorského přístupu k typografii se sice nedocílí seberealisace, ale zůstane dodržena kontinuita latinkového znakového kódu. Písmo se tiskne černou barvou na bílý papír, protože slouží k uchovávání a přenosu myšlenek, a k jejich vnímání lidským okem. Vše musí být jednoduché, účelné a elegantní. Zrakový orgán je neobyčejně citlivý, a proto se nevyplácí experimentovat. Vedle toho tu máme i důvody technické – buď je třeba obnovovat omačkanou sazbu, nebo chceme oživit nějaké zapomenuté staré písmo v prostředí těch moderních technologií. Uveďme si příklad:Toto je stránka ze vzorníku rytce Jeana Jannona, který 60 let po Garamondově smrti v podstatě přeryl jeho typy; vedle je její digitální podoba. Na této abecedě začal Jannon pracovat r. 1615, aby nemusel pro svou tiskárnu v Sedanu objednávat typy z Paříže, Holandska a Německa, což bylo tehdy spojeno s obtížemi. Ještě počátkem našeho století bylo Jannonovo písmo omylem označováno jako Garamond. Toto nedopatření nebylo bezdůvodné vzhledem k tomu, že opravdu vypadá jako Garamond, a Jannon sám jej dokonce tak označoval. Jannonova antikva & kursiva se ale vyznačuje zvláštní proporcí střední výšky minusek, která leží přesně v polovině výšky versálek, a nezvykle dlouhými přetažnicemi. Výraznější je i kontrast slabých a silných tahů, takže abecedu můžeme zařadit již do raného baroka. Od Garamondu se liší také výrazovou strohostí kresebných detailů. Garamond přímo ovlivnil tvůrce písem na celých 150 let, z nichž právě Jannon osvědčil životodárný, tvůrčí přístup k transkripci.
O návrat klasických hodnot usilují i novodobí typografové. Je to např. Stanley Morison, autor písma „Bembo“ inspirovaného Manutiovými tisky 15. stol., Bruce Rogers vytvořil svůj „Centaur“ podle tisků Nicolase Jensona, Jan Tschichold svým písmem „Sabon“ volně navazuje na již zmíněný Garamond. Podobné cíle sledují i dnešní digitální písmolijny. Je ještě mnoho „spících“ písem, která lze najít ve starých vzornících. Zprofanované Baskervilly či Bodonky totiž nevyčerpávají odkaz klasické typografie a navíc jejich digitální verze značně pokulhávají za originálem, a v případě Garamondu můžeme dokonce hovořit o padělcích. Vedle toho existují stovky neméně zajímavých písem, která čekají na oživení pro nové technologie. Dle mého názoru jsou to právě barokní antikvy, které ještě nejsou k disposici pro digitální sazbu v potřebné šíři. Zde je písmo „Regent“, které vzniklo kompilací charakteristických prvků německých barokních písem (velká střední výška minusek a robustní kresba kursivy až na hranici chybnosti). Při jejich digitální transkripci je možné uchýlit se k tak doslovné citaci, že se ponechávají i roztřesené okraje liter (Regula Antiqua). Nic ale nenahradí vřelost knihtisku, neboť nerovnosti se pravidelně opakují.
b) Karikatura historické předlohy
Tady již ke slovu přichází autorský přístup písmaře. Například na základě římské kapitály lze vytvořit písmo mající charakteristické tvarosloví dnešní doby. Dnešní doba je plná estetických vrtochů, a jedním z nich je sjednocování vzhledu kresebných detailů uvnitř znakové sady. Patky, zakončení přímých a oblých tvarů, stejně jako kolísající tloušťka silných a slabých tahů, ba dokonce i odchylky od výškové proporce, jsou kromě znakového principu též nositeli rozmanitosti. Kresebný detail, který se neopakuje, má důležitou vlastnost – znamenitě odlišuje. Tady je ale chápán jako „cizí“ prvek. Uplatňování formálního řádu vede ke stylové jednotě, stránka má rovnoměrnou barevnost, ale výraz takového dokonalého písma je chladný a bezchybný. Co by se asi stalo, kdyby všechny litery v abecedě vypadaly stejně?Karikovat písmo lze i proporčně. Střední výška minusek se zvětšuje či zmenšuje podle momentální nálady designerů, podobně trpí i šíře znaku. Neúměrné zvětšování střední výšky minusek nevede ke zvýšení čitelnosti, spíše naopak. Minusky vytažené hodně přes polovinu výšky kuželky nám tvoří stejnoměrně barevné pásy na stránce a unavují zrak stejně, jako minusky příliš malé. Zkracováním přetažnic se ochuzujeme o modelaci horizontu řádky, a zbývá méně místa na akcenty. Znovu připomeňme, že proporční kánon nevznikl náhodou, nýbrž na základě staleté zkušenosti.
Reprezentantem šířkové a tučnostní karikatury je velice zajímavá technologie MultipleMaster vyvinutá firmou Adobe. Písmo se chová jako gumové, ale z hlediska tvorby písma je to krok správným směrem. Typograf vytvoří pouze čtyři řezy, a počítač mezi nimi plynule interpoluje. Výhodou je eliminace nežádoucí elektronické lineární deformace šíře znaku. Částečně je tu ošetřen i rozdíl kontrastu a proporcí při různých velikostech písma. Malé stupně jsou tmavší a mají zvětšenou střední výšku minusek, jakoby byly řezány odděleně, přičemž se jedná o jediný PostScriptový font. Ono je to o hodně složitější, ale vystihuje to princip tohoto formátu digitálních písem. MultipleMaster je tak sofistikovaná technologická novinka, že se téměř nepoužívá.
Uvádím příklad písma „Dynamo Grotesk“, které bylo původně navrženo pro MultipleMaster technologii, a je inspirováno dobovými grotesky před vynálezem Helveticy. Bezpatková písma, s výjimkou starého dobrého Gillu, nejsou opatřena skutečnými italikami, namísto toho se jako kursivy deklarují jen elektronicky nakloněné řezy. Proto jsou u „Dynamo Italic“ výrazně kresebně odlišeny minusky. Princip karikatury tu spočívá v jemném secesním nátěru dotažnic, zcela shodně jako u písma „Ideal Gothic“ a „Mramor“.
Písma vytvořená metodou karikatury mají mnohdy zúženou kresbu a sjednocené šířkové proporce. Jsou proto nejvíc používána v sazbě časopisů a novin díky úspornosti v sazbě. Sám jsem zaznamenal zvýšenou poptávku po písmech „Ideal Gothic“, „Mramor“ a „Genre“. Nehodí se však pro knižní sazbu.
c) Deformace znakového kódu
Dospělí lidé si odedávna hrají jako malé děti, a svůj hravý přístup uplatňují kde se dá. V typografii je známkou hravosti modifikace znaku pokud možno až za hranici čitelnosti. Obecně platí, že pokrokový typograf dnes už nemůže respektovat kód, na kterém se dohodli jeho prapředkové, je nutno jít dál. Typografie je svébytný umělecký obor, ve kterém není možno používat nějaké zastaralé methody. Nejlépe je, když výsledek práce moderního písmaře pokud možno ničím nepřipomíná latinkovou abecedu. Inspiračním zdrojem jsou tu rozmanité tvary z říše rostlin, ze života podmořského, anebo vůbec takové, které se normálně v přírodě nevyskytují. Ve vzorníku firmy FontHaus tak můžeme vychutnat písmo inspirované čárovým kódem, písmo navazující na sprejové chuligánství, písmo oslavující rukopis paranoikův, štětcovou švihovku, písma studentů, řadu písem ovlivněných záměrnými chybami vzniklými při xeroxování či interpolaci, jakož i desítky písem zcela nepopsatelných tvarů. Kult hrůzy se opět na čas usadil v pracovnách moderních typografů. Míra deformace znakového kódu bývá ovšem různě odstupňována. Toto odstupňování slouží jako vizitka nebojácnosti autora, který právem sklízí bouřlivé ovace svých kolegů. Ohňostroj zcela nekonsistentních grafických vtipností je jedinou zárukou seberealisace. Písmo „Alcoholica“ patří k takovýmto módním excesům.Uvolnění pravidel klasického řemesla ale nastalo již v první polovině 19. století. William Caslon zveřejňuje roku 1816 první bezpatkové lineární písmo, různé písmolijny začínají v téže době vydávat egyptienky, toskánky a italienky. Typografové se dovtípili, že už je dovoleno vše, a tak se, též pod vlivem romantismu, objevuje velké množství dekorativních písem sestavených z figur, větviček, prkének, atd... Nemáme ověřeno, zdali autoři romantických dekorativních písem považovali svou práci za svébytný umělecký obor. Jisté je, že by to asi neovlivnilo dnešní hodnocení jejich významu jakožto módních výstřelků. To, k čemu se propůjčují současní avantgardní typografové, proto může vést v budoucnu k podobným závěrům. Okouzlení bizarností a expresí nevydrží dlouho.
Shora popsané tvůrčí metody neslouží samozřejmě jako klasifikace tiskových písem, ale mohou ovlivnit jejich volbu při úpravě tiskovin. Každý text má svou duchovní podstatu, kterou můžeme podpořit právě výběrem vhodného písma. Každá abeceda má své kořeny, svůj příběh a své poslání, stejně jako každé literární dílo. Znalost těchto vztahů nám snad přinese trochu potěšení z vlastní práce.
Závěr
Je třeba přiznat moderní technologii také nějakou, byť nechtěnou zásluhu. Změny v technice ostatně vždy měly jistý vliv na formování vkusu těch, kdo s ní přicházejí do styku. O počítačích to platí dvojnásob, protože zrychlují náš beztak již krátký život. V úvodu jsem se ptal, jak trávíme čas ušetřený díky snadnosti a rychlosti moderních technologií. Snad bychom jej mohli využít k uvědomění si skutečných hodnot tím, že včas rozpoznáme pseudohodnoty iluzorní, které ve zhuštěné formě útočí na naše smysly z blikajících monitorů. Dovolte mi proto shrnout:Staré písmo vypadá dobře, nové písmo vypadá špatně.
© František Štorm, 1996
Úvodní strana POČÍTAČOVÉ TYPOGRAFIE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU