Antique Ancienne, Moderne & Regent






Pojem barokní antikvy jest nám vzdálený. Nevděční theoretici udělili písmům barokním nelibý přívlastek "přechodová", jako by se barokní antikva svévolně odchýlila od tradice a zároveň nestačila uzrát. "Přechod" je původně míněn jako vývojový mezistupeň mezi renesanční, aldinsko-garamondovskou, a moderní, bodoniovsko-didotovskou antikvou. Jinak též "přechod" od nakloněné ke svislé ose stínu. Jaký to malicherný detail vedl k hanlivému označení barokních písem! Kdyby knihkupec zákazníky poučoval, že si právě vybírají knihu sázenou jakýmsi přechodovým písmem, asi by zkrachoval. Čtenář si přece za své peníze nenechá líbit nějaké typografické experimentování. Chce si přečíst knihu a nepřijít přitom o zrak.
Přesto to byla barokní typografie, která dala světu nejčitelnější písma. V těch dobách se pozvolna odděluje řemeslo písmorytecké od knihtiskařského, ale i od nakladatelského a knihkupeckého. Dříve na to stačila jediná osoba. Rytec, již zcela zaměstnaný výrobou liter, dosahuje lepších výsledků, než kdyby své tvůrčí síly rozmělňoval v oficíně nebo v krámě. Tak se mohlo stát, že například tiskař John Baskerville v životě nevyřezal jediné písmenko, neboť od toho měl výtečného rytce Johna Handyho. Stává se zvykem, že jeden písmolijec zásobuje materiálem více knihtiskáren, a tak se stejná písma objevují na různých místech světa. Písmo ztrácí národnost. V renesanci ještě docela snadno rozlišíme například francouzskou antikvu od benátské, v baroku už jen s velkými obtížemi.
Do hry vstupuje fantasie a bohatost tvarů, do té doby vymezená jen svobodným uměním. Díky technickému pokroku se knihtiskařům daří reprodukovat vlasové linie a napodobovat kaligrafická písma. Skripty a složité ornamenty nejsou již výsadou mědirytců. Také základní, chlebový řez pozvolna mění svou tvářnost. Namísto renesanční kanonické upjatosti nastupuje barevnost a kontrast. Stránka knihy je najednou tmavší, má rozmanitější komposici a sevřenější řádky. Barokní písmaři totiž učinili jednoduchý, leč geniální objev - zvětšili střední výšku minusek a snížili horní přetažnice až na úroveň versálek. Písmo se tím stalo zdánlivě větším, tedy čitelnějším, ale současně úspornějším v sazbě, jejíž zrcadlo se zvětšuje na úkor okrajů. Papír byl drahý, a tak cílem všech nakladatelů bylo prodat co nejvíc myšlenek v co nejmenším kvádru knižního bloku. V pozdním baroku se poprvé objevuje zúžená tučná majuskula pro použití v titulním listě. I ten je komponován s nejvyšší možnou úsporností. Byl na něm zpravidla vylíčen stručný obsah knihy i adresa knihkupce, tedy zhruba to, co se dnes roztahuje na záložky a do tiráže. Tučné versálky v první řádce se dramaticky střídají se subtilnější kursivou, třetí řádek je zvýrazněn rumělkou, mezi tím pár slov v minuskách, a znovu cinobr. Někde uprostřed trůní ornament, monogram nebo rytina coby vrchol dramatu, aby v patě titulní strany všechen hlomoz utišila řádka se jménem tiskaře a římským letopočtem, sázená již petitem. Každý barokní titulní list by mohl dobře obstát jako úderný plakát. Pýchou každého knihtiskaře bylo vydání vzorníku - typografického manuálu, z nichž vyniká ten Fournierův, a to i výběrem textů pro ukázky sazby. Prozrazuje rozhled a vzdělanost tehdejších mistrů typografů. Tentýž Fournier zakládá typografickou měrnou soustavu, která, upravena Didotem, je užívána dodnes. Baskerville zavádí hlazení papíru horkým ocelovým válcem, aby mohl tisknout převratně ostré litery, atd...
Jinými slovy - barokní typografie si zaslouží všechno jiné než přívlastek "přechodová". Vedle zvučných a dodnes známých jmen, jako byl Baskerville či Caslon, působilo v 1. polovině 18. století mnoho písmolijců, kteří se nezmohli na vydání svého manuálu, anebo se zapomněli proslavit jinak. Často napodobovali písma zkušenějších vzorů, ale mnozí dospěli ke zcela zvláštní, až podivné originalitě, která běžela úplně mimo hlavní proud typografického umění. Tisky, z nichž jsme čerpali inspiraci pro těchto šest digitálních řezů, pocházejí z Paříže, Vídně a Prahy, z doby okolo roku 1750.

Přepis liter v intaktní podobě je naší pevnou zásadou. Je tedy úkolem digitálního restaurátora úzkostlivě kopírovat obrys litery se všemi nedokonalostmi otisku? Nikoliv. Písmo nemá navozovat rustikální atmosféru knihtisku po vytištění, nýbrž analysovat vzhled raznic před otiskem. Musí se také přihlížet k velikosti písma a vyvarovat se nepřiměřeného zvětšování či zmenšování. Mějme na paměti, že každá velikost vyžaduje svůj řez. Čím déle pracujeme na počítači, kde změna velikosti je hračkou, tím více jsme přesvědčeni, že obraz písmene je svázán s jeho proporcí a tedy pevnou velikostí. Jsme si též vědomi, že počítač je svěrací kazajkou písma a diktát matematických vektorů ubíjí každý náznak přirozenosti. Proto v těchto šesti abecedách zachováváme četné anomálie, ke kterým se už později nikdo z písmařů nevracel pro jejich zřejmou výstřednost. Přijměte tuto PostScriptovou studii jako (snad marný, snad inspirující) pokus o oprášení hřejivého kouzla barokních tisků. Možná potěší v dnešním moderním typodesignerském nihilismu.





Úvodní strana POČÍTAČOVÉ TYPOGRAFIE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU