Miroslav Kromiš
KRÁLOVSKÁ NUDA Film Jana Němce V žáru královské lásky se měl stát trhákem. Poloprázdné kino Květen při večerním představení pět týdnů po premiéře tomu nijak nanasvědčovalo. A pohyblivé obrázky na plátně už vůbec ne.
PREMISY
Přiznám se, že na film jsem šel s jistou apriorní zaujatostí. V prvé řadě soudím, že snaha o filmové ztvárnění Klímova Utrpení knížete Sternenhocha je absurdní pitomostí, předem odsouzenou k nezdaru. Jde o dílo natolik mnohovrstevné a imaginativní, že každá vizualizace musí nutně představovat jen bezvýznamný fragment, zmutovaný subjektivním výkladem v cosi nicotného a hluchého. Nicméně kdyby už se měl podobně nevděčného úkolu někdo ujmout, pak v žádném případě Jan Němec.
Podle četných prózek publikovaných v Reflexu patří Němec mezi onen poměrně frekventovaný typ režisérů, jejichž hlavní životní náplní je pohlavní promiskuita, což s celkem sympatickou upřímností přiznává. Existenciální reflexe povrchně složitých, sběratelských vztahů při procesu přípravy na souložení se u těchto lidí stává dominantou myšlení a díla, které s egosolismem má pramálo společného. Němec by jistě asi dokázal natočit kvalitní, něžně nihilistickou pornografii, kdyby netrpěl komplexem avantgardního intelektuála, avšak pro adaptaci Klímova díla je ještě hůře vybaven, než kdyby se Kachyňa rozhodl režírovat Joyceova Odyssea.
Žár královské lásky byl inzerován jako velmi volné zpracování, takže zbývala jiskra naděje, že pokud film nemá s předlohou společného vůbec nic, nemusel by být úplně nezajímavý. Pak se ovšem naskýtala zase otázka, proč se v takovém případě ohání Klímou. Němec svůj film vysvětluje takto: "Mezi knížetem a jeho ženou dochází k řetězu neporozumění, která si navzájem dělají. (...) Proto tolik krve a agrese." To s Klímovou koncepcí vskutku nemá pranic společného. Na plakátech nalezneme další výklad - podtitul Krvavá komedie, z něhož lze soudit, že režisér zamýšlel natočit film hnusný a legrační.
Nejrafinovanější složkou reklamní kampaně však bylo opakované zdůrazňování, že jde o snímek tak šokující, že jistě bude mít četné odpůrce. V druhém plánu skrývá tato formulace avízo, že se určitě najde spousta hlupáků, kteří nepochopí nekonformní genialitu Jana Němce. I to je možná jeden z důvodů, proč si dosud jen málokdo troufl napsat vysloveně negativní recenzi.
Bůh ví, že jsem od tohoto biografu nečekal nic dobrého. Skutečnost však překonala i tu nejčernější skepsi.
NUDA
Pokud jste Žár královské lásky neviděli, což svědčí o vašem vybraném vkusu, pak vězte, že je to film o Čokovi, který žije v žižkovském televizním vysílači, pod nímž se nachází Valdštejnská zahrada. Jinak fabule ke vší hrůze skutečně až otrocky sleduje akční stránku Klímova románu, ovšem okleštěnou o veškerou metafyziku a o několik zcela klíčových pasáží, bez nichž děj prakticky ztrácí smysl. To Němcovi nevadí, neboť smysl nesmyslu jej pramálo zajímá. A tak ve své měšťáckosti cudně upouští od scény, kdy Helga roztříští Sternenhochovi o lebku jejich novorozeného synka, což by přece jen mohlo platícího diváka pohoršit přes míru. Tento moment je přitom v románu katarzí, při níž se probouzí do té doby spící Helga a stává se Vznešenou bytostí, "pokusem o geniální ženu". V Němcově podání je však zpočátku cuchtou, později excentrickou divou; v obou případech však naprostou slepicí. Změna jejího z počátku vstřícného postoje ke knížeti tím pádem zůstává zcela neodůvodněna, respektive je možné vykládat si ji jen jako projev drůbežího rozmaru.
Rovněž tak se programové úsilí šokovat diváka za každou cenu zastavilo před obrazem, který kdysi nesmírně pohoršil Březinu a jímž končí vraždění Helgy: "A pak -- vykálel jsem se jí na tvář a omazav o to svou ponožku, vecpal jsem ji do jejích úst." Křečovitá snaha po odpornosti tedy zůstala v mezích konvence a omezila se na plýtvání kečupem ve slabomyslných scénách porodu v kotelně či sbírání akrálních částí Bolka Polívky ve lví kleci. Svému establishmentu se Němec nezpronevěřil.
Vstříc vkusu domácího publika vychází i hovězí styl humoru, ze všeho nejvíc upomínající na rozličná Slunce, sena a jiné taškařice; při dokonalé neschopnosti "krvavé komedie" vystavět jediný gag však nakonec nejvíce smíchu sklidila Klímova parola "Démono, do prdele mi vskoč!".
Vilém Čok v roli knížete kompenzuje svůj ochotnický výkon přepestrými grimasami a dlužno přiznat, že tam, kde mu scénář nepředepisuje mluvit, je celkem věruhodný. Démona Chýlková ani přes upřímnou snahu nepřekonává svou obligátní roli štětky, a ostatně také proč, je-li její milenec - Bůh - ztělesněn Boleslavem Polívkou. Zdá se, že transpozice tygřice Helgy v hysterickou nanynku a Vítězně dovršeného nadčlověka v šaška je pro Němcovu ordinérnost charakteristickým a jedině přijatelným výkladem Klímy. Při výše uvedeném způsobu vnímání světa přes prisma dobyvačného penisu rovněž nepřekvapí, že jako hlavní ideu díla vyzdvihl zcela marginální bonmot: "Kdo se zamiluje, měl by být okamžitě oběšen."
Kde je Klíma zběsilý, je Němec křečovitě jurodivý. Sarkasmus nahrazuje vyplazeným jazykem a slinou u koutku, ludibrionismus upoceným vršením samoúčelných "žertíků" a primitivně populistickou, v době natáčení filmu politicky aktuální symbolikou.
Nicméně i v případě, že zanecháme předem zbytečného srovnávání s předlohou a začneme pohlížet na Žár královské lásky jako na film an sich, nedočkáme se rovněž ničeho dobrého. Dokonce i Rittsteinovo výtvarno zůstává kupodivu zcela zahlceno konvenční kamerou a celkovou stupiditou díla. A tak jediné, co lze ocenit, je hudba Jana Hammera, která by si nesporně zasloužila lepší obrazový doprovod.
Dalo se očekávat, že Žár královské lásky bude agresivně blbý a bezúčelně odporný. Kdyby takový byl, byl by alespoň nějaký. Místo toho je pouze příšerně nudný, což zcela otupuje jak urážlivost jeho blbosti, tak amatérsky kašírovanou drastičnost. Ani zdaleka nejde o skandální film, a tím méně o "naprostý zlom v české kinematografii, který pobouří, zničí a rozpoutá šílené vášně" (Marhoul). Nemá, chudinka, čím by pobouřil - může nanejvýš otrávit. Zívající divák si doma rozpoutá vášně teprve při německém erotickém filmu na programu OK 3, a jediný zlom v české kinematografii bude v tom, že snad už víckrát nikdo nedá peníze na natočení podobné šlichty. Z tohoto hlediska Němec využil svou příležitost dokonale, a pokud je na filmu něco geniálního, pak je to samotný fakt jeho existence jako výsměch systému, který jeho realizaci umožnil. V žáru královské lásky se tak paradoxně stalo poslední apoteózou socialistického realismu.
Poznámka z roku 2017
Výše uvedený text vyšel 26. června 1991 v Pavelkově Tvorbě; na protější straně byla pozitivní recenze téhož filmu z pera Martina Machovce.
Textový soubor jsem dlouho pokládal za ztracený, ale náhodou jsem ho teď objevil při hledání něčeho úplně jiného, takže jsem ho připojit k ostatním svým klímologickým textům v Kytlici.
Martin tehdy svou recenzi psal ještě na stroji, ale poslal mi aspoň scan stránky z Tvorby, takže si zde opět můžete přečíst oba úhly pohledu.
Samotný film nejenže nikdy nebyl vydán na DVD, ale podle dostupných údajů dokonce ani na VHS. Nebývá ovšem problém stáhnout si TV rip z nějakého webu typu uloz.to.
Když jsem tak teď Žár královské lásky po skoro 30 letech letmo přelistoval (kterážto možnost je největší výhodou sledování filmů v PC), nemám, co bych na svém tehdejším hodnocení měnil, krom té naivní poslední větičky. Z tehdejšího nepochopitelného optimismu mě realita záhy vyvedla stovkami, ba dnes už dojista tisícovkami naprostých sraček - nudných, subhumanoidně hloupých a o po všech stránkách neumělých filmů natáčených každoročně za naše daně a rozličné poplatky (tedy skryté daně). Takto nahlížen byl Němcův Sternenhoch naopak vlastně jednou z prvních vlaštovek - zneuznaným apoštolem neosocialistického postrealismu, který v naší otřesné kinematografii už po léta vládne a zjevně i nadále vládnout bude.
© Miroslav Kromiš, 1991, 2017
Katalog KYTLICE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU