Nikolajovy taneční hodiny
Hloubka, do níž mne zasáhl nedávný odchod Andreje Stankoviče, mne samotného až překvapila. Nikdy nepatřil k mým nejbližším přátelům - ani já k jeho - a vzhledem ke své původní profesi jsem přece jen zvyklý brát smrt s jistým odstupem - jako biologicky zákonitý důsledek života. O jeho chorobě jsem věděl - i o tom, v jakém je stavu; když jsem ho někdy v červnu naposledy čirou náhodou potkal, poznal jsem ho zpočátku jen podle hlasu - - a svítících očiček, která mu, věřím, vydržela až do samotného konce. Přemýšlel jsem o tom, proč zrovna v jeho případě mne tak rozesmutnělo vědomí, že už ho nikdy neuvidím, a nepřišel jsem na nic chytřejšího, než že jsem ho měl prostě rád.
U tohoto konstatovaní veškerá kausalita končí a láme si zuby o neuchopitelno - - o ony metafyzické hlubiny, které, narozdíl ode všech racionálních "proto", mají jediné v životě nějakou skutečnou hodnotu. Není co analysovat - lze už jen nezapomenout.
Níže uvedený rozhovor vyšel 5. 11. 1990 ve 43. čísle Zdravotnických novin (s. 10-11), takže ho četli jen nemnozí a jeho nová publikace po bezmála jedenácti letech je tedy z širšího hlediska premiérou. Ponechávám ho záměrně zcela beze změn - ač některé dobové souvislosti po těch letech unikají už i mně samotnému - jako dokument času; dokument Andreje Stankoviče - bizarního a ikonického človíčka se zkaženými zuby, špatnou výslovností a věčně stejnými historkami - - a jednoho z nejlepších brachů a nejvzácnějších mužů, jaké jsem kdy v životě potkal...MUDr. Jan Hýsek, srpen 2001
Andrej Stankovič patří mezi básníky, o nichž z oficiálních pramenů může vědět jen několik málo pamětníků, kteří kdysi čítávali v hluboce kontrarevolučních časopisech Tvář a Sešity. V poslední době dokázal hnout žlučí fanouškům Menzla a Chytilové, kteréžto avantgardisty mírného pokroku v mezích zákona rozcupoval na kousky v časopisu Respekt. To je asi tak vše, co mohou naši čtenáři o tomto pánovi vědět. S úmyslem, aby se toho dozvěděli víc, protože Andrej, řečený též Nikolaj, si to bezesporu zaslouží, rozhodli jsme se přinést několik jeho básní a krátký rozhovor. Básně bychom měli podle plánu, avšak rozhovor se jaksi vymkl z rukou. Krotit Nikolajovu epičnost je nemožné, a když během našeho zhruba pětihodinového interview dospěl k závěru, že už to jeho povídání začíná být jako Taneční hodiny pro starší a pokročilé a že by měl napsat paměti, nezbylo mi než souhlasit. Ještě než jsem začal přepisovat záznam rozhovoru, věděl jsem, že jeho historky, nesčetným vypravováním po hospodách vypilované takřka k dokonalosti, prostě nedokážu vypustit. Vždyť by koneckonců mohly i leckoho z našich čtenářů zajímat. A on Nikolaj ty paměti hned tak nanapíše...
Nikolaji, proč ti všichni říkají Nikolaj, když jsi vlastně Andrej?
To je velice jednoduchý. Tuto přezdívku si vymyslel dnešní šéfredaktor Lidových novin Rudolf Zeman, když jsme se spolu před mnoha a mnoha lety, asi tak v roce 1958, seznámili tak, že já jsem přespával na černo na koleji 5. května a přišel tam student 3. ročníku knihovnictví Rudolf Zeman a představili jsme se. Bylo to odpoledne a já jsem vzápětí na to odešel na pivo do své tehdy oblíbené restaurace u Hrázských na Žižkově, zatímco on do ní přišel až večer. Mezitím si stačil poplést Andreje s Nikolajem, takže mi celý večer říkal Nikolaji, a už to tak zůstalo.
Co takhle stručný životopis, ať si zdravotnické čtenářstvo počte?!
Myslím, že se nebudu zabývat dětstvím, na které mám skoro amnézii. Pamatuju si je asi jako průběh včerejšího večera v restaurantu - jenom v takových hrubých obrysech. Jednotlivé dílčí epizody, historky, které se vykládaly, ty si pamatuju jen zřídka kdy.
Teprve na střední škole mě to trochu opustilo, asi vlivem toho, že jsem se dostal mezi jiný lidi. Ona ta amnézie mohla nastat taky vlivem toho, že jsem z rodiny, která byla přesazena ze svého přirozeného prostředí někam jinam. Můj otec byl důstojníkem všech možných armád, počínaje československou - prvorepublikovou, přes Slovenského štátu, kde bojoval v rýchlej divízii na východnom fronte, a nepodarilo sa mi dosiaľ získať ho pre ideu, aby prispel do zborníka, ktorého názov som si už vymyslel: S Dusíkom na perách na Pik Stalina.
Pik Stalina byl totiž za druhé světové války Elbrus a slovenská armáda opravdu vztyčila na Elbrusu vlajku Slovenského štátu, ktorá tam ostala od jesene 1942 až do jari 1943, keď už oni boli zase naspäť volakde pri Charkove. Takže takový Gruzínec mohl právem anticipovat verš slavného pražského básníka Fandy Pánka:
Státní vlajka, co tu vlaje,
není asi z mýho kraje.
A pak...?
No pak byl v slovenskom povstaní, potom bol v Svobodovej, pak v československej opäť novej, no a tam byl až do roku osmapadesát, do kteréžto doby se mu podařilo úspěšně zatloukat, že bojoval proti Sovětskýmu svazu. Nebo se na to tehdy nebral tak přísnej metr. Ale pak si náhle někdo vzpomněl, když už byl zřejmě úplně pátým kolem u vozu na strojní fakultě, kde přednášel dělostřelbu, a vyšoupli ho z armády, za což byl teď rehabilitován. Jinak byl až do nedávna předsedou okresního výboru Svazu protifašistických bojovníků na okrese Jičín. Taky druhého takého by tam ťažko hľadali.
Jinak se k tomu váže ještě jedna zajímavá příhoda, a sice že když absolvoval na ruském gymnáziu v Mukačevě, v roce 1931, tak pod fotografiemi na tablu byl ruský nápis: Do svidanija týsjača děvjaťsot sorok adin! A opravdu se všichni sešli.
Nakonec ses ale aklimatizoval, jak se zdá, docela dobře.
Naplno až na gymnáziu. I pak jsem ale v sedmnácti přišel do Prahy jako úplnej blbec studovat novinařinu. Udržel jsem se ní jenom rok, protože jsem byl opravdu blbej a naprosto neschopnej, bázlivej buran, u něhož jestli něco bylo v naprostém antagonismu s jeho momentálními dispozicemi, tak to bylo právě to, aby dělal novináře. Nicméně vyhozen jsem byl samozřejmě ne proto, ale protože jsem se nechal ostříhat na takzvaného blbečka. Takže tehdejší vedoucí naší katedry, docent Vladimír Klimeš (to byl spořivý muž, který každý rok fasoval dva tmavé obleky od Organizace spojených národů, jejímž byl jakýmsi pražským funkcionářem, a v těch pak pořád chodil), říkal, když mě vyhazoval, že jediná chyba je, že mi nerostou vousy, protože jinak bych v tom jistě měl drobečky, jako ti studenti z "karťyér latén".
Takže tím jsi dostudoval?
Ale ne. Z novinařiny jsem byl přehozen na obor čeština-historie, protože oni mě nemohli úplně vyšoupnout - nějaké známky jsem měl. Já jsem totiž za celou dobu mého sedmnáctiletého studia nebyl vyhozen od jediné zkoušky; v tom je taky ještě další paradox mý vysokoškolský dlouhověkosti. Byl jsem pravda asi dvakrát vyhozen z různých škol, ale nikdy ne proto, že bych u nějaké zkoušky propadl.
Po tom prvním vyhazovu mě pak nějakou dobu nechali u sebe na koleji bydlet Gruša s Hanzlíkem, více méně mě živili, v menze mi nechávali polívku, večer mi zaplatili pár piv. Gruša po čase pocítil můj pobyt jako nesnesitelný, takže mě pod klamnou záminkou odvedl do Pardubic, že tam bude výtečné místo, a zaměstnal mě ve Východočeských chemických závodech v provozovně Rybitví, ve výrobě meziproduktu, kde jsem vyráběl barvivo Oranž II. Pokračoval jsem tam v psaní a postupně došlo k tomu, že jsem svá díla konečně uznal za hodna sebe.
Kdy ti vyšel první text?
To bylo až v Tváři v roce 1964, tedy už po vojně, na které jsem byl rok. Z vojny jsem se dostal, kdyby šlo o mé dotyky se zdravotnictvím, prostřednictvím duševného oddelenia vojenskej nemocnice v Ružomberoku, protože jsem také měl ty ambice získat modrou knížku, která, jak výstižně bylo kdesi napsáno, nezbytně patří do knihovničky každého intelektuála.
A co těch sedmnáct let studií?
Ty pokračovaly. Zatímco jsem pracoval v Pardubicích, tak už se lidi, s kterýma jsem kdysi studoval, stali asistenty na různých vysokých školách, takže jsem měl spoustu takovejch kamarádíčků, co jsem s nima chodil do hospody, a ti mi navrhli, jestli bych to přece jenom nechtěl zkusit dostudovat. Mezitím byly asi tři roky neúspěšnejch pokusů o FAMU, kam jsem psal takový Joyceovsky laděný prózy, snad ani ne nezajímavý, ale vcelku se asi bez toho dějiny světové, ba i české prózy obejdou. Nicméně jsem neuspěl, protože oni chtěli, aby to bylo ze života, a když to nebylo ze života, tak mě nevzali. Tam jsem taky žádný kamarádíčky neměl. Takže mě pak vzali až v šestašedesátým na knihovnictví, kde jsem asi tři roky vegetoval. V osmašedesátým jsem se na to vykašlal a věnoval se věcem obecným, protože znovu byla obnovena Tvář, která v pětašedesátým zanikla díky stranickýmu příkazu shora, kterej byl tehdejším Svazem spisovatelů ochotně a dokonce s radostí vyplněn, protože Tvář porušovala jejich kriteria hodnot, a to se vidělo samozřejmě velice nerado.
Knihovnickou školu jsem studoval s dalšími peripetiemi. První nastala, když mě na podzim roku 69 jakýmsi administrativním nedopatřením málem vyhodili. Naštěstí ještě šlo zařídit, aby mě vzali zpět s tím, že jsem opakoval. Tímto způsobem jsem propadl ke své ženě a ona pak dohlídla na to, abych studoval dál, takže jsem nakonec dostudoval.
Že tě přerušuju - toho knihovníka jsi někdy dělal?
Ne, knihovníka jsem nikdy doposud nedělal, až teď nade mnou visí Damoklův meč, protože jsem ve slabé chvilce u příležitosti oslavy svých padesátin slíbil panu prezidentovi, že se ujmu hradní knihovny... Ale vraťme se raději k tomu studiu, jehož konec byl taky poměrně dramatickej.
Protože, jak jsem říkal, propadl jsem ke své ženě, která na mě dohlídla, ovšem zároveň jsem ji málem přived` do neštěstí, protože ona, pozdější nositelka červeného diplomu, nechodila spolu se mnou z jakési solidarity na semináře z vědeckýho komunismu. Ten se mi tak hnusil, že to prostě nešlo.
Ten vědeckej komunismus byl tehdy chytře vymyšlenej. Na katedře žurnalistiky byli v pedagogickém sboru vždycky absolutní uhejbáci a svině, takže aby nemuseli dělat formální prověrky, dělala se místo nich zkouška z vědeckýho komunismu. Tento seminář vedla jakási paní Štainová, což byla zvláštní existence - zapřisáhlá bolševička, o níž se tradovalo, že prý zpronevěřila někde osm miliónů, což už bylo moc na to, aby ji zavřeli, a tak z ní učinili asistentku na katedře vědeckýho komunismu, a to se v období konsolidace dobře zúročilo.
Tato paní Štainová měla absolutní požadavky. Především nesnášela absence na seminářích. Já jsem celý to studium pojímal tak, že jsem seděl buďto na Ovocňáku, nebo v Každodenní, protože jsem si připadal poněkud přestárlý na to, abych vysedával ve škamnách. Vůli vystudovat a zvýšit si vzdělání jsem měl, to jo, ale zase vysedávat ve škamnách... Takže jsem chodil se svými pedagogy, kteří byli mými kolegy z dob raných studií a měli zrovna volnou hodinu, místo na semináře do hospody.
Kromě toho paní Štainová ovšem hlavně vyžadovala osobní přístup - v tom byla ta zakamuflovaná prověrka. Tak kladla takový otázky jako: co si myslíte o jednadvacátým srpnu 68 a tak. A to jsem absolutně nehodlal podstoupit. Takže nejen že jsme nechodili na semináře, ale nešli jsme potom ani na zkoušku, totiž alespoň já. Chudák Olinka z toho byla trošku nesvá, ale já jsem byl už takový otrlý věčný student, že mně bylo všechno jedno.
Na fakultě sociálních věd a publicistiky, jak se žurnalistika tehdy jmenovala, existovala tzv. východňárská lobby. Tehdy to bylo období jejího pučení. Patřil jsem do ní i já a taky jistý Kornel Vavrinčík, jehož otec, jak se později ukázalo, byl osobním tajemníkem Ludvíka Svobody při jeho tažení ze Sovětského svazu na Československo. Tím pádem Kornel měl všelijaký výsady. Byl to poměrně liberální učitel, přednášel MDH a pojímal ho poněkud šířeji, takže se mu do něj vešli i ruští anarchisté. Jeho specialita byli Kropotkin a Bakunin (kněžna Kropotkina je mimochodem, když už si povídáme pro ty zdravotníky, kožařka na Karláku - vnučka, samozřejmě). V osmašedásátým se do toho Kornel dost sral, takže se pak ocitl na černé listině. Tak ho pomalu vyhazovali, když co se nestalo - najednou prostě zmizel z fakulty. A potom, z ničeho nic, právě v té krizi, kdy bylo jasné, že budu vyhozen potřetí, protože jsem nechodil na semináře paní Štainový, potkám v ulici Celetné Vavrinčíka. A přítel Kornel Vavrinčík mi říká "Čo robíš?" Já na to: "Mám takovej a takovej průser, vypadá to, že tu školu nedokončím, protože jsem nepřistoupil na podmínku, že budu dělat zkoušku z vědeckýho komunismu, a ani mě to nenapadne. A co děláš ty?" A přítel Kornel Vavrinčík říká: "No, ja som tajomníkom ÚV SSM pre stredoškolskú mládež." A pak povídá: "Nu, ale vieš čo? Tu školu dokončíš! Príď na budúcí štvrtok ku Športovcom, já tam budem s chalanmi z fakulty." Tak jsem přišel. Sedělo tam asi osmnáct asistentů a on mi před těmito osmnácti páry zraků antedatoval zkoušku z vědeckýho komunismu, jako že jsem ji dělal už v roce 69, a napsal tam výborně.
Taky další vývoj Kornela Vavrinčíka byl zajímavej. On strašně chlastal a krom toho se zaplet s nějakým tím Varholíkem, kterýho potom museli odsunout do Lybie, kterej chlastal s nima. Jednoho dne to vychvrcholilo tím, že když byla nějaká porada tý věrchušky esesem, přijel vlastním autem, zastavil na Gorkáči, vylez` nahoru na schody, zakop` o práh vlastní pracovny a zůstal už ležet, protože byl úplně tuhej; v deset hodin dopoledne! No, a tak ho vyhodili, ale za pár týdnů se objevila zpráva v Mladém světě: do funkce nového ředitele nakladatelství Mladá fronta byl uveden Dr. Kornel Vavrinčík. On je takovej plaváček, určitě zas odněkud vyplave i teď.
Tím jsme už konečně dostudovali?
No ještě zdaleka ne! Tím jsem se jenom přehoupl přes to největší úskalí. Další sestávalo z jistýho Straky, který byl přes diplomový seminář. Já jsem mu totiž zničil jeho konsolidační koncepci, protože jsem z kuloárů věděl, že vyšla instrukce stran diplomových prací, že si každý může libovolně zvolit téma, zatímco tento Straka předstíral, že témata si lze vybrat jen ze seznamu, který nebyl závazný, jak tvrdil on, ale pouze doporučený. V tom seznamu byly vesměs otázky typu: obsahová analýza tisku z hlediska kontrarevoluce, a podobně. A on chudák netušil, že já budu takovej necita, a jeho lež budu na diplomovým semináři okamžitě dementovat, ale já jsem takovej necita byl. A tím pádem místo očekávaného stoprocentního výběru ze seznamu angažovanejch titulů si každý vybral, co chtěl. Tím jsem naprosto zmařil jeho kariéristickej sen, takže mě začal nenávidět.
Jako diplomní téma jsem původně měl v úmyslu psát o zániku nakladatelství v roce 1948, ale bylo mi jasné, že to už by přece jenom bylo hodně silný kafe, takže jsem se rozhodl, že napíšu o nakladatelství Josefa Floriana ve Staré Říši. Ale jelikož jsem se celejch těch třináct let studia flákal, tak jsem si říkal, že bych aspoň tu diplomku měl napsat pořádně. Mezitím jsem se ovšem stal nočním hlídačem ve Šterberským paláci. Hlídal jsem s různými pozoruhodnými zjevy, například se Sergejem Machoninem, ale taky třeba s panem Kozákem, to byl policejní inspektor z Chustu. Protože jsem tehdy byl ještě zatížen literaturou, tak jsem se ptal, jestli zná Nikolu Šuhaje. A on říkal: "Jo, znal jsem ho, honili jsme ho, střílel jsem na něj, ale netrefil jsem ho! Takovej menší, černej!"
Ta diplomová práce se jmenovala Význam Josefa Floriana pro vývoj krásné knihy. Vyšla pak v exilu v nakladatelství Opus bonum. Dělal jsem na tom čtyři roky. Do šesti ráno jsem hlídal v galérii - říkalo se tomu chodil spát pod Rembrandta. ale já jsem chodil i psát pod Rembrandta. Jenom bibliografie měla sedm set stran - ta v tom exilovém vydání nevyšla - přece jen se jim zdála poněkud monstrózní. V šest ráno jsem odcházel do restaurace U uhelných skladů, protože jsem měl pauzu mezi galérií a otevřením literárního archívu Památníku písemnictví.
No, nakonec jsem to obhájil. Člověk, kterému jsem se čtyři roky vyhýbal, vedoucí diplomové práce, při obhajobě přijal roli oponenta (zatímco můj oponent přijal roli vedoucího práce) a prorocky přitom pravil: "Tato diplomová práce nebyla napsána za účelem obhajoby!" A skutečně - bylo tomu tak. Dostal jsem za to dvojku a 300 marek z Opus Bonum, což bylo od nich hezký, protože mi taky nemuseli dát nic.
Takže studia jsou šťastně za náma. Co jsi jako diplomovaný knihovník dělal pak?
Dál jsem pracoval s Fandou Pánkem v Ruzyni (zájemce o podrobnosti odkazuji na rozhovor v Revolver Revue), a potom jsem v druhé várce podepsal Chartu, takže mě vyhodili. Mimo jiné mě nevzali ani jako hlídače do motolské nemocnice, protože ty taškařice s Chartou už tehdy vypukly naplno. Kádrovačka tam tehdy plakala a říkala: "Pane Stankovič, vy se dostanete jenom do stavebnictví!" a já jsem říkal: "Tak si z toho nic nedělejte, dyť já to vím." S tak útlocitnou kádrovačkou jsem se už nikdy potom nesešel.
První osmačtyříctku jsem dostal po domovní prohlídce, na niž jsem byl dokonale připraven, jenže moje žena přišla domů s plnou taškou materiálů, mezi nimiž bylo přesně to, po čem pátrali, totiž čerstvě vydaný dokument literární Charty. Skryla to pod nákupem hovězího masa na neděli, a oni z jakéhosi důvodu, snad proto že spěchali na víkend, tuto tašku opominuli. Nicméně mi alespoň ze zlosti napařili osmačtyřicítku. Já jsem byl rozrušen a chtěl jsem držet hladovku, ale pak mi naservírovali moje oblíbené buchtičky se šodó, takže jsem to odložil.
Ježto tuším, co bude dál, měli bychom asi čtenářům nejdříve objasnit některé pojmy, především legendární Hrobku...
S Hrobkou to bylo tak: v Melantrichově ulici jsme bydleli s mou ženou v sedmi místnostech, které byly rozloženy po třech podlažích. Kuchyňka měla velikost asi půl krát třičtvrtě metru, a byla oddělená papundeklovou stěnou od národního podniku Drutěva. Potom tam byly dvě zadní místnosti, takový nudlovitý, úzký, a pak velký pokoj, do něhož sluneční paprsek neproniknul. Ovšem v tomto směru ještě znamenitější byla právě takzvaná Hrobka, což byla místnost v přízemí se záchodem v suterénu, která se stala slavným místem, na němž by měla být později odhalena pamětní deska. Bydlela v ní spousta význačných a později slavných osobností, které všechny byly strašlivými podnájemníky.
Hrobka vypadala jako garáž. Byla tam absolutní tma. Došlo zde k několika vloupáním, protože estebákům nešlo na rozum, proč si držíme takovou místnost, takže tam kutali ve zdi a hledali tajné dokumenty. Jednou byli spatřeni při podobné příležitosti, jak prchají oknem, a v zadní mokré zdi byla díra.
Když pak zavřeli různé pány z okruhu disentu, tak tzv. slaměné vdovy měly pré. Takže si vymýšlely různé záminky, jak se scházet. Ostatně abychom opět obrátili k věčnému geniálnímu glosátoru mého života Fandovi Pánkovi, ten o tom složil verš:
Jde to s námi nýčko z kopce
scházíme se tejdně v Hrobce
protistátní skupinka
dvě Olgy a Jarmilka
Ty dvě Olgy byla vážená paní prezidentová a moje žena; Jarmilka pak promovaná sexuoložka a kurátorka Bělíková. Podrobnosti celé záležitosti jsou popisovány v exklusivním interview, které poskytla sekretářka Výboru dobré vůle má manželka Olga Stankovičová, bájné Revolver revue. Stručně řečeno se tam slaměné vdovy dohodly, že budou propagovat brakovou literaturu, kýčovité a ženské romány, rodokapsy; že je třeba v zájmu zachování této literatury, která za totalitního režimu strádala, vytvořit speciální knihovnu. To bylo takovou záminkou pro společenská setkání, při nichž si slaměné vdovy vyměňovaly dopisy z Ruzyně a jiných kriminálů od svých zavřených mužů. Vzájemně si je předčítaly, dávaly to číst i zvědavému obecenstvu. Zvědavému ovšem hlavně na veliké džbány, tzv. maxeráky, mající objem šestnáct i více piv, které byly, naplněny náležitou tekutinou, v pravidelných intervalech na dýchánky slaměných vdov přinášeny.
A pak ještě druhá důležitá věc, a sice Brízgalky...
Na Brízgalky nás přivedl extravagantní zjev z Bratislavského undergroundu Gabriel Ariel Levický, s nímž se v roce 1977 seznámil Jiří Němec. Bratislavský underground je pozoruhodný a úplně neznámý fenomén; o kterém by se všemi jeho folklórními zvláštnostmi bylo třeba samostatné studie. Tak například si tam dávají velmi často chlapci ženské pseudonymy, aniž by to mělo jakoukoli souvislost s jejich sexualitou. Takže třeba nynější ministr kultury Snopko měl pseudonym Agnes, jiný tvor, který navzdory vývoji zůstal v kotelně, má pseudonym Rachel a podobně.
Brízgalky jsou skupina siedmich drevenic nad údolím rieky Bystrice, ktorá sa vlieva do Kysúce pri Čadci. Je to skoro na polské hranici, naproti Malé Fatře. Postupně se staly místem česko-slovenských setkání, právě s tou pomlčkou, která je dnes tak vyžadována a která tam už tehdy existovala. Nejprve tam jezdili Němcovi, Karásek, Soukup, pak se to tam všelijak transformovalo, takže tam začal jezdit i například Merta nebo Koubek. Takže se postupně stalo zvykem trávit tam část srpna, a tento dobrý zvyk jsme neopustili ani letos. Není tam žádnej luxus, jsou to takové přístřešky pro krávy, kde je jedna postel vedle pece a jinak jen udusaná hlína, kde se naistalovaly takový všelijaký palandy. Je to místo bez civilizace, kde se pije většinou borovička, protože méně koncentrované nápoje se nevyplatí přinášet. Stačí to?
Já myslím, že ano.
Takže můžeme pokračovat v životopise. V roce 1980 jsem se na Brízgalkách seznámil s Martinem Paloušem, a ten mi říkal, že se po něm uvolnilo místo v kotelně hotelu Meteor. Tak jsem to vzal. Ocitla se tam taková podivná sestava. Kromě mě tam byl Václav Malý, a jako třetí Karol Sidon, myslím si, že velmi dobrý autor, který na to ale samozřejmě hodil bodlo, jak se skutečně dobrým autorům stává, a šel studovat na rabína do Heidelbergu, a nyní v důsledku pohnutého vývoje v židovské obci po 17. listopadu se asi skutečně tím pražským rabínem stane.
Byli jsme dost mizerní topiči, akorát Vašek Malý na to dbal. Já jsem Karolovi částečně dělal šabes-góje; topil jsem za něj v sobotu, pokud by vážené čtenářstvo nerozumělo; ale pak jsem jednou právě v souvislosti s výpravou na Brízgalky řekl, že nemůžu. Karol byl zhrzen - trošku se ho dotklo, že jsem ustoupil od smlouvy. V tomto náboženství je velká alergie na to, aby se ustupovalo od smlouvy. A tak prohlásil, že bude topit sám, a dopadlo to nakonec tak, že přirozeně netopil. Takže v sobotu to bylo hodně zlý, protože já jsem předtím netopil celej tejden.
Chudák Vašek Malý za mě škvároval. V hotelu nám říkali flanďák, rabín... a mně pop, protože mám fousy a celkově takové ikonovité vzezření. Když jsem přicházel do práce, šel hotelem jeden hlas - je to blbý, dneska topí pop.
Pak nás rozkulačili. Vaška přeložili do hotelu U Haštala a tam na něj dávali pozor, protože to byl vojenskej hotel, a Karol odešel do Heidelbergu. Já jsem tam zůstal až do roku 83, kdy už jsem zbyl úplně sám, takže bych musel topit každej den imrvere furt.
Svým nedávným vystoupením v televizních Živých slovech jsi patrně zhnusil většinu naprosto nechápavě civících diváků. Málokdo z nich ale asi tušil, že to nebylo tvoje první televizní angažmá...
To musím uvést poněkud obšírněji.
V Hrobce bydlel jednu dobu taky pověstný opilec Kešot z Police nad Metují, později dveřník tehdy ještě světoznámého dramatika, nyní pana prezidenta. Fantastickej brach, který dokázal vypít až 4 láhve vodky denně a jehož oblíbeným úslovím, když bydlel v Hrobce, bylo, že na mě vyjuknul z Hrobky a volal: "Pane domácí, nedáte si kalíšek tužidla?" Kalíšek tužidla byl rum, pochopitelně. Takhle mě lákal do svých tenat.
A to se mu později podařilo, když nastoupil do zaměstnání v Československé televizi v kotelně a říkal: "Tady je to výborný, tady je přes dva tisíce čistá ruka!" a potřeboval nějakýho člověka, kterej by v době jeho kvartálu za něj obsluhoval kotle. Jinak tam bydlel a dělal všechno sám. Takže si sjednal mě. Já jsem nastoupil před Vánoci. Za prosinec jsem dostal mzdu - asi šestnáctset korun za čtrnáct dní - ale za leden jsem bral už jen asi osmnáct set. To byl obvyklý vývoj, protože mezitím vždycky přišli na to, kdo jsem. Zakázali mi tedy přístup do budovy, avšak díky tomu, že mě Kešot spustil do kotelny výtahem, jsem uhájil ten zkušební měsíc, takže mě pak museli zaměstnat, a smlouva na dobu určitou, uzavřená na půl roku, platila. A tak půl roku nemohla československá televize spalovat tajné materiály. Potkávali mě moji známí z dob studií, takoví ti angažovaní novináři, a všichni mi říkali: "Nikolaji, prosím tě, víš co se děje?!" Já jsem odpovídal: "Vím, nemůžete pálit tajný materiály," a každej z nich bědoval: "No jo, ale já toho mám v kanceláři už tři pytle!"
V souvislosti s tou televizí mě napadá: Chytilovou jsi strhal, Menzla jsi strhal, jak to, že jsi při tom obrazoborectví idolů české kinematografie vynechal Formana?
Ale nevynechal, naopak - toho probírám velmi systematicky. V prvním čísle Kritického sborníku vyjde první polovina mé studie o Formanovi, která, myslím, je mou nejfundamentálnější prací. Je o Formanovi do Hoří má panenko včetně, a pochází z roku 1969. Začal jsem s ní už v noci z 20. na 21. srpna 1968. Napsal jsem asi dvě věty a hrozně mi to nešlo, takže když jsem uslyšel hukot letadel, velice se mi ulevilo a říkal jsem si: výborně, už se na to mohu vysrat! Takže podobně jako u Vasila Bilaka můj první dojem z invaze byl velmi příjemný. Ale to nevím, jak se bude čtenářům líbit.
Já taky ne, tak snad radši dokončíme ten životopis...
No, pak už jsem zakotvil tam, kam patřím - stal jsem se domovníkem na OPBH Praha 2. Zametal jsem rajón u vinárny Kravín a uklízel ten barák, ve kterém se nachází. A na schodech jsem složil verš s absolutním rýmem věnovaným Jaroslavu Haškovi:
Tam, kde jsi zakládal partaje
Tam mě nenáviděj partaje
A skutečně, bylo tomu tak. Bral jsem za tu nenávist jedenáctset třicet korun...
Tady už naštěstí došla v magnetofonu páska, takže jsem byl ušetřen tristního rozhodování, co mám z rozhovoru vyškrtat, aby se do těch novin vůbec vešel.
MIROSLAV KROMIŠ, 1990
© Miroslav Kromiš, 1990 & 2001
Katalog KYTLICE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU