Karel Marysko
VZPOMÍNKA Z DĚDSTVÍ LEONARDA DA VINCI


     Oprasy, které Mistr vystavoval za výkladní skříně uzenářských krámů, ověnčené a ověšené pletenci vuřtů a obložené valouny tlačenek, salámů, nebo stojící mezi stafáží vepřových hlav s citronem v hubě, vzbuzovaly vždy enormní pozornost a neutuchající zájem kolemjdoucích, kteří se už od časného rána, až do pozdního večera shlukovali v hloučky, vždy prudce reagující na vystavené dílo Mistrovo. Podle letory se dělili na 3 skupiny. Jedni upadali v křečovité záchvaty smíchu, druzí pak víceméně horlili a spílali nepřítomnému Mistrovi a snižujíce jeho i.q., doporučovali hospitalizaci v ústavu pro duševně úchylné, nebo se dovolávali služeb městské policie a pa3čných úřadů, žádající zákaz vystavování těchto děl, což zase narazilo na prudký odpor mistrů uzenářských, poněvadž celý týden, co byly tyto obrazy vystaveny za jejich výklady, zaznamenali zvýšenou tržbu, neboť všichni diváci, ať již jakékoli letory, podlehli vůni horkých párků, sekané, nebo drštkové polévky a zašli do krámu. Třetí skupina postávala pak mlčky v hlubokém přemítání, hledající smysl tohoto všeho, poněvadž když už Mistr tyto oprasy zmaloval a vystavil, tak na nich musí přece něco být, něco skrytého, nevyřčeného, nějaké poselství z astrálních krajin uměn.
     Mistr maloval jen dva žánry. Moře, neboli mariny, a pak, hlavně, obrazy z českých dějin, na nichž zoprasoval hrdiny a děje z pohnutých údobí, jako bylo autodafé, to je veřejné zkrematorování Mistra Jana Husa. Jak známo, chmurná tato událost se stala roku .... na břehu řeky Rýna, který byl na oprase zafixován jakousi, do kopce tekoucí, modrozelenou krupicovou kaší, u níž stál ohromný balvan tvaru cukrové homole, vysoký ve skutečnosti nejméně 5 metrů, na níž byl přivázán u kůlu Mistr Jan, s kacířskou čepicí na hlavě a s knihou v ruce, tváře se nerudně. (Kdo by se, ostatně, při takovéto příležitosti tvářil rudně?) Naproti němu na podobné homoli byl postaven trůn, na němž seděl císař Zikmund s císařskou korunou na hlavě, žezlem v pravé a říšským jablkem v levé ruce. Vedle něho se tísnil, otočený zády k hranici jakýsi naditý kardinál. Ukazuje nazad vyvrácenou rukou na Mistra Jana, našeptával cosi přiblble zírajícímu císaři. Dole pak stál kat v rudé kápi, zbrojnoši a v pravém rohu revoltující lid. Muži hrozili zaťatou pěstí směrem ku císaři, zatímco ženy plakaly. Plameny, které měly sežehnout Mistra Jana, jakoby se mu vyhýbaly, takže odsouzenec by si na nich neupekl ani vuřta, natož aby byl zpopelněn sám, prudce ale šlehaly přímo do tváře císařovy, který asi absolvoval kurz u nějakého fakíra, poněvadž ho to nechalo zcela netečného, stejně jako onoho kardinála, který měl asi kutnu a řiť (prdel) z azbestu.
     Jak mohli, kat a jeho pomocníci, do této skály zarazit kůl, jak tam dopravit Mistra Jana a postavit hranici, stejně jak se mohli stěsnat na druhé homoli, na tom čtvrt metru čtverečním, císař Zikmund se svým trůnem a oním tučným kardinálem, zůstane asi tajemstvím Mistrovy imaginace.
     Na každém oprase (obvykle nahoře, mezi mraky) namaloval pak Mistr, nevím jak bych to nazval, jakýsi symbol, alegorii, emblem, v němž se zoprasená revoluční minulost promítala do vidu šťastné, tvořivé budoucnosti. V tomto případě, obklopen věncem barnavých kouřů, se skvěl nadpis: Pravda vždy zvítězí, i když na čas poražená bývá a pod tímto nápisem byla nevyvedná busta jakéhosi starého muže, jehož totožnost zůstala neznámá. Bůh Otec to nebyl, anžto neměl tak velebný vous, Bůh Syn to také nebyl; na toho byl zase příliš starý a žádnému z místních hodnostářů se také nepodobal.
     "Já vím kdo to je, ale nemohu to říci, poněvadž by soudili Mistra pro urážku hlavy státu," pronesl tajemně pokrokový, odborný učitel Jansa.
     Ovšem přes všechnu kumulaci těchto kompozičních, formálních anomálií a fabulačních nonsensů, působily jeho creace vzácnou jednotností, poněvadž nás o tom přesvědčil Mistr "právem uměleckého násilí", jak řekl Picasso v jednom svém intervievu.
     Jako protějšek k dílu tomu, byl obraz Jana Žižky. Uprostřed jeho plochy se tyčila stejná strmá homole, jako byly na předchozím obraze, na níž stálo jakési čtyřnohé zvíře, podobající se nadmuté sánské koze, na které seděl muž, jehož jedno oko hledělo se sveřepou zavilostí před se, do neznáma. Na hlavě měl velikou papachu, přes sebe vyšívaný plášť, na nohách čižmy se špičkami orientálně zdviženými. V ruce držel jakýsi ohromný, nejméně 100 kilo vážící kyj, palcát, jímž trčil prudce dopředu a pod jehož tíhou se Žižka naklonil na stranu o takových 40 stupňů, ale pře100 se v sedle bravurně držel.
     Namalovat jezdce na koni je dosti obtížné, což bylo zdůrazněno nepoměrem proporcí. Někdy bylo ono roztodivné zvíře nejméně 3 metry vysoké a Žižka se změnil v metrového zakrslíka, nebo se augmentoval na obra, zatímco ono zvíře se diminuovalo v něco mezi ponnym a zajícem. Za homolí, na jejíž čepici balancoval se souverenní jistotou tento znamenitý válečník se svým ořem, bylo pověšeno, asi na onom Archimedem si ždaném pevném bodem ve vesmíru, několik preplněných rebrináků s posupně se šklíbícími husity, dívajícími se opovržlivě a ukazujícími na houf zmateně utíkajících opancéřovaných křižáků s děsem ve zracích. V rudých oblacích pak bylo možno spa3ti pražský hrad a dvě postavy před ním, držící český prapor. Jedna v modrých podvlékačkách s tričkem, držící v ruce kord, byl sokol, druhá pak, s jakousi hákovnicí na rameni, měl býti legionář, ale podobal se spíše přiožralému krajánkovi.
     Také tato malba se vymykala jakékoliv analyze, byvši sama sebou, sama v sobě. "Ano, ano, to je to moderní umění," mentoroval vždy zasloužilý stařičký řídící učitel, Tatíček Kupke. "Ano, ano, to je to moderní umění, leč pro mne zůstane nedostižným vzorem můj kamarád Mikuláš Aleš. Jako teď ho vidím, an sedě "U Ježíška", když pozřel ten znamenitý ježíškovský gulášek, kterýž to zapil lokem té plzeňské chmeloviny, zvedl prst a pronesl: "A aj, tady dříve dobře nebude, dokud se kozácký kůň z kašny na Staroměstském náměští nenapije." To řka, odquačil drobnými krůčky, za slábnoucího ťukotu své hůlky o dláždění.
     Zvláštní a pohnutou hi100rií v modernismech a uměleckém násilí Mistrově byl jeho svatý Václav. Podle jedné z legend o něm, kníže kouřimské odmítlo návrhy Václavovy, aby zavedlo oficiálně na svém území tehdy novou a revoluční ideu, křesťanství, což pokládalo, kníže kouřimské, za zasahování do svých vnitřních věcí a souverenity, kterážto situace se natolik vyhrotila, že jediné řešení bylo "pokračování této politiky jinými prostředky" a tak se obě vojska setkala, aby se utkala v boji, jedni za mír a právo na sebeurčení, druzí pro mír a právo na sebeurčení. A tu Václav udělal něco, co by měli udělat všichni ti maršálové, generálové, předsedové a různí ti generální, první, druzí či třetí tajemníci. Přiklusav ke kňazi kouřimskému, takto k němu hovořil: "Hleď, kolego feudále, proč má skrze při naši tr5i lid obecný? My sami mezi sebou rozhodneme kdo pravdu má, my sami mezi sebou bojovati budeme a kdo poražen, ten podrobí se vůli vítěze. "To řka, postavil se o5 v čelo vojska svého. A tu prý kňaz kouřimský, pohlédna na Václava a aj, anjelů dvé spa3l po stranách jeho, kteřížto přilétli chrániti jeho. I poklekna před Václavem, podrobil se jemu. Tolik legenda. Já si ale myslím, že kníže kouřimské, přitištěno jsouc ke zdi, nalámalo v kalhot sobě, anžto o Václavovi, tomto sympaťákovi, známo bylo, že si nejen občas rád napajcuje sosák medovinou, ale že je to muž statečný, který mečem znamenitě vládnouti zná.
     Tento výjev zvěčnil Mistr dvěma variacemi. První byl Svatý Václav na koni a před ním ono klečící kníže, druhá pak, Svatý Václav 100jící před rebelem. Obě verse byly malovány z nadhledu a divák se díval přímo do Václavovy tváře, na níž mu utkvěl úsměv pětiměsíčního embria v líhu, nebo mnohých státníků při různých oficiálních příležitostech. Onen klečící, podrobující se velmož, měl před sebou položenou parádní helmu, což vypadalo, jako by stižen náhlou nevolností vydatně do ní zvracel. Těžko rozhodnout, která variace byla lepší. Ta první, Svatý Václav na koni, se dvěma vznášejícími se anjeli po stranách, byla zajímavá tím, že Václav měl vlastně čtyři nohy. Dvě své a dvě zadní koňské, na nichž jakoby stál, mu vyrůstaly z cemru. Verse druhá, Svatý Václav 100jící, zoprasovala vratce 100jícího Václava, podpíraného oběma anjely, což vypadalo, jako by řádně zmrskán byl právě vlečen z hospody. Pravou ruku měl vizionářsky zdviženou nad klečícím knížetem, levou ruku pak měl přiloženou na příklopci, takže vzbudil v diváku dojem, že na klečícího a zvracejícího ještě navíc močí.
     Až potud by bylo vše dobré, ale kámen úrazu alias, jak se po staročesku říkalo, lapis traumatu, byli ti anjelé. Mistr miloval barokní proporce a tak namaloval dvě nahaté, prdelaté mandy s ňadry zvící měchu kovářského, mající v podbříšku mohutný, hustý štucel. Jeden anjel byl tmavý, druhý byl blond, aby byla zachovaná barevná harmonie. Když tyto dva obrazy vystavil za výkladní skříně mistrů Cicvárka (nejlepší jaterničky a jelítka) a Jóra (nejlepší tlačenka a sulc) vzbudily takové pozdvižení a pobouření, jako prožilo mě100 naposledy v roce 1622, kdy bylo dobyto a zpu100šeno zhovadilými Sasy. Stará panna, slečna Klotilda Jebavá, předsedkyně spolku Labe, Spolku pro povznesení křesťanských paní a dívek, při popatření na dílo toto, držíc se za levý cecík (srdce) začala hystericky vykřikovat, žádajíc arestování Mistra z důvodů mravopočestných a pro urážení svatých citů, sám pan děkan měl kázání na themu "Křesťanská mravnost a obluzení ďábelská" a mládež tělocvičného spolku Orel stála stráž před těmito výklady, bráníc tak kolem se kupícímu lidu pohledu na tyto creace. Byla však hrubě rozehnána tovaryši řeznickými ozbrojenými sekerami a býkovci. "Já si nenechám ničit prosperující životnost, na to sou paragrafy" volali oba živnostníci za prchajícím Orelstvem. Mistr pak napsal do okresních novin článek, kde vypočet, kolik malířů, od renesance až po naše klassiky, malovalo akty, to je nahá ženská těla, které jsou ozdobou světových galerií. Pokrokový odborný učitel Jansa pak uveřejnil úvahu, mají-li duše a andělé těla, nebo nemají-li. Pakliže duše a andělé těla nemají, musely by býti odstraněny všechny jejich obrazy a sochy. Pakliže se mohou zhmotnit, "což až dosud vědecky dokázáno nebylo", ptám se, psal a přednášel, "kde a kdo jim šije roucha? Firma Pick a spol. o žádné zakázce takovéhoto druhu nic neví, stejně jako firma "Prvoděv" (přezvaná na prcoděv). Pak vystavil do výkladu kožešnictví Šisler barokní grafiku, na niž byla zobrazená trápení pekelná. Jak ďáblové, tak zatracenci byli zcela nazí a mnozí ďáblové měli urození, že by jim ho záviděl i statný hřebec. Jeden ze zatracenců byl trápen originálním způsobem. Přibitý na zádech, měl v ústech trychtýř, do něhož mu odporný čert kálel své diabolické výměšky. "Toto vyšlo nákladem Tovaryšstva Ježíšova a co tomu říkáte dívky a dámy Ladné", připsal vedle. To ale přešla disputace z báze umělecko estetické na politickou, to už Mistr obrazy odnesl a pře100že sliboval další, žádného Václava už nevystavil a byl poté viděn jak, vymalovává celou faru.
     "Ano, tvořím další Václavy, ale nemohu je vystavit, anžto nemám čas", odpovídal.
     Ale ať to bylo tak nebo onak, náleží Mistrovi prvenství, poněvadž již v roce 1925 objevil methodu paranoicko-kritickou, několik roků před Salvatorem Dalim.
     Pomineme-li znamenité dílo, obraz "Jan Amos Komenský loučí se s vlastí", o němž mladičký hudební hi100riograf Culke prohlásil, že je to velkolepá choromyslnost, zapůsobily na jeho vnímání a emoce desetiletého chlapce dva obrazy, a to:"Odvoz Karla Havlíčka Borovského do Brixenu" a pak "Tyrš a Fügner". Obrazy, o nichž jsme se již zmínili, byly sice dramatičtější, leč tyto dva se mu vlínaly až maniakálně zvláštní, nevysvětlitelnou obcesí do samé dřeně podvědomí.
     Jak známo, provedli pracovníci ministerstva vnitra tento odvoz v noci. Kdyby ovšem vybarvil Mistr toto dění barvami černé noci, kdy není nic vidět, nebylo by, což je jasné, na obraze nic vidět. Leč umělecká erudice Mistrova i zde překlenula toto úskalí. Mistr sice namaloval škraloupovité noční nebe, na němž měsíček jak mazaneček špulil svou hubičku a čtverák se usmíval a hvězdičky zářily jako prskavky na vánočním stromečku, však dole bylo jasné světlo, jako za slunečního poledne. Nebylo to ostatně nic nového, vždyť je znám onen biblický příběh o boji Josue, kdy na prosbu Josue zastavil Hospodin přes celý den slunce, aby stále svítilo do očí nepřátel, kteří řádně skrze věc tu bojovati nemohouce, zle Josuem zbiti byli. Nu a totéž udělal v tvůrčí emfasi i Mistr a odděliv světlo od tmy, shledal, že dobré to jest. A tak, zatímco v hořejší části obrazu panovala černočerná noc se svými kosmickými atributy, dole, v prudkém světle, jel dostavník, připomínající pohřební vůz firmy Bohmann, tažený párem rachitických komoňů. Ve dveřích dostavníku bylo otevřené okno, z něhož byl vykloněn Havlíček, hroze s rozhodnou neústupností zaťatou pěstí (asi směrem k Vídni). Havlíček nebyl ovšem vykloněn z této špehýrky normálně, nýbrž, aby byla zdůrazněná závažnost této chvíle, byl Havlíček vysunut, v poloze vodorovné celou horní polovinou těla, takže se ztrnule vznášel, verifikuje tak shodné činy Ježíše Krista a Apolonia z Tyany. Na kozlíku pak stál četník v rozevlátém plášti, maje helmu a fedrpušem na hlavě a v pozici, jako by tančil odzemok, mířil mu puškou s dlouhým bodlem přímo na srdce. V černých oblacích bylo namalováno "Rudé právo" s nápisem: "Přislibujte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu".
     Když se Mistra ptali, proč tam namaloval Rudé právo, odvětil: "Havlíček byl pokrokový novinář, satirik a socijálista. Kdyby žil dodneška, stal by se vydavatelem a šéfredaktorem Rudého práva. Umělec musí umět promítnout tvůrčím způsobem minulost do přítomnosti a tak ji stále oživovat a aktualizovat."
     A když mu namítali, proč má tyto názory on, živnostník, odpověděl: "Já jsem komunistický živnostník, já vykořisťuji jen sám sebe," kteroužto novou ekonomickou politickou thesi se marně snažil vysvětlit, na basi výrobních prostředků a vztahů, mladý marxistický národohospodář Veverka ve své habilitační práci "Práce, spotřeba a mzda", takže ji nikdy nedopsal.
     Tyrš a Fügner byli dva nazad zvrácení, rozkročení mužové, držícíc se za ruce, z nichž mladší, tudíž Tyrš, natřený po pás modrou barvou a od pasu pak obílený, měl položenou pravou ruku na hlavě jakéhosi sedícího mystického zvířete, jehož klasifikační linea, jak říkal odborný učitel Jansa, se nedala určit.
     "Ale to je přece ten ze žaludskýho esa, co je na Piatnikových hracích kartách", rozhodl bezpečně karbaník Mrňák.
     Fügner, vězící v naasfaltovaných filcovkách, maje přes sebe jakýsi haličský chalát, s bosenskou čepičkou s perem na hlavě, držel levou rukou kolem pasu vysloužilou hrdinku alkovem s palmovou ratolestí a stuhou kolem těla s nápisem "Čechie". Oba se tvářili vznešeně, jako stižení střevní kolikou. Nad nimi se vznášela v blankytu růžová homolka s kostelíkem, což měl být asi Říp.
     "Ba né, to je uříznutej žalud s pořádným čángrem", určil s neochvějnou jistotou Svoboda-Pošmák. "Dyk ten Fügner byl přece doktor".
     Je na bíledni, že mnozí chtěli vlastnit některý z Mistrových obrazů, lež Mistr je odmítl prodat. I sklenář Šantroček, mající za výkladní skříní oznámení "Umělecké zasklívání a rámování fotografií a jiných uměleckých děl" a "Autorisovaný a koncesovaný prodej ručně malovaných originálů ve voleji", nepochodil.
     "Ba ne, pane Šantroček, všechna sláva polní tráva, ale já chci býti slavným věčně a to je až po smrti. Teprve po mé smrti se bude těšiti lidstvo z visuelních hodův jemu mnou vystrojených. Každý svůj obraz po vystavení zde pečlivě zabalím a uložím do bedny, speciálně mnou k účelu tomuto zkonstruované. Po mé smrti přijede ministerstvo školství, obrazy odveze do Prahy, kde je slavnostně vystaví ve Wladislavském sále na hradě pražském. Sám rektor Akademie výtvarných umění bude nad nimi držet řeč a sám ministr školství ji zahájí po zahrání poslední věty z quarteta "Z mého života". Polovinu mých obrazů jsem odkázal Národní galerii. Vždy, když mě lidstvo a svět zkruší zlobou svou, vyevokuji si před svým duševním zrakem svoji smrt a toto vše a posílen vrhám se do nových zápasů".
     Pokud se týče té slávy posmrtné, dosáhl z ní jen tu první polovinu. Byl zabit zřítivším se i s ním lešením, sestrojeným podle lešení Michelangelova, když maloval kapli Sixtinskou.
     "Překonal jsem ho a překonám i Leonardovu ´Poslední večeři´", zvolal stoupaje naň, aby začal bílit strop sálu hostince »Na Cípovně«.
     Kam se pak poděly jeho obrazy, nikdo neví.
     Pře100že od toho uplynulo již přes padesát let, někdy, kdy vše zfialoví, čas se začne srážet v křišťálové drůzy a pohyb se zastaví, strne, zjevují se mu náhle tyto obrazy. Defilují před ním i s Mistrem, ověnčeným a ověšeným pletenci vuřtů, s citronem v černé noře jeho úst, oděnými jen cáry hnijícího masa, dívajícího se na něj prázdnými očními důlky, jimiž je vidět až na samý konec, kde začíná nekonečno a pak stále rychleji a prudčeji, jako listí ve vichřici, se vše točí kolem něho, ve stále se zužujícím kruhu až i jeho strhnou to svého víru. Vznáší a točí se s nimi a pak, obejmut Mistrem, je unášen do infernálních krajin, lemovanými pohořím z nahých lidských těl a koster, se strupovitými nádory skal a podlitinami jezer.
     "Jděte pryč, jděte pryč," volá zoufale, zažehnávaje je kropenkou rozumu, "jděte pryč, jděte pryč, vždyť jste jen nečisté produkty dávného podvědomí," ale marně. přivolá tím jedině barevné stíny, které se snáší na něj jako ohromní motýlové, uléhají na něj, drtí ho svou beztíží a naplňují k prasknutí svou prázdnotou. A tu, vždy z posledních sil, rozbíjí v hrůze velikou hliněnou vázu. Vše mizí a v nastalém tichu slyší jen slábnoucí skřípění hřbitovních vrátek a dívčí smích.



© Věra Sýkorová-Marysková, 1996

Katalog KYTLICE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU