Greem Klissom
KOŠVANCOVA VINA
1
26. dubna 1980 vytvořil asistent Košvanec identický duplikát milované dívky ze tří jejích vlasů a dvou mililitrů krve s citrátem. Stalo se tak čirou náhodou a jakkoli se později snažil sebevíc, nikdy se mu už nepodařilo experiment zopakovat. Gumovou misku s odběrem určeným původně pro sedimentaci zapomněl na hektolitrovém barelu prošlé umělé výživy, jíž udržoval už půldruhého roku vitální funkce šimpanze Oldy, zdechlého v zoologické zahradě na spalničky. Mimotělní oběh, ač vyrobený zřízencem Novákem z karburátoru tatraplánu a použitých infúzních setů, fungoval dosud bez jediné poruchy, takže se mrtvý opičák měl pěkně k světu a spokojeně si odfukoval napojen na kyslíkový dýchací přístroj.
Pro tři plavé vlasy v misce nenašel Košvanec lepší výklad, než že se v ní ocitly postupnou migrací, zprostředkovanou pravým rukávem pracovního pláště, kterým se nejspíš otřel děvčeti o kštici.
Mimoto nechal v laboratoři přes noc rozsvícenou lampu s polarizačním filtrem a puštěný ventilátor.
Jaká alchymie uvolnila síly vedoucí k tak dokonalé a neuvěřitelně rychlé replikaci genetického materiálu, zůstalo navždy utajeno. Košvanec si to vysvětloval působením proniknutí nezjistitelného kvanta kosmického záření, což komentoval tak, že je to vysvětlení sice tuze blbé, ale pořád lepší než žádné.
Bud jak buď, když ráno otevřel dveře, spala vedle prázdné nádrže od parenterální výživy firmy Merck půvabná prodavačka z kantýny akademické menzy, slečna Svátková, a to v onom stavu, v jakém již nedoufal, že ji kdy spatří – úplně a dočista nahá.
2
„Andreo, co tady děláš?" vykoktal ze sebe, když se dívka po trojím zacloumání ramenem konečně probudila.
„Spím," zakňučela a protáhla se. „Ale je mi zima!" postěžovala si a objala pažemi hruškovitá ňadra.
Košvanec, stále ještě nevěřícně, vyňal ze zásuvky své skříňky bílý plášť a kalhoty a rozpačitě je dívce podal, přičemž se snažil pohlížet s co nejméně okatou lačností na její pružné tělo.
To profesor Líbezný, který v tom okamžiku vkročil do místnosti, ani v nejmenším neskrýval potěšení z obrázku, který se mu naskytl.
„Promiňte," zavrněl ten smilný strejc na omluvu, ale ani ho nenapadlo, aby cudně a diskrétně vyklouzl na chodbu, jak by se slušelo; místo toho spustil k asistentovi kázání, aniž by mu ovšem věnoval víc, než letmý pohled.
„Košvanče, nepochybuji, že tato slečna ve vás může po ránu vzbuzovat nejrůznější laskominy, ale račte si laskavě uvědomit, že půda specializované laboratoře katedry genetiky lékařské fakulty staroslavné Karlovy university není nejvhodnějším šmajchlkabinetem, který jste si mohl vybrat, a vůbec už ne v tuto pokročilou hodinu, kdy už se máte dávno zaobírat výlučně svými pracovními povinnostmi. Protože však mám pro vaši nerozvážnou mladost určité pochopení," olízl se mlsně, „můžete si dnes vzít náhradní volno místo zítřka. Každopádně s ní však neodcházejte, jak je, neboť byste mohli vzbudit nelibost některých agilnějších příslušníků a místo ve vonných lůžkovinách skončit v zadržovací vazbě. Nyní vás na patnáct minut opustím a až se vrátím, budete již, doufám, na cestě k teplému domovu. Na shledanou, slečno, bylo mi ctí! A vy, Košvanče, nastoupíte zítra v obvyklou hodinu, i kdyby vás zadržovalo celé stádo nejluznějších nymf!"
„Kdo to byl?" zeptala se Andrea, když se profesor konečně odpoklonkoval.
„To byl náš starej!" zašeptal s posvátnou bázní Košvanec a tvář se mu začala pomalu vracet zpátky z odstínu ubrusu politého frankovkou k původnímu koloritu.
„Byl hezkej," podotkla a začala se oblékat.
3.
Teprve na ulici se osmělil.
„Chceš ke mně?" zeptal se.
Pokrčila rameny, což si správně vyložil jako souhlas.
Ještě když strkal klíč do dveří své garsonky, pochybovačně se ohlížel, zda ho jeho láska následuje. Opakovaná vyznání přijímala dosud s evidentním znechucením a odmítala navštívit s ním i jen obyčejnou cukrárnu.
Usadil ji na jediný gauč. Chtěl jí něco nabídnout, jak se slušelo, ale včas si uvědomil, že krom nedopité lahve bílého rumu a krabičky sardinek doma nic nemá, tak si alespoň rozechvěle zapálil cigaretu a poklekl k děvčeti.
„Miluju tě, Andreo, hrozně moc tě miluju a potřebuju tě!"
„Já tě mám taky ráda," usmála se a pohladila ho po věčně rozcuchané hlavě.
Přisál se k ní jako hadice vysavače a blaženě ohryzával hrot jejího jazyka. Pravou rukou ji pevně objal a levou začal rozepínat naškrobené knoflíky bílého pláště.
„Ty jako chceš se mnou souložit?" zeptala se, jakmile se jeho dychtivá dlaň dotkla prochladlé bradavky.
„Ano, miláčku!" vykřikl vášnivě a převrátil ji na postel, aby mohl snadněji stáhnout erární kalhoty.
„Ale já nevím, jestli se mi to bude líbit. Spíš myslím, že asi moc ne."
„Miluješ mě přece?"
„To jo, ale pokud vím, souložení mě nikdy moc nebavilo."
„Já tě to naučím," vydechl a s chutí se pustil do praktických cvičení. Jakmile došel, zadýchán, ale neudolán, k vrcholu první lekce, pustil se téměř bez přestávky do další.
„To tě to ještě furt baví?" zeptala se Andrea, ležíc pod ním jako poražený kmen.
4
„To nevadí, miláčku," špital ji do ouška mezi stereotypními pohyby. „To všechno přijde, uvidíš!"
Než však stačil zopakovat probranou látku, zazvonil telefon a nepřetržitě drnčel celou věčnost, dokud Košvanec s četnými, vesměs argotickými výkřiky neopustil hebký povrch své milované a nezvedl sluchátko.
„Tady Andrea Svátková, to seš ty, Milane?" ozvalo se. „To je dost, žes to vzal. Sice mi v práci říkali, že mám cinkat důkladně a trpělivě, že budeš asi zaneprázdněnej, ale to už je skoro moc! Co tam, prosím tě, čaruješ?"
„Co?" vyrazil ze sebe zděšeně.
„No – jak dopadla ta sedimka?"
„Jaká?"
„Bože! Dyť si mi včera bral krev, abys zjistil, esli náhodou ty mý problémy nemaj něco s nějakou nemocí!"
„Co – aha, vlastně! Dobře, dobře to dopadlo, je to v pořádku, ale promiň, já teď opravdu nemám čas, ahoj!"
Stále ještě jako opařený vytáhl preventivně aparát ze zásuvky a odpotácel se do koupelny. Postavil se k umyvadlu a mechanicky si začal čistit zuby. Nevnímal tentokrát ani svůj nevzhledný uhrovitě máselný odraz v zrcadle, který v něm jindy budíval vždy stejný provinilý hnus. Ale ač nebyl krasavec, myslelo mu to poměrně dobře. Nemohl pochybovat o pravosti hlasu v telefonu a vysvětlovalo to i podivné chování bytosti v jeho posteli i nesoulad jejích slov s překvapujícím faktem, že dle běžných známek byl on mužem, který ji připravil o věneček.
Ať meditoval jak chtěl, jiné řešení nenalézal. Protože skutečná Andrea Svátková mu právě odkudsi zavolala, musela ta Andrea Svátková, s níž se ještě před chvílí miliskoval, vzniknout přes noc v jeho laboratoři jako naprostý zázrak.
5
„Kdo to byl, kocourku?" zeptala se Andrea, můžeme-li tak její kopii nazývat, když se Milan vrátil do pokoje.
Neodpověděl a tiše si ji prohlížel. Vypadala naprosto normálně, právě tak, jak si představoval, že by skutečná Andrea vypadat měla. Halucinací rozhodně nebyla. Zkoumal ji podrobně, kousek po kousku – všechno souhlasilo. Na kousnutí reagovala bolestivě. Papilární linie měla jako kdokoli jiný (později si ověřil, že otisky prstů dokonale souhlasí s originálem). A přece – scházela jizva po nedávné operaci appendixu. Zákrok domlouval Košvanec osobně s docentem Hroudou a ještě pak svou milovanou v nemocnici navštěvoval a nosil jí sněženky, protože na lepší pugét z asistentského platu nevyšetřil.
„Co blbneš!" odtáhla se, když začal vyšetřovat korneální reflexy.
„Promiň," lekl se, když si uvědomil, že se jedná o reálně existující bytost a ještě jednou a více se polekal, protože mu konečně došla základní nesrovnalost jeho dosavadních hypotéz.
„Jaktože mluvíš?!" vyrazil ze sebe. „Vždyť..."
Nedokončil. V žádném případě, říkal si, není možné, aby se prostřednictvím genetického materiálu přenesly informace získané během života a vůbec už ne na úrovni druhé signální soustavy.
„Jak se jmenuješ?" zeptal se záhadného stvoření po chvíli.
„Seš normální?" odseklo to. „Dělej si srandu ze svý babičky! Nech toho a hlaď mě!"
„Já to ale myslím vážně," pošeptal jí do ucha tak něžně, jak jen to dovedl.
„Tak dobře. Jmenuju se Andrea Svátková, narozená 2. února 1960 v Praze. Bytem v podnájmu u paní Krausové, Rybniční 4, svobodná, bezdětná, zachovalá. Stačí, kocourku?"
„Hmm," přemýšlel horečně. „A ještě mi pověz, jak ses ocitla u mě v laboratoři?"
„Nevím. To nevím," zavrtěla hlavou a zvedla se na loktech jako sfinga. „Vlastně je to opravdu divný. Všechno si pomatuju, i co jsem dělala včera, že jsem byla odpoledne u tebe a proč, ale tak nějak jinak. Jako kdyby mě od toho někdo odříznul a já začala žít a vnímat úplně znova. Vím, kde bydlím i jak se tam dostanu, ale vůbec se mi tam nechce. Nic mě tam netáhne, chci jenom bejt u tebe a mít tě ráda. Jakobys mě začaroval nějakou mocí, že už mi nezáleží na ničem, jenom na tobě. Obejmi mě, kocourku..."
6
Během několika dnů se smířil s danými skutečnostmi. Lepší vysvětlení pro genesi Andrey II., jak ji v duchu nazýval, nenašel; všechna ostatní už příliš zaváněla okultismem, takže raději zůstal u klonové teorie.
Situace sama mu pak dokonale vyhovovala. Zamiloval se do té bytosti ještě vášnivěji, než do původní Svátkové. Nic lepšího, zdálo se mu, nemůže už být pro nepříliš autoritativního a poněkud frustrovaného, excentricky psychopatického mladého muže, jakým se sám sobě jevil.
Neodolal, aby se nepochlubil se svým štěstím doktoru Malému, který byl jeho dávným kamarádem ještě z dob studií. Právě on to byl, kdo Andreu před dvěma lety v kantýně objevil a poprvé s ní navázal hovor. Sám měl na ni zálusk, ale když věc shledal jako bezperspektivní, pokračoval dál bez zbytečného zdržování v soustředěném pití, s nímž započal už na fakultě.
„No gratuluju, Milane! To ses teda musel zapotit, než jsi urval tuhle netýkavku! Ale udělals to důkladně – musí ti úplně žrát z ruky. Je přesně jako ty – i pohyby má stejný!" prohlásil Malý.
„Myslím, že přeháníš, Stáníku," vrtěl hlavou Košvanec, ale schválně svou milenku důkladněji pozoroval. Zjistil, že přítel se nemýlil. Nejmarkantněji to vyniklo, když mohl srovnávat s pravou Andreou, s níž se setkal, aby jí odcizil občanský průkaz. Předběhněme trochu událostem a řekněme si, že se podvod podařil – Košvanec přestěhoval papírově Andreu do svého bytu, a to vzhledem k administrativním zmatkům dokonale stačilo, aby byla rozdvojená osobnost Svátkové umožněna i právně, tím spíše, že krásná slečna z kantýny se po necelém půlroce provdala do Chomutova za uměleckého kováře, s nimž měla dvě pěkné děti a který ji... ale k tomu se ještě dostaneme.
Každopádně však po zhlédnutí prototypu musel Košvanec připustit, že jediný exemplář jeho ověřovací série se chová jinak.
Andrea II. přejala z Košvance všechno. Na čas i jeho posupné šklebení pravého koutku úst, povýšený výraz ve tváři a nervosní klepání nohou. To po nějaké době přešlo, ale duchovně zůstala už navždy jeho Pygmalionem. Vysvětloval si to tak, že z myšlenek původní předlohy se do replikovaného mozku přenesly jen informace – fakta, vzpomínky a pocity. Veškeré vyšší emoce, etika, morálka a hlavně schopnost vlastního myšlení a syntézy dat – ve všech těchto ohledech byla její mysl dokonale čistá tabula rasa, kterou mohl do libosti počmárat podle svých představ, a taky to udělal, neboť věřil, že dobře činil, když nechal poslušné děvče sedět u svých nohou a krmil ji nabubřelými rozumy, kterým naslouchala jako orákulu a s oddanou ignorancí si z nich zapamatovala jen to nejdruhotnější plytké hledání jeho zmateného náhledu na svět.
„Kdo si může sám sobě vychovat ženu pro život přesně podle svýho? Dokonalou spolupracovnici i manželku, druha, kterej nemůže nikdy zklamat a kterej tě zná stejně dobře, jako ty sám, kterýmu se můžeš kdykoli svěřit a pochopí tě líp, než vlastní matka?!" deklamoval Košvanec nadšeně k doktoru Malému, vůbec si nevšímal nesouhlasného přítelova vrtění hlavou a dál vychvaloval kvality svého duchovního výrobku.
7
„Pucíku," prohlásila jednou Andrea II. nad televizí, v níž právě jakási sedmdesátiletá zasloužilá dojička vykládala, jak se měla v životě tuze špatně, ale později se začala mít mnohem lépe. „Tak mě napadlo, že se to s tou úctou ke stáří přehání. Proč by zrovna staří měli mít ve všem pravdu? Vždycky říkaj, že mladý si ještě neuměj ničeho vážit a že až uvidí a zažijou tolik, co oni, tak teprv můžou něco kritizovat. A přitom záleží jen na intenzitě vnímání – někdo toho po dvou válkách ví míň, než patnáctiletej cucák, kterej je citlivej a má dost fantasie."
„No, to jsem ti přece předevčírem vykládal, že je to tak," pokyvoval spokojeně hlavou Košvanec. „Za synonymum moudrosti se obyčejně pokládá stařecká rezignovanost na všechno. A nejhorší je, že je možná skutečně i moudrá."
„Ano? Ale, hele, já si myslím, že je to tak proto, že kdo jinej už by měl bejt moudrej, když ne stařečci?" oznámila mu s rozzářenýma očima svůj nejnovější objev.
„To jsem přece, k sakru, taky říkal!" odsekl podrážděně.
„Tak na mě nekřič," nabírala Andrea. „Já to přece nemyslela zle!"
„Ale já na tebe přece nekřičím, já tě mám rád, kočičko," pohladil ji a stáhl jí košili.
„A stejně jsou to většinou samý sklerotický páprdové," stačila ještě svými slovy zopakovat závěr jeho nedávné přednášky.
8
„Bizarní je to všechno," řekl si Košvanec jedné noci, kdy zase nemohl usnout, zatímco jeho milovaná pochrupávala na vedlejším polštáři a pravidelně bručela jako trafostanice. Vzpomínal, jak se kdysi snažil přesvědčit skutečnou Svátkovou, že pro práci v kantýně je jí škoda. Celý výjev mu připadal tak dávný, tak neskutečný. Procházeli se spolu Vrtbovskou zahradou; léto, určitě bylo léto; sáhnout si na ni ještě ani netroufl a dokonce jí vykal. O několik dní později jí učinil své první vyznání, pak si už spolu sice tykali, ale zato přestali chodit na procházky a vídali se jen v menze a před ní, kde zamilovaný asistent, kdy jen mohl, čekal, aby děvče doprovodil domů, což se sice rovněž setkávalo s nelibostí, ale přece jen bylo milostivě tolerováno.
„K čemu by mi bylo to vaše vzdělání?" ptala se ho tenkrát. „Mně je takhle dobře a peněz mám stejně, co bych měla, kdybysem o pět let dýl pucovala zadkem lavice, a pak někde do smrti dřepěla v kanclíku a pila kafe, akorát že bych měla před jménem Ing. nebo Dr."
„Ale snad přece taková oduševnělá žena jako vy musí pociťovat potřebu něčeho vyššího..."
„Vy si jako myslíte, že jste víc než já?"
„Ale ne, tak to vůbec není!" bránil se Košvanec. „Chápejte – potřebu poznání – potřebu vědět a plně vnímat všechno, co vás obklopuje."
„A k tomu myslíte, že vám dopomůžou školy? Helejďte, pane doktore, já jsem ještě na základce chodila do dějepisnýho kroužku. Ukazovala nám naše učitelka různý kostely a stavby a vykládala o architektuře a gotickým oblouku a o tom, co kde která socha znamená. No a já se pak dlouho nemohla na nic takovýho ani podívat a přitom jsem se předtím vždycky ráda courala starou Prahou, dokaď mi to nezhnusila těma svejma arkýřema a Matyjášama Braunama!"
„Jistěže máte pravdu; umění by mělo mluvit samo za sebe, bez dalších komentářů, ale pokud jde o to zošklivění, to je jen přechodnej moment. Okamžik, kdy sice už něco znáte, ale jsou to jen úlomky, vyvolávající celkovej dojem neladu. Opravdovou krásu věcí odhalíte teprve dokonalým poznáním všech souvislostí, hledíte na ně pak úplně jinejma očima. Ale to, že se vám všechno přestalo líbit, svědčí právě o tom, že v jádru jste bytost vyšší, toužící po úplnosti a volnosti, že vás neuspokojí jen málo, že musíte mít buď všechno, nebo nic. Rozhlídněte se kolem sebe, kolika lidem stačí jejich omezená polovzdělanost ke štěstí. Dokonale jim vyhovuje, že se naučili nazpaměť pár polopravd, který jsou pak ochotní hájit jako svý nejvnitřnější přesvědčení."
„Třesky plesky!" přerušila Andrea tok jeho stále vášnivější apologetiky. „Tak mě teda berte jako vysokýho ducha, kterej nechce radši nic, než aby se někde honil za ňákejma holubama po střechách!"
9
Tyhle problémy s Andreou II. neměl. Ta akceptovala jeho názory na vzdělanost jako jedno z nesčetných dogmat, k nimž dennodenně přidával další a další. Narazil ale na zcela jinou obtíž – jak dostat svou milenku na školu, když celou její identitu tvořil ukradený občanský průkaz a čím dál mlhavější vzpomínky na minulost, kterou její tělesná schránka nikdy neprožila.
Nakonec se uchýlil k dalšímu podvodu, při němž se cítil jako tajný agent z dob Bulldoga Drummonda. Fotoreliefní cestou si nechal vyhotovit u známého fotografa kopii razítka ředitelství menzy. Musel si kvůli tomu vymyslet stížnost na kvalitu stravy, která byla sice odmítnuta jako neopodstatněná, ale dobré věci to posloužilo; nevrlý dopis od vedoucího jídelny příslušné razítko obsahoval. Na blanket, odcizený na rektorátu university, naklepal vzkaz kádrového oddělení, které projevilo přání vidět všechna vysvědčení Andrey Svátkové a žádalo, aby je spolu s rodným listem zaslala na poštovní schránku třicet osm hlavní pošty. Důvěřivé děvče, mající i na dálku z jakýchkoli kádrováků obvyklý lidový respekt spojený s opovržením, požadované dokumenty skutečně poslalo a Košvancovi pak zbylo jen vyzvednout je ze svého poste restante, nechat vyhotovit notářsky ověřené kopie a originály vrátit do Chomutova s omluvou, že se slečna musela obtěžovat. Ani to naštěstí nepřišlo dívce nápadné.
S potěšením asistent konstatoval, že přes despekt, s jakým se o vzdělání vyjadřovala, měla Svátková známky velmi dobré; a to i u závěrečné maturitní zkoušky na odborném učilišti, takže stupeň protekce nutné k jejímu přijetí na lékařskou fakultu nepřesáhl meze Košvancových možností, zvláště když se podařilo kandidátku medicíny protlačit ke komisi, které předsedal profesor Líbezný, mající dosud všechny její půvaby v živé paměti.
Tak se věrnému duplikátu dostalo toho, co originál tolik odmítal, a to dokonce dvojnásob, neboť 18. září 1981 vstoupila Andrea Svátková II. v posvátný svazek manželský s Milanem Košvancem I. a žili spolu šťastně a spokojeně.
10
Měsíce plynuly klidnou perzistencí. Košvanec chodil do práce, celé dny zíral do mikroskopu, vystřihoval chromosomy a decimoval bílé myšky, vše proto, aby dokázal jakousi profesorovu hypotézu, která se nakonec stejně ukázala jako chybná. Andrea pilně a se vzrůstajícím znechucením navštěvovala fakultu. Pěkné večery trávívali sledováním teleskříňky a urputnou nudou, neboť od jisté doby neměli o čem spolu hovořit. Příliš často Košvanec vypěnil, když se dozvěděl jako pozoruhodnou novinku zase něco, co sám onehdy prohlásil, než aby nebohé děvče, v němž probudil krom „vyšších tužeb" taky a vlastně zejména mnoho rozličných komplexů, mělo ještě chuť do výměny názorů, která beztak byla vlastně asistentovým monologem, neboť stejné myšlenky nelze vyměňovat, lze jimi jen přehazovat jako pečenou padavkou.
Jediné, o čem si mohli povídat, byly jejich všední zážitky, o kterých se ostatně po tak dlouhém soužití baví prakticky všechny manželské dvojice, jenže to kdysi Košvanec prohlásil za maření času, řka, že hluboké mlčení, je-li řádně oduševnělé, je lepší než bezcenné plky. To ostatně neměl ze sebe, ale z Maeterlincka.
„Zacházíš s ní jako s kusem hadru!" řekl jednou doktor Malý, když byl u Košvanců na návštěvě a zhlédl, kterak pán domu umlčel svoji milovanou několika ráznými posměšky, načež uražena odešla do ložnice.
„Já vím, člověče, ale já si to už ani neuvědomuju. Mám někdy strach sám ze sebe, protože už ji chvílema nejsem sto brát jako živýho člověka. Je ve všem tak moje, jako bych se díval do zrcadla. Ale ne do normálního, do takovýho toho pokřivenýho v panoptiku. Myslel jsem si, jak to bude krásný a harmonický, ale zatím je to jen neskutečná otrava. Pořád slyšet dokola totéž, pořád vidět ty její smutný psí oči, jak něco chtějí, po něčem touží a já nejsem schopnej jim to dát. A v posteli je úplně hrozná. Bere ji jako nutnou rutinu – co nejdřív si to odbejt, aby už měla pokoj. Jednou se dokonce zeptala, jestli by si při tom nemohla číst..."
„Bůh tě chraň, až si tohle všechno začne uvědomovat!"
„Ta? Byl bych rád, kdyby ji jednou něco samo od sebe napadlo. Jenže ta neví nic, co já jí neřeknu, a o tomhle se ní radši nebavím..."
„A myslíš, že nemůže začít poslouchat někoho jinýho?"
„Vyloučeno! Ostatně by to od ní byl hrubej nevděk!" zasmál se cynicky Košvanec a dolil víno do sklenek.
11
„Tak jsem ti dneska potkala krásnou ženskou, pucku!" vtrhla jednoho dne Andrea do dveří.
„Ano? A kdepak?"
„Náhodou. Prostě jsme se tak dali do řeči, ale ta ti je tak príma! Bříková se jmenuje. Helena – už si tykáme. A to jí přitom bude pomalu šedesát! Je to, jako kdybych najednou našla mámu!"
„Já ti nestačím?"
„Ale to víš, že jo, ty seš tátamáma dohromady! Jenomže – víš, co to je pro holku, která vyrostla v děcáku, když se s ní takhle někdo baví?"
Tys vyrostla tak akorát pod polyetylénovou nádrží v laborce, huso, pomyslel si Košvanec a dál naslouchal barvitému líčení inteligence a šarmu dotyčné dámy.
„A hrozně moc toho zažila, byla v koncentráku, pak se roz-vedla, no hrůza, jakou ta měla v životě smůlu. Ale vůbec si to nebere – naopak – je taková milá! Zejtra k ní jdu na oběd, ona už je v důchodu, tak tam zaskočím hned z přednášky."
„Hm," ušklíbl se Košvanec. Poprvé zaslechl něco disharmonického v akordu své dominance. Tyhle tóny tam on nevložil a předtím tam taky nebyly. A najednou se mu to nelíbilo. Jakoby někdo začal dokreslovat cosi cizorodého do jeho akva-relu, na který sice už tak dlouho hleděl, až se mu úplně omrzel, ale přece jen k němu stále cítil autorské a majetnické právo.
Zatvářil se otráveně a začal trucovat.
„Ale pucíku, ty se zlobíš?"
„Nezlobím!" zavrčel.
„Vždyť přece stejně budeš v práci."
„Přeci říkám, že se nezlobím!" zvýšil hlas. „Jsi koneckonců svobodnej člověk s vlastní vůlí a jako takovej můžeš dělat cokoli..."
„Taky že budu!" odsekla a odešla do kuchyně.
12
Hned příští týden přinutila Andrea Košvance, aby ji doprovodil ke krásné paní, protože ji prostě musí vidět. Nenechal se dlouho přemlouvat; sám byl velmi zvědav na osobu, která jako jediná dokázala zapůsobit na jeho choť téměř se stejnou intenzitou, jako on sám.
Helena Bříková vyhlížela na svůj věk velmi zachovale. Měla taky dost času o sebe pečovat – bezdětná, usměvavá osůbka, jejíž jedinou starostí bylo vaření, uklízení a olezlý ratlík Sandíček, který během návštěvy neustále pisklavě a protivně štěkal. Jenom když se na něj zadupalo, stáhl se psí hrdina pod gauč a byl alespoň chvíli zticha. Košvanec to však vyzkoušel jen jednou; od dalších experimentů ho odradil koženě stažený úsměv hostitelčin, který se rozzářil teprve, když s laskavými slovy vytáhla polekaného ratlíka zpod otomanu a dlouho ho hladila a utěšovala, za což byla odměněna další salvou oddaného ňafání, vřískání a oslin-taným obličejem.
Kvalita oběda plně odpovídala láskyplné péči, s níž byl připraven.
„Dobré to bylo," pronesl Košvanec, když odložil příbor. Jinak do té doby neřekl nic, krom uvítacích zdvořilostí a obdobného ocenění udržovaného bytu, přeplněného vyšívanými dečkami, bibeloty a drobnými starožitnostmi.
Ještě několikrát se pokusil vložit do hovoru s historkami, které pokládal za veselé, ale rychle toho nechal, když odezvou mu vždy bylo jen krátké ticho, jež správně pociťoval jako trapné, a hned zase obě ženušky pokračovaly v přerušené nitce švitoření. Pokusil se alespoň hrát si se Sandíčkem, ale i ten rychle utekl k nohám své paničky.
„Teda Milane, tys byl úplně nemožnej!" prohlásila Andrea, když v pokročilou noční hodinu vyšli na ulici. „To jsem netušila, že se za tebe budu muset takhle stydět!"
A přitom ani nevěděl proč.
13
„Už zas?" ušklíbla se Andrea jako obvykle, když ji Košvanec něžně objal. Vrátila se právě od Bříkové, kterou v posledních měsících navštěvovala stále častěji. Dnes přišla navíc mírně podnapilá, neboť na Matěje vždy paní Hela slavila svátek svého kmotra.
„Tak pojď," vzdychla otráveně. „Počkej, ty by ses s tím zase páral půl hodiny!" zadržela ruku, kterou ji rozepínal zip blůzy. Bleskurychle ze sebe shodila všechny svršky a rozložila se na znak.
„Dělej!" pokynula a Košvanec dělal.
„Milane, tobě se to vážně takhle líbí?" zeptala se ho, když se po dokončeném aktu rychle oblékla, aby ji nemohl dále obtěžovat svými všetečnými prstíky.
„No – samozřejmě, že ne, ale o tom jsme se bavili už víckrát, třeba se to jednoho dne zlepší."
„A nepředstavuješ si při tom třeba, že to děláš s někým jiným?"
„Jak jsi na to přišla?" zvedl Milan znepokojeně hlavu z podušky.
„No... víš... já, když chci, aby se mi to aspoň trochu s tebou líbilo, tak si musím představit někoho jinýho."
Košvanec na chvíli oněměl.
„Nezlobíš se, že jsem ti to řekla?"
„Ne," polkl. „A koho jako konkrétně?"
„To je jedno... někoho..."
Smutně a rozpačitě ho pohladila.
„Já si, Milane, totiž myslím, že to není technická záležitost, ani že bych nebyla schopná to pořádně prožít... prostě – tys mě jako chlap nikdy nepřitahoval."
A bylo to venku. Košvanec si jakživ nedělal přehnané iluse o svém vzhledu, ale vyslechnout to takhle otevřeně z úst stvoření, s nímž strávil několik let spokojeného a nekonfliktního společného života, ho přece jen víc než uzemnilo.
„A – to jako nikdy...?" zeptal se přerývavě.
„No, jenom na začátku. Prostě – dokud jsi byl oblečenej... Ale pak..."
„Co pak?
„No, myslíš, že je normální, když jsem se zamilovala do Standy Malýho, hned jak byl u nás poprvý? A taky do Karla a Jirky?"
Chvilku se dohadovali, do koho všeho se Andrea zamilovala. Postupně vyšlo najevo, že prakticky do všech Košvancových přátel a svých spolužáků, a vlastně do každého muže, kterého měla v dosahu déle než čtvrthodinu.
„Ale ne, aby sis myslel, že bych ti někdy mohla bejt nevěrná. Prostě si to jenom tak představuju."
„Tos mě nikdy neměla ráda?"
„Měla, ale... ale spíš jako tátu nebo tak. Prostě ne jako chlapa."
„No a má potom ještě vůbec nějakou cenu to spolu táhnout dál?"
Namísto odpovědi se rozplakala a Košvanec, poprvé od svého dětství, plakal s ní.
14
Za týden poté se Andrea odstěhovala k Bříkové, ale už po dvou dnech byla zpátky.
„Nemůžu to bez tebe vydržet!" padla mu kolem krku.
S ním to ale taky nešlo. Rány, které utržila jeho mužská ješitnost, byly příliš hluboké, než aby dokázal nerýpat se v nich a nerozsévat žluč a vztek z toho zklamání.
„Opustíš-li mne, nezahynu!" odcitoval jednou tvůrče čítankovou vlasteneckou říkanku od jistého Dyka, který svá slova doložil vlastním osudem: jak jednou opustil, hnedle se v moři utopil.
„Já taky ne, neměj péči!" praštila alespoň po desáté během pár týdnů dveřmi Andrea rozhodnuta, jako vždy, že se už víckrát nevrátí. Tentokrát ale měla pravdu. Košvanec náhle odjel na tři měsíce do Francie na stáž, na niž jej ústav doporučil, sám ani nevěděl proč, namísto docenta Krále, který těsně před tím onemocněl infekční mononukleosou.
15
S Andreou si vyměnil jen pár listů, hned na začátku, kdy strávil více než tři týdny v Paříži. Po zbylý čas hodně cestoval a zajímal se více o místní pamětihodnosti a kvalitu vína, než o výzkumná pracoviště, která navštěvoval. Průvodci měli pro tento přístup pochopení, neboť ani jiný nečekali, takže ve víru radovánek našel Košvanec sotva čas poslat domů pár pohlednic.
Ostatně – už v prvním listu mu Andrea napsala, že to takhle vlastně bude lepší, protože čas všechno zahojí, nad kteroužto lidovou moudrostí se nadutý asistent sice posměšně zachechtal, ale v podstatě si myslel totéž.
16
„Ahojky, kočičko moje krásná," předl nyjící Košvanec do telefonu, jakmile odhodil do kouta kufry, kravatu a sako. „Jak ses tady měla, nestejskalo se ti?"
„Hm – dobře."
„A nechceš se zastavit u mě?"
„Dneska nemůžu – no, snad pozejtří. Ale co si od toho slibuješ?"
„Popovídáme si o dalekých krajích, o tom, co nového tady, a tak, že jo."
„Nepředstavuješ si pod tím A TAK taky náhodou postel?"
„No... třeba taky."
„Ne, ne, Milánku, na to zapomeň."
„A to jako proč?" otázal se překvapeně. Sice už celý rázný a odměřený tón, jakým s ním hovořila, ho poněkud zarazil, ale vykládal si ho jako projev rozpaků po dlouhém odloučení. Ať už byl její vztah k sexu jakýkoli, nikdy doposud neodmítla.
„No, to víš, Milánku, časy se mění!"
„To... to jako, že sis někoho našla?"
„Tak nějak."
„A znám ho?"
„Ne."
„A co je to zač?"
„Takovej obyčejnej kluk je to."
„A – co dělá?"
„Inženýra. Strojaře."
„A..." zaváhal, „jakej je v posteli?"
„Nejseš drobet přespříliš zvídavej a indiskrétní?"
V tomhle se konečně trochu poznal. Ne, určitě z ní nevyprchalo všechno, co tam vložil.
„Ale mě by to moc zajímalo."
„Neměj strach, seš opravdu dobrej a nějaká jiná to určitě ocení. To je přeci to, o co ti jde. Jenomže – jeho, na rozdíl od tebe, miluju, víš?"
„Aha. Tak já už asi budu končit."
„Bude to tak lepší."
„A... hodně štěstí."
„Jenom se nepřemáhej, Milánku, pa," zavěsila.
17
Nepříčetně vyběhl Košvanec do chladného večera, tak jak byl, jen v košili, a do rána bloudil ulicemi. Pocit smutku a bolesti mu vystupoval odkudsi od žaludku, kde palčivě tlačil a řezal, někam ke krku; tu se vyléval na povrch a tvořil před jeho třeštícíma očima neproniknutelnou mlhu. S tvářemi rozpálenými ponížením klopýtavě běžel, nevěda kam, a chodci před ním uhýbali. Konečně poklekl na břehu Vltavy pod Čertovkou a poklonil se ledové vodě, až ho do půli těla vlny zmáčely. Napřímil se a nastavil líce větru. Teprve teď se v něm zlomily trámy šílenství, k nimž ho přibily hřeby krvácející paměti.
„Nemůže to bejt!" vykřikl k plynové lucerně na rohu a rázným krokem vyrazil k domu Bříkové, u níž Andrea stále bydlila. Odvážně zazvonil, protože věděl, že stará paní odjela do Brodu za kmotrem Matějem a vrátí se nejdřív pozítří.
„To seš ty," zavrčela rozespalá dívka zhnuseně. „Co chceš? Všechno už je snad jasný, ne?"
„Andreo – to přece není pravda, já tě milujul"
„Ale nemiluješ. Jenom potřebuješ někoho do postele. Nikdy jsi mě nemiloval, vždyckys myslel jenom na sebe! Najdi si jinou otrokyni!"
„Ale to přece... A co ten tvůj mládenec, ten tě miluje?"
„Jo tohle tě pořád trápí? To je snad moje věc, ne?"
„A, vážně, jakej je?" pokračoval Košvanec v symfonii trapnosti.
„Milánku," vzdychla, jako by jí ho začalo být trochu líto. „Má to opravdu cenu?"
„Nemá, ale aspoň mi řekni, to jenom s ním jsi...?"
„Akorát ta postel tě zajímá! Nakonec je z tebe normální žárlivej blbeček. Tak abys věděl, napřed jsem se vyspala s profesorem Líbezným, ale to bylo dost nechutný, ještě horší než s tebou. Ještě párkrát s Karlem, ale pak jsem potkala Martina a hrozně jsem se do něj zamilovala. On je takovej nesmělej – vyloženě jsem ho musela uhnat. Dva dny jsem po něm házela zamilovaný voči, než si mě vůbec všimnul. A na jednom mejdanu mě ukecal Tomáš z kruhu, ale to mi pak bylo moc líto a vyčítala jsem si to kvůli Martinovi. Ale znova ti opakuju, můžeš bejt klidnej; žádnej z nich to neuměl tak dobře jako ty... všichni jen tak bez fantasie, jako kanečci."
„To mě teda děsně uklidňuje!" zasmál se Košvanec hystericky. „Nič mě ještě chvilku, vykládej mi nějaký podrobnosti, třeba jak..."
„Víš co? Jdi do prdele!" skončila to Andrea.
Ještě špehýrkou přivírajících se dveří stačil zahlédnout, jak se z ložnice vynořil maličký bledý mužíček s černými, mastně slepenými vlasy a špičatým nosem.
„Jdi spát, Martine, nic se neděje!" ozvalo se zevnitř.
Jeho surreálné náladě připadl mihnuvší se zjev jako mrtvolným jedem nasáklá krysa hlídající jediný východ ze stoky, v níž se nacházel. Teprve později si řekl, že tak špatný vkus Andrea mít nemůže a že se mu nejspíš něco zdálo.
18
Několik dní žil Košvanec jako ve snu, ve kterém pořád dostává rány kladivem do hlavy, ale z něhož se nemůže a snad ani nechce probudit. Jakmile se integroval do té míry, že byl sto dát roztříštěné myšlenky alespoň trochu dohromady, nenapadlo ho nic chytřejšího, než sepsat sprostý dopis, v němž Andreu proklel do horoucích pekel a nastínil jí se sarkasmem sobě vlastním bídný osud, který ji očekává. K jeho cti budiž řečeno, že později nikdy nepocítil zadostiučinění, když viděl, jak se jeho proroctví naplňují.
Nedočkav se, pochopitelně, odpovědi, rozhodl se, jak už to v pohádkách bývá, zapomenout. Na vojnu se jako majitel hledané bibliofilie řečené „modrá knížka" dát nemohl, takže se místo toho vrhl do práce, která je koneckonců údajně základní lidskou potřebou.
Došlo to tak daleko, že v labo-ratoři i spal. Vydržel to čtyři měsíce, během nichž Andreu jen jedinkrát zdálky zahlédl a rychle utekl. Pak začal pít. I to dělal s důkladností sobě vlastní, takže mnoho nechybělo, aby skončil v dobré partě apolinářského kolektivu.
„Jé, nazdar Milane – už seš profesorem?" plácla ho jednou Andrea do ramene v restauraci Na Křižovatce. Ustrašeně se po ní ohlédl. Byla krásná, krásnější než kdy před tím, voněla sunarem a dětským zásypem, smála se zvonivě, jak ji ještě nikdy neslyšel. Chvíli v něm zápasily protichůdné pocity, pak ale radost z jejího štěstí zvítězila. Vykouzlil ze svých rtů, stažených léty zarputilosti a měsíci bolesti, ten nejlepší opilecký úsměv, jaký dovedl, a co nejpěkněji k ní promluvil:
„Ahoj Andreo, to je dobře, že tě takhle vidím. Zdá se, že se ti s panem inženýrem daří skvěle."
„S jakým inžinýrem?" hihňala se a bystře uhnula před dlaní, kterou se šmátravě pokusil pohladit ji po tváři.
„Pepa přeci nikdy žádnej inžinýr nebyl. Ale prima se mám, doktůrku, to máš recht. Krásný děcka, hodnýho a pracovi-týho muže, kterej umí, na co šáhne – co bych mohla jinýho ještě chtít?"
Košvanec ztuhnul. Dávno už zapomněl, že kdesi musí žít také jiná Andrea, než ta jeho; původní Svátková, prodavačka z kantýny, která ho pobláznila před dávnými léty a která, když se ji jednou jedinkrát pokusil nemotorně políbit, uchopila do ruky nůž, jímž krájela točený a gothajský salám na svém pultu, kterýžto nůž se pak stal na čas zdrojem i symbolem asistentových citových frustrací. A tahle Andrea, kterou na tak dlouho ztratil z očí, teď stála před ním jako živé memento – hle, co za nádheru je ze mne, kterou jsi nestačil pošpinit svým nihilismem, kterou jsi nezotročil ve stroj na šoustání a mytí nádobí.
Naštěstí si jeho rozpaků nevšimla a s neustálým veselým brebentěním ho vytáhla téměř za ruku před hospodu a chlubila se kočárkem s baculatým miminkem v růžových peřinkách; druhý, už trochu odrostlejší klučík stál u držadla kočárku a hlídal s okázalou důstojností klidný spánek své mladší sestřičky.
„A co ty, doktůrku, už si tě nějaká vzala?" vytrhl ho naléhavý dotaz ze zamyšlení.
„Cože? A tak, no – vzala a zase mě nechala. Rozvedli jsme se."
„Tos toho teda hodně stihnul, poslouchej! A děti máte?"
„Ne, ne."
„Tak to zas tolik nevadí, však si ještě najdeš nějakou hodnější."
Košvancovi na okamžik vstoupily slzy do očí. Pocítil obrovskou chuť vyprávět jí všechno, všechno, tím spíš, že se s tajemstvím zázračné noci, kterou získal lásku i utrpení, dosud nikomu nesvěřil. Ale nešlo to.
Rozpačitě pokývl na pozdrav, otočil se a rychle odešel, zatímco Andrea za ním nechápavě zírala.
19
Doma ho čekalo další překvapení, přesně podle zákona kumulace událostí: ve schránce našel dopis s adresou psanou známým písmem.
„Drahý Milane," četl rozechvěle, „chtěla bych ti toho hodně sdělit, ale obávám se, že to nejde i přesto, že se do mě na dálku neopírá Tvůj výsměšný pohled a za každou větou nenásledují uštěpačné poznámky. To ale není myšleno ve zlém, já vím, že je to obrana.
Je mi prostě ukrutně smutno a potřebuji svou rozmazlenou duši někomu vyplakat na rameni, tak to činím takto. Ber to prostě jako hovor nebo volání."
Se vzrůstající bolestí a dojetím pročítal konfusní líčení vnitřních zmatků Andrey II. Chvílemi vrtěl hlavou, zvláště když se z ničeho nic dočetl k větě:
„Chtěl bys mne milovat, ale nejsi schopen do toho vložit ani zbla iniciativy a práce. Vztah je makačka a ty chceš všechno házet na druhé. Chceš, abych všechno chápala a sám nejsi ochoten chápat nic. Pak je evidentní, že tento, jako ostatně jakýkoli Tvůj vztah ztroskotá."
Na to následoval popis neshod a hádek s Bříkovou, které vytušil už jen z faktu, že mu Andrea vůbec napsala. Znova pročítal předchozí řádky a pokaždé znovu užasl nad tou představou stachanovského budování citu jako čehosi lopotného a nepříjemného, co lze završit jen uspokojením z dokončeného díla. Copak už ani nechápe, říkal si zděšeně, že vztah buď existuje a kypí, či zvykově přetrvává, nebo zanikne a nelze pak už nic vytvářet? To hltá Beauvoirovou, nebo jsem jí opravdu nechal v hlavě takovej guláš?
Stačilo číst dál, aby se dočkal trpké odpovědi.
„Zakotvila jsem teď ve společnosti podobně zkrachovalých existencí jako já, společnosti kavárenských povalečů, scházející se každý den u Pavouka v Celetný. Objektivně musím přiznat, že ve srovnání s nima na tom nejsem zas tak špatně, i když nevím...
Mám ti v několika holých větách vylíčit vakuum té doby, co jsi mě neviděl? Co dělala Tvá holčička v době, kdy se nepřežírala a nespala? Budiž! O prázdninách – Jugoslávie – dolce vita, nuda, moře. Zamilovala se do domorodce se zkaženými zuby. Vyspala se s ním jenom proto, že s ním chtěla být za hvězdnaté noci sama a bez toho by to nešlo. Stálo to za hovno. Výčitky brzy přešly. S Martinem láska jako trám a nuda od rána do večera. Na Silvestra další zamilování, tentokrát bez kohabitace. Však ona by si dala říct, kdyby byla příležitost. Dotyčný se vrací do Brazílie a píše zamilovaný dopisy. Na druhej už nemám náladu odpovídat. Zkoušky – výtečné. Co mezitím? Radost. Nádhera. Cokoli?
Únor – další nevěra, posléze zamilovanost. Konec nevěry, posléze zamilovanosti, anžto je ženatý. Jsou přátelé. Prchavý pocit, že je to to pravé. Stále žádné výčitky. Rozchod s Martinem. Zoufalá snaha MÍT už konečně někoho. Potřeba dávat? Snad, ale ne tak velká, protože Martina opouští sama. Za pět dnů zhubl šest kilo. To jsem had, co?
Povalování se po kavárnách, slova, slova, slova. Touha po dětech. Strach z dětí. Krásnej život. Ergo strach ze smrti. Blbá smrt! Nikdy touha po sebevraždě. Krásnej život. Zběsilej. Není dobra ani zla. Pravděpodobnost, že jednou dojde rovnováhy. Zatím nechuť. Příjemné, topit se v pocitech. Život je jinde. Vztah dvou lidí. Těžký. Není prostor pro jednotlivce. Ženy nejsou svobodné. Vysávají svobodu i z mužů. Nelze bez nich ale žít. Lze žít bez mužů? Nechuť.
Není si jistá absolutně ničím. Není si jistá ani, že si není ničím jistá. Nemá smysl hrabat se ve svém nitru. Už se tolik nebojí. Ani tebe. Budujme. Chci. Věřím v člověka. Ano, fuj. Ale je to tak. Velice věří. Nedůvěřuje, ale věří. Každá duše. Moje duše. Moje světlo. Stavíš se nad ně. Kdybych chtěla, zahrnu tě přehršlí jistoty a uklizenosti. Dovnitř nejde nic. Ani ven.
Neodsuzuj. Přijmi nebo zavrhni. Neodsuzuj. Odsuzuj, když je čas. Přijmi, když je čas.
Radost.
Napiš.
Andrea"
S hrůzou dočetl a zabořil hlavu do dlaní.
„Bože, copak jsem z ní opravdu udělal takový monstrum? Stvůru bez citů netoužící po ničem jiným než po lásce? Ubožačku, která se pachtěním po nedosažitelnu znehodnocuje svou nepatrnou promiskuitou víc, než sebezaměstnanější štětka – nepřirozeností svejch avantýr, v kterejch vidí jen prostředek, ne cíl svý touhy, a tak jen prohlubuje to opovržení pohlavností, který jsem v ní probudil. Ne, musím za ní, teď hned, okamžitě, vždyť mne volá mezi řádkama jako svou poslední záchranu, vždyť je pořád ještě tím maličkým stvořeníčkem, který jsem učil nejistejm krůčkům po tomhle světě! A jakkoli špatně jsem to dělal, teď jí musím znovu pomoct, musím zapomenout na všechno, co bylo, musím!"
Takto, chvílemi až nesrozumitelně, si Košvanec mrmlal pod fousy, když v horečném chvatu shledával trochu slušnější oblek a pokračoval v tom i během cesty k Pavoukovi.
„Tomu teda dobře hrabe!" ušklíbnul se kolemjdoucí výrostek posměšně.
20
Chvíli mu trvalo, než ji poznal. Změnila se – byla štíhlejší, jen v obličeji jakoby zhrubla a zpuchla. Vlasy sčesané dozadu ji činily přísnější a starší a někdejší lesk jejich očí, kdysi tak jiskrný, vystřídala ospalá otrávenost a prázdnota. Vypadala unaveně a nejistě. Na tom mu však v tu chvíli v nejmenším nezáleželo.
„Andreo, musím s tebou mluvit," vykřikl a ani si nevšiml pozornosti, kterou u okolí vyvolal.
„Jé, ahoj Milane!" vzhlédla překvapeně. „Pojď, ale ne tady."
Zapadli do nejbližšího podniku, který potkali, a usadili se v koutě.
„Tak... – co je novýho," zahájil rozpačitě Košvanec hovor. Pořád nevěděl, jak se vlastně má chovat.
„Co by – nic. Akorát jsem se zase smířila s Helou."
„S kým?"
„S Bříkovou."
„Aha."
Chvíli mlčeli.
„A ty?" zeptala se Andrea zdvořile.
„Co já. To víš – pracuju – a tak."
„A co že jsi mě tak najednou vyhledal?"
„Přeci kvůli tomu dopisu."
„Aha."
„Nebo ti vadí, že jsem přišel, místo abych nejdřív napsal?"
„Ale ne, ne, to je v pořádku!"
Ticho.
„Když jsem tě před nedávnem viděla z tramvaje, vypadal jsi mnohem mužnější."
„Vážně?"
„Hm."
Pauzy se protahovaly. Prohlížela si ho beze slova, chvílemi zhnuseně, chvílemi zamilovaně. Na okamžik měl dojem, že už už přeskočí jiskra napětí téměř erotického – hleděli si do očí a Andrea prudce a trhavě oddechovala; ale jen minu-tu, pak všechno zmizelo. Ještě několikrát si vyměnili pár vět, jednou se Košvanec dokonce déle rozpovídal, když líčil jakousi ústavní historku, ale nesetkal se s odezvou.
„Nezlobíš se na mě?" zaprosila. „Ale já mám dnes špatnou náladu."
„Jsi taková nějaká smutná."
„Spíš nešťastná."
„Z čeho?"
„Já nevím..."
„Aha."
Chtěl ji pohladit, ale netroufal si. Když se osmělil, ucukla napřed, pak ale držela hlavu jako vysloužilá kobyla, čekající na ránu řeznické pistole. Všechno, co chtěl říci, se ztratilo kamsi daleko a vlastně už ani nevěděl, co to bylo. Temnota zaplnila všechny kouty baru i jeho mysli, smutek z nemožnosti překonat hradby, které mezi sebe navršili. Věděl, že tady už nemůže nic dokázat. Kdybych ji tak mohl obejmout a přitisknout k sobě, domýšlel se ve své bezmezné omezenosti.
„Ahoj, kočičko," řekl měkce, políbil ji suchými rty a zvedl se.
Položil na účet stokorunu a vyšel z lokálu. Otočil se teprve po několika krocích před vchodem – stále doufal, že za ním vyběhne a zavolá na něj konečně něco pěkného, ohlížel se mnohokrát, naposledy ještě z dálky, kdy už mizel za rohem, ale Andrea zůstala sedět nad nedopitou sklenkou fernetu a jen bůh ví, co se jí v hlavě odehrávalo.
21
Nebyl by to Košvanec, aby se vzdal tak rychle. Ještě odpoledne jí zavolal k Bříkové, kam se opět nastěhovala ze svého neútulného podnájmu. Řečená dáma trávila jaro v Piešťanech, takže se nevystavoval riziku, že s ní bude muset cukrovat, což ho vždy notně psychicky vyčerpalo.
„Můžu se večer zastavit, kočičko?"
„No – můžeš," řekla rozpačitě.
„Fajn, přijdu v sedm," ukončil hovor rázně.
Všechno v něm zpívalo. Budou spolu sami ve ztichlém domě – Sandíček už jistě dávno pošel – čarovná něha měkkého příšeří některé z nesčetných lampiček obývacího pokoje a praskání polen v krbu rozpustí zatvrzelost jejich otlučených srdcí – čert by v tom musel být, aby nedokázali roztavit krustu nad hlízou minulosti očistným řezem, vypustit všechen hnis a naplnit život zase jasem a světlem!
Stále v povznesené náladě se vyfintil jako švihák, kolínskou navoněl, ba i na květinky si vzpomněl, skoro už vycházel z bytu vstříc laskavým zítřkům, když zazvonil telefon.
„Milane, to jsem já, Andrea. Já jsem ti jenom chtěla říct, abys nechodil, že mám ještě pořád špatnou náladu, ahoj!" a než stačil odpovědět, zavěsila.
Chvíli seděl jako opařený, pak sáhl po nedopité lahvi Myslivce. Ten mu po dvou deci opět vrátil manickou fázi, ještě větší než předtím.
„Vždyť sama neví, co chce," utěšil sám sebe radostně. „Ta teprve uvidí, jak ji mám rád, když ji takhle pěkně překvapím!" vyskočil svižně a vyrazil.
Rozklepán zimou, neboť se rozhodl udělat si pěknou procházku, stanul s pitomým úsměvem přede dveřmi.
„Tak jsem tady, promiň, že jdu tak pozdě!"
Pohlédla na něj, jako by právě přitekl okapem a zatraceně páchnul.
„Vždyť jsem ti říkala, že nemáš chodit!" zavrčela vztekle i nešťastně zároveň.
„Já ti jenom chci udělat radost," vtrhl dovnitř jako velká voda.
„Tydle tvoje tyjátry jsou už skutečně únavný!"
Teprve teď začal důkladně vnímat její chování a bylo mu, jako kdyby na něj po několika hodinách slunění v parném odpoledni pustili proud ledové vody hodně tlustou hadicí.
„Ale já tě opravdu chtěl jen potěšit."
„Prosím tě, vždyť to nemá cenu!"
„Proč?"
„Nemá! Ty pořád budeš myslet jen na sebe a..."
Všechno se v něm najednou vzbouřilo, když po tom všem musel ještě po tisící vyslechnout nenáviděné stupidní zaklínadlo, které ho v jejich očích vždy stačilo degradovat v ubohého červa a kterým jej pokaždé usadila jako zjeveným argumentem, proti němuž nebylo co namítat. Vztek bezmoci s ním zalomcoval, udeřil pěstí do stolu a zařval:
„Ty krávo zatracená! Vymysli si už aspoň jednou něco jinýho, než tendle blábol, kterej ti nacpala do palice ta tvá blbá Hela!"
„Milane, odejdi!"
„No, to už je lepší, teď máš v sobě aspoň trochu krve, leklá rybo! Vida, že umíš taky něco jinýho, než furt jen blbě čumět!"
„Říkám ti, odejdi!"
„Dej mi panáka!"
„Vypadni!"
„Dokaď mi nedáš napít, tak se nehnu!"
Mlčky mu nalila skleničku polské vodky a stíhala ho nenávistnými pohledy, zatímco z ní usrkával. Vychutnával si svou kořaličku, i cigaretku si k ní zapálil a mezitím horečně přemýšlel, čím by ještě mohl zachránit situaci. Ale rychle dospěl k správnému závěru, že teď už naprosto ničím. Tak takhle konaj Košvancové dobro, ušklíbl se vyčerpaně.
„Ahoj, Andreo," pokusil se říci co nejhebčeji.
„Sbohem!" odsekla a zabouchla za ním.
Neodolal, aby ještě nepřitiskl ucho ke dveřím, snad čekal, že alespoň pro něj bude plakat. Ale zaslechl jen: „Zvíře pitomý! Copak je možný ho milovat, když je na něj vidět? Kdyby mu stačilo jen psát mi dopisy, zas se mi mohl stát bohem!"
A nejhorší bylo, že Košvanec vůbec neměl jistotu, zda to Svátková říká jen sama pro sebe.
22
Doktor Malý seděl rozvalen v Košvancově ušáku a trpělivě naslouchal asistentovu skuhrání. Konečně se dozvěděl – jako první na světě – o zázraku, který se udál před pěti lety v laboratoři, ale příliš mu nevěřil. To však zoufalému stvořiteli vůbec nevadilo, aby nežvanil dál o svém hrozném hříchu.
„Já jsem to všechno způsobil. To já zasáhl do jejího myšlení, já v ní probudil vášeň pro zbytečnosti, já v ní potlačil jádro ženskosti a navěky ji infikoval touhou bejt někým jiným, sahat po nedosažitelnu! Podívej se na původní Andreu, jak kvete, jak je šťastná! Zatímco ta moje! Jako živá mrtvola bloudí světem, bojí se samoty, nudí se ve společnosti, chtěla by milovat, ale vždycky bude mít strach, že si jen na lásku hraje, od všeho očekává tolik, že se jí nakonec nedostane ani toho mála, co největšímu primitivovi.
A je to moje vina, moje nejhlubší provinění. Nebejt mě, nikdy by nepoznala, jaký je závidět lidem jejich velikost. Spousta lidí v podvědomí závidí Einsteinům, jen to tak dokonale vytěsnili, že o tom vůbec nevědí. Ale já, já jsem jí namluvil, že člověk se může stát vším, CHCE-LI! A ona to teď zkouší a přitom k tomu necítí žádný skutečný puzení. Chce jenom ukázat, z trucu a fanfarónství, mně i všemu světu, co se v ní skrejvá. Víš, jaká to mohla bejt príma holka – veselá, hodná – a teď?
Nevím, možná, když je s ostatníma, je jiná, ale pochybuju, protože proč by pořád cejtila potřebu mě vyhledávat? A když mě najde, když se konečně sejdeme, tak jen zírá jako mumie.
Já chápu, jak na ni po tom všem asi můžu působit, že má přede mnou strach. Jenže v tom to není! Ona by chtěla mluvit, ale přesvědčila sama sebe, že bych se jí vysmál, takže si tak vždycky všechno vztáhne; chtěla by mi padnout do náruče, ale je si jistá, že bych jí byl zas stejně odpornej, jako kdykoli předtím."
„Na ty dlouhý pohledy, jak vystřižený z Viscontiho, na ty trpěla odjakživa; i v originále. Dobře je znám ještě z dob, když jsem tu původní Andreu sám balil. Jak jen pořád bloumavě čekala, čím ji kdo pobaví, jak utíkala vždycky někam, kde to vypadalo romanticky, jen aby působila zajímavě a hloubavě, jen aby se oddala orgiím svejch pocitů. ČEKÁM! To bylo její krédo, který si mohla dát vytisknout na triko. Ať přijde cokoli, pořád čeká na něco jinýho!"
„Ale vždyť o tom mluvím. Ta původní Andrea čekala na to, na co čekaj všechny normální holky, měla svoje sny o hezkejch a udatnejch princích. Jenže ta moje, znovuzrozená do plnoletosti, dostala ode mne jen hromadu sofismat, myšlenky na člověka-boha mířícího nad zenit; prostě nic z toho, o čem má pořádná ženská přemejšlet. Navíc kreativní komplex, kterej ji bude nutit – a jen on a nikoliv skutečná umělecká posedlost – aby tvořila nicotnosti; bez vášně, bez zaujetí, jen z narcismu. A kdyby tu kreativitu jednou realizovala jako normální ženská – dětma – jak, proboha, chudinky, budou vypadat? Ona přece neví, co chce, vždyť jsem ti to říkal! Bude vědět, že je má mít ráda, a přitom si bude vnitřně jistá, že je musí nenávidět. Bude se jich bát, bude se bát o ně, bude se bát, že by se o ně mohla nebát! Nikdy nebude schopná najít k nim vztah, kterej mají jiný mámy – a to všechno jen z mý viny, pač já jsem rozboural všechno, co v ní od přírody bylo, a nahradil to věčnou nešťastností, neukojením a touhou. Místo zbloudilýho koťátka jsem z ní udělal bludnýho Ahasvera, navěky prokletýho; nikdy už nemůže dorůst v normální kočku a mňoukat s ostatníma po střechách!"
„Ale to přeci nebyla tvá zlá vůle! Každej, kdo je dostatečně složitej, už dobro od zla často nedokáže rozeznat jinak, než intuicí, a někdy ani to ne. Přičemž inteligentní dobro je pro mnohý daleko horší, než nejhroznější zlo. Protože ho nechápou, bojej se ho. A čeho se bojej, to buď zabijou, nebo před tím utečou. To se stalo i vám – napřed se pokusila, ta tvoje milovaná, dobro v tobě porazit, prohlašujíc ho za zlo a egoismus, a když se jí to nepodařilo, utekla."
„Je to pěkný, co mi říkáš, jenže zrovna tohle mi ona vyčítá – že si dovedu všechno pěkně zracionalizovat a omluvit. Pořád dokola opakuje, že myslím jen na sebe, a má v podstatě snad i pravdu."
„To je ale přece nízkost non plus ultra vyčítat někomu, že na mě nemyslí – a vlastně vůbec cokoliv! Výčitky jsou symptomem malosti a slabosti přiznat si, že za naším osudem stojí jen naše vlastní vůle. A to tvý sebeobviňování, to je už vyloženě duševní choroba. Copak má nějakej smysl vyčítat si, že jsme něco udělali? Chyby, kterejch se dnes i denně dopouštíme, maj sloužit jen k tomu, abysme je podruhý neopakovali. Jen verbež je dělá pořád dokola, a pak se utápí v lítosti nad sebou. Svědomí, který ti neustále připomíná: ‚hle, tomu jsi ublížil, tomu jsi nepomohl‘, je svědomí špinavce, kterej ani svý špinavosti není schopnej spáchat čistě. Jakou má cenu se nad čímkoli pořád dokola trápit?"
„Takovou, že kdybych se nad tím potrápil pořádně, třeba bych vymyslel něco, co by jí pomohlo, aby pochopila..."
„Hergot, copak se takový věci dají vyložit nebo vysvětlit? To buď v člověku je, nebo není. A jestli jsi jí už jednou něco sebral, nikdo jí to nevrátí. A ty ze všech nejmíň."
„Fajn! A mně budeš vykládat, že si nemám co vyčítat! Jenom mojí vinou je tím, čím je, ať už se na ní pozdějc podepsal kdokoli. Pokaždý, když ji vidím, je mi z ní smutno. Neubráním se, abych ji nelitoval a nesnažil se ji nějak ochránit před tím marasmem, do kterýho jsem ji uvrhl."
„Tak se jí, kruci, vyhejbej jako čert kříži. Nebav se s ní, vyhazuj ji od dveří, roztrhej její dopisy!"
„To právě nemůžu... Něco uvnitř mě vždycky přinutí... Snad jsme si osudově souzení, abysme se neustále setkávali, ale nikdy se nemohli protnout – jako dvě rovnoběžky. Snad je to volání nekonečna."
„Ale, srabácký kecy to jsou!"
„Ba ne. Kolikrát jsem jí už málem nafackoval, ale vždycky mě cosi zadrželo."
„To je spíš neschopnost podléhat okamžitejm užitečnejm impulsům než fatalita," ušklíbl se Malý. „Milane, nechme toho, nikam to nevede. Jednou mi dáš za pravdu."
„Nikdy, alespoň co se mý viny tejče!"
23
Uběhlo dalších pár let. Jak doktor Malý předpověděl, Andrea se pořád vracela. Vždy přišla a do dvou dnů zmizela, jako by sama sebe chtěla přesvědčit, že to pořád nejde. Několikrát mu vlezla i do postele, aby se v tom utvrdila ještě důkladněji, a jakkoli se Košvancovi zdálo, že je to úplně jiné než předtím, vždy znovu prohlásila, že jí cosi chybí – buď láska nebo přitažlivost. A odešla. Objevovala se vždy pyšně, tváříc se jako Venuše; jen jednou mu připadla poddajnější, ale to skončilo vzlykem: „Když já ti pořád budu závidět, že seš schopnej bejt spokojenej sám o sobě," po kterém se mu vytrhla a řadu měsíců o sobě nedala vědět.
Ať si Košvanec našel partnerku, jak chtěl krásnou a jak chtěl milou, ať ji zbožňoval sebevíc, přece byl vždy znovu a znovu ochoten běžet za Andreou, jako poslušný psík za píšťalkou svého pána. Bylo to nadpřirozeným tajemstvím či kouzelnou neopakovatelností jejich dávné lásky, nebo výčitkami, které si pro svou vinu stále dělal? Sám nevěděl.
Od onoho dne, kdy poslouchal s uchem na dveřích, se mu podařilo alespoň nalézt správný poměr mezi alkoholem a vědeckým bádáním. Práce, kterou ve volných chvilkách smolil, byla už téměř hotova. Pojednávala o zcela nové teorii transferu informací získaných během života genetickou cestou. Košvanec za ni vděčil výhradně inspiraci Andreinou existencí.
Profesor Líbezný, kterému rukopis předložil k lektoraci, přiběhl druhý den jako šílenec.
„Košvanče!" pokřikoval. „To jste vymyslel sám?"
„Ano, pane profesore," podivil se Košvanec. „Chtěl jsem na tom udělat docenturu."
„Vy pitomče, za to dostanete Nobelovu cenu, jestli je to tak, jak píšete. Ale kde máte důkazy? Vaše závěry jsou sice poměrně věruhodné, ale nikoli přesvědčivé. Proč jste už dávno nepřišel za mnou? Proč se s tím doma papláte jako amatérský kutil? Co když to třeba někdo dokončí dřív než my?"
Profesorovo rozhořčení bylo pochopitelné, protože jakožto vedoucího výzkumného pracoviště by ho řečená cena rovněž neminula – šéfové jsou vždycky spolupracovníky a spoluobjeviteli, i kdyby nedokázali najít ani ráno u postele vlastní pantofle.
„No – já mám důkaz," soukal ze sebe Košvanec, a pak se váhavě rozpovídal.
24
„Pane kolego," rozplýval se Líbezný tak, že více než činil čest svému jménu. „Takové terno a vy ho necháte ladem. Vždyť jsem sám taky..." zarazil se, protože si nebyl jist, zda Košvanec ví o jeho intimních stycích s Andreou, „...chci říci – vždyť jsem sám byl při tom, když jste ji tu našel, že. Prostě, musíte je sehnat obě, stůj co stůj! Příští týden je v Praze mezinárodni symposium, tam je představíme. A opravdu se vám nepodařilo experiment zopakovat?"
„Skutečně ne, pane profesore, a zkoušel jsem to snad tisíckrát. Ale jde mi o jinou věc – uvážil jste, jaké to pro ně může mít následky?"
„Prosím vás, pane kolego, zde běží o vědu a ne o to, jestli přidáme nějaké ženské jeden mindrák navíc. Té původní to vůbec vadit nemusí a ta druhá, no – ta se s tím už taky nějak bude muset smířit."
„O tu se právě bojím. Už teď si vyčítám, jak jsem jí ublížil svou jednostrannou výchovou a neohleduplným za-cházením."
„Jen nemějte strach. Kontaktujte je ještě dnes a nějak je umluvte, řekněte, že je to... no prostě si něco vymyslete, vy je znáte líp."
A tak se také stalo. Košvanec zaslal do Chomutova telegram:
PRIJED V PATEK. VEC MEZINARODNIHO VYZNAMU. VYLOHY HRADIM. MILAN
a spokojeně si zamnul ruce, když dostal odpověď:
PRIJEDU URCITE. ALE JESTLI JE TO NEJAKA BLBOST, TAK NECO UVIDIS. DOPIS NASLEDUJE. ANDREA.
Poněkud složitější to měl se svým duplikátem, ale i ten nakonec umluvil, zvláště vzhledem k tomu, že v řečený den měla volno. Pracovala jako rentgenoložka na Bulovce, protože v téhle branži byla nejkratší pracovní doba.
„Přijdou obě, pane profesore, je to domluvené – v deset hodin budou v salonku 3 v Intercontinentalu. Ostatní je na vás. Já bych nikdy nenašel odvahu říct jim, jak to všechno bylo."
„O to si už nedělejte starosti, pane kolego. Hlavně si pořádně připravte, co budete přednášet, ať zase nekoktáte jako pitomec!" odtušil profesor nadšeně.
25
Den před kongresem dostal Košvanec slibovaný dopis z Chomutova.
„Ahoj Milane,
děkuju Ti za pozvání, kór když jsi mi poslal takovou krásnou kytku a ceduličku do nóbl hotelu. Budu tam včas, jak sis přál.
Abyses se nelekl, až mě uvidíš a nemusel to pak zase zamlouvat – tys byl vždycky přes trapasy expert – připrav se na nejhorší.
Prožila jsem těžký doby. Jak jsem se Ti kdysi smála, že ses rozvedl, tak už jsem v tom taky! Pepa začal moc chlastal a čím dál tím víc řádil. Když mi předtím sem tam jednu vrazil, no, brala jsem to od něj. Ale pak chodil každej den a děcka tloukl. Jednou mě i malou ostříhal nůžkama na plech a začal ty vlasy pálit v obýváku, takže jsme málem vyhořeli. Nesměj se, je to jako z pitomýho filmu, ale je to pravda. Tak jsem se s ním rozvedla, ale do teďka se taháme o peníze a o děti. Zažila jsem spoustu ošklivýho a nezbylo mi nic, než ty děcka. A vlastně ani ty ne – kluk se mi fláká po nocích s cigánama a Pepa proto pořád otravuje na výboru, aby mi děcka vzali, že se o ně líp postará. Naštěstí ho tam dobře znají. A jenom teď trnu, co bude, až doroste malá.
Hodně jsem na Tebe v poslední době myslela, jestli bych nebyla udělala líp, kdybych si vzala Tebe. Jenže ty jsi jako mužskej nikdy nestál za nic. Tím se nechci nějak dotknout těch udělátek, na který jste vy mužský tak pyšný, ale však ty víš, jak to myslím. Zas bys mě ale třeba nikdy netlouk.
Se srdečným pozdravem Andrea Svátková
PS: Vidíš, už i jméno mám zas jako za svobodna.
A."
„Se mnou bys to tak vyhrála," zasmál se Košvanec smutně a složil list zpátky do obálky.
26
Nazítří ráno rozechvěle čekal před salónkem, jak všechno dopadne. Obě ženy už byly uvnitř a Líbezný je naléval sladkými řečmi a šampaňským.
Kolem desáté konečně profesor vypadl ven zpocený, s rozepnutým sakem, ale šťastný.
„Povedlo se, Košvanče, povedlo! Napřed o tom nechtěly ani slyšet, ta tvoje se rozbrečela, že už jí na ničem nezáleží, když má být jen odlitkem, pouhou kopií někoho jiného, která vlastně nemá ani legální nárok na existenci, ale uklidnil jsem je. Vysvětlil jsem jim, jak budou slavné po celém světě, jak je budou v cizině hostit a fotit a na takovéhle ty věci jsem je nachytal – prostě ženské! Dalo to moc práce, abys věděl. Teď tam sedí a povídají si, tak je chvíli nechej, ať se vymluví, jestli je chceš teď vůbec vidět."
Teprve při poslední větě si Košvanec uvědomil, že mu profesor tyká. Nevěděl, jak se zachovat, ale než se rozmyslel, byl už Líbezný pryč – těkal ten den jako éter a žil jen svou budoucí slávou.
Milan tichounce a opatrně otevřel dveře salónku. Proti sobě seděly dvě naprosto stejné ženy, obě vypadaly sešle a staře, rozhodně mnohem víc, než by jejich věku příslušelo. Byly upravené jen tak, aby se neřeklo, což ho překvapovalo zvláště u původní Andrey, která kdysi vynakládala měsíčně na údržbu víc, než Košvanec za celé roky. Kdyby nemluvily, nikdy by nepoznal, která je která.
„Ale prosimtebe," říkala jedna, „ty máš aspoň ty děti, ale já jsem už na to moc stará a teď navíc i prozářená. Ty máš a měla ses z čeho radovat, jednou se o tebe budou starat..."
„Jo, ty se tak postaraj, abych se dostala co nejdřív do rakve, aby mi mohly barák sebrat. Víš, co to je, mít dneska děcka?! Třeba jsem z nich měla radost, dokud byly malý, jenže pěkný sígři mi z nich rostou a už jen samý trápení s nima mít budu."
„Ale přece jen, tys byla alespoň tehdy šťastná, já nikdy!"
„Ani s Košvancem?"
„No – chvilku. Snad."
„Tak vidíš. A ještě určitě budeš. Protože každýmu je jeho štěstí jednou daný a vzít mu z něho nikdo nic nemůže."
A tu se Košvancovi zdálo, že slyší odkudsi nadpozemský hlas:
„Hle, jak malý jsi ty, který se domníval, že je schopen jen svou vůlí a slovy utvářet lidské osudy, hle jak nicotný jsi před nekonečnými zákonitostmi, jejichž slupkou se teprve nedávno začala prokousávat vaše věda a mystika, každá z opačné strany v naivní naději, že jejich část slupky bude tenčí. Ještě si myslíš, že jsi schopen rozhodnout, jak a komu činit dobro? Pamatuj, že KAŽDÉMU JE JEHO ŠTĚSTÍ JEDNOU DANÉ!!!" zakončil hromový řev. Podruhé se v Košvancovi zpřelámaly trámy minulosti a tentokrát z nich nezůstala jediná tříska.
Jeho vina z něj spadla v okamžení; vše, co ho po léta tísnilo, zmizelo jako stín v tropickém poledni.
Zavřel dveře a volně se zasmál. A usmíval se důstojně, ještě když procházel auditoriem k řečnickému pultu.
Město Libavá 1986
Katalog KYTLICE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU