8
Sídlo pana Donettiho bylo vzdáleno několik desítek mil od města, jak předepisoval dobrý mrav honorace té doby. Frank jistou rukou řídil svého Chryslera a laškoval s Mary, navlečenou do večerních šatů, ne příliš vkusných, ale zato moderních.„Pořád se divím, jak to, že jsi byla ze mě tak málo vyplašená, když vezmu do úvahy, jaké nechutné perverze jsi mi připisovala zásluhou mé nevinné nejnovější choti. Co kdybych se třeba rozhodl tě mučit?"
„To bys nejspíš skončil jako ten vošoust v Narcisu. A co myslíš tou nejnovější chotí, chceš říct, že si byl už před tím ženatej?"
„Ano, měl jsem tu čest s jedním exemplářem onoho zvláštního přírodního druhu, kterému se říká manželka, a musím říci, že ten zážitek nijak nezvýšil mou úctu k posvátnému stavu s tím spojenému."
„Jé, povídej!" žadonila Mary, které byla vlastní, jako všem ženám, ona škodolibá zvědavost na podrobnosti osudu méně šťastných předchůdkyň.
„Pokud po tom tak toužíš. Tedy, jmenovala se Isabelle Kainová. Seznámil jsem se s ní ještě jako velmi mladý muž, bez nejmenších zkušeností v dané oblasti mezilidských vztahů. Nevěděl jsem, jak na to, a pokoušel jsem se ji nachytat na intelektuální řečičky. Kupodivu se to podařilo, ale to jsem zjistil až později. Jí bylo šestnáct a byla velice netýkavá, což jsem si naivně vykládal jako projev panenské cudnosti. Musel jsem mít už tehdy bezděčný smysl pro absurditu, protože jsem se rozhodl uhnat ji tak, že ji přesvědčím, že teprve, když přijde o věneček, otevře se jí brána pravého poznání všehomíra. Jenomže mi stejně nedala. Mezitím jsem potkal jiné děvče, které tak učinilo, takže jsem o ni postupně začal ztrácet zájem, zvláště když ani ona nejevila touhu v našem platonickém vztahu pokračovat. Potkal jsem ji pak asi za rok. Vzhlížela ke mně jako k pánubohu, jako ke ztělesnění veškeré moudrosti. Měl jsem ji asi pořád ještě rád, cosi ve mně po ní stále toužilo. A víš, čím se mi najednou ta kráva pochlubila?"
„Ne."
„Řekla mi – patrně si myslela, jakou mi tím udělá radost – že si konečně opatřila podmínky k provedení, cituji: experimentu na vlastním těle. Že si sehnala nějakého obejdu, který ji konečně zbaví té prokleté virginity bránící jí v jediném a pravém poznání. Málem jsem se pozvracel, když mi vykládala, že ten mladík je jí sice dost odporný, ale že je ochotná pro filosofii obětovat vše, a při tom na mě hleděla těma svýma otrockýma očima, jako cvičený pejsek, který udělal salto a čeká na cukříček. Nezmohl jsem se v té chvíli na slovo. Odešel jsem. Ještě týž večer jsem jí napsal neskutečně sprostý dopis, který si ovšem ona vyložila jako svérázný projev mého uznání odvážného odhodlání, s nímž přistupovala k hledání Pravdy. Pak jsem se jí nějakou dobu vyhýbal, až ke mně asi tak za tři čtvrtě roku náhle vpadla. Valila na mě zamilovaně bulvy, vykládala, jak ji poučil tok života o skutečných hodnotách, že já jsem ten jediný, s nímž může být šťastná. A představ si, Mary, já jsem byl takový vůl, že jsem na to skočil! Já vím, co si myslíš, ale uvědom si, že jsem byl tehdy pořád ještě mladíček, a navíc jsem se nedlouho před tím ocitl pořádně na dně. Začal jsem pít a píchal jsem si. Kdyby přišla o dva měsíce dřív nebo naopak později, až bych se z toho úplně dostal, poslal bych ji k čertu, kam patřila, ale za daných okolností jsem se prostě chytil stébla, které se nabízelo, a když mi vlezla sama do postele, skočil jsem tam hbitě za ní. Teprve během času se ukázalo, jakou zcestnost jsem provedl. Postupně s ní vylezlo, že se to tenkrát s tím experimentem nepovedlo, protože ten chlapec byl ještě větší nemrcouch, než jsem býval já, a neodvážil se pokračovat, když začala fňukat. Zato k druhému pokusu si našla nějakého agresivního ožralu, který konečně prorazil ještě dříve, než na drahé Kainové v opici usnul. Tenhleten se jí už líbil, do toho byla zamilovaná, jak mi řekla, což ovšem nebylo nic pozoruhodného. Zamilovávala se do každého muže, který se k ní přiblížil na dostatečně dlouhou dobu a nevypadal zrovna jako Quasimodo. Stávalo se jí to prakticky denně i v době, kdy už žila se mnou, a určitě ji to nepustilo dodnes. Jako třináctiletá puberťačka. A přitom byla frigidní."
„Cože?!" vykřikla Mary s výrazem vrcholného zhnusení.
„Ne ovšem tak doslova, jak se to obyčejně chápe. Spíše psychicky než fyziologicky, to tak většinou bývá. Jakékoli ukojení ji nebylo s to uspokojit duševně. Stále jí cosi chybělo. Věčně hledala něco velikého. A nikdy to nenašla. Nemohla, protože to v ní nebylo. Za ten čas, než ke mně přiběhla s otevřenou náručí i stehny, stačila během pár měsíců vystřídat desítky mužů. Do některých byla i zamilovaná, to však ji přešlo ještě dříve, než se poprvé políbili. Oddávala se každému, kdo projevil sebemenší zájem, jako poslední flundra, jenomže bez komerčního efektu, bez požitku a bez potřeby. Používala své tělo jako laboratorní krysu, jen pro marné žíhání své bludné duše, která nikdy nedokončila Veliké dílo své infantilní touhy. Pak teprve přišla ke mně. Nikdy nemilovala mne samotného. Chtěla můj intelekt, mého génia, od něhož čekala, že dokončí alchymickou transmutaci, kterou, jak se domnívala, zdárně započala tím, že ze sebe udělala největší děvku dějin. V jakém stínu za ní zůstává Messalina, ta něžná božská nymfomanka, odkojená divokostí krve římské vlčice."
„Ty ses nějak rozpovídal. Slyšet to Stella, tak se zblázní. Ona je hrozně intelektuální a čte jenom samou vážnou poezii; Jefferse, Whittmana, Eliota; nic košilatého."
„No a?"
„No a nic. Abys rozuměl, já Eliota taky můžu, ale kdybych měla číst pořád jen to… Proč to vlastně říkám? Ani nevím, ale klidně pokračuj."
„Taky nechápu, co jsi měla vlastně na mysli tím odbočením, ale čtenář už ano, protože s tím Eliotem jsi mi něco připomněla. Ona byla opravdu dutý člověk. Byla tak submisivní, že mi vzala chuť dělat cokoliv, všechnu energii ze mě vysála. Zrosolovatěl jsem za tu dobu a otupěl a ona to dlouho ochotně akceptovala. Tu hrůzu, kterou ze mě udělala, do sebe nacpala jako do barelu a chtěla jí pořád víc. Prázdný zbytek její osobnosti vykonával s překvapující iniciativou samostatné duté akce, ale vším ostatním se mi bez odporu a cele podmanila. Neměla myšlenku, kterou bych jí předtím nevnukl. Kdybych v sobě našel dostatek nízkosti, abych ji mohl naplnit celou, možná by byla se mnou dosud. Ale prázdnota se dá naplnit jedině prázdnotou. A tak se po čase začala odpoutávat; přestala si namlouvat, že našla cíl svého putování, jak se až do té chvíle domnívala. Znegovala bezedný obsah své nenaplněné malosti, popřela mě a podle aristotelovské logiky se domnívala, že opakem prázdnoty je plnost. Tak ode mě odešla. S přesvědčením, že konečně nalezla sama sebe. Blahořečil jsem jí za to osvobozující rozhodnutí, k němuž bych nikdy nenašel síly – takového slabocha ze mě udělala. Postupně jsem se stal úplně jiným člověkem. Chtěl jsem dokonce změnit identitu, odejit někam, kde mne nikde nezná, ale nakonec jsem usoudil, že je to zbytečné a bláhové.
A Kainová? Ta se od té doby třikrát vdala. Poprvé za vrcholového sportovce, s tím se rozešla po třech měsících, pak za sedmnáctiletého mladíčka, ale s tím vlastně skoro nežila, a nakonec za stařičkého učence, s nímž vydržela až do jeho smrti – asi dva roky. Ten jí vyhovoval ze všech nejlépe. Neměl velké sexuální nároky a zdědila po něm spoustu peněz, takže si konečně vynahradila to, o co nestačila obrat mě. Od té doby bloudí světem jako Ahasver, na věky prokletá za pýchu, s níž obětovala své ženství přeludu Pravdy."
„Ty seš básník, Franku," prohlásila cynicky Mary a myslela si o těch žvástech svoje.
„Ehmmm! Máš pravdu, už mlčím. Ale alespoň vidíš, jakou paseku ve mně ta mrcha natropila. Byla jako Kochův bacil – nepatrná a tupá, ale přesto schopná zničit člověka, nebo alespoň zanechat po sobě jizvy. Je to už deset let a pořád mě to ještě dokáže rozčílit, že ani nevím, co mluvím. Dodnes je mi špatně, když si na ni vzpomenu."
„Nebudeme už o ní nikdy mluvit, Franku," řekla Mary soucitně a velice se mýlila. Netrvalo ani deset minut v barevném reji bohatého večírku a už ji Frank křečovitě chytil za ruku.
„To není možné, Mary, já jsem ji snad přivolal! Nedá se nic dělat, už si mě všimla a jde k nám."
Stanula před nimi dáma v nejlepších letech s neoslnivou postavou očividně cepovanou hladovkami a salónem krásy. V její pečlivě depilované protáhlé tváři se značila podobná něha, s níž si tak Salome mohla prohlížet čerstvě naservírovanou hlavu. Sportovně na ježka sestřižené vlasy zdobil nevkusný diadém a volný, dlouhý šat zakrýval to, co se chirurgům a masérům nepodařilo dostatečně zaretušovat, zejména její úzká a ochablá lýtka, za která se tolik styděla.
„Seznamte se," pustil se Frank odhodlaně do společenského minima. „Tohle je slečna Passonová, má přítelkyně. A zde, Mary, stojí má bývalá paní Isabelle Kainová, rozená Kainová, rozvedená Kainová. Mé jméno ji nikdy nehyzdilo."
„Jé, to jsem ráda, že vás poznávám!" vykřikla Mary, až se kolemstojící hosté otočili, a podala Kainové ruku. „Frank mi o vás tolik vyprávěl. Víš, Franku, když jsem byla malá žába, naši mě vzali poprvý k moři a já našla vopravdovou živou škebli. Tehdy jsem byla jako u vytržení. Celé hodiny jsem se dívala, jaká je to krása, když otvírá a zavírá skořápku."
Paní Kainová se konečně vzpamatovala a otevřela ústa k adekvátní konverzační frázi.
„To je krása!" zatleskala Mary a Frank se kousl do rtu.
„Je mi ctí, milá slečno Passonová. O vás mi sice Frank nic nevyprávěl, ale on už mi dlouho o ničem nevyprávěl, viď Franku? Nejspíš se mě bojí. Jsem potěšena, že jste tak rychle nahradila mezeru v jeho srdci. Určitě si nebudete stěžovat, že by Frank byl škudlil, teď, když na to má. A mimochodem, upřímnou soustrast, Franku, četla jsem dnes v novinách, co potkalo tvou paní," pronesla Kainová s kousavou ironii. Mary se tázavě ohlédla po Frankovi, ale ten chápal rychleji.
„Děkuji, milá Isabelle. Jak jsi se vůbec dozvěděla o mém druhém sňatku, také z novin?"
„Samozřejmě, ale to už dřív, když jste se brali. Tehdy byla ve společenské rubrice taková dvouřádková zprávička... Dnes o tobě nepsali vůbec, zřejmě jim připadáš příliš bezvýznamný!" pokračovala půvabná dáma v roztomilostech.
„Já noviny zásadně nečtu, jak víš; to je snad jediné, v čem jsem své zvyky nezměnil. Nicméně mě překvapuje, že se tam zabývají takovými nicotnostmi. Spalničky měla Katuška sice těžké, ale teď už je jí úplně dobře. Přesto ti znovu musím poděkovat, že se tak staráš."
„Katuška?"
„Ano, Katuška. Kateřina Reelwayová rozená Highbestová. Tu jsi přece měla na mysli, když jsi hovořila o mé ženě?"
„Ale ty sis přece vzal Ester Highbestovou, tu milionářku, co ji zavraždili?!"
„Aha, tys myslela tchyni! To je malé nedorozumění, no pravda, ta už to má za sebou. Ale moje jediná a milovaná Katka teď zdravím přímo kvete!"
Isabelle Kainová zbrunátněla.
„Ale… ale… to přece, proč jsem ji tedy…" vyrážela ze sebe sípavě. Náhle se rozplakala, proběhla sálem a zmizela na toaletě.
„To je celá ona!" smál se Frank. „Brečet, to je její. Vždycky to byla taková ufňukaná leklá ryba. Celý svůj život strávila z poloviny zíráním před sebe a pláčem nad svou opuštěností. Princeznička! Ale Mary! Ona snad žárlí! Třeba jsem se spletl. Možná mě opravdu měla kdysi ráda."
„Nechceš se k ní vrátit?"
„Fuj, ty jsi hnusně vulgární!"
„Aby sis nedělal iluze, spíš bych řekla, že žárlí na to, jak si klidně a spokojeně žiješ. Nejspíš myslela, že kvůli ní skočíš z vokna, nebo že se nad tou děsnou ztrátou budeš žrát do smrti. A teď vidí, že seš stokrát šťastnější než vona."
„To by mohlo být. Prorokoval jsem jí už tenkrát, že nikdy v životě nenalezne, co hledá. A opravdu, toulá se bezcílně světem, bez trvalejší lásky a oddanosti čemukoliv a komukoliv. Vůbec se nezměnila, včetně její dětinské důvěřivosti, s níž spolkla kdejaký výmysl a humbuk a každý žert brala smrtelně vážně. Všimla sis, jak pevně věřila, že jsem si vzal paní Highbestovou? Tak je to vždycky. Někde na ulici zaslechne půl věty, ještě ji špatně pochopí, ale určitě si z ní udělá úsudek na celý život."
„Poslyš, Franku, vzpomínáš si, jak to říkala? Ta její poslední věta! Proč jsem ji tedy… Víš, co to znamenalo? Chtěla říct: proč jsem ji tedy zabíjela? Ona to byla, Franku! Ona ji zavraždila!"
„Ale to je nesmysl, Maryško. Jak by se svým líným slepičím mozkem dokázala vymyslet takový fígl, aby nikdo nepřišel ani na to, jak to provedla. Ani já sám dodnes nemám nejmenší představu o technice toho zločinu. To je absurdní. Highbestová by si z ní nepustila do domu ani knoflík od kalhot."
„Ty ses k ní taky dostal. Tebe si dovnitř pustila, tak proč ne ji?"
„No dobře, ale to za mnou stál Jack Digby a celou dobu mi zavrtával do zad hlaveň pistole. Později už ne, samozřejmě. Máti Ester když začala někomu důvěřovat, věřila mu naplno. A ve mně viděla spřízněnou duši. Jenomže jsi snad slyšela, že nikdo podobný už neexistoval. Jenom Digbyovi směli dovnitř – a ještě jedna její přítelkyně, ale ta už je přes rok mrtvá."
„No i kdyby! Před chvílí jsi prohlásil, že nevíš, jak to pachatel udělal. A Stella se nechala slyšet, že dokaď nebudeme znát metodu, nemůžeme vyloučit nikoho."
„Probůh! A jaký by podle tebe měla motiv?"
„Sám jsi ho naznačil. Žárlivost. Msta za tvý štěstí. Fanatická touha ti ho překazit."
„Ano. Tím že zabije ženu, po které zdědím miliardy. To je opravdu rána!"
„Tím spíš, třeba si myslela, že tě znova užene a že se z nich poměje sama. Heleď, Franku, já prostě musím letět za Stellou a říct jí to, aby zjistila její alibi. Ji ta Kainová nezná, tak to snad půjde. Bav se tady dobře, já se u tebe po půlnoci stavím, oukej?"
Frank bezmocně pokrčil rameny a důkladně Mary na rozloučenou políbil.
© Miroslav Kromiš, 1985 & 2017
Zpět do katalogu KYTLICE
Zpět na hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU