DOBŘE ZAPÁLENÝ KOUDELKA
(medailon o autorovi pro čtrnáctideník A2)

psáno v roce 2010


     Knihy Josefa Koudelky u svého knihkupce nehledejte - vycházejí v pár desítkách kusů jen pro přátele a bibliofilské fajnšmekry. Jejich autor, skutečným jménem Pavel Pech, je původně jen rozdával lidem ze svého okolí v západočeském Oseku; dnes těch několik nerozdaných stačí rozprodat jediný internetový obchůdek.
     Autorova původní tvůrčí ambice byla velmi prostá - líbily se mu staré, zatuchlé folianty a vyrobit si sám něco podobného pro něj představovalo nejjednodušší způsob, jak je získat. Podobně začal později vydávat vlastní časopis ŠLEM jen z čiré záliby v románech na pokračování - v letech 2007-2009 vyšlo celkem 30 čísel, jejichž jediným podstatným obsahem byla románová příloha.
     Od začátku byl naprostým samorostem - nezatížen žádnou erudicí literární ani řemeslnou, hledal si svou cestu opravdu z gruntu. Původně dokonce neznal ani dílo Josefa Váchala, s nímž bývá dnes nejčastěji porovnáván už kvůli důslednému autorskému přístupu ke knize jako celku: text, ilustrace, písmo, sazba, vazba - vše je jeho vlastním dílem. Osciluje mezi naivismem a autentickou postmodernou, nehyzděnou intelektuálským snobismem a nezdráhající se sahat k těm nejprofánnějším pramenům pop-kultury, počínaje výběrem pseudonymu podle ústřední postavy filmu Jáchyme hoď ho do stroje.
     První knihu vyrobil ve svých 35 letech - byla jí patnáctivýtisková Pohádka o Honzovi (2004) sázená vlastním písmem vyřezaným do lina a vyzdobená osmi linoryty. Nese pochopitelně všechny možné stopy začátečnického tápání; zkrátka nic, čím by se autor dnes chlubil. Po několika dalších autorských samizdatech, množených klasicky xeroxem, přišel v roce 2006 zlomový Lovec - groteskní příběh sběratele banánových nálepek, což je jedno z dalších Pechových hobby. Místo sazby je použita technika deskově rytého textu - tedy 31 celostránkových linorytů - která je natolik pracná, že i manicky pilný Váchal tímto způsobem vyrobil jen tři knihy, a v celém českém písemnictví jich bude sotva pár stovek. Vazba je tentokrát už integrální výtvarnou součástí objektu, zatímco u starší produkce připomínala spíše školní písanku z padesátých let.
     Následující surrealistický Sen (2006-7, 18 výtisků, 86 stran) se vrací k sazbě z vlastního písma řezaného do lina, tentokrát poprvé ve větším formátu A4. Kniha je jednotně svázaná do oranžového froté prostěradla a obsahuje 6 celostránkových a 64 menších linorytů; vlastní text ovšem trpí základní nectností všech prostých oneirografií bez ohledu na to, líčí-li svůj sen Breton, Nezval, Car Osten nebo Koudelka: je dosti nudný a naprosto nedokáže původní hloubku snové imaginace předat komukoli jinému.
     V drobném (2x2 cm) bibelotku Japonské miniatury z roku 2007 autor jako v zatím jediné knize nepoužil pseudonym Koudelka, ale jméno jiné postavy z Jáchyme, hoď ho do stroje: Uko Ješita; celý text pak tvoří jediná věta z téhož filmu.
     Kinematografickou inspiraci má i třetí kniha z autorova zatím nejplodnějšího roku: Vampyrismus (2007, 30 výtisků, 120 stran A6, 109 linorytů). Jde o bezprostřední reflexi Murnauova expresionistického hororu Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, přesněji o TU knihu, kterou si čte Hutter v hostinci pod hradem hraběte Orloka - neříkejte, že byste ji taky nechtěli mít doma! Pech tuto knihomilskou tužbu vyřešil svým obvyklým způsobem - vyrobil si ji. Tlustý špalíček, vázaný převážně v kůži či kožence, obsahuje opět deskově řezaný text; papír větší části výtisků byl namořen odvarem z cibule, aby vypadal starobyle.
     Následujícího roku vzniklo Koudelkovo dosavadní opus magnum - Bestiář (2008, 30 výtisků, 88 stran A4, 79 celostránkových linorytů) - půvabný atlas obtížného hmyzu, roztočů a červů; drobných bestií z praktického hlediska nesrovnatelně nepříjemnějších, než draci, mořští hadi a jiné přerostlé imaginární nestvůry ze starých bestiářů. Rytecká technika už prozrazuje zkušenější ruku, takže obsahová hravost konečně plně koresponduje s formální lehkostí.
     Od té doby Pech pracuje na ještě rozsáhlejším díle s názvem Koudelkův kuřácký kodex o lupení tabákových bylin, jejich užívání, oučincích, také o proprietách, kteréž kuřci k užitku jsou. Tematickým meziproduktem výroby byla knížečka protikuřáckých sloganů s názvem Cigáro (2010, 30 výtisků, formát 9x6 cm, 72 ručně kolorovaných linorytů s deskově rytým textem). Podle autora vznikla prý hlavně proto, aby si měl na čem vyzkoušet různé způsoby vazby pro Kuřácký kodex.
     Bude bezesporu zajímavé sledovat další tvůrčí vývoj oseckého linorytce; už v tomto okamžiku lze však jednoznačně konstatovat, že tohoto Koudelku se docentu Chocholouškovi zdařilo zapálit dokonale.

M.:.K

poznámka z října 2017

Tento krátký text si tehdy objednala nějaká údajná redaktora či spolupracovnice listu. Po jeho dodání se už, myslím, neozvala, a já to celé pustil z hlavy. Detaily si po těch sedmi letech nepamatuji a v archivu mailů se mi k tomu nedaří nic najít. „Kulturní čtrnáctideník A2“ jsem měl poprvé a naposledy v ruce, když mi tehdy ukazovala, pro jaký list to vlastně má být, takže naprosto netuším, jestli to tam třeba nakonec tiše nevyšlo. Ale když jsem teď letmo nahlédl na jejich web, řekl bych že ne. Koudelka pro ně musel být málo aktivistický, málo intelektuálský, málo revoluční, prostě málo SPRÁVNĚ zapálený - a přitom zas ne tak ŠPATNĚ zapálený, aby jim stál za spravedlivé foboklastické rozhořčení.

Miroslav Kromiš






Úvodní menu KAL

Hlavní menu LAW