Věda, meč a kyj
Vytvoření žánru „science & sorcery“ se jeví jako znamenitý trik, kterak vecpat fantasy i těm nejortodoxnějším scifistům, kteří nad Pánem prstenů pohrdavě ohrnují nos a při zaslechnutí jména Conan si rovnou odplivují. Nová řada románů u nás dosud neznámého Christophera Stasheffa, která se přídomkem „věda & čarodějnictví“ honosí dokonce i na hřbetech obálek, má tedy všechny předpoklady potěšit nejširší vrstvy čtenářstva.
Druhé pokračování dobrodružství Roda Gallowglasse s názvem Vzkříšení krále Skřeta je dokonce ještě lepší, než první díl (viz recenzi v Ikárii 6/95). Autorovo vypravěčství působí vyzráleji, děj je konzistentnější a vysvětlení zápletek přímočařejší. Těžko hádat, do jaké míry se na tom podepsal patnáctiletý odstup od úvodního svazku. Román totiž vznikl poměrně nezvyklým způsobem jako autorský remake originálního Krále Skřeta (1969); přičemž soudě podle Stasheffovy předmluvy z roku 1983 rozhodně nešlo jen o nějaké kosmetické úpravy původního textu.
Příběh – stejně jako v prvním dílu – není zrovna oslnivým ohňostrojem imaginace, což se ovšem jinak jeví jako základní předpoklad vytvoření úspěšné série. Nemá-li totiž už třetí pokračování působit dojmem stokrát vylouhovaného pytlíku čaje, je dobré nevystřílet všechny náboje najednou, jak se to podařilo třeba Douglesu Adamsovi ve Stopařově průvodci. Stasheff dávkuje obezřetně, a tak kromě telekinetického synka přibyly hlavnímu hrdinovi ve druhé části prakticky už jen problémy se zmutovanými hypnotizujícími neandrtálci, nastrčenými na planetu antidemokratickými agenty budoucnosti. Frekvence epileptických záchvatů computerového oře Fesse se ku prospěchu věci podstatně snížila; podíl „sorcery“ naopak poněkud vzrostl na úkor „science“.
To vše ve standardní kvalitě knižní produkce nakladatelství Polaris, které se potichu vypracovalo na toho času patrně nejlepšího editora fantaskního žánru v republice – dílem zásluhou dobrých a neuvěřitelně pilných kmenových překladatelů Cahy a Kotrleho, dílem větší redakční a typografickou pečlivostí, než je v kraji zvykem, dílem slušným výběrem titulů a v neposlední řadě nejpíš i tím, že na rozdíl od jiných si ve Frenštátu nehrají ani na Američany, ani na velký publishing house, a místo toho prostě poctivě dělají, co je baví, a umí to. Původní obálka Zdeňky Bouškové – dalšího šťastného objevu Polarisu – sice prozrazuje, že Stasheffův hrdina ilustrátorce přirostl k srdci podstatně méně než Kedrigern, nicméně grafické zpracování zůstává vcelku vkusné a výrazné.
Rod Gallowglass skutečně není tak roztomilý jako Kedrigern, ani tak legrační jako Mrakoplaš, ba ani tak excentrický jako královská rodina Amberu; má však něco od každé z těchto ingrediencí. Výsledný koktejl moc neopíjí, ale chutná dobře. Trochu mne ovšem znervózňuje, že autor v předmluvě pokládá za negativní del Reyovo hodnocení původního Krále Skřeta: „není to špatná kniha, pokud od ní nečekáte o mnoho víc než ukrácení jednoho večera“. Příjemné ukrácení večera je totiž mnohem více, než lze očekávat od minimálně 95 % současné knižní produkce, takže pokud tato pochvala Stasheffovi nestačí, budí to neblahý dojem, že by rád, aby čtenář v knize našel nějaké hloubky, které v ní naštěstí opravdu nejsou.
(Christopher Stasheff: Vzkříšení krále Skřeta. Přeložil Petr Caha. Obálka Zdeňka Boušková. Frenštát p. R., POLARIS 1995. 256 s. Náklad neuveden. 76 Kč)
hodnocení: ****
Úvodní strana SCI-FI KNIHOVNIČKY
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU