Jaroslav Olša, jr.:
TYPICKY „NAŠE“, V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ „ODJINUD“
K recenzi Encyklopedie literatury science fiction od Martina Maniše
(Interkom 3-4/1996)
Poznámka z listopadu 1997:
Tento článek byl reakcí na nezkrácenou verzi recenze Encyklopedie literatury science fiction z rubriky Martina Maniše Odjinud. Oba příspěvky vyšly v Interkomu 3-4/1996 spolu s recenzí Jana Vaňka, jr., POSLEDNÍ POHROBEK, kterou nám autor laskavě poskytl k publikaci na těchto stránkách.
Po té, co Encyklopedii literatury science fiction konečně mohli dostat do ruky kritikové a „kritici“, uměl jsem si představit, jak jejich útok dopadne. Bude přetřásána její disproporčnost - zejména co se týče anglosaských autorů - a všem bude chybět, že není dvakrát, čtyřikrát, desetkrát(?) delší, objemnější a podrobnější a není v ní to či ono. O disproporčnosti nemůže být pochyb, kniha vznikala v dobách, kdy o americké SF bylo lze jen slyšet, zatímco sovětská mnohonárodnostní literatura u nás vítězila i v našem oblíbeném žánru. Ten, koho zajímala anglosaská tvorba, brával do ruky podrobnou Nichollsovu encyklopedii, pro některé další jazykové oblasti existovalo pár jiných příruček, zatímco o východní (u nás nejznámější) se nevědělo (a dodnes neví) prakticky nic. Když se vše změnilo, došlo mi, že není zásadních důvodů, proč věc měnit. Česká scéna science fiction byla vždy víc ovlivněna sovětskou a východoevropskou SF, zatímco americká takový vliv neměla. Až v příštím století zjistíme, zda záplava americké SF dokázala vymýtit vliv věcí minulých.
Když Ivana Milotová v Nemesis (10/1995) encyklopedii vytkla, že řazení národních literatur jí nepřipadá příliš logické, nepouštěl jsem se do diskusí, protože výtku lze do jisté míry akceptovat. Když ve Fantasy and Science Fiction (.....) Petr Kotrle uvedl, že chybí vydání některých překladů povídek z tohoto časopisu, jen jsem tiše souhlasil a přemýšlel, kde se stala chyba. Recenzent v pro mne do té doby neznámém časopise UNI (10/1995) se vrhl na teoretickou část knihy a (v mnohém poprávu) ji cupoval na kousky - to vše ale jen vyvolalo pozitivní odezvu a pomohlo nám v další práci. Ze židle mne lehce nadzvedl jen Jan Schneider, když nám v MF Dnes (......) vyčetl především fakt, že do jmenných hesel se nedostali takoví „velikáni“ science fiction jako Jan Křesadlo či Martin Harníček, u nichž už samo řazení k tomuto žánru je sporné, o významu pro žánr (nikoliv však literaturu, to mi dovolte zdůrazit) ani nemluvě.
Adrenalin v krvi mi zvedla až recenze Martina Maniše v Softwarových novinách (2/1996). Literární kritik by měl být stejně nezávislý na recenzovaných autorech jako je soudce na výkonné moci, oba ale musí dodržovat jisté zvykové právo (vkus, etika, slušnost...). Dikce Manišovy recenze mne ale vrátila do dob části naší minulosti, jejímž symbolem pro mne jsou (pseudo)literárně-vědné posudky samizdatové tvorby, jež pro potřeby soudních procesů s jejich editory vypracovával totalitní koryfej Rzounek popírající jakékoliv kvality vodopádem slov (citace srovnejte v Softwarových novinách).
Naštěstí však už nežijeme v dobách, kde osobní názor jednoho člověka může dostat někoho jiného za literární tvorbu až do vězení, člověku však přesto běhá mráz po zádech, když se od Maniše dozví, že dílo je „tendenčně naprosto pokřivené, vykastrované a autocenzurované“. I logické omezení bibliografických údajů na pouhé roky prvních vydání (nejinak to dělají i tvůrci nejpodrobnějších encyklopedií science fiction Australan Nicholls, Angličan Clute, Švýcar Versins, Srb Živkovič či západní Němec Jeschke) ho vede k ideologickému útoku na autory, kteří se „nezdržuji s takovými buržoazními přežitky, jako jsou třeba bibliografické údaje“.
I později v recenzi zmiňovaný Manišův odpor vůči slovu fantastika je jen ničím nepodloženým hrubým anti(sovětským/socialistickým/ruským/slovanským?) útokem. V anglosaské kritice totiž existuje obdoba tohoto slova, termín „the fantastic“, který je používán např. Tzvetanem Todorovem (jehož by Maniš pro jeho jméno zřejmě považoval jen za východoevropského „surogáta“ západní literární teorie...). I zde - jak vidno - Maniš jen střílí do prázdna, fantastika není tedy jen termín, jenž nám „násilně implementovali bolševičtí cenzoři.“
Že má zášť navrch nad argumenty je vidět vždy tam, kdy Manišovy obecné verbální útoky výjimečně přecházejí ve faktickou kritiku. Pomiňme, že hovořit o Inuitech jako o Eskymácích je asi stejně urážlivé jako používat termínu Cikán, neodpusťme však recenzentovi jeho ultimativnost, když říká, že v knize se o eskymácké SF nemluví jen proto, „že opravdu žádná neexistuje“. Ona ale existuje - schválně jsem nelenil a našel ji, z roku 1916 pochází grónská utopie Singmagtuyag od Mathiase Storcha. Do „galerie zcela bezvýznamných pisálků z východního bloku“ řadí Maniš i carrollovského Korabelnikova (jehož heslo do encyklopedie prosadil shodou náhod jím jinak vychvalovaný Ivan Adamovič). Alana Nourse mění v Nource a přestože už z názvu a úvodu ví, že se jedná o encyklopedii science fiction, chybí mu v ní autoři píšící výhradně fantasy (Morressy, Pratchett).
Recenzentova arogantní sebejistota se pak nejvíc projevuje v jediném odstavci, který - naneštěstí - vypadl z vydání v Softwarových novinách. „Ani slovo nepadne např. o znamenitém Maurice Renardovi,“ píše, aby pak uvedl několik slov téměř identických s textem uvedeným v encyklopedii (stačilo se podívat do rejstříku a nalistovat strany 41 a 84)! Škoda, že Maniš neumí ani opisovat - mohl by si totiž alespoň všimnout, že originální název knihy „Doktor Lerne, místo-bůh“ zkomolil a navíc udělal chybu ve francouzském pravopise.
Berte tyto moje řádky jako povzdechnutí si. Před více než dvěma lety jsem na potkání nabízel kompletní rukopis encyklopedie k „lektorování“, nebýt však Jiřího Černého (tvůrce tzv. Superseznamu science fiction) zůstala by bez připomínek... Naprosto záměrně jsem v Encyklopedii literatury science fiction uvedl svou adresu, abych tak vyprovokoval diskusi, která by vedla k dialogu o tom, co a jak máme dělat dál. Odpovědí bylo mlčení - přerušené jedním jediným kritickým dopisem (jeho pisateli se omlouvám, odpověď mu totiž dlužím dodnes, protože jsem se stěhoval a jeho dopis zmizel kdesi v /ne/návratnu)... Místo diskuse (na kterou měl Maniš od vydání více než půlrok času) přišel nejapný útok.
Manišova recenze nepatřila do rubriky „Odjinud“, je totiž hrozně „od nás“, od nás stále remcajících, kritizujících a nesnášenlivých Čechů, kteří si ničeho neváží a mají pocit, že jsou vždy a ve všem nejlepší. A pro ukojení své naduté sebepýchy a nadřazenosti jsou schopni udělat cokoliv...
© Jaroslav Olša, jr., 1996, Interkom; used by permission
Úvodní strana SCI-FI KNIHOVNIČKY
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU