Sci-fi v bigbítu 2



      Protože dobrého není nikdy dost, ulehčujeme čtenářům i letos výběr nejhoršího publicistického příspěvku roku a nabízíme jim pokračování článku o hudební science fiction, publikovaného v Ikarii 8/96. Nečetné pozitivní reakce a vlastní doplňky čtenářů už tehdy svědčily o tom, že scifistická obec přece jen není úplně nemuzikální, takže mi přišlo líto poněkud ukvapené výzvy redakce v čísle 10/96, abyste už neposílali další příspěvky k tématu. Abych týmu Ikarie nepřidával zbytečnou práci, dovolím si poprosit ty, kteří mají k věci co říci, aby se s připomínkami obraceli přímo na E-mail: law@lege.cz. Jejich doplňky pak zveřejníme na Internetu, kde budou volně k dispozici autorům případné další Encyklopedie sci-fi (aby však neobjevovali objevené, bude lépe, když předtím ještě nahlédnou do dokumentu zmíněného na konci tohoto článku).

      Nejpodstatnějším ze všech tehdejších čtenářských ohlasů byl bezpochyby dopis podepsaný blíže nespecifikovaným Kamilem, který mne upozornil na německou skupinu ELOY. Ta z hlediska scifistické ortodoxie bezpochyby vskutku zaslouží být jmenována jedním dechem s Magmou, Hawkwind a Gongem. Počínaje už názvem kapely, pocházejícím z H. G. Wellsova Stroje času, nese se celá hudební tvorba i grafická prezentace ELOY zcela nekompromisně v duchu SF. Na rozdíl od časopiseckého vydání zde přinášíme diskografii, která by měla být kompletní (všechny desky byly údajně reeditovány na CD, převážně u Electroly): 1. Eloy (1971); 2. Inside (1973); 3. Floating (1974); 4. Power and Passion (1975, koncepční album o vědci experimentujícím s drogou času); 5. Dawn (1976); 6. Ocean (1977, příběh o zkáze Atlantidy); 7. Eloy - Live (2LP, 1978); 8. Silent Cries and Mighty Echoes (1979); 9. Colours (1980); 10. Planets (1981); 11. Time to Turn (1982); 12. Performance (1983); 13. Metromania (1984, obal Rodney Mathews); 14. Codename Wildgeese (1984, soundtrack); 15. RA (1988, kolekce kompozic zaobírajících se nesmrtelností); 16. The Singles + Rare Tracks (1991); 17. Destination (1992); 18. The Tides Return Forever (1994). Nejvíce bývají hodnoceny Ocean, Colours a RA. Oproti třem výše jmenovaným SF kapelám jsou ELOY posluchačsky přístupnější; pohledný pomp-rock jejich novějších alb by dokonce nemusel urazit ani ty, kteří jsou schopni bez újmy na zdraví konzumovat novákovské Eso.
      V souvislosti s Tangerine Dream jsem minule opomenul zmínit dalšího "kosmíka" – Klause Schulze (plodný pán; z té spousty titulů jmenujme alespoň dvojalbum Cyborg, 1973) a samozřejmě i sólové projekty šéfíčka Mandarinek Edgara Froeseho. Jak jsme již minule konstatovali, byli Němci v sedmdesátých letech vůbec nesmírně plodnými chrliči kosmické hudby. Už názvy kapel a desek z té doby mluví samy za sebe, vezměme si kupříkladu 2066 AND THEN (Reflections Of The Future, 1972) či BRAVE NEW WORLD (Impressions On Reading Aldous Huxley 1972). Z dalších dnes již málo známých kapel zaslouží zmínku minimálně ještě WALLENSTEIN (mj. Mother Universe, 1972 a Cosmic Century, 1973) a částečně z nich vzešlá "superskupina" COSMIC JOKERS, která za jediný rok existence (1974) stačila vychrlit pět jednoznačně scifistických alb: The Cosmic Couriers, Galactic Supermarket, Sci-fi Party, Gille Zeitschiff a Planeten Sit In.
      V posledních několika letech zažívá "kosmische musik" značnou renesanci a stařičká vzácná alba se konečně dočkávají reedic na kompaktních discích. Díky vřelému přijetí, s nímž se tyto vykopávky setkávají v USA, ve Francii a zejména v Japonsku, oprášili někdejší kosmičtí bardové své nástroje a vyrazili na nové mise, kupodivu nikoli s původním, ale s úplně novým repertoárem. Výsledkem jsou až překvapivě zdařilá alba COSMIC COURIERS 1 – Other Places (1996; Moebius – ex Cluster + Neumeier – ex Guru Guru + Engler – ex Die Krupps) či SPACE EXPLOSION (1997; titíž plus Karrer z Amon Düül a Peron s Diermaierem z Faust).
      Zatímco německý hudební undergroud jevil značné sklony k poletování vesmírem, Francouzi spíše strašili, i když i v tomto oboru existovala ojedinělá germánská želízka v ohni – kdybyste kupříkladu vlastnili jediné album NECRONOMICON – Tips Zum Selbsmord (1972), nenoste ho rozhodně jen tak do bazaru, protože sběratelská hodnota tohoto raritního titulu dnes prý přesahuje 1000 dolarů! To francouzský DAGON byl ještě nekompromisnější, jelikož za pět let své existence (69-74) nevydal nikdy ani jedinou desku a první čtyřminutová nahrávka těchto "galských Plastiků" se objevila až na 3 CD kolekci 30 Years of Musical Insurrection in France (1998). A do třetice Lovecraft: SHUB NIGGURATH byla francouzská avantgardní partička, jejíž hudba (mj. Les Morts Vont Vite, 1986 a C'Etaient de Tres Grands Vents, 1991), připomínající Magmu v silně kakofonickém provedení, by pro většinu běžných posluchačů znamenala opravdu velmi drsný horor.
      Také ART ZOYD, dobře známí všem Jazzovou sekcí odkojeným našincům, se vyvinuli od počáteční katastrofické sci-fi (Symphonie Pour le Jour ou Bruleront les Cites, 1976) k hudebnímu doprovodu hororů němé éry (Nosferatu, 1989; Faust, 1995 a Häxen, 1997) – první z této trilogie předvedli v roce 1990 v pražském Edenu, což byla mimochodem unikátní možnost, kterak u nás veřejně shlédnout relativně zachovalou kopii delší verze této nikdy nepřekonané Murnauovy drákulovštinky. Abychom potěšili fanoušky vědecko-fantastické klasiky, připomeneme ještě belgickou skupinu sedmdesátých let JULVERNE (LP: Coulonneux; Á Neuf; Ne parlons pas de Mahleur; CD kompilace: Le Retour du Captain Nemo, 1992). Nejde ovšem o žádný nenáročný popík, ale podobně jako v případě starších nahrávek Art Zoyd o útvar mající blíž spíše k moderní vážné hudbě.

      Protože Ivan Adamovič mi už posledně nadával, že je to jako telefonní seznam, zastavíme se tentokrát alespoň u jedné položky déle. FLAMING YOUTH se řadí k mnoha kapelám z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, které natočily jediné album a beze stopy zmizely v zapomnění, uctívány pouze několika fajnšmekry, zabývajícími se podobnými obskurnostmi. Za fakt, že se o ní zmiňují alespoň obsáhlejší rockové slovníky, vděčí hlavně tomu, že jejím členem byl tehdy osmnáctiletý Phil Collins. Táž okolnost ostatně také nepochybně vedla Polydor k reedici alba na CD, jelikož tato firma jinak rozhodně neslyne oprašováním neznámých archivních skvostů, od nichž nelze očekávat výraznější komerční efekt.
      O čem ovšem i ty nejpodrobnější encyklopedie obvykle mlčí, je skutečnost, že ARK 2 (Fontana 1969), jak se jediné album FLAMING YOUTH nazývá, je koncepční "space operou" (v nepřeneseném slova smyslu). Všech devět skladeb představuje kompaktní impresi dobových představ o kosmických letech – jakousi rockovou Odyseu 2001: Guide Me, Orion – stejně jako pták obrací i kosmonaut své zraky k Orionu jako k základnímu orientačnímu bodu; Earthglow – nostalgická píseň, jíž se posádka loučí se Zemí; Weightless – jediná instrumentálka na celém albu ilustrující stav beztíže; The Planets – pouť po sedmi planetách sluneční soustavy, zjevně míněná jako bigbítová pocta Holstovi; Changes – loď opouští sluneční soustavu a začíná skutečná cesta; Pulsar – černá díra vábí kosmonauty jako siréna pradávné plavce; Space Child – ve vesmíru se zrodilo první dítě; In The Light Of Love – posádka znovu cítí životodárnou sílu lásky; From Now On – cesta nikdy nekončí, avšak možná právě zde začíná lidské poznání...
      Potud stručné parafráze průvodních komentářů, krom nichž booklet k CD obsahuje i kompletní texty; kupodivu však chybí jakákoli poznámka o kapele a dalších osudech jejích členů. Jinak je ovšem edice chvályhodně pietní, pomineme-li, že "vitráž" na obalu původní LP verze byla vytištěna na průsvitnou plastovou fólii, zatímco u reedice jde o běžnou barevnou reprodukci. Dostatečnou kompenzací jsou však dva bonusy ze singlu Man, Woman and Child / Drifting (1970), které dělají z reedice zároveň souborné vydání, protože víc toho FLAMING YOUTH podle všech dostupných pramenů opravdu nikdy nenatočili (pomineme-li singl Green Light / Key, CBS 1969, nahraný ještě pod původním názvem Hickory) .
      Samotná hudba ARK 2 (jakož i stejně znamenitého připojeného singlu) je těžko popsatelnou směsicí nejrůznějších vlivů; relativně nejblíž má snad k některým ambiciozním projektům Moody Blues, ale na rozdíl od nich zní dodnes překvapivě svěže, snad až na ojedinělá době poplatná aranžmá smyčců. Místy notně psychedelický zvuk nikde nepřechází do planých experimentů, které i v současné době vzdalují podstatnou část tehdejší produkce konvenčněji orientovaným posluchačům. V souladu s epičností tématu tu často zaznívají pompézní, chorální názvuky, ovšem ještě bez vangelisovsky bezostyšné vykalkulovanosti, neboť bigbít byl tehdy stále vcelku mladý a nevinný...
      Osobně soudím, že jde o nejlepší nahrávku, na které Phil Collins participoval (pomineme-li pět alb z gabrielovské éry Genesis). Jelikož jde o titul přes různé objednávkové služby celkem dostupný (cca 450 Kč) a přitom v našich mega- i pidistorech neběžný, mohl by potěšit srdce leckterého chlubivějšího sběratele scifistických kuriosit.

      Teprve po dopsání tohoto článku jsem objevil obsáhlý dokument, dokládající, že podobnými ptákovinami se zabývají i jiní. Zájemce tam najde soupis několika set interpretů převážně anglo-americké provenience, kteří někdy nahráli něco alespoň trochu fantaskně inspirovaného. Jako milovníka obskurností mne těší, že z položek, zmíněných v tomto článku, se tam objevují pouze Eloy a Schulze; Flaming Youth jsou zmíněni dvěma řádky a ostatní kapely autor nezná vůbec, takže energie, kterou jsem vynaložil na sepsání tohoto textu, přece jen snad nebyla vydána úplně marně.
      Za zmínku ještě stojí tzv. FILK, což je "hudba SF fandomu, fantasy, medievalismu a hackerdomu" – další detaily najdete zde – podle všeho jde o jakési spíše amatérské pokusy nadšených fanů.

............


Pokud vás výše uvedený článek zaujal, nezapomeňte navštívit naše stránky Zapomenuté hudby!




Úvodní strana SCI-FI KNIHOVNIČKY

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU