Sci-fi v bigbítu
Loňské, o deset let opožděné vydání Encyklopedie literatury science fiction přišlo příliš pozdě na to, co v něm době vzniku původního rukopisu být smělo, a příliš brzy na to, co nyní obsahovat mělo a mohlo. Konečnou polotovarovitost díla ilustrují i četné Dodatky, sice zajímavé a potenciálně užitečné, ale většinou příliš stručné a povrchní. Většina z nich navíc míří zcela mimo rámcové „literární“ zadání; najdeme zde SF film, SF hry, SF ve výtvarném umění a také SF v hudbě. Posledně jmenované téma pojednala hudební teoretička Wanda Dobrovská s neobyčejnou zasvěceností – pokud jde o vážnou hudbu. Zejména množství kompozic z oblasti elektronických experimentů je vskutku impozantní; nadto se jedná o údaje jinak obtížně dostupné, neboť běžné konzumenty vážné hudby obvykle přestává avantgarda zajímat od Háby dál, zatímco intelektuálně zaměřeným bigbíťákům připadá akademická ortodoxie mnohdy poměrně právem poněkud snobská a sucharská. Sám se domnívám, že rozlišování „alternativní rockové scény“ a „experimentální vážné hudby“ ztratilo během posledních desetiletí na významu jak taxonomickém, tak generačním, a zůstává už toliko kastovní deklarací, což ovšem nic nemění na faktu, že obě škatulky budou i nadále spokojeně koexistovat, spřízněny mimo jiné i srdečným nezájmem širokého publika.
Zádrhel ovšem nastal v okamžiku, kdy Dobrovská dospěla ve své studii k popu, který evidentně není její mateřskou doménou. Nešlo by ani tak o to, že výčet fantaskních inspirací žánru není vyčerpávající – takový být ani neměl a nechtěl. Problémem je, že v něm chybí to hlavní, a naopak přebývá mnohé, co se v něm nikdy nemělo objevit.
Vcelu náležité je ještě zařazení Jefferson Airplane, i když nejslavnější období skupiny je spjato spíše s hippies, psychedelií a zčásti i módními politickými proklamacemi – především na albu Volunteers (1969). Mezitím sice občas probleskuje Kantnerova fascinace science fiction, ale skutečný průchod jí dal teprve na sólovém albu Blows Against The Empire (1970), respektive na jeho stejnojmenné koncepční B straně. Je však symptomatické, že zatímco zezadu je obal desky ozdoben puristicky scifistickým vyobrazením cizoplanetární krajiny, vpředu spokojeně trůní jakási orientální malba – toto snoubení východní mystiky se sci-fi je zcela charakteristické pro naprostou většinu psychedelické tvorby z přelomu šedesátých a sedmdesátých let a odrazilo se koneckonců i na literatuře té doby (viz například Zelaznyho Pána Světla). Na Blows Against The Empire se také poprvé objevil název Jefferson Starship, který kapela definitivně přijala o čtyři roky později. Tvorba „Jeffersonovy hvězdné lodi“ má sice pochopitelně ke sci-fi blíže, než tomu bylo u předchozího „aeroplánu“, nicméně hudebně jeho kvality ani zdaleka nedosahovala. O něco zajímavější snad mohou být další Kantnerova sólová alba, jejichž názvy – Sunfighter (1971) a Baron Van Talbooth And The Chrome Nun (1973) – hovoří samy za sebe, nicméně debut (na CD mimochodem vydávaný už pod „firmou“ Jefferson Starship) pokládá většina kritiků za nepřekonaný. Ostatně Blows Against The Empire prý bylo – jako vůbec první hudební projekt svého druhu – dokonce nominováno na Huga.
U Pink Floyd je fantaskní inspirace sice nepochybná, ale nikoli tak jednoznačná, jak ji autorka prezentuje. Tak například titul prvního alba přeložený jako „Pištec v branách úsvitu“ sice působí velmi kosmicky, ale jinak pochází z knížky Kennetha Grahama Wind In The Willows (Vítr v sítinách), u nás vydané pod názvem Žabákova dobrodružství; a po pravdě řečeno Barrettova poetika čerpala rozhodně spíše z těchto zdrojů než z ortodoxního sci-fi. Ve výčtu alb naopak chybí Animals (1977) s programovou orwellovskou inspirací. Svou orientaci na sociální antiutopii Waters ostatně potvrdil ještě důrazněji albem (a filmem) The Wall (1979). Celkem vzato jsou ale Pink Floyd z pohledu scifisty významnější spíše jako jeden z katalyzátorů vlny německého space rocku (viz dále), než že by sami byli bůhvíjakými vyznavači žánru.
Diskutabilnější už je zařazení Van der Graaf Generator, jejichž občasné fantaskní kreace (pomineme-li skutečnost, že VGG žádné album After The Flood nevydali) sice do výčtu bezpochyby patří, ale v jejich celkovém díle nezaujímají tak dominantní postavení, jaké jim autorka připisuje. U Emerson, Lake & Palmer se motivy sci-fi sice podepsaly spíše na obalech (Tarkus, 1971 a Gigerovo Brain Salad Surgery, 1973) než na obsahu či formě, ale koneckonců i tím autoři manifestují svou duchovní spřízněnost, takže proč ne.
Za velmi sporné však pokládám uvedení Incredible String Band, Man a zejména pak Rolling Stones, King Crimson a Genesis. Pokud bychom vzali za bernou minci, že tyto ansámbly „výrazněji nechaly vstoupit do svého umění svět SF“, pak by do Dodatku bylo klidně možné zařadit i Engelberta Humperdinga a Jamese Lasta (ono by se na nich určitě taky něco SF našlo). Marně vzpomínám, že by Rolling Stones udělali něco jiného, co by se dalo podezřívat z vlivů sci-fi, než skladbu 2000 Lights Years From Home. U King Crimson snad 21st Century Schizoid Man z prvního alba, zato u Genesis mne nenapadá vůbec nic, ale nesledoval jsem, pravda, příliš jejich tvorbu po odchodu Gabriela, takže nějaký ten SF kousek se tam snad taky najde. Spíše je však otázka, zda v bigbítu vůbec existuje kapela, která při produkci srovnatelného rozsahu nikdy nevytvořila ani jednu skladbu, která by SF alespoň trochu poznamenána nebyla.
Naproti tomu Kraftwerk sice do sci-fi jednoznačně patří, zato však nepatří k nové vlně, jak autorka mylně uvádí (první LP vydali už v roce 1970), a Autobahn nelze řadit zrovna k těm jejich titulům, na nichž by SF tématika dominovala; za zmínku v tomto směru stojí spíše nejslavnější Mensch-Machine (1978) či následující slabší album Computer-World (1980). Pokud však už zmiňujeme Kraftwerk kvůli výtečné robotické stylizaci, nelze jedním dechem nepřipomenout také futuristické Devo z Ohia, jejichž dehumanizovaná show byla přinejmenším stejně zdařilá. Deevoluční teorie, kterou proklamovali, silně připomínala základní ideu Vonnegutových Galapág. Oproti Kraftwerku (který začínal jako vysloveně experimentální kapela a teprve později renegoval k androidnímu discu) byla tvorba Devo značně konzistentnější, až časem začala působit poněkud monotónně (např.: Q: Are We Not Man? – A: We Are Devo!, 1978; Duty Now For The Future, 1979; Shout, 1984; Smooth Noodle Maps, 1990).
Souvislost s „robotickým“ směrem v bigbítu mají i jiné, zapomenutější německé elektronické soubory (např. L. A. Düsseldorf, Neu, částečně i D.A.F. apod.). Charakteristická je jejich vysloveně computerová a futuristická orientace; kosmické fantasie zde najdeme jen výjimečně. Všechny tyto soubory lze navíc pokládat za hlavní předchůdce a inspirátory pozdější technopopové vlny, profitující jak z momentální popularity cyberpunku, tak z nástupu počítačových her, a snad trochu i z chvilkové znuděnosti diskotékové mládeže sladkými modern-talkingovskými kolovrátky.
Zcela na okraj Dobrovská zmiňuje dvě kapely, které měly být uvedeny tučným písmem hned na začátku: Gong a Hawkwind. Než se k nim dostaneme, povězme si však ještě pár o slov o patrně nejortodoxněji scifistické partičce, jakou si lze představit.
Jmenovala se MAGMA a nebyla jen inspirovaná science fiction; její tvorba byla čistá science fiction. Všech sedm prvních desek líčí fiktivní dějiny planety Kobaia, jejich války s pozemšťany (Magma, někdy též nesprávně Univeria Zekt nebo Kobaia, 1970; 1001 Centigrades, 1971 a Mekanik Destuktiw Kommandöh, 1973) a obyvateli Orku (Köhntarkösz, 1974; Live, 1975; Üdü Wüdü, 1976), jakož i příhody Ourgona a Gorga (Attahk, 1978), dvou vesmírných vojáčků, tak odporných, jak to umí jen Giger, který je na obálku vymaloval. Další vývoj Magmy se utopil v živých a retrospektivních albech i v sólových projektech hlavního Kobaiana – Christiana Vandera.
Pokud čtenáři připadly názvy desek trochu divné (a to ještě nemají všechny náležité dvojtečky nad I, čárky nad W a háčky nad G, protože by bylo příliš pracné je vysadit), je to tím, že tyto názvy – stejně jako tituly skladeb a všechny zpívané texty – jsou v kobaištině. To může, pravda, působit jako určitá překážka v porozumění ději, ale ten jednak není až tak moc podstatný a jednak by většině čtenářů příliš nepomohla ani mateřština členů Magmy, neboť obecná znalost jazyka francouzského u nás značně upadla. Kobaiština naopak zdůrazňuje čirou hudebnost magmatického sci-fi. Použitá pompézní forma s rozsáhlou orchestrací je nezaměnitelnou směsicí rocku i jazzu se slyšitelnými vlivy Wagnera a Orffa. Jakkoli mnohým dnes snad může tato hudba připadnout už poněkud vyčpělá, přece zůstává jednou z největších pozoruhodností sedmdesátých let.
Prakticky celou produkci Magmy (včetně nebyčejně zdařilého Vanderova soundtracku k Lagrangovu filmu Tristan et Iseult, v souborném vydání překřtěného na Wurdah Itah – s dlouhým W a a přehlasovaným I) reeditovala firma SEVENTH. Jelikož v Popronu tato cédečka opravdu nepotkáte a přitom by možná leckterého příznivce sci-fi mohla zajímat, stojí snad za zmínku, že je nabízí česká filiálka Recommended Records. A protože se jedná o nezasvěceným poněkud utajenou, poloundergroundovou organizaci, nezaškodí trocha skryté reklamy (nebo – chcete-li – nezbytné informace, kde ji vůbec najít): Tržiště 11, 360 01 Karlovy Vary (tel./fax 017-22964), či pro zájemce z Prahy a okolí: Michal Winter, Andrštova 7, Praha 8, (tel. 684 72 29, velmi nepravidelně, nejlépe odpoledne). Jinou alternativou je samozřejmě zájezd do Paříže.
Oproti vulkánsky pochmurné Magmě je GONG daleko světlejší a humornější. Ačkoli vědecko-fantastická inspirace je opět jednoznačně dominantní, létající čajníky a gnómové mají blíž k beatlesovské Yellow Submarine (která ostatně rovněž nesmí v našem výčtu chybět!), než k chladnému a výhružnému kobaiskému kosmu. Planeta Gong, šťastný svět obývaný samými milujícími hippies, se poprvé objevuje na LP Camembert Electrique (1971), stejně jako legendární Radio Gnome Invisible, pirátská telepatická rozhlasová síť vysílající z planety Gong pomocí krystalového transmiteru svá poselství „od mozku k mozku – každému, kdo chce následovat“. Tuto mytologii rozšiřuje tzv. trilogie Radio Gnome Invisible: Flying Teapot (1973), Angels Agg (1973) a You (1974).
Původní Gong byl anglo-francouzskou komunou vedenou Australanem Daevidem Allenem (Bert Camembert, Captain Capricorn, The Alien Australian, el Alien atd.); značně proměnlivé členstvo skupiny přijímalo podobné přezdívky, které se na jednotlivých deskách navíc často liší. Kromě uvedených titulů existuje ještě znamenité nejstarší LP, vydané původně jako sólové Allenovo album Magic Brother, Mystic Sister (1970; později jako Gong pod názvem Magic Brother), soundtrack Continental Circus (1971); a konečně „reinkarnovaná“ Allenova alba Live Floating Anarchy (1977, jako Planet Gong, v podstatě jakési pokračování Allenova sólového alba Banana Moon z roku 1971) a About Time (1980, jako New York Gong).
Ostatní desky Gongu (ev. Pierre Morlen's Gongu či Paragongu) jsou nahrány bez Allena, který skupinu v roce 1974 opustil, a obsahují poměrně nevýrazný jazz-rock, bez větší fantaskní inspirace. Allenovský Gong (i většina Allenových sólových projektů) naproti tomu patří k nejlepšímu, co v hudbě po hippies zbylo, a na rozdíl od převážně nudných psychedelických meditací, vzniklých v komunách na západním pobřeží USA, je dodnes osvěžujícím posluchačským zážitkem. (I zde ovšem existovala řada výjimek, např. kultovní West Coast Pop Art Experimental Band působící v letech 66-68, nepostrádající ostatně rovněž zřetelnou kosmickou a futuristickou orientaci.)
Pozdější sólové Allenovy projekty sice ztratily ucelenost původní gongovské mytologie, jsou však stále až překvapivě vydařené. Trvající zájem posluchačů i v éře CD současně vede k záplavě většinou nepříliš objevných živých alb starého Gongu, a dokonce i k vydání příšerné nahrávky Allenova jazzového tria z roku 1963, kterou nezachránila ani přítomnost proslulého Roberta Wyatta (Soft Machine) za bicími. Žádným mimořádným skvostem ovšem není ani album Gong Live on TV 1990 (1993), obsahující záznam jednorázového comebacku, na němž se sešla většina členů starého Gongu, aby zahrála vesměs staré skladby v původní instrumentaci.
Za zmínku naproti tomu stojí sólová produkce Gilly Smythové, alias Shakti Yoni, „vesmírné šeptačky“, jak by se snad dala přeložit její funkce v Gongu („space whisper“ místo údaje „vocal“). Pod názvem Mother Gong či pod vlastním jménem vydala větší počet titulů, vesměs poměrně uspokojivé kvality. Fantaskní motivy v nich bývají spíše pohádkové – např. na Fairy Tailes (1980), na nichž Smythová skutečně vypráví pohádky přímo do muziky, nebo jde o obvyklou směs kosmu, mystiky a fantasy. Výraznější dávku scifistických reminiscencí (včetně odvolávek na Dartha Vadera apod.) lze nalézt na albu Eye (1994), které Smythová natočila pod hlavičkou Mother Gongu spolu s Robertem Calvertem, jedním z přechodných ideologů Hawkwindu (viz níže). U alb Robot Woman I – III (okolo 1980), na CD zatím nevydaných, lze předpokládat spíše feministickou než skutečně robotickou zápletku – i když u těchhle gongovců jeden nikdy neví. Na rozdíl od časopiseckého vydání zde máte navíc k dispozici úplnou diskografii Gongu a spol. na stránkách Zapomenuté hudby.
Poslední nekompromisně scifistickou kapelou je HAWKWIND. Orientace na klasickou space operu je zde nejvýraznější ze všech jmenovaných a opírá se o spolupráci s takovými autory, jako Michael Moorcock či Robert Calvert (spisovatel, dramatik a hudebník). I přes velkohubou reklamu o „posledním undergroundu“, citovanou Dobrovskou, převládla v tvorbě Hawkwind poměrně rychle komerční, lehce metalická orientace, a i když se ambice skupiny v tomto směru nikdy úplně nenaplnily, je z uvedené trojice „sci-fi“ kapel jednoznačně nejslavnější. Velmi rozsáhlá diskografie nestojí za podrobný výčet – nejzdařilejší jsou první čtyři alba: Hawkwind (1970), In Search Of Space (1971), Doremi Fasol Latido (1972) a především Space Ritual Live (1973, 2LP) – extrakt toho nejlepšího, co Hawkwind dokázal, v živém provedení. Z novějších projektů snad zaslouží jmenovat alespoň vcelku zdařilé dvojalbum Live Chronicles (1986), záznam z moorcockovské „Chronicles of the Black Sword Show“, dokládající námětový posun od space opery ke sword & sorcery. Dobrovskou uváděné LP Masters Of The Universe (1977) není řadové album, ale kompilace. Zpětně nahlíženo však Hawkwind po hudební stránce zůstal spíše jen odvarem svých vzorů – Pink Floyd (zejména na prvním albu) a obecně především německého space rocku.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vypotila německá undergroundová scéna desítky kapel, dnes povětšinou už zcela zapomenutých, které tvořily ojedinělý fenomén, označovaný často jako „kosmická hudba“. Jejich produkce vycházela hlavně na značkách Ohr a Brain. Mnohé z těchto ansámblů se orientovaly více či méně scifisticky, i když budiž popravdě řečeno, že víc než psané fantasie je zajímaly fantasie „reálné“, vyvolané LSD. Nicméně snaha vydělovat ze space rocku „více“ či „méně“ fantaskní kapely by byla zcela nesmyslná – právě zde se snad nejvýrazněji projevuje již zmíněný dobový trend k mísení halucinačních vizí s východním mysticismem a pulpovou SF tematikou, tvořící zcela monolitní komplex.
Patří sem především Ash Ra Tempel (svou třetí desku Seven Up natočili dokonce přímo s věrozvěstem lysergidu Timothy Learym), Kluster, Nektar, Popol Vuh a řada dalších. Zvláštní zmínku zaslouží Amon Düll II, zejména kvůli čistě scifistickému LP Hi-Jaak (1974), a Guru Guru pro vynikající alba Ufo (1970), Hinten (1971), Känguru (1972) a Guru Guru (1973). Přiřadit sem lze i Can (Monster Movie 1969, Tago Mago 1971, Future Days 1973) či Grobschnitt (Solar Music 1974), i zcela svébytný, legendární Faust (zejména pokud k fantasknu přičteme i surrealismus, což bychom věru měli).
Patrně nejslavnějším, či alespoň komerčně nejúspěšnějším pohrobkem německého space rocku jsou dnes Tangerine Dream, kteří se vyvinuli od neposlouchatelných minimalistických experimentů s elektronikou k neposlouchatelnému syntezátorovému discu. V mezidobí stačili vyplodit několik znamenitých alb; kosmická či fantasy inspirace je však výrazněji deklarována jen v názvech skladeb (většinou instrumentálních) především na těch méně zdařilých titulech (Alpha Centauri 1971, Exit 1981, Hyperborea 1983). Obecně však možno plným právem označit celou tvorbu Tangerine Dream za hudební impresi SF či alespoň computerového věku. Oblíbenou zábavou těchto pánů na koncertech bývalo ostentativně odejít uprostřed nejrozpařenější pasáže a nechat skladbu dohrát počítačem. I to je realizovaná vědecká fantasie svého druhu.
Ideová inklinace ke sci-fi je znatelná i u pomp-rockových skupin, především u Bostonu a Electric Light Orchestra; okrajově třeba i u Supertramp či Queen (News Of The World, 1977). Zhruba ve stejné době vznikají i podobně orientovaná alba Alan Parson's Project (I, Robot 1977), Todda Rundgrena a jeho Utopie (např. Ra 1977, Oops, Wrong Planet 1978, Adventures in Utopia 1980) a konečně také famózní, byť maličko kýčovité zpracování Wellsovy Války světů: Jeff Wayne's Musical Version Of War Of The Worlds (1978). Tato disco-opereta, prokládaná recitativy posunujícími děj, je dodnes až překvapivě působivá, a odmyslíte-li si době poplatnou instrumentaci, i vcelku hudebně zajímavá. Wellsovy předlohy se drží poměrně věrně, dokonce včetně citoslovcí vydávaných Marťany.
Koketerie s vědecko-fantastickými náměty lze vystopovat i u sanfraciského undergroundu – u Residents (zejména u tzv. krtčí trilogie), Chrome (Alien Soundtracks 1977, Blood On The Moon 1981, 3rd From The Sun 1982) a především u „ex-chroma“ Heliose Creeda (X-Rated Fairy Tales 1985, Kiss To The Brain 1992, Planet X 1994). Dokonce ani věčná inspirace všech těchto i pozdějších podzemních sdružení Frank Zappa nezůstal vlivů comicsových sci-fi ušetřen – mutantní průmyslové vysavače, centrální čmuchalové a další propriety četných jeho alb o tom hovoří více než výmluvně.
Pokud bychom rozšířili hranice fantaskna i na horrory a fantasy, bylo by množství interpretů už skoro nekonečné – počínaje adorací a často i praktikováním voodoo (Screaming Jay Hawkins, první dvě alba Exumy a první tři Dr. Johna), přes hororovou tematiku nejméně poloviny všech heavy-metalových kapel (mezi nimiž se občas objevují i vlivy klasické sci-fi, např u Blue Öyster Cult) až po gotiku a splatterovou inspiraci takových Alien Sex Fiend. K překvapeních mnohých by se nám v seznamu vylíhli třeba Tyrranosaurus Rex (zejména první tři alba nahraná s „hobitem“ Stevem Pereginem Tookem – Bralem) či folková Magna Charta (Lord Of The Ages, 1973) a četní další „pohádkáři“ (třeba Gentle Giant), a vlastně prakticky veškerá psychedelie (Move, Moby Grape, H. P. Lovecraft, Electric Prunes, Dobrovskou rovněž uváděný Hendrix, a dokonce by tak došlo i na ten Incredible String Band). Zcela mimo vše pak stojí takové extravagance, jako třeba kultovní Ramases (Space Hymns 1971), podivuhodný guláš křesťanství, východní a kosmické mystiky, snad nejlépe charakterizovaný vnitřkem obalu, na kterém z trosek věže dřevěného viktoriánského kostelíka vzlétá vesmírný koráb.
Naproti tomu domácí scéna, shrnutá Jaroslavem Olšou, jr., opravdu neskýtá mnoho nad uvedené tři odstavečky, obsahující přitom i zjevy v souvislosti s hudbou tak irelevantní, jako jsou Michal David či Dalibor Janda. Náš popík zkrátka fantaskno nezajímalo; při nejlepší vůli těžko vypotit ještě něco dalšího. Marginálně snad Flamengo – Týden v elektrickém městě, možná některé aspekty prvního LP Blue Effectu...
Ani scéna mimo učesaná bolševická média na tom nebyla o mnoho lépe. Téměř jediným výrazněji scifistickým projektem byla Srzomabra (1977) F.O.K., roztomilý koncepční pořad inspirovaný Godzillou a jejími sourozenci v japonských filmech (po dlouhá léta prakticky jediných sci-fi, jež byli soudruzi z nejasných důvodů ochotní tolerovat). Pojednával o příšeře zvané Srzomabra, kterou vypustili žižkovsko-karlínským tunelem závistiví žižkováci, aby trochu potrápili hudbymilovné obyvatele Karlína. V intencích poetiky Žluté ponorky či Radia Gnome Invisible ovšem F.O.K. nakonec příšeru svou krásnou hudbou dojmou natolik, že všechny sežrané karlíňáky zase vyzvrací a stane se z ní hodná a hudbymilovná příšera. Určité stopy vlivu SF lze s trochou snahy najít i v koncepčním pořadu Neduhova Extempore Stehlík (1976, s podtitulem Touha po hvězdě Hudba).
Ještě více stranou původního zadání stojí zpracování Klímova horrůrku Obešel já polí pět od Plastic People či některé akce legendárních Primitives Group. Zmínku jistě zaslouží i tolkienovské ozvěny v Krokodlakovi MCH Bandu a především v kongeniálních baladách Jima Čerta. Napadá vás ještě něco? Pošlete to Olšovi – ale bojím se, že tolik, abychom se neměli zač stydět, toho stejně nebude.
Výše uvedený text si rozhodně neklade nejmenší ambice na úplnost či systematičnost. Poněkud heslovitý výčet interpretů ke konci článku chtěl být spíše inspirací pro scifistické badatele; řada z těchto kapel by si jistě zasloužila podrobnější reference – třeba to čeká právě na vás!
Do dalšího vydání Encyklopedie by bylo kromě toho zapotřebí doplnit minimálně ještě vlivy SF na funk, soul a disco (namátkou Prince, Parliaments a koneckonců i Michael Jackson atd.) a na jazz (zcela bez diskusí především kosmický Sun Ra, ale snad i Weather Report či Mahavishnu Orchestra apod.), což jsou oblasti, které pro změnu nejsou zrovna parketou autora těchto řádků. Podrobnější zkoumání, ba samostatnou studii by si zasloužily rovněž ambient a zvláště technopop, pracující s prvky SF skoro standardně.
Diskutabilní je pak zařazení soundtracků k SF filmům; většina z nich je hudebně naprosto bezvýznamná a těch pár zbývajících zase obvykle tvoří příliš integrální součást filmu, než aby mělo smysl hovořit o nich samostatně (včetně legendárního, podle mého soudu značně přeceňovaného Vangelisova soundtracku k Blade Runnerovi). Jedinou výjimku představují filmy druhotně vzniklé k hudební předloze (např. zmíněný The Wall) nebo jí inspirované (Yellow Submarine). V poslední době se navíc objevuje i zcela specifická novinka – soundtracky k počítačovým hrám. Příkladem může být hudba Alien Sex Fiend ke hře Inferno (1995). Lze předpokládat, že s rozvojem multimédií bude podobných těžko zařaditelných šíleností přibývat – řádné lexikografické zhodnocení a klasifikace si však v těchto případech zřejmě vyžádají delší časový odstup. Nelze navíc vyloučit, že budoucnost přinese skutečně takovou syntézu médií, že oddělování jednotlivých složek už zcela ztratí smysl.
Pokračování: Sci-fi v bigbítu 2
Úvodní strana SCI-FI KNIHOVNIČKY
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU