Snafu


Země původu: UK

Obsazení:
Colin Gibson (bs) A B C D
Bobby Harrison (voc, perc) A B C D
Mick Moody hrmnca, (voc, gt) A B C D
Terry Popple (drums, bs) A B C D
Pete Solley (keyb, violin, voc) A
Brian Chatton (keyb) B
Tim Hinkley (keyb) C D
Clem Clemson (gt) D

DISKOGRAFIE
řadová alba:
1. Snafu (LP Vertigo 6366 103, 1973) A
(Long Gone / Said He The Judge / Monday Morning / Drowning In The Sea Of Love / Country Nest / Funky Friend / Goodbye USA / That‘s The Song)
2. Situation Normal (LP Vertigo 6366 113, 1974; CD Repertoire REP 4466-WY, 1994) A
(No More / No Bitter Taste / Brown Eyed Beauty & The Blue Assed Fly / Lock & Key / Big Dog Lusty / Playboy Blues / Jessie Lee / Ragtime Roll)
3. All Funked Up (LP Capitol 11473, 1975) C
(Please Don't Keep Me Wondering / Bloodhound /Lock and Key / Hard to Handle / Every Little Bit Hurts / Turn Around / Deep Water/ Keep on Running / Bar Room Tan / Dancing Feet)
kompilace:
Snafu / Situation Normal (CD Angel Air SJPCD030, 1998 + 2 bonusy)
SP:
a) Dixie Queen / Monday Morning (WWA WWS 007, 1974)
b) Lock And Key / Bar Room Tan (Capitol CL 15838, 1975)
c) Are You Sure / Bloodhound (Capitol CL 15858, 1976)

Komentář:
V roce 1972 odchází zpěvák a bubeník Bobby Harrison z bluesrockových Freedom a vydává své první sólové album Funkist. Mezi několika zúčastněnými prvotřídními hudebníky byl i Micky Moody, kytarista country-bluesové skupiny Juicy Lucy. Oběma se spolupráce natolik zalíbila, že se rozhodli založit novou grupu a hrát amerikými vlivy (country, folk, soul, funky, ...) inspirovaný rhythm & blues.
Tak se zrodili Snafu, další z kvalitních, avšak nedoceněných britských souborů poloviny sedmdesátých let.
Bobby Harrison měl v té době mimo jiné za sebou i krátké bubenické angažmá (jaro 1967) v první sestavě Procol Harum, se kterými nahrál jejich nejslavnější opus A Whiter Shade Of Pale. Zakrátko poté však odchází a není proto ani v sestavě prvního alba. Ještě předtím byl na přelomu padesátých a šedesátých let členem The Rockefellas ze Southendu, poté nahrál v roce 1965 singl Monkey Time s Golden Apples Of The Sun. S kapelou Powerpack vydal v období 66-67 singly dva. Byl rovněž členem poslední sestavy Paramounts, ze kterých vznikli již zmínění Procol Harum. Údajně nahrál v té době (65-66) i sólový singl Sunny.
Po odchodu z Procol Harum, zakládá Bobby Harrison skupinu Freedom, jejíž první sestava nahrála pár singlů a soundrack k italskému filmu Nerosubianco (1969). Zpočátku byli byli Freedom řazeni k tvrdším, místy až hardrockově bluesovým souborům, s příměsí psychedelie, ke konci se však do jejich hudby promítly vlivy country-rockové. Právě u Freedom si Harrison konečně naplno vyzkoušel svůj pevný, soulově cítěný, coverdalovsko-lawtonovsky zabarvený vokál i harmonicky košaté doprovodné vokály. Protože však této kapele stále unikal komerční úspěch, Freedom v roce 1972 končí.
Potom to chvíli vypadalo, že se Bobby Harrison upne na sólovou kariéru. Mezitím si vyzkoušel mini angažmá u Juicy Lucy, kde se poprvé potkal s Micky Moodym.
Micky Moody se narodil v roce 1950 do dělnické rodiny a přestože neměl v rodině žadné "hudební předky", byl od raného věku okouzlen zvukem elektrické kytary. Později, když zakládá svou první školní kapelu Roadrunner, mu jeho otec sežene kšeftík v místním Working Mens klubu. Pozoruhodné je, že v této skupině s ním působí jako basák a zpěvák i spolužák jménem Paul Rodgers – později proslavený s Free a Bad Company.
Hoši se rozhodli prorazit v Londýně. Protože Paul Rodgers se chtěl soustředit výhradně na zpěv vzali s sebou i Bruce Thomase (později člen Quiver a Elvis Costello‘s Attractions). V roce 1967, v "létě lásky", se rozhodli Roadrunner změnit jméno na Wild Flowers.
Paul Kossoff (ano další člověk z budoucích Free) nahrál na svůj čtvrtstopý cívkový magnetofon skupině čtyři skladby. Ty se však nedochovaly.
Micky Moody & spol. to v městě nad Temží vzdali po třech měsících, Micky se vrací do Middlesbroughu studovat klasickou kytaru. Zakrátko se připojuje k místní formaci Tramline, se kterou v letech 1968-69 nahrál dvě bluesrocková alba. Později se vrací zpět do Londýna a stává se členem skupina Mike Cotton Sound, která příležitostně doprovázela zpěváky jako Lucas, Gene Pitney a Zoot Money. V červenci 1970 se Moddy připojuje k Juicy Lucy.
Vraťme se zpět k čerstvě založeným Snafu. Bobby Harrison se rozhodl nechat bubnů a soustředil se na zpěv, komponování a vedení kapely. Spolu s Micky Moodym začal psát songy a zkoušet adepty na členství ve Snafu. Moody přivedl bývalého kolegu s Tramline bubeníka Terryho Popplea (později hrál s Van Morrisonem), dalším členy se stali baskytarista Colin Gibson z Ginger Baker‘s Airforce (+ ex Skip Bifferty) a zkušený klávesák a houslista Pete Solley (mimo jiné ex Gravy Train). Právě Gibson navrhl jméno Snafu, což je zkratka šťavnatého termínu, používaného ve vojenské hantýrce "Situation Normal / All Fucked Up".
Sestava se skvěle doplňovala a kapela byla považována mezi kolegy muzikanty a odbornou kritikou za velký příslib. Inspiraci nasávali Snafu hlavně v zámoří, vedle Allman Brothers to byli Little Feat i Lynyrd Skynyrd. Ovšem nejednalo se o žádné laciné kopírování, spíše to bylo naladění se na stejnou vlnovou délku a v přístupu k muzicírování. Důležitou roli v jižansky chutném stylu a soundu hráli bohaté vokální harmonie a klouzavá Moodyho kytara. Výraz kapely dochucovaly občasné housle a folk-country kompoziční výlety. Rozhodně Snafu nehráli heavy rock, jak uvádějí některé encyklopedie – to jen vokál Bobby Harrisona občas "coverdalovsky" přitlačil na pilu, nebo se do popředí dostal výraznější Moodyho riff.
První album Snafu (V Německu 1973, v Anglii 1974 - proto rozdílná data v encyklopediích) nahrávali Snafu ve studiu Richarda Bransona – paralelně s jeho objevem - Mikem Oldfieldem (Pete Solley si dokonce v Tubular Bells zahrál). Album získalo příznivé recenze a bylo považováno za britskou rukavici hozenou americkým jižanským souborům i když styl ostrovanů byl rozkošatělejší a přemýšlivější než ortodoxní south rock. Snafu se snažili tuto svou pozici posílit evropským turné s The Doobie Brothers a americkým s The Eagles.
Prodej debutu byl minimální. Zatímco Moodyho nechával komerční neúspěch kapely celkem lhostejným a spokojil se s kultovním statutem Snafu, ctižádostivý Harrison chtěl prorazit na výsluní za každou cenu.
Na druhém LP Situation Normal (1974, některé zdroje uvádějí 1975) převzal dominantní muzikantskou úlohu Pete Solley. Kompoziční a hráčské „jižanské„ jádro dochutil silnějším akcentem na country rock (čímž rozhodil fanoušky souboru do dvou táborů), Micky Moody se k posunu přidal slide kytarou, inspirovanou Ry Cooderem. Pevnou konstantou naopak zůstal soulově ohebný zpěv Bobbyho Harrisona. Část recenzentů (např. Martin Hudson z Classic Rock Society ) hodnotí dvojku jako nejlepší album Snafu a to že se neprosadilo považuje za ostudu britského rocku 70.let.
Snafu se po vydání Situation Normal vydávají na americké turné jako support classical rockových gigantů Emerson, Lake & Palmer. Stylová a posluchačská neslučitelnost obou kapel znamenala fiasko. Lépe dopadla evropská část promo turné s kapelou War. V jejím rámci Snafu poskytli řadu televizních a rozhlasových interview.
V té době však od kapely odchází Pete Solley k Procol Harum (později se objevuje na desítkách alb – mj. u Whitesnake, Fox, Yellow Dog, Legend, Jam, Romantics,). Na jeho místo nejdříve nastupuje Brian Chatton z bandu Johna Milese a poté "session player" Tim Hinkley. Oba se zúčastnili nahrávání třetího alba All Funked Up (1975), opět ve studiu Manor Richarda Bransona. U tohoto alba se naplno projevily obecné neduhy tvorby klasických anglických rockových kapel v polovině 70.let – deziluze, ztráta směru a panika z přicházející punkové vlny.
Ještě následovalo evropské turné, tam ovšem dostává Micky Moody lano od Davida Coverdalea a Snafu po krátkém pokusu s kytaristou Clem Clemsonem končí.

Nejvíce se v následujících letech z členů Snafu prosadil Micky Moody. Mimo jiné dlouhodobě hrál s již zmíněným Davidem Coverdaleem ve Whitesnake, doprovázel Grahama Bonneta na jeho hitu hit Night Games atd. Díky své všestrannosti se stal vyhledávaným námezdním hráčem a jeho jméno zdobí pěkných pár desítek alb.
Colin Gibson spolupracuje s esy jako Alan White, Steve Howe (oba Yes), s několika kumpány ze Snafu (Moody, Popple) se potkává v roce 1977 na prvním albu Grahama Bonneta. Terry Popple po rozpadu Snafu krátce bubnuje u Alana Hulla, skupiny Radiator a jeho bicí lze slyšet ještě na pár albech Matthewa Fishera z Procol Harum.
Bobby Harrison nejprve zkouší štěstí v Chicagu s kapelou, ve které působí Reg Isadore, bubeník z bandu Robina Trovera a Joe Jammera. Po úmrtí manažéra se žení a stěhuje na Island do Reykjavíku. Na nějakou dobu se dal dohromady s tamější supergroup Mezzoforte, se kterou nahrál své výtečné sólové album Solid Silver, což je klasický rhythm&bluesový kousek s vynikajícím zpěvem.
Dnes žije Bobby Harrison opět v Southendu a věnuje se několika hudebním projektům s různými muzikanty.

Poznámka: CD reedice alba 2 vyšla u v roce 1994 u firmy Repertoire (REP 4466-WY). Remasterovaná verze alb 1 a 2 + bonusy Dixie Queen a Sad Sunday vyšla roku 1998 u firmy Angel Air (SJPCD030) - 1998 (www.angelair.force9.co.uk). Tamtéž byly vydány i tyto související tituly: Bobby Harrison: Solid Silver (SJPCDOll), Freedom: Freedom / Freedom At Last (SJPCDO27), Freedom: Black On White (SJPCDO28).

/JM/






Úvodní strana ZAPOMENUTÉ HUDBY

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU