Logo

ROZŠÍŘIL JSEM SI OBZOR PRÁCE S KNIHOU:
NAPSAL, VYSADIL, UPRAVIL, ZREDIGOVAL A ZNIČIL

Rozhovor s Janem Hýskem, který e-mailově vedl Jan Čumlivski
pro TABOOK BAEDEKR 2016 (tabook.cz)


Jak ses jako doktor dostal k žurnalistice?
     Pro mě to bylo vysvobození. Já jsem k medicíně přišel jako slepej k houslím vlastně díky svýmu švagrovi režiséru Vachkovi – a je to dodnes jediná věc, za kterou jsem mu fakt vděčnej. Někdy ve druháku na gymplu, kdy jsem ještě bejvaj mladistvým intelektuálem a přemítal jsem, jestli se mám přihlásit na scenáristiku, na žurnalistiku, či dokonce – fi donc! – na fildu, mi navrhl medicínu s tím, že psát scénáře nebo dělat noviny můžu i s titulem MUDr., a aspoň se během studia něco kloudnýho dozvím, což u humanitních škol nehrozilo obecně nikdy a za bolševika obzvlášť. S fakultou jsem problémy neměl, jen mi během ní jaksi nedocvaklo, že není úplně dobrej nápad, aby se introvertní misantrop věnoval jakýkoli klinický praxi. Kdyby mi to došlo včas, orientoval bych se rovnou na něco preklinickýho, nejspíš na genetiku, což bych patrně dělal dodnes. Ale přišel jsem na to až po vojně, kdy jsem teda konečně nastoupil do oboru, kterej jsem si vybral, a přesto jsem si v tom bílým plášti furt připadal jako kokot.
     Takže po roce na Kladně to ve Zdravotkách najednou byly učiněný lázně! Dělal jsem odbornou stránku, díky čemuž jsem ve svejch článcích za celý dva roky do převratu dokonce ani jednou nemusel použít slovo socialismus.

Proč jsi v těch Zdravotnickejch listech...
     To nebyly "listy", ale NOVINY. Dokonce to mělo i novinovej formát. Tisklo se to v Melantrichu na Václaváku, kde měli překrásnou rotačku – knihtiskovou, žádnej ofset. Velkou jak rodinnej dům a se secesníma ozdůbkama. Tradovalo se, že tam jednou přijel na exkurzi osmdesátiletej žaponskej tiskař se študentíkama, a když to spatřil, tak si před tím monstrem kleknul a rozplakal se – že prej když mu bylo patnáct, tak na takový mašině začínal jako učeň a nikdy by nevěřil, že ji ještě někdy uvidí, natožpak v chodu. A místo, aby tam udělali muzeum tiskařiny, je tam dneska nějakej krám s hadrama – a rotačka určitě dávno rozflákaná na kusy...

Jasný, a proč jsi v těch Zdravotnickejch novinách nezůstal?
     Asi by mi mělo bejt líto, že jsem si je "nezprivatizoval", když mi je začátkem roku 1990 nabízeli na stříbrným podnosu, protože to mělo čtyři vydavatele a najednou to žádnej z nich nechtěl a cpali mi, ať z toho udělám akciovku. Ale já jsem vždycky toužil nejen po tom, abych nemusel nikoho poslouchat, ale taky abych nemusel nikomu poroučet. Což se mi nakonec vcelku podařilo a už čtvrtstoletí mi to tak prochází, takže to zjevně bylo správný rozhodnutí.
     Obecnej problém – tehdy nepochybně nejen ve Zdravotkách – byl v lidech. Ti, co trochu uměli řemeslo, byli tehdy tak zvaný "starý struktury" zatímco ti, co byli na naší straně, byli sice usilovní a pilní, ale to, co dodávali, bylo dost nepoužitelný. Pár tejdnů jsme tak dělali noviny ve třech, počítaje v to i grafika, což prostě nešlo, a jediným řešením by bejvalo vyhodit prakticky celou redakci. Na což teda časem stejně došlo, ale aspoň jsem to nemusel dělat já.
     Takže jsem místo toho jako blbec pomohl doinstalovat za šéfredaktora "osmašedesátníka", kterej fungoval jako většina odstavenejch exkomoušů z jeho generace, co se pokusili o sametovej comeback – rozprasil, na co přišel; pletichařil, podrazničil – a po půl roce od toho zbaběle utekl, protože to bylo naprosto nad jeho síly a schopnosti.
     Ukecal tehdy ještě nakladatelství Práce, aby rozjelo jeho skvělej týdeník s názvem Monitor, kterej překonal všechny tehdejší rekordy, protože skončil dřív, než se kdokoli dozvěděl první údaje o remitendě (tedy o množství neprodanejch výtisků), který v tý době chodily s dvouměsíčním zpožděním. Snad už pátý nebo šestý číslo PNS prostě rovnou odmítla převzít s tím, že to trafiky nechtěj, protože to nekupuje vůbec nikdo.
     To mi dycky přišlo jako děsivej osud – představ si, že dvacet let děláš zámečníka celej ukřivděnej, jakej jsi mohl bejt velkej šéfredaktor, pak tě nechaj vyprojektovat a rozjet, co sis vymyslel – přesně tak, jak jsi chtěl a s kým jsi chtěl – už se nemůžeš vymlouvat na Husáka, nevděčný zdravotníky ani na nepochopení redakčních kolegů – a bum! – jsi v hajzlu za pár tejdnů. Pokud vím, nikdy už se ten človíček ničemu dalšímu velet nepokusil…
     Poučení, který jsem si z popřevratovýho vývoje v těch novinách odnesl já, je ovšem i dnes aktuální – absolutně nemá smysl zkoušet reformovat něco, co nefunguje. Mnohem snazší je udělat něco jinýho úplně jinak.

Jak ses dostal vod samizdatu a Zdravotek k vlastnímu nakladatelství?
     To byl zcela zákonitej vývoj – prakticky všichni, kdo dělali samizdaty, tak aspoň na chvíli skončili. A pokud jde o Zdravotnický noviny, tak během roku 1990, kdy jsem se ujal taky kulturní rubriky, jsem docela zavařil literárním bibliografům. S nevěřícím výrazem ve voku tak pečlivější z nich dodnes musej excerpovat tuto kunsthistoricky vzato zcela obskurní tiskovinu jako zdroj prvního tištěnýho vydání některejch textů Bondyho, Hrabala, Klímy, Stankoviče, Topola, Lovecrafta, Lukeše, Boreckýho apod.

Jak vypadaly nakladatelství na začátku devadesátejch?
     Jako dneska – každý jinak. Navíc já s těma skutečně velkejma skoro nepřišel do styku. Jednou z nemnoha výjimek byl Gennex – firma, která tu původně rozjela třeba Playboy. Šéfoval jí jistej docent s čistě maniakálním typem charismatu; podobnejm nadšencům se od tý doby vyhejbám širokým obloukem. Až pozdějc jsem se dozvěděl, že to byl jeden ze "soudruhů podnikatelů" – někdější kádrovák Krátkýho filmu.
     Tehdy ale, ještě nic zlýho netuše, jsem tam zkusil udělat novej lékařskej časopis. Jmenovalo se to Statim! a na "nultý číslo", který jsme vyrobili (dvojlist papíru A4) – se přihlásilo i tehdy neuvěřitelnejch 20.000 předplatitelů – dneska by nám s tím všude ruce utrhali! Ale šéfíček prohlásil, že to začne vydávat, až jich bude 30.000, což by si musel předplatit pomalu každej doktor v Čechách. Náborovej slogan zněl Statim! je tu ihned (což je význam toho slova – Statim! se v medicíně píše na různý žádanky, který spěchaj) a v tom nultým čísle bylo zmíněný i datum, kdy to začne vycházet – a nezačalo. Takže lidi, co byli připravený nastoupit do redakce, odešli jinam a já jsem to samozřejmě taky okamžitě odpískal.
     Celý to bylo dost charakteristický pro tohle stadium pokusu o restauraci kapitalismu. Gennex třeba neměl problém vyhazovat miliony za rauty nebo procovsky "luxusní" ředitelnu – ale svejm zaměstnancům nekoupil za 50 litrů písíčko na práci. I celej ten Statim! se dělal na mým vlastním počítači,
     Díky tomu se jim nakonec nepodařilo se mnou vyjebat, jak měli v úmyslu, tedy nezaplatit mi prachy dojednaný za "správu dat" jejich monstrprojektu – český mutace Scientific American Medicine o rozsahu asi 5000 normostran. Neboť jim jaksi nedošlo, že sice teda ušetřili za PC pro svou redaktorku, ale já tím pádem byl jedinej, kdo vlastnil soubory s překladama, za který vysolili skoro meloun. A já proti jejich očekávání byl taková svině, že jsem jim diskety prostě nedal, dokud hotově nezaplatili, co mi dlužili. Pochopitelně ty překlady nakonec nikdy nevyšly, jelikož celej slavnej Gennex mezitím skončil s obrovskejma dluhama v konkurzu.
     Takže třeba i tak tehdy vypadaly některý velký nakladatelství; většina podobnejch naštěstí taky skončila dost rychle.

Jaký nakladatelství ti byly blízký?
     No ty malý.

Cos v Lege Artis vydával?
     Hlavně Klímu, Váchala, Lukeše a sebe. Prostě svý oblíbený autory...

Mně bylo v roce 89 jedenáct a akorát sem to sledoval jako koncovej uživatel s dětskym kapesnym, jak se vyrojily různý podivný stánky a na nich všechny možný tiskoviny...
     Tož, těsně po převratu se dalo prodat "svobodně" potištěnýho papíru skoro jakýkoli množství. Tehdy by se snad prodal i ten Monitor. O půl roku pozdějc už to nebyla pravda ani omylem. Jednak se to rychle přejedlo a jednak toho prostě začalo bejt tolik, že to nešlo kupovat. Úroveň byla obecně mizerná, lidi, co to dělali, to většinou moc neuměli a učili se za chodu, pokud teda vůbec byli ochotní se něco učit. Poptávka se pochopitelně postupně zhoršovala.
     Na knížkách se drasticky podepsala primitivní nenažranost velkejch postbolševickejch nakladatelství, jako byl třeba Odeon, který začaly chrlit naprosto nesmyslný, až čtvrtmilionový náklady druhdy merkantilních titulů typu Hovory s T. G. M., Jitro Kouzelníků a podobnejch, z kterejch jim zůstaly dvě třetiny ležet. Takže pak následovaly obrovský vejprodeje, z nichž největší byl asi právě ten Odeonskej, kde se dlouho válely dobrý, hezky udělaný knížky po pěti, nakonec snad dokonce i po dvou kačkách. A vysvětluj při takovým dumpingu zákazníkům, že ty jsi platil pajsku jenom za tiskárnu...
     Dorazily to pak Levný knihy, což je podnik, kterej by před válkou byl podle tehdejších zákonů okamžitě zakázanej a trestně stíhanej, ale po "sametce" holt Svaz knihkupců ani neceknul a nechal je úplně zničit knižní trh. Všechny ty přepálený náklady, co jim prošly pazourama, prostě měly skončit rozemletý v nějaký drtičce a ne zlevněný z litru na dvacku...

A malí nakladatelé tohle nedělali?
     No, voni hlavně na to neměli tolik prachů jako ti velcí. Ale jinak samozřejmě – každej někdy přešvihne náklad. Mně se to povedlo u Strachu nad Albrechtovem. Když jsem v roce 1993 přemejšlel, jestli jich mám vydat 500 nebo 1000, potkal jsem Vaška Soukupa, kterej tehdy měl ambiciosní scifistický nakladatelství Winston Smith a kasal se: "Má to jako americkýho autora, je to antiutopie, toho ti prodám 5000 jen to švihne!" A já vůl na to v autorský ješitnosti kejvnul. Prodal jich asi 600, většinu nějakým distributorovi do Brna. Nezaplatil mi z toho nikdy ani findu, neboť zkrachoval tak šikovně, že konkursní podstata byla nula. Naopak nakonec ještě neprodanej zbytek ti brňáci k mýmu bezmocnýmu vzteku vrazili taky do těch Levnejch knih.
     Asi 3000 výtisků jsem tehdy naskladnil na chalupu, takže když jsem ji v roce 2008 prodával, vzal jsem tam stolní frézu a do každýho balíku doprostřed navrtal pěticentimetrovou díru. Čímž jsem si rozšířil kreativní obzor práce s knihou: napsal, vysadil, upravil, zredigoval a vydal o novou zkušenost: zničil.

Mně se zdá, že založit nakladatelství tehdy moh každej a bylo to snadný...
     To jo – k tomu jsi krom chuti nepotřeboval vlastně vůbec nic. Úplně jiná otázka ale byla, jak ty knížky pak prodat, což jsem nikdy moc neuměl. Kvůli tomu jsem taky pár let dělal skoro jen koedice.
     Těsně po převratu ovšem nejpodstatnější byla technická stránka věci. Pro mladší generaci nepamětníků úplně surreálná. Za bolševika se všechny normálně sázený knížky tiskly ve velkejch tiskárnách s dneska nepředstavitelně dlouhejma výrobníma lhůtama, až v řádu roků, všechno plánovaný a bedlivě sledovaný.
     Koncem osmdesátek se knihy sázely většinou fotosazbou, která byla pekelně drahá a samozřejmě přetížená. Kdo ji potřeboval obejít, použil obvykle elektrickej psací stroj, z toho se nastříhala předloha, přefotila a obvykle trochu zmenšila. Takhle byly dělaný snad všechny publikace Jazzový sekce – v podstatě lepší samizdat ve větším nákladu. Počítače to sice změnily, ale je třeba mít na paměti, že v roce 1990 frčel DOS 4.01 a Windows sice už existovaly, ale ve verzi 3.0, která byla dobrá tak na hraní Solitairu.
     Já měl tu kliku, že jsem nepodlehl zdejším počítačovejm expertům, kteří tehdy unisono propagovali Schneider Joyce (jednoúčelovej počítač na psaní textu, kompatibilní jen sám se sebou) a už někdy na jaře 1990 jsem koupil normální atéčko, sice drahý jako prase, ale byly to nejlíp investovaný prachy v mým životě. Získal jsem díky tomu potřebnej náskok, jelikož jsem se tak naučil zacházet s písíčkem dřív než většina ostatních, což mě pak živilo celý devadesátý léta. Vydával jsem s Pražskou imaginací a dělali jsme ve Wordu 5.0, kterej tady skoro nikdo neměl, jelikož místní "experti" propagovali WordPerfect. Narozdíl od různejch šestsetdvojek a jinejch "psacích strojů pro PC" tyhle dva texťáky uměly proporcionální písmo a mezery, takže se jima dalo sázet. Udělal jsem v tom pro sebe i pro jiný circa 50 knížek, u některejch ani sám nechápu, jak jsem to dokázal v něčem tak primitivním. Byl to asi jedinej program, kterej jsem kdy zvládnul naprosto dokonale. Od roku 1993 jsem začal lámat ve Ventuře, ale třeba Vašek Kadlec z Imaginace ve Wordu 5.0 sázel skoro až do konce tisíciletí. Každopádně pokud by ses chtěl někdy pozastavovat nad typografickou a technickou úrovní produkce malejch nakladatelů prvních pár let po převratu, tak měj na paměti, že to byla opravdu jiná doba. Sebekriticky přiznávám, že se to týká i našich knížek, ale tehdy uspokojovaly nás i laskavý čtenářstvo – a na všechno ostatní už dávno sere Bílej Tesák, jak říkával Jim Čert...

Dneska už je málo takovejch velkejch plánů jako: dáme na trh najednou kompletního Kunderu, R. E. Howarda nebo Tarzana...
     Počkej, to do sebe motáš dost nesouměřitelný věci. O Kunderu se velký firmy porvou jako psi, jakmile natáhne brka, ale ať práva zdědí kdokoli, souhlas k vydání tý jeho první ultrastalinistický sbírečky rozhodně nedá, a navíc by tu těžko měl kdo zájem doplňovat zrovna tohle do jeho spisů, jelikož by to drobet přemalovalo lživou ikonu "největšího českýho spisovatele", takže kompletní Kundera rozhodně nevyjde už nikdy.
     Ostatně bude to i v intencích nový doby – opět znormalizovaná Mladá fronta podle Werichova sloganu z padesátejch let: "co čtenář, to blbec" teď taky vydává souborný vybraný spisy Hrabala, místo aby konečně pořádně přesadili ty Kadlecovy původní Sebraný, lámaný ještě ve zmíněným Wordu 5.0 pro DOS – a přesto dnes značně přeplácený, protože už prostě dávno nejsou k mání, a zjevně hned tak ani nebudou…
     Tarzana v roce 2021, kdy na něj končej autorský práva, nejspíš zkusí vychrlit kde kdo. Daleko víc by mě ovšem potěšili Piráti z Venuše a Pellucidar, který Horáček už nevydal po fiasku s Carterem na Marsu, jenže se lze obávat repete téhož, jakmile všichni zjistěj, že ten Tarzan nebyl takovej vejvar, jak mysleli.
     Howard by stál za hřích, jenže by to nejspíš dopadlo jako onehdy ten Lovecraft, kterýho jsem kupoval jen kvůli Frantovejm obrázkům, jinak jsou to zas ty samý starý překlady, dost nevyrovnaný a nesourodý, zatímco by to bejvalo zasloužilo nějakýho kongeniálního nadšence, kterej by to přeložil celý znova a jednotně, akorát – kde ho vzít, že jo?

Jakou si myslíš, že maj knihy budoucnost?
     Knihy jsou mrtvý. A my všichni – vydavatelé, knihomolové, sběratelé – jsme jen nekrofilové starýho žití.
     Je mimochodem docela zajímavý, jak tohle prostý konstatování dokáže ještě dneska lidi vytočit. Když jsem v roce 1993 říkal, že kniha je potenciálně mrtvá, tak si rovnou ťukali na čelo, ač každýmu s minimem futuristický představivosti už muselo bejt úplně jasný, že počítače to prostě vyhrály a budou furt už jen menší, rychlejší, levnější a každýmu dostupnější. I teď, kdy už je to zcela očividný, ti budou obsedantní knížníci furt tvrdit voloviny typu, že bez pachu knížky si text dostatečně nevychutnaj.
     Prdlajs – prostě stejně jako hliněný tabulky vystřídal papyrus a pergamen, tak počítače vystřídaly papír – teda aspoň v jeho funkci futrálu na písmenka. Všechno ostatní je jen mechanická setrvačnost myšlení, respektive bezmyšlení. Podobnej nesmysl jsem ostatně sám kdysi hlásal, když jsem v polovině devadesátejch let v jednom svým článku předpověděl Kindle, včetně toho, že bude černobílej, což v době, kdy všichni tekli z barevnejch multimedií, čtenářstvo vnímalo jako pitomost, ale souhlasně přikyvovalo, když jsem zároveň s tím blábolil, že jednoúčelová čtečka knih se ujme až tehdy, když bude mít dvě obrazovky vedle sebe jako stránky v knize. Čímž jsem projevil vskutku zcela rigidní ignoranci prostýho faktu, že stránky v knize nejsou vedle sebe proto, že by to něco užitečného přinášelo, ale proto, že se tak ušetří papír oproti jednostrannýmu tisku.
     Prostě media se mění, písmenka zůstávaj. Podstatný je jenom to, v čem se nejlíp čtou, nejlíp skladujou a vyjdou nejlevnějc. I Kindle jednou vystřídá třeba nějakej mozkovej implantát, kterej ti bude písmenka promítat rovnou na sítnici…
     Nicméně papírový knihy budou samozřejmě vycházet dál, jen už prostě nebudou mít ten význam a dosah, jakej mívaly dřív. Podobně jako třeba divadla existujou furt, i když po rozšíření biografů už nikdy neměly ani zlomek masovosti a váhy, jako před Lumierama. Stejně tak mrtvý kino přežilo televizi, kazety, DVD i BD a nepochybně přežije i streamování, i když samozřejmě počet, návštěvnost i význam kin průběžně klesá a určitě bude klesat i nadále, zejména až se dostanou Bradburym v roce 1957 předpovězený telestěny na cenu dvou měsíčních platů.
     Některý media a technologie samozřejmě nepřežily – nikdo už se nevrací k šelakům nebo kazetám a nikdo už nebude dělat ani strojopisný samizdaty s deseti průklepama. Ovšem kniha jako taková má po tolika stoletích vývoje i jiný hodnoty než písmenka. Takže osobně bych v budoucnu předpokládal, že se postupně velmi zredukujou normální knížky s velkejma nákladama a bude to směřovat spíš ke knize jako objektu – bibliofilii, experimentu. A samozřejmě k neosamizdatu: každýmu jeho vlastní knihu. To ostatně tu a tam funguje už dneska.

Měl jsi k nakladatelství už od začátku i antikvariát?
     Ale kdeže! Já jsem bibliofil, žádnej skutečnej antikvář. To vzniklo až v roce 2001 jako vedlejší produkt e-shopu, abych měl kde likvidovat sběratelský duplikáty vzniklý při obměnách stavů, a až pak jsem začal nakupovat knihy i na kšeft, aby tam těch pár věcí necivělo tak osaměle. Tudíž ten antík jsem ani neměl na webu jako první u nás, zatímco knihkupectví z malejch nakladatelů podle všeho asi jo. Taky teda podle toho vypadá, ale zas už je to takovej skanzen, že začal mít určitej retro půvab.

Proč máš rád brak?
     Je svobodnej. Alespoň teda do tý míry, že je prostej debilního pozérství, který je vlastní "velkýmu" umění – když píšeš krvák, nemusíš si hrát na Prousta.

Proto všude tvrděj, že nemá žádnou hodnotu.
     Trvalou asi ne. Brak jako čistě konzumní produkt zasmrádá mnohem rychlejc než umění. Sám jsem třeba neměl problém číst jak detektivku Maloryho Le Morte d'Arthur z 15. století (což je sice vlastně pravzor "akčňáků", ale za brak by to asi neoznačil nikdo), ale třeba těm klasickejm krvákům, tolik adorovanejm Váchalem, jsem už nikdy nepřišel na chuť, ač jsem si jich fůru opatřil a zkoušel to.
     Je to daný jiným způsobem myšlení, kterej je generační; kulturníma vlivama, v nichž vyrůstáš, zahrnujícíma nepřeberný množství zdánlivě úplně marginálních kravin, co tě přesto poznamenaj a navždycky ovlivněj tvý vnímání. Tak kupříkladu teprve v devadesátejch letech jsem přišel na to, kde se mi ve Školníkově bytu, Albrechtově a podobně vzali řezníci, ač jsem se s žádným neznal a nikdy k nim neměl jakejkoli vztah.
     Nepochybně díky seriálu Píseň pro Rudolfa III., kterej šel v televizi v době, kdy mi bylo devět. Kromě pár zlomků a celkový vzpomínky, že se mi to tehdy hrozně líbilo, jsem do osmdesátejch let detaily typu, že hlavní hrdina byl řezník, v paměti vůbec neudržel. Když jsem to viděl po 25 letech znova, tak zejména 7. dil z listopadu 1968 Hrabě Monte Christo se mi najednou vybavil prakticky úplně celej včetně všech písniček, ač jsem ho tehdy nemohl vidět víc než jednou, jelikož to byl snad první seriál, kterej zakázali už v lednu 1969, takže se nikdy nereprízoval.
     Zrovna na něm lze hezky dokumentovat pomíjivost braku, k němuž televizní muzikál bez výjimky patří. Pomiňme takový ty historický parahodnoty typu, že ten seriál je nakonec skoro všechno, co zbylo po druhdy velepopulárním Darku Vostřelovi, nebo že je svým podivným způsobem možná úplně nejvýstižnějším extraktem ducha osmašedesátýho roku v celý bídě bolševismu s "lidským" gezichtem i v kráse a vroucnosti nadějí, který ten novej remix komoušskejch snů tehdy v lidech vzbudil. Zmíněnej sedmej díl je ale navrch po všech stránkách asi nejkonzistentnější věc, jakou tu v tomhle žánru kdy kdo udělal; veškerá hudba i texty jsou narozdíl od předchozích pokračování jednotně od Brabce a Rady. Vše korunovaný tou Modlitbou – nejslavnějším a nejprůserovějším flákem, s jakým tu kdy televize přišla.
     Přesto když si to ty dnes pustíš, tak to odzíváš, a desitiletý dítě od toho nejspíš samou hrůzou uteče.
     A plným právem. Celá zápletka je vlastně z dnešního hlediska skoro nepochopitelná a nepravděpodobná; současný lidi sice uvažujou často ještě daleko debilnějc, ale JINAK – přinejmenším po formální stránce.
     Podobnej problém je třeba u nedávno zfilmovanýho Cartera na Marsu od už zmíněnýho Burroughse. Podle názoru mýho a řady lidí z mý generace je to zcela bezkonkurenčně zatím nejlepší filmový zpracování jakýkoli knižní předlohy ze zlatý éry science-fiction. Nejenže přesně odpovídá duchu originálu, ale ještě pietně dotáhlo detaily, jako třeba metodu transferu na Mars. Akorát to teda bohužel byl úplnej propadák.
     A to přesto, že se ho snažili vecpat současnejm multiplexákům až do krku (konzervatinější střih by tomu z mýho hlediska slušel podstatně líp); stejně to nebylo nic platný. Prostě myšlení braku z roku 1912 konzumentům už nesedí, ale naopak najednou začali žrát komiksovky, který filmaři tu a tam zkoušeli už v minulým tisíciletí, ale většinou s nevalným ohlasem. Najednou se s tím roztrhl pytel a přes vzrůstající scenáristickou debilitu, pro brakový série ostatně celkem příznačnou, na to furt lidi choděj.
     Kromě nepříliš optimistickejch futurologickejch úvah, k nimž svádí fakt, že stejně zlatá éra nastala u tištěnýho komiksu těsně před vypuknutím minulý světový války, to potvrzuje již řečenou zhruba sedmdesátiletou latenci zasmrádání škváru.
     Prostě podobně, jako Váchal neměl ve dvacátejch letech problém hltat krvasy z poloviny 19. století a já neměl problém s brakem ze začátku 20. století, současnej konzument zvládne tak zhruba rok 1950 – ve filmu arci jen, když se mu nově zadaptuje a klipově sestříhá.

A co bys teda doporučil k četbě?
     Existuje pár klenotů předválečnýho českýho braku, který se vymkly žánru do naprosto neinhibovaný ulítlosti a přesto se našel nějakej obvykle druhořadej nakladatel a vrazil do toho prachy. Asi vrcholem těchdle obskurností byl Sir Lee Farguhar, třídílnej román Slávy V. Jelínka. V popřevratovým boomu dobrodružnejch reedicí ve všelijakejch těch Návratech apod. jsem nepochyboval o tom, že to někdo znovu vydá, ale nevydal. Kdybych to byl tušil, bejval bych zkusil zapátrat sám; musela by se totiž někde najít necenzurovaná verze. Dneska už by se dávno asi neprodala ani ta.
     Jelínek patřil mezi idoly Hrobky a je to prej i oblíbenej autor Zdeňka Trošky, což by docela sedělo, jelikož naprostá většina Jelínkovy produkce byly úplný sajrajty. Těch pár excelentních ujetin to ovšem hravě vykompenzovalo.
     Roztomilá byla kupříkladu taky Ďábelská mše od Jaromíra Staňka nebo z těch běžnějších třeba Šimánkův Háj satyrů, kterej je mimořádně imaginativní, jenže jeho mnohomluvnost nezbytná pro navození kýžený imprese opět bude asi většinu dnešních čtenářů děsně nudit.
     To všechno jsou ale ojedinělý excesy v dílech těch pánů. Skutečně zručnejch řemeslníků typu Burroughse českej brak moc neměl. Napadá mě třeba sice docela známej, ale podceňovanej Eduard Fiker, oblíbená oběť různejch literárních teoretiků. Nachrlil toho mraky, z čehož jsem četl minimálně polovinu; něco z toho nebylo moc dobrý, ale zase nic nebylo úplně špatný, což je právě měřítko oný řemeslný zručnosti, kterou ti tři předchozí pánové postrádali.
     Nikdy nepřekonal svou prvotinu Ochránce nebohých, u níž (a následně furt dokola) mu různí krasoduchové otloukali o hlavu, že je jako "Wallace", ačkoli ta knížka je nesrovnatelně lepší než jakákoli wallacovka, jakou jsem kdy četl, především proto, že je nesmírně vtipná. Tenhle model (podobnej tomu, čemu se dnes v akčních filmech říká "hlášky") bohužel pozdějc postupně opustil a nahradil konvečnějšíma "humoristickejma románama s detektivní zápletkou" typu Paklíč nebo Fantom operety, který nebyly plnohodnotný detektivky a byly i podstatně míň legrační.
     Z míň známejch, jelikož nově nikdy nevydanejch, stojí za zmínku třeba Dech šibenice, kterej je tak hard-boiled, že spíš, než aby kopíroval Hammetta, předběhl o dvacet let Ed McBaina.

Jak vzniknul Školníkův byt?
     Pokud myslíš technicky, tak vše je podrobně popsáno tady:
http://lege.cz/praskol.htm.
     Pokud jako dílo, tak šlo vlastně o ukostření tří starších fláků (jejichž původní verze vyšly na Radostech hnití) do koncepčního skeletu.
     O magii řeznictva ve vztahu k Rudolfu Vandasovi III. už jsem mluvil.
     Pokud míníš ideově, tedy jako kde jsem ku punku přišel, tak původní sexpistolskej no future nihilismus je mi sympatickej furt, zatímco takový ty agitky, co provozoval Biafra nebo v trochu menší míře Clash, jsem nemusel už tehdy. Ostatně třeba Eddie and the Hot Rods mi vždycky přišly jako daleko větší punk – Do Anything You Wanna Do byla doslova klímovská pecka.
     Venkoncem i školníkovský Všechno je lež je zcela zásadní životní moudrost, kterou si ovšem v plným dosahu (tedy že to všechno, znamená skutečně ÚPLNĚ VŠECHNO) můžou bez následků dovolit akceptovat jen extrémně odolní jedinci.

Mně nějak vždycky přišlo, že Pistole byly spíš umělej projekt...
     No dyť jo, to byl Školníkův byt taky. Nikdy jsme nebyli punkáči a ježto jsme nevystupovali, ani jsme to nemuseli předstírat. Vona většina zajímavějšího punku byla naprosto neautentická – u nás třeba HNF nebo Chadimova punková epizodka kolem Zabijačky.

Do knih už jsi dělal předtim, v souběhu s Clysmatem, ne?
     Počkej, ty to stavíš tak, jak kdybysme nedělali nic jinýho než hráli; to je samozřejmě nesmysl. Všechny inkarnace Clysmatu za všechny ty roky muzicírovaly dohromady odhadem tak 50 hodin. Nikdy jsme nevystupovali, nikdy nezkoušeli ani spolu nejamovali jen tak (pominu-li nedlouhý "bluesový" období s Mistrem Mašem, který nepočítám, neb se ho snažím vytěsnit). Prakticky všechno, co jsme kdy zahráli, je nahraný, obvykle tak na druhej až třetí pokus, a pak už jsme se k tomu většinou nevraceli. To je veškerá naše hudba. Jinak jsem si hrál sám, když jsem měl zrovna hravou fázi, tedy běžně s několikaletejma pauzama. Když jsem vymyslel něco, co jsem nedokázal nahrát sám, tak jsem někoho přizval – a to bylo celý Clysma...
     Za muzikanta jsem se nikdy nepokládal a nepokládám. Od dětství jsem se cejtil bejt spisovatelem a fakt, že to nakonec vypadá, jak kdybych udělal víc muziky než literatury, nutno přičíst na vrub především mý nesmírný lenosti – napsat písničku je daleko snazší než napsat román.
     Neboť správně mě odhadl už na základce náš třídní František Vokůrka, kterej tvrdil, že jsem flink a flákač, z kterýho nic nebude. Což zní jako počínající stařecký blábolení, ale směřuje to k tomu, že už na tý základce jsem vydával časopis Vokůrkové řezy, což mi bohužel zůstalo a svý psaní jsem pak po léta darmo utápěl v novinách, pro něž jsem naslintal písmenek, že by z nich bylo sto románů. Když to zpětně nahlídnu, tak to – jako ostatně každá žurnalistika – bylo z hlediska nějaký trvalejší hodnoty naprosto podřadný. Nic z toho, co jsem tehdy napsal, dneska nemá žádnej význam ani pro mě, natož pro kohokoliv jinýho.
     Ale tehdy mě to bavilo – což je nakonec jedinej opravdickej smysl, jakej se dá v životě i v práci občas najít.





Zpět do VYŽILÉHO DEKADENTA

Zpět na hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU