biblog
čtení pro bibliofily
27. 9. 2020
rozhovor s Janem Hýskem
o Obrazovém knihopisu českých erotic
Pač to neudělal nikdo jinej.
Pro bibliofily?
Ne. Pro sběratele. To je v knižním rámci dost podstatnej rozdíl.
Kdo je bibliofil? Moh bys nějak přiblížit tuhle zatuchlou vášeň?
Vona jednak není vždycky úplně zatuchlá a druhak to není vášeň, ale spíš obsese. A zároveň taky posléze forma investice - podobně jako třeba obrazy, grafika nebo starožitnosti.
Klasický bibliofilství se tu rozvíjelo od začátku 20. století. Jako arbiter elegantiarum vznikl v roce 1908 Spolek českejch bibliofilů, což byla a je instituce vskutku silně zatuchlá. Nikdy už nepřekonala svou první významnější publikaci, což byly v roce 1909 Bezručovy Slezský písně v Preissigově úpravě a semišový vazbě, tištěný na Gelderu extra k tomu vyrobenýmu s vodoznakem Bezruč (což je mimochodem jediný místo, kde je v jinak anonymní knize uvedenej autor). Úhrnem je to čistá esence všeho, co je hezká bibliofilie - číslovanej výtisk, původní grafiky, kožená vazba, ušlechtilej ruční papír, skvělá typografie i výzdoba.
Vysvětlit nadšenýmu hltači paperbacků, proč by měl od knížky chtít takový ptákoviny, by bylo bezesporu mnohem náročnější, než vysvětlit notorickýmu konzumentu tuzemskýho rumu, proč by měl vyhodit 10x tolik peněz za nějakej drahej rum z Karibiku. Notorik by třeba aspoň ocenil, že mu ta drahá kořalka chutná, a pak by si šel koupit další basu tuzemáku, ale běžnej čtenář se nad bibliofilií jen vofrní - a bude-li to navrch nějakej z těch současnejch veganskejch nácků, začne řvát, že vazba z kůže zvířat je hnusná a že by se ta kniha nejlíp měla aktivisticky a demonstrativně zničit (což nemíním jako joke - fakt jsem podobnýho debila už zažil).
U těch Slizkejch písní je pro mou generaci navrch ještě jeden aspekt - ve škamnech nám Barda z Beskyd soudruzi zhnusili na roveň Wolkera či Fučíka. A byť ty veršíky (ať už je spáchal kdokoli) musely tehdy bejt docela údernej punk a samotnej dědek Vašek byl k stáru sympaticky bizarní figura, stejně to ve mně nesmazatelně zůstalo. Ještě v osmnácti bych se ti z duše vysmál, kdybys mi tvrdil, že jednou budu mít doma jakýkoli Slezský písně - no a vidíš - teď mám tohle spolkový vydání dokonce dvakrát! Krom tý Preissigovy vazby mám ještě jednu překrásnou individuální intarzovanou celokůži. Samozřejmě bych v ní radši měl třeba Lautréamonta než Bezruče, ale kdyby v takový úpravě a vazbě existovaly projevy Gustáva Husáka, měl bych je klidně v knihovně taky. A to je možná to vůbec nejsignifikantnější, co odlišuje bibliofila od běžnýho čtenáře - podstatnější je pro něj forma než obsah.
Vnímání tý formy se dlouho učíš - vlastně celej život. A není nějak jednoduše sdělitelný ani předatelný. Nedá se prostě vysvětlit, proč je daleko příjemnější mít v ruce císařskej japan než obyčejnej tlustej měkkej piják, kterej může na omak působit podobně. Stejně se nedá předat kupříkladu, proč poslouchat Edgara Varése, kterýho 99 % populace vcelku právem vnímá jako odpornej kravál - to se prostě buď postupně naučíš, když chceš a podobný blbosti tě zajímaj, nebo nenaučíš - a vůbec nic se neděje.
Jistej problém ovšem nastane, když se samolibý "elity" začnou prsit, jak jsou vznešený, když poslouchaj Varése - a skutečně pevně věřej tomu, že je to činí lepšíma, než je nějaká lůza, co poslouchá Evu a Vaška. A obávám se, že takovejch je větší část - možná všichni, který se k Varésovi nedostali jako našinec přes Zappu, ale nějakým hlubokým studiem dějin elektronický hudby. A tím se konečně širokým obloukem vracíme zpátky k tématu: proč jsem Knihopis psal pro sběratele, a ne pro bibliofily. Většina bibliofilů totiž pornografií opovrhuje stejně, jako akademik dechárnou.
I sám Sáňka - brněnskej sběratel, nakladatel a především autor kánonickýho Soupisu českejch bibliofilií - ve svým díle nad eroticama ostentativně ohrnoval nos, takže v něm bohužel chybí spousta tisků, který jednoznačně knihomilsky upravený byly, a samozřejmě taky naprosto všechny "krmný" pornografie, co nejvejš předstíraly "bibliofilský" číslování. I tak ale jde o jedinej existující podrobnější bibliografickej pramen, popisující aspoň část erotic. Všichni ostatní je úplně ignorovali. Nebyly nikde archivovaný, kromě tehdy veřejnosti nepřístupný sekce prohibit Národní knihovny, z níž ale zaměstnanci postupně tiše rozkradli většinu těchhle svazků, který beztak nepochybně tvořily jen zlomek tehdejší produkce. To, co je tam dneska, jsou většinou akvizice nakoupený do Národního konzervačního fondu po převratu. V knihovně Národního muzea mají pozůstalost Obrátila, kterej jim svou sbírku erotic prodal už za života, ale vydrancovali ji napřed nácci koncem války při domovní prohlídce, a zbytek pak ukradl jeden z ředitelů Národního muzea, takže v ní dnes z prasáren nezbylo už prakticky nic. Něco mají z odkazech různejch osobností v Památníku písemnictví, bohužel ale spousta toho je nesetříděná, tudíž jednak nepřístupná a jednak nikdo neví, co v tom vlastně je. Žádná jiná knihovna v republice žádnejma eroticama do roku 1989 prakticky nedisponuje; solitérní, náhodné získaný výjimky v jejich fondech tohle pravidlo jen potvrzujou.
I když většina bibliofilů byli totální suchaři, pro který vrchol erotiky představovala biblická Píseň písní a nějaký ty kozy na grafice, existovala samozřejmě malá skupinka těch, který v pornografii nalezli dekadentní zalíbeni a začali si ji vydávat sami. Tím postupně zvlčili i ostatní výrobci bibliofilií a dělali sice pořád jen soft-core, ale přeci jen už drobet odvážnější. Ale hlavně se emancipovali i vydavatelé obyčenejch nebibliofilskejch erotic a začali u nás poprvý vydávat prasárny i pro prostej lid. Tahle anonymní kapitola zůstane navždy nejtajuplnější z celejch dějin českýho písemnictví - aktéři i pamětníci jsou dávno mrtví; že by po sobě zanechali nějaký podrobný záznamy o svý ilegální činnosti není moc pravděpodobný a i kdyby - a dochovaly by se až dodnes - umíš si představit, že by i v týhle pohlavně relativně nejliberálnější době nějakej pozůstalej najednou přiskotačil na veřejnost s tím, že jeho pradědeček vydal v roce 1937 tyhle a tyhle neumělý pornografie?
Co je na vydáních oceňovaný a proč?
Hmm, ta otázka mi přijde jako produkt obecnýho mylnýho přesvědčení laiků, že konkrétní kniha má nějakou jasně danou cenu. To je samozřejmě kravina. Všechno má přesně takovou cenu, za jakou to dokážeš prodat. Dobrej obchodník se starejma předmětama se od špatnýho liší právě tím, že to umí za víc a ví komu.
Erotica jako takový jsou samozřejmě obecně vzácnější a cennější než běžný knížky, protož jich existuje málo. Jejich cena ale není relevantní unikátnosti. I když sběratelství je spíš samotářská záliba, přeci jen i v něm se často projevuje jistá kompetetivnost. Prostě lidi toužej mít to, co má jejich kamarád, neřkuli jejich nepřítel či konkurent. A to s unikátama nejde. Takže relativně běžný a blbý věci díky těmhle soutěživcům často prodáš dráž, než hezkou věc tak vzácnou, že ji ještě nikdo nemá a nezná - a tudíž vlastně zas až tak moc nechce...
Moc si taky lidi neuvědomujou, jak dalece u sběratelů záleží na stavu knihy. Zejména u některejch starejch Verneovek dokáže bejt cena naprosto intaktního výtisku v původním ochranným přebalu a pouzdru i stonásobně vyšší, než toho samýho vydání ve stejný vazbě, jen důkladně očtenýho. Extrémní případ (pro neodborníka obvykle zcela nepochopitelnej) je, že stejnou knížku, za kterou se v dobrým stavu běžně dává deset tisíc a v dokonalým sto tisíc, neprodáš jetou ani za blbou stokorunu. Přitom je to úplně prostinký - sběratel si počká, protože ví, že ji časem určitě potká v lepším stavu, a nikdo jinej než sběratel o ni nestojí vůbec. Opět to samozřejmě neplatí pro rarity - co ještě nikdy nikdo neviděl, sběratel žánru holt musí koupit v jakýkoli trosce.
V úvodu Knihopisu zmiňuješ, že erotica - pornografie jsou vlastně věcí člověku vlastní a tedy by neměly být cenzurovány.
Nic takovýho tam nikde neříkám; pokud to tak snad vážně působí, pak jsem to napsal blbě. Ale jinak už na str. 19 konstatuju, že: "Pornografie (podobně jako náboženství a všechny druhy socialismů či aktivismů) mohou být zajímavé a přínosné jen tehdy, jsou-li zakázané."
Svoboda v tomhle směru jen dělá z pornografií to, co skutečně jsou - spotřební předmět se zcela jednoznačným účelem. I když debilita lidstva je bezmezná, přeci jen bych pochyboval, že se najde někdo až tak blbej, aby konzumoval porno s přesvědčením, že ho to nějak duchovně obohatí nebo někam posune. Prostě si při tom honí péro, nebo to pustí starý, aby ji to rozrajcovalo a inspirovalo, nebo se mu to prostě jen tak obskurně líbí.
Naopak cenzura z toho dělala zakázaný ovoce - a celá sexualita se tak stávala mnohem lákavější a tajuplnější. Nepochybně i absence tohoto kouzla se dnes podílí na poklesu rozmnožování původního obyvatelstva vymírajícího západu, i když určitě daleko míň než civilizační blahobyt. O ten se pomalu začínáme připravovat sami a celkem bych tipoval, že i o novej zákaz pornografií se stačíme postarat dřív, než nám je zakáže právo šaría.
Něco úplně jinýho než konzumace stávajících pornografií je samozřejmě sběratelství těch starejch. Tam je podstatný právě to, že to je (nebo bylo) zakázaný. Ostatně i praotec Obrátil jako mladej učitel začal napřed sbírat někdejší náboženský a politický prohibita, ale záhy zjistil, že existujou i onačejší prohibita aktuálně zakázaný - a postupně si pořídil snad nejlepší sbírku cizojazyčnejch pornografií, co u nás kdy kdo měl. Dneska už aspekt aktuálního zákazu pominul a sběratelsky podstatný je, že erotica prostě nejsou, protože jich vycházelo málo, a z toho mála byla ještě většina zničená - je to vlastně podobný jako sbírat stoupový vydání nebo samizdaty.
Mně se zdá, že vlastně s lidskou sexualitou pornografie souvisej už málo a že je v nich víc takovýho nějakýho ulepenýho nedělního večera v křesle.
Ale houby s octem - a při čem si honíš ty? Porno je prostě zhmotnělý denní snění o mrdu. A pokud někdy tvrdí, že takový sny nemá, tak je buď naprosto asexuální impotent, což je poměrně vzácný, nebo lže. Ať už z omluvitelnýho lidskýho studu, či z povýšenosti svý blbý víry či svý pseudovzdělanosti. Čím víc vysokoškolskejch titulů má pámbíčkářský lejno, tím víc smrdí. Právě tihle lidi pak zakazujou a ničej pornografie a dělaj tak z každýho sexu mimo "manželskou povinnost" disent.
Dodal bys něco i o neuměleckejch pornografiích?
Umělecká pornografie je contradictio in adiecto - nic takovýho prostě neexistuje. Stejně jako neexistuje uměleckej krvák nebo uměleckej komiks. Buď je to teda produkt nějakýho intoše, kterej do "svého umění nechal odvážně proniknout provokativní prvky pokleslých žánrů", z čehož zákonitě musí vzniknout naprostá sračka, protože nepoctivá a pozérská, nebo je to prostě normální kumšt, ve kterým se souloží, a pak to zas není pornografie, i kdyby se to explicitně prošukalo od začátku do konce (třeba Grušův Mimner nebo Gainsbourgovo Je t'aime moi non plus).
Osobně teda dost nesnáším slovo "umělec", kór spojený s ich formou; hnusí se mi stejně jako třeba výraz "funkcionář". Nemám problém o sobě hovořit jako o spisovateli, muzikantovi, grafikovi apod. (byť nic z toho jsem nikdy nebral nijak smrtelně vážně), ale v životě jsem o sobě neřekl a nikdy neřeknu, že jsem umělec. Přijde mi to děsně nadutý a omezující. Jakmile si to někdo opravdu začne myslet, tak jako kumštýř skončil. Může z něj bejt veleslavná a bohatá celebrita, ale navždy bude už jen řemeslník - výrobce zručnejch a působivejch produktů.
Mimochodem třeba ani ta slavná edice 69 nebyla ve svý době vnímaná jako nějaký umění, ale přinejlepším jako provokace. "Uměleckou pornografii" z ní udělala až banda levičáckejch kunsthistoriků frustrovanejch z faktu, že jejich miláčci vytvořili tak přízemní prasárny, což si potřebovali nějak zracionalizovat a povýšit.
datově rozmlouval Jan Čumlivský
Poznámka z 1. června 2022: Tento rozhovor je pouhý polotovar, který měl být dále rozvinut, logičtěji strukturován a vycizelován, ale jelikož s ním Honza přišel čtyři před uzávěrkou Bedekru, dopadl takhle. Proto jsem ho také původně dal k ledu a vzpomněl si na něj až při pokusu oživit projekt Biblogu ke čtvrtstoletí LAW.
Jan Hýsek
Úvodní menu KAL
Hlavní menu LAW