biblog
čtení pro bibliofily
29. 9. 2024
Chvála Chválů
(tento text je rozšířeným komentářem k současněpublikovanému soupisu, na jehož čísla položek odkazuje)
Vydavatelské a tiskařské dílo Aloise Chvály (1885–1973) je přes značný rozsah sběratelsky nejméně populární z produkce kvarteta slavných českých tiskařů na ručním lisu. Dokonce i dobově a obsahově podobné kreace kladenského Josefa Cipry (1894–1970) jsou úhrnem lépe hodnocené, alespoň co se aukčních výsledků týče.
Není nepříznačné, že Chvála byl z nich všech zdaleka nejkvalifikovanější – už koncem 19. století se stal sazečem v Beaufortově tiskárně a až do roku 1955 pracoval u řady polygrafických a vydavatelských firem v rozličných funkcích, včetně vedoucích; učil mj. i na Státní grafické škole, redigoval rozličná odborná periodika a kromě svých tisků graficky upravil pro různé nakladatele minimálně 235 knih uvedených v I. oddílu Lifkova soupisu (Alois Chvála, grafik a typograf, 1970). Napsal také monografii Kniha o knize (1940).
Již zmíněný Cipra byl původně sazečem kladenské tiskárny Karla Mašína, zatímco aukčně podstatně atraktivnější Josef Portman (1893–1968) byl sice amatér (jak vždy s oblibou deklaroval), ale "jeho" 150 tisků mu ve skutečnosti vysadil otec, řadový pracovník místní tiskárny, a tiskli je spolu. Jediným skutečně zcela nekvalifikovaným tiskařem ze záliby byl nejproduktivnější, nejkreativnější a dnes nejceněnější Jaroslav Picka (1897–1957), jinak bankovní úředník. Z čehož arci žádné obecné poučení neplyne (na to jde o příliš malý vzorek), ale bezesporu to může leckomu přijít škodolibě úsměvné či alespoň pozoruhodné.
Navzdory vlažnému zájmu sběratelů je Chválovo tiskařské dílo nejen rozsáhlé, ale také skutečně úctyhodné a svým originálním způsobem poměrně konzistentní. Osm obecně nejatraktivnějších titulů jsou věci, které z této jednoty zcela vybočují a byly do ní všechny vneseny zvenčí. Jde o čtyři svazky edice Obluda (1946–1947) kterou redigoval surrealista Jan Řezáč; druhý svazek – Kafkovo Pozorování (50) – je dnes asi tím nejdražším, co lze od Chvály pořídit. Ovšem přednostní výtisky čtyř publikací, které vytisknul pro Uměleckou besedu v roce 1965, tomu zdatně konkurují – zejména Kupka a Kolář (165 + 169).
Typograficky či obsahově vybočují samozřejmě i některé další tituly tištěné na zakázku – třeba Lichtenberg (93) nebo Karásek (191). Celkově jsou ale ruční tisky starého pána (v nejproduktivnějším období 1959–1973 bylo Chválovi 74 až 88 let) dílem značně monolitním. Jeho "dvorním" grafikem byl dnes nepříliš populární Jaroslav Vodrážka, jeho nejvíce zastoupeným autorem kněz Jan Lebeda (1913–1991), jehož dílo vyšlo u Chvály téměř kompletní (celkem 17 svazků; zbytek obstaral v podobné úpravě Cipra). Což objasňuje, proč se navzdory padesátivýtiskovým nákladům o ty knížky lidi dnes zrovna moc neperou.
Navíc svazečky z ručního lisu na obyčejných papírech skutečně vypadají chudě a nepříliš lákavě, zatímco existence přednostních výtisků, které zmiňuji v úvodu k bibliografii, není známa ani nejzkušenějším sběratelům a antikvářům – údaje o nich zveřejňuji těchto stránkách vůbec poprvé.
Až do roku 2002 (zmiňovaného tamtéž) jsem sám měl v knihovně přesně oněch osm atraktivních svazků plus možná pár drobností pořízených v rámci nějakého levného konvolutu. Postupnými nákupy z pozůstalosti v antikvariátu na Bělehradské 96 jsem se během dvou let stal majitelem téměř kompletního souboru Chválových ručních tisků (z větší části přednostních). Mimochodem ze tří položek, které mi po této anabázi chyběly, jsem jedinou kýženou – Demlův Triptych (104) – získal teprve v roce 2023 a zbylé dvě marginální drobnosti – Turiec (77) a Ježe (176) – nemám dodnes. Což názorně dokumentuje, že navzdory malému zájmu sběratelů není sehnání konkrétního Chválova titulu opravdu nic jednoduchého.
Dohromady to i na těch ručních papírech v knihovně zabere jen asi půl metru formátů cca A5 a 30 cm A6 (a menších) – většina z toho jsou tenké sešitky. Lis měl Chvála zjevně malý, takže nic nad výsledné A5 do něj nedostal, a do špalíků tipu Bouře nad Karašahrem (největší Ciprův tisk – 352 stran B5) se mu zjevně nechtělo (o monumentálních projektech, jako byla třeba Pickova Bible, ani nemluvě),
Šlo nicméně o projev celoživotního vkusu – i ze dvou desítek knih, které vydal vlastním nákladem a mohl si tudíž u velké tiskárny naporoučet formát, jaký se mu zachtělo, jen Soupis Mináře (19) vyšel jako A4 a první dvě "juvenilie" cca B5. Nicméně nejpůvabnější z nich stejně zůstávají maličké Reflexy na hladině (14), které v přednostním výtisku na pravém japanu jsou jedním z nejpůsobivějších meziválečných bibelotků vůbec.
Ještě jedna položka soupisu rozměrově vybočuje, a sice Lešehradův Můj žalm (23), čímž se dostáváme k největší bizarnosti Chválovy produkce – kniha je totiž tištěna po portmanovsku písmenko po písmenku. Lifka ji zařadil mezi tisky z ručního lisu, což je arci nesmysl – kniha viděla jen knihařský lis; tiskařský ani náhodou. Proto nebyl problém s formátem – touto antitechnologií lze stejně dobře vyrobit i plachtu B0, u které by to naopak konečně mělo i nějaký smysl, protože tak velké ruční tiskařské lisy neexistují. Naprosto zvrhlé tlapkání písmenek bylo ale v tomto případě ještě povýšeno do té nejabsurdnější typografické perverze – kniha má náklad deset stejných výtisků – všechny údajně jeden po druhém takto vyrobené.
Nic podobného by líného Portmana ani ve snu nenapadlo, ale naskýtá se otázka, proč se k tomu snížil zrovna Chvála jako jediný z profesionálních sazečů. Odpověď je zcela prostá – prachy. Portmanovy "unikáty" totiž tou dobou už vešly mezi bibliofily ve známost a mnohý z nich si přál mít podobnou kuriositu doma, ale nemohl, protože na nich Portman zavile seděl; přesněji je ve skutečnosti tvořil jen proto, že mu do nich Konůpek zcela zadarmo a jiní výtvarníci skoro zadarmo kreslili originální obrázky, po nichž toužil. Nikdy žádný z těchto tisků neprodal, jen pár z nich výhodně vyměnil.
Začátkem války Chvála objevil tuto mezeru na trhu a začal podobné unikáty produkovat a záhy do kšeftu zapojil i syna Miloše, o němž se mi kromě data narození nepodařilo zjistit vůbec nic; ba ani zda byl také profesionálním tiskařem, nebo zda otci jen pomáhal. Z dvacítky jím neunikátně vydaných knížek jsou nejzajímavější Verše z hrobu (M2) s jeho vlastní výzdobou, tištěné stříbrem na černém papíře.
Unikáty Chválů jsou v soupisu separovány v samostatných oddílech a jejich výčet určitě není kompletní. Desetivýtiskové zvrhlosti písmenko po písmenku jsou zařazeny mezi běžnými tituly; Alois vyrobil jen ten jediný zmíněný výše, Miloš nejméně další tři (M4, M5, M6).
Těžko říct, zda je skutečně tiskli tak, jak deklarovali, nebo zda si nepomohli aspoň řádkovou sazbou, jakou umožňovala i dětská Písmenková tiskárnička, vyráběná za bolševika už od šedesátých let (viz obrázky). Jestliže totiž o rovný řádek se při dostatečné pečlivosti zjevně postará Portmanem zavedené pravítko, zbývá ještě drobnost, o kterou se při tlapkání jednotlivých písmenek nedokáže postarat nic. Odborně se tomu říká šířka kuželky; laicky a mírně zjednodušeně řečeno jde o správné mezery mezi písmenky zajištěné tím, že podklad je o něco širší než písmeno, takže když se to nacpe k sobě na doraz, mezery jsou takové, jaké mají být. A není k tomu třeba ani sazba z liteřiny – i gumová písmenka z té dětské tiskárničky fungovala úplně stejně. Ruční obtiskování jednotlivých písmenek naproti tomu probíhá čistě od oka se všemi anticipovatelnými důsledky. A prostá logika se jaksi zdráhá uvěřit, že by něco podobného byl desetkrát po sobě ochoten podstoupit člověk vybavený technologií i znalostmi umožňujícími to obejít.
Aby si čtenář mohl učinit vlastní úsudek, přináším zde několik obrázků ve větším rozlišení, takže jen v podobě odkazů umožňujících otevřít si je v samostatných oknech a porovnat detaily, jelikož tyto unikáty jsou skutečně vzácné a málokomu se dostanou do ruky.
Nejprve nejstarší Portmanem vypísmenkovaná kniha – Březinovy Básně z roku 1920 (Grimm 154; jde o fotografii, nikoli o scan, takže kvalita je nižší). Dále naopak jedna z posledních Portmanových knih – Vrchlického Legenda o svaté Julii (Grimm 286). A pro srovnání unikát Aloise Chvály Marion (U5) a Milošův Matce (MU21).
A konečně desetivýtiskové písmenkopopísmenkové produkty: Aloisův Můj žalm (23) a Milošova Píseň o mladém hraběti (M5) a její druhé vydání (M6).
z přednostního výtisku Milošovy knížečky Jaroslava Vodrážky U Chválů (M19).
(klikněte pro větší rozlišení)
Úvodní menu KAL
Hlavní menu LAW