Mrtvola Martina Maniše uvádí:
LOLITY U INFORMAČNÍ DÁLNICE
PEDOFILNÍ PORNOGRAFIE NA INTERNETU
(Živel 1998, č. 10)Přepracovaná verze textu Fuck Your Browser psaného v roce 1997 pro Softwarové noviny.
Pozdější komentáře a doplňky k článku viz:
Naposledy k pedofilii
a
Manišovo vytí z hrobu 2000 - Nikdy neříkej naposledy
Podle občasných mediálních výlevů by se mohlo zdát, že Internet je nejen semeništěm mezinárodního terorismu, fašismu a obchodu s drogami, ale také hlavní hrozbou mravní čistoty našich dítek. S obzvláštní oblibou přitom bývá skloňována dětská pornografie. Celá tato dělostřelba přitom míří jako obvykle zcela mimo cíl. Není ostatně motivována bohulibou snahou analyzovat skutečná rizika a včas před nimi varovat, ale pouze lidstvulibou tužbou moci už zase něco svým bližním zakázat; zničit ten provokativní poslední ostrůvek alespoň relativní svobody...
V následujících řádcích se budeme věnovat především zkoumání internetových aktivit pedofilů, vzbuzujících tradičně největší odpor nejen u konzervativního estabilishmentu, ale i mezi tou nejliberálněji smýšlející částí intelektuálů. Ještě předtím je však třeba přičinit několik nezbytných poznámek k problematice, která se s dětskou pornografií v mediích obvykle volně směšuje.
BROWSÍCÍ DĚTI
Ochránci mravů argumentující tím, že se děti na Internetu snadno dostanou k hambatým obrázkům a tím že vezmou mravní újmu, nepochybně rekrutují z intelektem nejméně obdařené části populace. U nás se s podobným blábolením setkáte opravdu jen zřídka kdy – prozatím. Časem ho nepochybně přibyde, ale nebude už vycházet z úst ochránců mravů, ale – stejně jako na západ od Aše pravděpodobně už dnes – hlavně placených agentů pornografických webových stanic.
Z "children protection" se totiž stal bezvadný kšeft, umožňující provozovatelům vytáhnout z vilných brusičů prachy ještě dřív, než si k nějaké pornografii vůbec čichnou. Zejména v Americe používají prakticky všechny pornografické stránky rozličné "Adult verification systémy" (AVS) typu Validate, Adult Check, Adult Pass, Adult Sights, 18 Plus, Club Link, Porno Pass apod., které se tváří, že jejich výhradním účelem je zamezit přístup dětem. Za tuto službičku si nicméně účtují nevelké částky cirka od jednoho do dvaceti dolarů měsíčně, tedy zdánlivě nic moc, dokud si nevšimnete, že počítadla některých déle zavedených porno stanic udávají přístupy v desítkách i stovkách milionů.
Obvykle teprve po zadání AVS je zákazník připuštěn na úvodní stránku s několika vzorky obrázků, které ho mají nalákat, aby ukápl z kreditky další dolary za členský poplatek. Mimochodem – pornografie a hry jsou zatím údajně jediné kšefty, které na Internetu skutečně dobře prosperují – arci kromě samotného poskytování přístupu k němu.
Ve skutečnosti je "ohrožení dítek" Internetem zcela minimální; na rozdíl od obyčejné trafiky jim zde nehrozí, že si přijdou pro Ábíčko a vybafne na ně dáma s údem v ústech na obálce Extáze. Vyhledání erotických stanic si žádá dosti aktivní přístup a je prakticky nemožné, aby dětem prostřednictvím Internetu někdo pornografii vnucoval proti jejich vůli. A naopak – pokud dítko zájem projeví, jsou všechny "ochrany" absolutně k ničemu, leda snad ke stimulování jeho hackerských schopností už od časného věku. Podobnou zvídavost ovšem děti už po tisíciletí dokáží ukojit i bez Internetu a nezabrání jim v tom naprosto nic, takže všechny další debaty o rizicích traumatizace nevinné dětské duše v důsledku rajtování po síti lze a priori pokládat za bezpředmětnou ztrátu času.
BROWSENÉ DĚTI
Z dětské pornografie a pohlavního zneužívání dětí se v poslední době stal doslova hit; totiž přesněji řečeno ze žvanění o nich. Je celkem pravděpodobné, že všelijací ti Šmuclerové na celém světě si už svými Tabu a podobnými dumkami o pedofilii úhrnem vydělali mnohonásobek toho, co všichni dětší pornografové a pasáci dohromady.
Jde samozřejmě o čistě zástupný problém zastírající licoměrnost a dekadenci pozdně katolické společnosti v postoji k sexu a bude zajímavé v příštích desetiletích sledovat, zda se dnešní antipedofilní hysterie nezvrhne v pravý opak, jako se to stalo v případě homosexuálů.
Dětská pornografie je přitom trochu jako Charta 77 – skoro nikdo ji ve skutečnosti neviděl, ale všichni ji rozhořčeně odsuzují. A samozřejmě – je jí plný Internet...
Než se k tomuhle nesmyslu vrátíme, bude však přece jen třeba objasnit pár pojmů, používaných a vnímaných přes všechnu osvětovou "šmuclerovštinu" obvykle buď zcela chybně, nebo alespoň zmateně.
Pornografie
Z řeckého porné = nevěstka a grafó = píši. Tato etymologie dává odpověď na často nevyjasněnou otázku, je-li akt pornografií. Umělecký nebo civilní akt nikoli; akt, na kterém se zobrazený subjekt tváří či chová jako děvka, ano. Místo o "pornografickém aktu" se ovšem běžně hovoří o "erotickém snímku" – jinak by to Playboy americkým středním vrstvám neprodal.
Vyčleníme-li tedy "akty" a "erotické fotografie", zbyde nám pornografie jako taková, tj. obrázky na kterých je vyobrazen jakýkoli počet lidí libovolného pohlaví, provádějících sami nebo navzájem něco se svými erotogenními zónami. Takto definovaná pornografie se pak dělí na soft či hard porno podle toho, jak dobře je vidět na genitálie. Měkké pornografie jsou to, co pouští Nova pod názvem erotické filmy, tvrdé to, co by ráda pouštěla, ale nemůže.
Tvrdá pornografie je ovšem čistě filosoficky vzato daleko poctivější: alespoň nepředstírá hodnoty, které nemá. Pomineme-li vysloveně sadistickou a koprofilní pornografii, pak lze kupříkladu jen těžko shlédnout něco odpornějšího, než byla softpornografická Emmanuella, jejíž etika a estetika sui generis nebude už, doufejme, nikdy překonána.
Pedofilie
Pedofilové jsou v obecném povědomí ti pánové, kteří čekají před školou s pytlíkem bonbónů, aby nalákali dítka do temného průjezdu a tam je v lepším případě osahali.
Ano – několik těch nejpitomějších a nejprimitivnějších tak opravdu funguje. Jinak jsou pedofilové těmi nejnešťastnějšími a nejosamělejšími devianty, jejichž úchylka nemá žádné řešení, žádnou naději. Homosexuál si najde partnera relativně snadno, i sadista má šanci najít svoji masochistku a bude-li se jen trochu krotit, může mu vydržet na celý život, ale pedofil...? I kdyby se zcela vykašlal na zákony, nalezl dítě svých snů, které by jeho vztah opětovalo, a nikdo by ho za to nezavřel (což vše dohromady je krajně nepravděpodobné) – stejně by to nebylo nic platné – za pár let by mu totiž vyrostlo.
Jako deviace je pravá pedofilie dost podobná homosexualitě, tedy se vší pravděpodobností vrozená. Sexuologických dat je zde však k dispozici daleko méně – emancipovaný pedofil, který se ke své úchylce alespoň v ordinaci přihlásí, je výjimkou; naprostá většina pedofilů patrně zůstává skryta, mnohdy i sama sobě, protože totální vytěsnění je pro mnohé jediným řešením vlastní sociální nepřijatelnosti i výše zmíněné bezperspektivnosti této sexuální orientace. Odhady výskytu pedofilů v populaci se výrazně liší podle autora a doby vzniku práce; nelze však vyloučit, že skutečnost výrazně překonává i ta nejodvážnější čísla.
Důležitým rysem pro diagnózu pedofilie je preferenční sexuální orientace na prepubescentní děti, u nichž ještě nedošlo k rozvoji sekundárních pohlavních znaků (tj. cca do 10 až 12 let). Pedofil může být muž i žena, heterosexuál i homosexuál.
Z toho plyne, že zdaleka ne každý, kdo měl nebo by byl ochoten mít pohlavní styk s dítětem, je pedofil. Ke zneužívání prepubescentních dětí docházelo zvláště často v dekadentních časech, jako byla pozdní antika nebo libertinská éra ve Francii, zjevně v důsledku absolutní přesycenosti sexem a snahy najít něco nového. Podobné perverzity přicházejí samozřejmě do úvahy i dnes; stejně jako tehdy se ovšem vyskytují hlavně v nejvyšších společenských vrstvách, které na to mají dostatek peněz. V nižších a středních vrstvách je sex s dětmi nejčastěji záležitostí úzkého kruhu rodinného. V naprosté většině těchto případů však nejde o jedince, kteří by sex s dětmi vysloveně preferovali; nejedná se tedy o skutečné pedofily.
Podobně nelze s pedofilií v žádném případě směšovat sex s pubescenty. Tato záliba (je-li skutečně zálibou, nikoli náhodným vzplanutím) není deviací, ale buď opět dekadencí, nebo čistě estetickou záležitostí, neboť pubescenti jsou obecně vnímáni jako sliční. A oni takoví často opravdu jsou; leckterá třináctiletá slečna by snadno svedla i toho nejmilitantnějšího bojovníka proti pedofilii.
Mimochodem o skutečnosti, že sex s dětmi není v principu nic nepřirozeného, nejlépe vypovídá právě jeho extrémně tvrdá tabuizace – kdyby šlo skutečně o výjimečný, ojedinělý jev, nebylo by třeba jej tak halasně zakazovat. Povšimněme si, že podobná tabu historicky provázela věci naprosto běžné (např. masturbaci) či alespoň relativně časté (homosexualitu); podstatně méně akcentovaná byla u úchylek objevujících se jen občas převážně jako náhražkový sex (zoofilie, nekrofilie); ale naproti tomu prakticky nikde nenajdete nějakou ohnivou apologetiku proti koprofilii a koprofagii prostě proto, že tyto deviace se v reálném životě skoro nevyskytují.
Konečně posledním často tradovaným omylem je představa o pedofilech jako o násilnících. Ve skutečnosti bude spíše pravdou pravý opak, o čemž by mohly vyprávět desetitisíce dětí týraných "řádnými" občany – a to nejen v oněch extrémních medializovaných případech, ale i v rámci "normální přísné výchovy". Je jisto, že i mezi pedofily se vyskytují sadisté, ale rozhodně jich není percentuálně víc, než v běžné populaci. Naprostá většina pedofilů má děti opravdu ráda a výtečně si s nimi rozumí. Koneckonců i ti přísloveční strýčci s bonbóny musejí předvádět neuvěřitelné výkony pokud jde o empatii – před normálním chlapem by každé dítě po první větě uteklo.
Velmi častým způsobem sociální kompenzace pedofilů je práce s dětmi – jsou z nich skvělí vychovatelé, učitelé, vedoucí různých oddílů a spisovatelé knížek pro děti. K proslulým pedofilům se řadí nejen Lewis Carroll, o němž je to notoricky známo, ale údajně také James Barrie (autor Petra Pana), John Ruskin, skladatel Benjamin Britten či zakladatel skautingu Baden-Powell. Právě vynikající porozumění dětské psychice je dalším charakteristickým (byť asi ne jednoznačně určujícím) rysem pedofilie a zároveň jedním z největších rizik, které i dokonale adaptovanému pedofilovi hrozí.
Děti totiž toto výtečné kamarádství pochopitelně opětují – v některých případech až zcela milostnou příchylností – čemuž ani člověk, který svou pedofilii vytlačil do nejhlubších koutů nevědomí, nakonec neodolá. Lze jen doufat, že většina podobných vztahů proběhne neodhalena. Vždy je zde však riziko zkratového jednání ze strany pedofila, jemuž hrozí nejen roky vězení, ale i celkem reálná záhuba během výkonu trestu, protože – jak je obecně známo – vězni se s pedofily ani trochu nemazlí. Vina za smrt všech dětí zabitých pedofily z hrůzy před prozrazením padá jednoznačně na hlavu společnosti, její jalové pseudomorálky a stupidních zákonů, které téměř nerozlišují, zda k "pohlavnímu zneužití" došlo brutálním násilím nebo s plným souhlasem "nesvéprávného" dítěte.
Dětská sexualita
Ačkoli od Freudových konstatování, že i děti jsou schopny vnímat sexuální podněty, uplynulo nějakých sto let, společnost se neustále chová, jakoby šlo o zcela bezpohlavní andělíčky. Lze ovšem anticipovat, že okolnosti brzy povedou k ráznému přehodnocení současných postojů k dětské populaci, vyznačujících se na jedné straně přehnaným ochranářstvím, ba až kultem a fetišizací dítěte, které je však naproti tomu zároveň zbaveno nejen veškerých povinností a zodpovědnosti, ale také všech práv být vnímáno jako individuum, jako svébytný jedinec. Současně s tím dochází k jeho stále časnějšímu dozrávání, a to především tělesnému, ale zčásti, velmi disproporčně a zdeformovaně, též k psychickému. Zatímco na konci minulého století bylo dvanáctileté dítě nezřídka s plnou zodpovědností schopno starat se o obživu pěti mladších sourozenců za cenu úplného ochuzení se o nějaké skutečné dětství, je dnešním ratolestem naopak "šťastné dětství" obvykle garantováno tak důkladně, že proti jeho případnému narušení či ohrožení jsou ochotny bránit se i vraždou rodičů nebo učitele.
Není vyloučené, že právě drastický nárůst dětské kriminality, který lze v nejbližších letech očekávat, povede ke změně dnešních výchovných i legislativních postupů – v první řadě nepochybně ke snížení věku pro trestní zodpovědnost, jak jsme to nedávno viděli v Británii. A pokud přiznáme, že desetileté dítě je dostatečně vyspělé na to, aby mohlo vraždit, je nepochybně schopné i souložit.
Podobné ideje prosazují zatím jen ojedinělí emancipovaní pedofilové, často i značně militantně, což lze ovšem chápat jako přirozenou reakci na agresivitu společnosti. Praktické prosazení liberalizace dětského sexu samozřejmě nebude tak jednoduché a v plném rozsahu by asi nebylo ani účelné. Jde jen o to, aby zákonodárství laskavě zaregistrovalo, že vývoj individua nelze nařídit zákonem; že prostě existují lidé dostatečně vyspělí už ve dvanácti, zatímco jiní by měli zůstat "pod zákonem" až do smrti. Současný stav, kdy dva dny před vašimi patnáctými narozeninami riskuje váš partner za pohlavní styk s vámi několik let vězení zatímco o tři dny později je vše v nejlepším pořádku, už není ani směšný – je prostě absurdní a groteskní, v čemž bohužel v tzv. "právu" nezůstává zdaleka osamocen.
Dětská pornografie
Konečně se tedy dostáváme k největšímu mediálnímu strašáku dnešního Internetu. Hned úvodem si řekněme, že v současné době dětská pornografie v grafické formě na Webu neexistuje ani náhodou. Nejenže nikde nenajdete skutečné dětské hardcore porno, ale jen naprosto výjimečně se setkáte i se zcela nevinnými civilními dětskými akty, jakých přivezete z každé dovolené u moře pytel. Amerika prostě vyhlásila boj dětské pornografii a když tady začnou s něčím bojovat, je to vždycky rovnou hon na čarodějnice.
Těžko na světě najít zemi s většími dispozicemi lidí k totalitě, než jsou právě Spojené státy; nikde jinde není dav tak lačný po tom, aby jím někdo manipuloval. Je skoro neuvěřitelné, že to dvě stě let vydrželo bez větších excesů, ale co není, může být. Bylo by to symptomatické už vzhledem k našemu chystanému vstupu do NATO – zase bychom byli na té "správné" straně – jako vždycky! Zanechme však této skeptické futurologie a nastolme jiný paranoický problém blíže k věci: nebyla dětská pornografie pouze testem pro FBI jak si v praxi vyzkoušet cenzuru Internetu, aniž by si – vzhledem k choulostivosti tématu – kdokoli troufl něco namítat? Pokud ano, dopadly testy skvěle a máme se nač těšit!
Byly časy, kdy demokratické státy dětskou pornografii vcelku lhostejně trpěly. Nebyla nikdy úplně legální (snad s výjimkou Dánska), ale vyskytovala se v pornoshopech jako běžná podpultovka. Ani v této době – šlo plus mínus hlavně o sedmdesátá léta – dětská pornografie nijak zvlášť nevzkvétala. Normální lidi to nezajímalo a těch pár pedofilů nebylo zas tak lukrativním trhem, aby stálo za to si komplikovat život.
Jako daleko lepší kšeft se ukázala dětská prostituce, zaměřená na skupinu nejbohatších zákazníků, z nichž mnozí nemuseli být ani pedofilové, ale – jak jsme již výše uvedli – prostě jen normálním sexem přesycení playboyové. Rozvoj tohoto druhu podnikání s sebou přinášel zvýšený zájem kriminalistů s následnou publicitou, která postupně vedla k naprosté likvidaci pololegální, profesionálně vyrobené dětské pornografie. Jako každá prohibice měla i tato nakonec za následek rozkvět celých sadů nesoucích zakázané ovoce; dětská pornografie začala být natolik nedostupná a tudíž drahá a tudíž výnosná, že už stálo za to kvůli ní něco risknout. Tím spíše, že se obvykle jednalo o vedlejší produkt beztak již kriminální dětské prostituce. Fotografie i videa z této epochy se často vyznačují zcela amatérskou technickou kvalitou a výraznějším sadistickým zaměřením.
Četné aféry, z nichž u nás asi nejznámější je případ belgického elektrikáře Marca Dutrouxe z roku 1995, vedly postupně k rozpoutání protipedofilní masové hysterie. Sám Dutroux ovšem pravým pedofilem, ba ani pravým sadistou patrně nebyl; za dost peněz by nepochybně natočil porno i s vačicí opossum a jeho zrůdné zločiny vypovídají spíše o naprostém anetismu než o pohlavní deviaci. V obecném povědomí je nicméně nyní pedofilie identická s pedosadismem, čemuž plně odpovídají i některé vysloveně fašistické výlevy na adresu pedofilů, s nimiž se lze na Internetu setkat.
Web
Téměř všechny americké pornostanice jsou dnes vyšperkovány úvodním ujištěním, že žádný z modelů není mladší 18 let a většina z nich to také striktně dodržuje; na stránkách slibujících "teen sex" najdete obvykle postarší slečny s malým poprsím předstírající teenagerovský věk hlavně tím, že při souloži mají na sobě adidasky a podkolenky. Ojedinělé výjimky, jako třeba stanice Europerv, si troufnou alespoň na civilní dětský akt; kromě dvou zcela neškodných snímků obnažených dítek zde ovšem na podzim 1997 byla k vidění i sada tvrdých zoofilních pornografií (v USA rovněž ilegálních) a dokonce – což je jinak zcela ojedinělé – i gerontofilní sex.
Vrchol licoměrnosti a falešné morálky však nabízí kupříkladu stránka Bizarre & Ultimate Perversion, obsahující skutečný koncert odporností od nejtvrdšího naturalistického sadismu (včetně rozsáhlého archivu snímků mrtvol a četných fotografií zjevně převzatých z publikací o soudním lékařství), přes videa, na kterých jsou týrána zvířata všeho druhu, či detailní snímky zvracejících krasavic nebo konzumentů fekálií rovnou ze zdroje, až po amputované, těhotné, rodící a menstruující slečny. Ovšem jediné dítě, které zde najdete, je snímek rozřezané mrtvolky kojence z nějaké učebnice patologie. Explicitní objasnění lze nalézt v prázdné "rubrice" zoofilního sexu (pedofilní si zde založit ani netroufli): "Because the legalities in regards to beasteality are unclear, we can not provide you with any pictures that may show sexual acts with animals." Ať žijí řádní občané dodržující zákony!
Pokud se na Webu ještě vůbec někde vyskytují stránky s pedofilní pornografií, pak v Japonsku. Jsou arci nekřesťansky drahé a navíc kolují historky, že na některých z nich po zadání čísla kreditní karty vyluxují nešťastným pedofilům konto do posledního centu s pohrůžkou, že když se jim to nebude líbit, oznámí jejich deviaci zaměstnavateli. Těžko říci, zda jde jen o jeden z nesčetných internetových mýtů...
Usenet
Jediným momentálně existujícím volně dostupným zdrojem dětské pornografie je Usenet, a to prakticky v jediné diskusní skupině (alt.binaries.pictures.erotica.pre-teen) zaštítěné tzv. Pedo universitou, vzácně pak asi v 5-10 dalších. Jejich adresy jsou běžně dostupné, nikoli však jejich obsah – většina veřejných news serverů vám nabídne převážně tzv. "spam", zprávy zasílané napříč všemi skupinami o sexu (a často i jinými), obsahující většinou reklamní upoutávky na komerční porno stanice, nebo příspěvky autorů, pociťujících nutkavou potřebu sdělit světu, že pedofilové jsou perverzní prasata a určitě všichni brzo chcípnou.
Důvodem překvapivě není cenzura, ale prostý fakt, že většina news serverů nepřebírá skupiny alt.binaries.pictures, v nichž jsou zasílány hlavně obrázky, zabírající obrovská kvanta místa i času pro přenos dat. Vše, co lze v těchto skupinách za normálních okolností najít, je právě onen cross-posting. I v něm jsou sice občas binární obrázky s dětskou pornografií (zasílané kupříkladu zároveň do jinak málo aktivních skupin typu alt.sex.incest nebo alt.sex.pre-teens), ale jejich výskyt je skutečně spíše výjimkou.
Autor těchto řádek dluží vřelé poděkování panu Janu Hrdonkovi, síťovému administrátorovi Eunetu, za to, že mu umožnil plný přístup do potřebných skupin. Nashromážděný materiál (přes deset tisíc souborů, tedy více než reprezentativní vzorek!) bude snad časem podrobně vyhodnocen v odborném tisku; zde pouze shrneme hlavní závěry.
Převážná část obrázků zasílaných v rámci diskusní skupiny jsou neškodné dětské portréty, a to zdaleka ne vždy akty, jak by se snad dalo očekávat. Některým pedofilům zjevně stačí ke stimulaci málo; v pozoruhodném, anglicky psaném dokumentu přiloženém k internetové podobě tohoto článku (lege.cz/archiv/kabar04.htm) lze nalézt konfesi muže, který vřele doporučuje masturbovat například při filmech s Pipi Punčochatou. Oblíbenými sériemi jsou kupodivu též fotografie z reklam na dětské spodní prádlo či sportovní snímky ruských gymnastek.
Mezi novějšími scany dominují akty japonských dětí z knižních publikací, které v této údajně pedofilům relativně nakloněné zemi legálně vycházejí. Naopak jiné starší série jsou pro velkou popularitu zasílány stále dokola, kupříkladu snímky údajně jedenáctileté Laiky, pořízené v roce 1981 švédským fotografem Deitrichem. Populární jsou také snímky Davida Hamiltona (i když ty lze častěji nalézt spíše ve skupině a.b.p.e.early-teens, orientované již na pubescentní erotiku). Z českých fotografů se zde objevuje pouze Saudek; četné dětské a dívčí akty Kuščinského a dalších našich autorů zřejmě zahraniční pedofilové dosud neobjevili.
Skutečná hard-core pornografie tvoří v průměru nanejvýše 20 – 30 % ze zasílaných obrázků. Na člověka bez předsudků většina z nich působí daleko méně nechutně, než by se dalo čekat – jde prostě o převážně spokojeně se tvářící, souložící děti. Za pozitivní nutno pokládat zjištění, že jen několik desítek obrázků (tedy méně než jedno promile!) je sadisticky orientováno; pouze jediný zobrazuje zoopedofilní sexuální aktivitu (holčička kohabitující s psíkem). Zdaleka nejtristnější dojem však kupodivu nevyvolávají tyto deviantní záběry, ale série SHOW (přes 100 souborů), zobrazující vyzývavě pózující dětské prostituty a prostitutky ve věku cca 8 -12 let. Snímky byly pořízeny ve špinavém betonovém zákoutí sloužícím zjevně jako improvizovaný "hodinový hotel" kdesi v Rusku (soudě podle roztroušených lahví od vodky) a představují skutečně nebývale syrový dokument naprosté bídy a marasmu.
Zcela ojedinělým excesem byla série asi 40 snímků potracených plodů, jejíž odesilatel nazval svou úchylku "hetrofetofilií". Akce vyvolala velmi rozhořčenou odezvu ostatních členů skupiny, ač šlo spíše o provokaci či ještě spíše o projev svérázného způsobu boje proti interrupcím.
Technicky kvalitní fotografie bývají obvykle nascanovány ze starých, mnohdy neretušovatelně osahaných magazínů typu Lolita, Child Shock, Incest apod., pocházejících převážně ze sedmdesátých let a zobrazujících sex s dětmi bílé pleti; novější japonské profesionální snímky jen zřídka opouštějí oblast aktu. Naopak mezi amatérskými produkty jednoznačně předvládá tvrdé porno s východoasijskými či jihoamerickými dětmi. Většinou se jedná o heterosexuální aktivity s holčičkami ve věku kolem deseti let s ojedinělými extrémy v rozsahu 4 – 15 let. Obecně tradovaná nejasnost, zda i takto malá děvčátka jsou vůbec fyzicky schopna skutečné soulože, je zde jednoznačně zodpovězena: jsou. Přesto však zejména u nižších věkových kategorií převládají snímky, na nichž je penetrace pouze naznačena; pro většinu z nich by nepochybně šlo o akt dosti bolestivý a zákazníci zjevně nežádají obrázky trpících dětí...
Soubory bývají převážně ve formátu JPG a mívají mezi 10 až 300 kB. Jen málo obrázků je soliterních, většinou se jedná o serie snímků s danými "modely". Jiné série jsou doplňovány průběžně a jejich název je vlastně jakousi značkou původce; některé z nich během let nabyly vskutku impozantního objemu – nejrozsáhlejší jsou scany jakéhosi Atoma označované jako MCLTxxxx (My Collection of Lolitas and Teens), jichž je už přes 8000; i zde ovšem převládají neškodné japonské akty.
Často žádané, ale poměrně zřídka zasílané, jsou rovněž videosekvence, obvykle v trvání pouhých několika vteřin; některé soubory jsou však výrazně delší – nejrozsáhlejší zaberou přes 15 MB (asi 4 minuty). Spektrum záběrů je opět poměrně široké – od amatérských záznamů dětí hrajích si na pláži po pasáže pocházející zjevně z komerčních porno snímků.
Pedofilní diskusní skupina Usenetu má "tvrdé jádro" organizované do tzv. Pedo university, jejímž děkanem a duchovním otcem je jakýsi Groucho. Jde samozřejmě o čistě virtuální, položertovnou záležitost – většina těch lidí se patrně navzájem nezná jinak, než z používaných pseudonymů – o nějakém kamarádství nemůže být ani řeči. Ve skutečnosti ve skupině vládnou vztahy spíše poněkud paranoidní a přispěvatelé se čas od času navzájem dohadují, kdo z nich je fízl nasazený do skupiny jako provokatér. I přes různé možnosti zanonymnění zasílané pošty totiž stále existuje reálné riziko odhalení, a to dokonce teoreticky vzato i těch, kteří zprávy jen čtou a sami žádné neposílají.
Ačkoli se to může zdát neuvěřitelné, řada lidí dnes nejen v Americe sedí opravdu jen za to, že si posílali tyto ilegální obrázky. Vrcholem absurdity je pak britský precedens, podle kterého není trestná výroba pedofilních "pseudofotografií", tj. fotomontáží běžných dětských snímků s ruznými pornografiemi dávajících dohromady falešné pedofilní hard-core porno, avšak je trestné jejich šíření.
Pedofilní usenetová skupina je zcela nekomerční, což je určitou zárukou její neškodnosti – chybí zde totiž hlavní motiv kriminální exploatace dětí. Je jistě možné, že i komerční aktivity včetně mezinárodní organizace dětské prostituce probíhají po Internetu, ale určitě ne ve volně přístupných skupinách; v nejlepším případě půjde o pečlivě kódované E-maily.
Dokázali jsme si tedy, že Internet nejenže ani zdaleka není zaplaven dětskou pornografií, ale že pro méně zkušeného a hůře vybaveného uživatele dokonce prakticky neexistuje schůdná cesta, jak se k ní dostat.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU