Dětský pokoj
(Softwarové noviny 6/1996)
V šedesátých letech provokovaly děti své rodiče dlouhými vlasy, kalhotami do zvonu a pacifistickými znaky.
Ve druhé polovině sedmdesátých let to úspěšně zkusily s čírem, kalhotami se spoustou děr a hákovými kříži.
Posledních pár let však dosáhly jejich provokace vrcholu.
Nonkoformní děti se dnes už neobtěžují dělat vůbec nic, jako by konečně přišly na to, že nejlepším projevem generačního despektu bude, když se na své rodiče prostě a jednoduše vyserou.
Je to účinné a znepokojivé. Znepokojivé i přesto, že to nedělají schválně.
Mladí lidé samozřejmě nejsou tak cílevědomí. Nejextrémnější provokaci by teoreticky představovala jejich demonstrativní proměna v šiky Mirků Dušínů, ale nic takového se pochopitelně naštěstí nikdy nepřihodí. Generační protest totiž musí být především zábavný a být slušňákem podobné uspokojení neslibuje. Status quo pak rezultuje především z toho, že si nová generace našla zábavnější věci, než generační protest.
Ty zábavnější věci jsou počítače, především počítačové hry.
Zaberou spoustu času a umožňují na rodiče dokonale kašlat. Tedy alespoň mimo okamžiků, kdy je třeba vypumpovat z nich peníze na nový hardware a software.
To ostatní už připomíná Bradburyho povídku „Step“ o dětském televizním pokoji, který nakonec sežere rodiče, zakazující dítkům hrát si v něm na Afriku. Dnes už z této druhdy fantastické vize plyne i praktické poučení – nebraňte svým ratolestem hrát Doom, zejména máte-li v kůlně motorovou pilu.
Po různých formách kolektivistického šílenství, které tak drasticky poznamenaly historii tohoto století, působí krajní individualismus navozený počítači neobyčejně sympaticky. Zároveň je však třeba přiznat, že naprosto nikdo nemá nejmenší představu, co tyhle věci udělají s lidstvem tak za jednu, dvě generace.
Sám mám instalovánu neobyčejně brutální hru Rise Of The Triad, kterou se odreagovávám při nekonečné snaze dovolat se kam potřebuji; představuji si přitom, že s čvachtotem poletující bulvy a kusy končetin rozstřílených nepřátel patří členům představenstva a vedení akciové společnosti Telecom.
Přesto mme občas poněkud mrazí z vědomí, že tímto způsobem dnes tráví celé dlouhé dny četná dítka již od předškolního věku.
Budou z nich zrůdy, ne-lidé či nadlidé, nebo se tyto vlivy prostě nějak vstřebají díky téměř bezmezné adaptabilitě našeho plevelného živočišného druhu?
Nemám zdání.
Nikdo ho nemá.
Ani ti dospělí, kteří se počítači zabývají od jejich počátků a přitom se nestydí častěji si s nimi hrát, nejsou schopni byť jen vzdáleného vcítění. Ba dokonce i současní nejmladší pubescentní přispěvatelé do hráčských časopisů jsou pořád ještě mimo mísu; ve svých pěti letech mohli tak nanejvýš chytat vajíčka na tehdy poulárním sovětském mačkátku.
Periodika typu Score, osazená redaktory přinejlepším tak okolo dvacítky, mohou přesto už teď působit na usedlejší čtyřicátníky jako tiskoviny z jiné planety. O čem pak mohou tito usedlejší čtyřicátníci komunikovat s vlastními dospívajícími dětmi? A jak se ty jednou domluví se svými potomky?
Pokud by se navíc v dohledné době podařilo prakticky aplikovat zatím relativně skromné poznatky o fyziologii mozku do showbussinesu, mohla by se dosavadní tzv. virtuální realita stát skutečně virtuální; tak opravdovou a s takovými důsledky, že se o tom autorům pitomoučkého Trávníkáře nemohlo zdát ani v nejtemnějším delíriu.
Netřeba ovšem bít na poplach a chystat se na apokalypsu, která ostatně může už nějaké to desetiletí nastat kteroukoli vteřinou; fakt, že nám toto vědomí už ani nepřijde, je sám o sobě více alarmující, než nejfantastičtější představy o stereotaktické stimulaci mozku. Žádné zákazy beztak technický rozvoj natrvalo nazastaví, takže je rozhodně na místě spíše zvědavost než panika či nový chiliasmus.
Zatím se každopádně zdá, že computery jsou prvním vynálezem, který by skutečně mohl podstatnou měrou změnit myšlení celého lidstva, nikoli jen jeho pohodlí či emoce, jako tomu bylo u všeho tak opěvaného technického pokroku v minulosti. Než tento fakt občánkům konečně dojde, budou ovšem už bez počítačů bezmocní.
Není tudíž těžké zahrát si na proroka a předpovědět, že podstatnou součástí nejbližší formy generačního protestu bude ostentativní odpor k počítačům. Řeč je samozřejmě o generačním protestu oné nonkoformní menšiny, jakou tvořili hippies či punkáči, tedy oné přehlížené části populace, na které ve skutečnosti jedině záleží. Oněm podnikavým dívkám a chlapcům, jejichž životní aspirací je stát se úspěšným manažerem s padesátitisícovým platem, jistě i nadále ke generační revoltě bohatě postačí párkrát se pohádat s rodiči kvůli pozdnímu návratu z diskotéky.
S těmito bezvýznamnými kolečky konzumní mašinérie ovšem není třeba při úvahách o budoucnosti kalkulovat, jen pro výrobce softwaru zde zůstává zatím nezorané pole kariéristických strategických simulací. Těch se od dnešních tvůrců her naštěstí nedočkáme; většina z nich totiž patří právě k oné cyberpunkové generaci, která svůj nonkonformismus pohřbila civěním na monitor. A přestože pojem cyberpunku vznikl snad ještě syntetičtěji, než samotný punk, a jakkoli produkce s touto nálepkou budí až na ojedinělé výjimky dojem pozérství, jsou i ty nejučesanější hry zatím stále poznamenány jeho stigmatem.
Pravou esencí cyberpunkového generačního protestu by ovšem měla být nová hra Normality, jejímž smyslem údajně je zdemolovat, postříkat sprayem či jinak poničit úplně všechno, co se vám dostane pod ruku. S ohledem na další perspektivu monopolního postavení Telecomu si ji nejspíš budu muset koupit; pokud si ji snad oblíbí vaše dítko, zkuste se uklidnit statistikami, podle nichž konzumace pornografií snižuje počet deviantních sexuálních deliktů. Nebo prostě zůstaňte zvědaví, co se z toho jednou vyvine.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU