Logo

Posttotalitní chandra


(Softwarové noviny 8/1994)



Stěžoval si onehdy v rádiu kýs politik, tuším z OH, že už mezi lidma néjni ta bujarost, co po revoluci bejvala. To nadšení, ten esprit!

Tedy – ne že by našince převrat nerajcoval – jeden si skoro připadal, že na tom náměstí dělá dějiny – ale očekávat, že to vydrží na věčné časy a nikdy jinak, nemohli snad ani nejskalnější občanští fóristé. Uragán takořka absolutní svobody pochopitelně nemohl vát dlouho, už jen proto, že absolutní svoboda je něčím, co společnost velmi těžko snáší. Nastalá mírná nesvoboda v mezích zákona pak pochopitelně přináší kocovinu, která – narozdíl od té ethylické – může někdy trvat pěkně dlouho. V tomto stavu se tedy nachází naše občanstvo; někteří se už probírají, jiným to ještě pár let potrvá. Ti, jež střízlivi s rozpaky či hrůzou přihlíželi včerejšímu opileckému řádění, volají – jak jinak – po obnovení prohibice. Ale v té kocovině, s žaludkem na vodě začínají už i opilci vzpomínat s láskou na minulé časy, kdy si směli přihnout jen trochu a potají, aby je nikdo neviděl.

Fenomén ten a způsob jeho praktického použití vylíčil do detailů jistý Jiřík Orwellů v novelách Farma zvířat a 1984, což bylo jedním z největším přínosů těchto proslulých dílek. Jde v zásadě o ten prostý vtip se zvířecí ústavou, která je zvířátkům postupně přepisována před očima až po okřídlené „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější!“, a to vše aniž by si probíhajících změn kdokoli hlouběji povšiml, a hlavně aniž by si kdokoli zapamatoval, co v ústavě vlastně na začátku stálo. Tento fenomén, institucionalizovaný v 1984 do podoby Oddělení záznamů Ministerstva pravdy, zajisté principiálně nebyl ničím novým, ale Orwellova nehynoucí zásluha spočívá v tom, že ho poprvé pojmenoval a uvedl do náležitých souvislostí. Neboť kde by byla jakákoli vláda, kdyby si občané pamatovali její předvolební sliby; a kde by byla vláda totalitní, kdyby poddaným takovou paměť dovolila.

Ostatně všechny včerejšky jsou lepší dnešků – v pravém opaku k obligátně hlásaným lepším zítřkům. Kdyby stesky dědů obsahovaly jen zlomek pravdy, byla by přítomnost už mnoho set let absolutně nesnesitelná. Fakticky však přítomnost prostě odjakživa nestojí za moc a excesy nesnesitelnosti jsou pouze občasné; krásná se stává až tehdy, když přestala být přítomností. Jen tak je možné, aby například pánové v restaurantech s láskou vzpomínali na dobu tak odpornou, jakou byly dva roky strávené zbytečnou, tupou a dokonale nesmyslnou vojnou, z níž odcházeli s vygumovanými mozky a plně oprávněnou instinktivní nenávistí k určitému odstínu zelené barvy.

Během této pozoruhodné manipulace s fakty – jejíž simulace bude mimochodem nepochybně největším problémem vytvoření „lidské“ umělé inteligence – dochází právě k oněm ztrátám dat, na nichž je založen Orwellův fenomén. Samotné vytváření „hezkých vzpomínek“ je sice v pravém protikladu k potřebám totalitního systému, avšak pozitivita celkového vytěsnění reality převažuje nad negativy.



Současná situace v posttotalitních zemičkách, mezi něž – Evropa neevropa – patříme, v sobě potenciálně skrývá nové, Orwellem nepopsané nebezpečí selhání paměti. Nová kvalita je dána zcela novou dějinnou situací: bolševismus nebyl poražen, ale prostě vyhnil – sobě ku posměchu právě tak, jak to jeho věrozvěsti předpovídali kapitalismu. Chybí mrtvý nepřítel, na jehož hrobě by se dalo tančit; chybí obecně platný imperativ – takový, jaký dodnes zakazuje německým dědům hlasitě a veřejně vzpomínat, jaká to byla bžunda, když si s klukama ze Sturmabteilungu vyrazili na pogrom.

Přijaté zákony o fujtablovém komunismu byly jen směšným pimprlovým divadlem – ostatně v souladu s většinou parlamentních prezentací; krom toho žádná legislativa nestačí nahradit absenci vyhrané války.

Globální ztráta paměti se tak ve vztahu k nedávné minulosti stává vážnou hrozbou; kdo z rozhořčených dopisovatelů Špíglu a Rudého práva si dnes vzpomene, že v posledních letech byl i bolševik přinucen každou chvíli „upravovat ceny“ a že jeho útěk od moci byl pouze úlevným únikem od bezmocnosti? Zato si všichni moc dobře pamatují, že lístek na tramvaj stál korunu a ne šest, že za nalévání nezletilců pravou ideologií nebylo třeba platit školné a ještě pro ně od odborů dostali na vánoce zadarmo kolekci.

A tak i proklamace politiků o „nezvratnosti demokratického vývoje“ zůstávají stále jen zbožným přáním. Dokud bude existovat „paměť“ nás, kteří jsme v tom žili, dotud nebude nic nezvratného. A co je nejhorší – posttotalitní chandra se zmocňuje i těch, u nichž by to člověk nejméně čekal. Vzpomínají-li dnes někteří bývalí disidenti – a to zdaleka nikoli jen ti, kteří byli v roce '68 semleti vlastními mlýny – na ty krásné časy, kdy si spokojeně topili v kotelně, je to už vskutku důvod k zamyšlení.

Nejjednodušším výkladem by mohlo být prosté páprdovské nytí po uniklé době jaré mladosti. Koneckonců alespoň ti, kterým se zdařilo uniknout kriminálu, mohou zpětně nahlížet na odboj jako na cosi dobrodružného; svou vlastní paranoiu a věčný strach z fízlů a domovních prohlídek člověk jistě rád zapomene.

Jenže v tom tom to není – ty časy prostě opravdu měly něco do sebe! Protože když moc Temného pána byla zlomena, mnoho věcí ve Středozemi ztratilo barvu...

Příčina všeobecné kocoviny a pocitů zšedlosti a prázdnoty je v podstatě prostinká – přežranost.

Neboť vzpomeňme, jakým bylo svátkem, když jednou za rok za dva vyšla slušná kniha, když kulturním dohližitelům unikl možný výklad distribuovaného filmu, když se Jazzové sekci podařilo někde pokoutně zrealizovat pár koncertů, když alespoň půl roku mohl nerušeně probíhat soukromý bytový seminář o filosofi či mystice nebo když se v nějakém sklepě uskutečnila dvoudenní výstava nesocialistického nerealismu. A koneckonců – mnozí z čtenářů si jistě vzpomenou i na tu radost z každičkého nového bitu pro jejich hýčkané, drahocenné ikstéčko; z každého ukradeného prográmku, byť by na kozla starého byl.

Zcela jiný způsob percepce, k němuž tato vynucená askese vedla, byl pochopitelně hlubší, intenzivnější a – neopakovatelný. Určitě lze s nostalgií vzpomínat i na chuť chleba za časů hladomoru, avšak zatímco tento vjem je možné celkem snadno zopakovat po pár dnech postu, nucenou duchovní hladovku uměle reprodukovat nelze. A tak mají obyvatelé bývalého východního bloku přece jen určitou, byť nesdělitelnou zkušenost, jaké nemohli a nemohou nabýt občané krajin, nad nimiž nebdělo ostříží oko Velkého bratra. Otázka je, má-li taková zkušenost nějaký jiný smysl než čistě metafysický. Nevím, nevím – ale doufejme, že ne.






Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU