Logo

Penále za vládu odborníků


(Softwarové noviny 6/1994)



Lidé si často myslí, že zákony přijímané naším chrabrým parlamentem jsou proto tak pitomé, že je nepřipravují odborníci – tedy právníci. Pravý opak je pravdou.

Volali jsme po vládě odborníků, tak ji teď konečně (s několika výjimkami) máme; následky padají na naši hlavu. Základní otázkou ovšem zůstává, kdo je to odborník. Prakticky vzato se pod tímto pojmem rozumí člověk, který vlastní papír o tom, že vystudoval daný obor. Ve skutečnosti samozřejmě my, kteří nějaký podobný papír máme, velice dobře víme, že z hlediska faktické odbornosti nemá tento papír hodnotu vyšší papíru krepového, dodávaného v roličkách s perforací po každých čtrnácti centimetrech (byl jsem si to přeměřit). Ti, kteří vysokoškolský diplom v šupleti neschovávají, se ještě občas nechají oblbnout „vážností“ akademického titulu, zejména jsou-li příslušníky starší generace; mladší ročníky už na to většinou zvysoka kálí.

Nicméně ani té nejuctivější generaci nenamluvíte, že úplně každý absolvent vysoké školy je ve svém oboru odborníkem; všichni víme, že to prostě není pravda. Podívejte, támhle pan inženýr Novák – měl by stavět přehrady a přitom si neumí doma ani utáhnout vodovodní kohoutek! Jakmile ho však jmenují do vlády, pak se stane kovaným odborníkem prakticky pro všechny, kromě těch pár desítek lidí, kteří ho znají osobně. A už máme, co jsme chtěli.

Až na jednu drobnost – samotný výraz vláda odborníků je protimluv. S vládnutím se to má podobně, jako s policajty – jistě se shodneme, že by to měli dělat chytří, čestní a zkušení lidé, jenže právě takoví to (s výjimkami potvrzujícími pravidlo), nikdy dělat nepůjdou, protože mají už vesměs na práci lepší věci; nadto jim – právě díky opravdové odbornosti v něčem jiném – obvykle chybí dispozice k vládnutí (nebo fízlování). Na tuto triviální skutečnost, kterou zcela pregnantně vystihlo dávné podobenství o stromech, co si hledaly krále, neustále všichni zapomínáme, když nadáváme na vládu či na parlament (a na policajty). Ne, nemáme, co jsme chtěli, a nikdy to mít nebudeme, protože to, co bychom chtěli, je prostě proti přirozenému řádu věcí.

Máme tedy to, co můžeme mít – tzn. „odborníky“ dle výše uvedené definice. Jedním z dobrých diagnostických znaků, jak tyto „odborníky“ rozpoznat, je například fakt, že své obvykle skromné, pečlivě nabiflované znalosti žárlivě střeží, označujíce je za „cenné know-how“. Podobným způsobem přistupují i právničtí „odborníci“ k tvorbě legislativy, byť nikoli prvoplánově a většinou nejspíš i neuvědoměle. Jen kdesi v hloubi jejich podvědomí se skrývá krutá a motivující, vskutku existenciální pravda: kdyby zákony byly stručné a srozumitelné, k čemu bychom potřebovali právníky?

Neuvěřitelně balastní legislativa, plná nesmyslných novotvarů, které by nevypotil ani Vančura, tvůrče doplňovaná kvartálními novelizacemi, vesměs si navzájem odporujícími, podrostlá četnými, nikým nezrušenými zákony, z nichž některé prý platí od dob c. k. Rakouska, už dnes ovšem dokázala vytvořit džungli tak neproniknutelnou, že lze oprávněně pochybovat, zda se v ní ještě vyznají samotní „odborníci“.

Cui bono? Samozřejmě, že nepříteli. V zápasu stát versus občan je človíček poražen kontumačně – nemá šanci. Kupříkladu po bližším seznámení se s právními úpravami takových věcí, jako jsou daně a účetnictví, jsem dospěl k závěru, že nemůže existovat způsob, jak vypracovat daňové přiznání a k tomu potřebné doklady, aby vám za to berňák nemohl dát pokutu, bude-li chtít.

Vědomí stavu věcí mi na jedné straně pomohlo nabýt jisté odevzdanosti a vnitřního klidu, když jsem daňové přiznání sestavoval, na druhé straně mě to pěkně sere. Toto – táži se – toto je onen právní stát, který se stále inzeruje!?

Nemohu nevzpomenout v této souvislosti náramného filmu Stanleyho Cramera Kdo seje vítr, v němž tento Pan Režisér ústy Spencera Traceyho vyslovuje pro „právní stát“ kacířskou, jinak zcela náležitou tezi, že „podle špatného zákona se soudit nedá“. Dodal bych, že bychom se podle něj neměli ani řídit – je to ponižující, degradující jedince na roveň stáda. Akt odevzdání daňového přiznání se za takových okolností stává téměř podobným projevem konformní amorálnosti, jako byla za bolševika účast ve „volbách“.

Ne – samozřejmě – odevzdal jsem ho. Nikdy jsem nebyl hrdina. Volit kandidáty Národní fronty jsem chodil taky. A hnusilo se mi to. Hnusilo se mi to úplně stejně, jako se mi dnes hnusí odevzdávat daňové přiznání. Ne kvůli těm penězům, ale kvůli pocitu, že jsem zase loutkou, která dělá to, s čím v dané formě nesouhlasí, a kterou může loutkoherec kdykoli legálně potahat za provázky a jen tak pro nic za nic ji přinutit něco podepsat nebo – v souladu s dobou – jí alespoň napařit pořádné penále.

Zajisté – nejen z pokut živ je stát. Třeba na mě bude hodný a žádnou mi nedá. Třeba. Pro tentokrát. Koneckonců – platím mu poctivě i daně za to, že smím být nemocný, i za to, že se mohu dožít věku, kterého se jen těžko dočkám, protože jestli se dnes muži, kteří vyrůstali v ekologicky ještě celkem přijatelném prostředí, dožívají v průměru osmašedesáti, nelze vyloučit, že moje generace bude kapat o deset let dřív. Akorát že všem těmhle daním nepřítel říká pojistné, abych si od jejich základu nemohl odečíst nezdanitelné položky. Možná to má něco společného i s politikou zaměstnanosti, protože na třech různých úřadech sloužících k vybírání daní se uživí víc úředníků najednou.

Platím také vydavatelům zákoníků – čert ví, proč české žurnalisty ještě nenapadlo, že za stálé upgrady legislativy může lobby firem, produkujících všelijaké ty Poradce podnikatele a Jurix-CD, a také lobby výrobců nesčetných účetnických programů – kdyby s tím vyrukovala Novajebaví, třeba by přiměla poslance, aby ze sebe setřásli takové těžké obvinění a měnili pravidla hry alespoň jen jednou ročně. Zatím však setba utěšeně pokračuje a od prvního ledna platí zase nová verze zákona o účetnictví, zákona o...

Jaká bude sklizeň, není těžké odhadnout. Velké podniky toho moc na daních nezaplatí, protože si seženou experty, kteří najdou tím více skulinek v zákonech, čím komplikovanější bude platná legislativa. Chybějící částky do státní pokladny dodají drobní podnikatelé na pokutách, pro které se nějaký důvod vždycky najde. Potom zkrachují. Zbydou tedy velké podniky s anonymními vlastníky, skrytými za různými a.s. či s.r.o. (což je podle všeho přesně to, co vládě vyhovuje), a na druhé straně zaměstnanci. A hádejte, kdo z nich nakonec ty daně zaplatí?






Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU