HP LaserJet 4, tentokrát v českém a postscriptovém provedení

HP LaserJet 4, tentokrát v českém a postscriptovém provedení

(Softwarové noviny 8/1993)

Komentář: původní nadtitul zněl: „Ještě k novému HP Laser Jet 4, tentokrát v českém a postscriptovém provedení“; původní název: „Už ne zcela nový LaserJet“

Následující řádky se pokusí vyhovět přání dr. Kučery vyslovenému v SWN 1/93, aby jeho příspěvek ZCELA NOVÝ LASER JET byl doplněn několika zkušenostmi s češtinou a PostScriptem, které v době testování nebyly ještě k dispozici.

Úvodem dlužno podotknout, že obavy kolegy Kučery vzešlé z rozdílu ceny LJ 4 a samostatného PostScriptového modulu vůči LJ 4M v americkém ceníku byly plané. Součtem cen za Laser Jet 4, PostScript a 4 MB SIMM, jimiž je LJ 4M standardně vybaven, obvykle u jednotlivých prodejců dospějeme zhruba k ceně originálního 4M s rozdílem nějaké té stovky ve prospěch nákupu po součástkách. Zato však HP 4M obsahuje ještě Apple Talk (člověk nikdy neví, kdy se může hodit...), software pro Maca, PostScriptový driver pro Windows a plechový štítek s písmenem M přilepený na tiskárně.

POSTSCRIPT

Laser Jet 4 má pod kapotou po pravé straně čtyři prázdné sloty, které umožňují instalovat až 32 MB paměti. Laser Jet 4M má prázdné sloty jen dva – na čtvrtém sedí PostScriptový modul, na třetím 4MB paměti (holý Packard má v sobě 2 MB). Trochu předběhneme a zainstaluje do třetího český SIMM, který nalezneme v krabici jako jediný viditelný projev autorizace HP CS. Tím zbyde místo už jen na dalších 8 MB, ale upřímně řečeno – kdy jste naposledy měli v tiskárně 14 mega?

Samotný tisk probíhá relativně rychle – pochopitelně s ohledem na cenu tiskárny a na to, že jde o PostScript; stránku, se kterou se HP IIIP s kartou Pacific Page PE babral 4 minuty, zvládne 4M zhruba za padesát sekund. Detailní porovnání s nejméně deseti konkurenčními stroji nepochybně časem naleznete v některém z překladových počítačových periodik, takže zůstanu u zcela subjektivních dojmů, které lze shrnout asi tak, že je to vcelku přijatelné, ale chtělo by to přece jen ještě trochu zrychlit. O případných úspěších v tomto směru, které by zároveň byly finančně přijatelné, budu laskavého čtenáře informovat obratem.

K HP 4M je pochopitelně dodáván i PostScriptový ovladač pro Windows (zda i k samotnému modulu, záleží patrně na prodejci). Ze všech přibalených driverů byl jediný, s nímž jsem neměl nejmenší problémy. Stačí nahradit původní soubor PSCRIPT.DRV za ten, který používáte (v mém případě z produkce DTP Studia), a vše funguje zcela bez problémů.

Jak již bylo řečeno, není PostScript ani v provedení HP 4M žádným sprintérem; na druhé straně však zvolené rozlišení neovlivní výrazněji rychlost tisku, takže při 600 dpi může být za určitých okolností (viz dále) dokonce i rychlejší, než PCL5. Výrobce doporučuje při tisku v PostScriptu vypnout Advanced Functions v menu PARALLEL s tím, že se tak údajně zrychlí automatická detekce formátu souboru, avšak při letmém přezkoušení jsem žádné výraznější změny neshledal. Přestože u 4M byla tato volba v rozporu s dokumentací dokonce nastavena od firmy, rozhodně případná úspora času nestojí za ztrátu možnosti obousměrné komunikace s tiskárnou. Uvedené tovární nastavení mne však značně zaskočilo při instalaci HP Exploreru, který vytrvale hlásil, že kabel je vypojený, nebo nemám Packarda 4, či že Advanced Function jsou off (v té době jsem ovšem ještě nevěděl co to znamená – prokousat se systémem menu HP čtyřky je práce na den).

Pokud jde o samotný Explorer, kterému se v předchozích recenzích nikdo moc nevěnoval, je to spíše elegantní kudrlinka, než bůhvíco praktického. Sestává z velice hezky namalovaného hypertextového průvodce (Travel Guide) po funkcích tiskárny a dálkového ovládání (RCP – Remote Control Panel). Jestliže první program může mít ještě smysl (byť pečlivé prostudování průvodní dokumentace rozhodně nenahradí), je RCP už spíš jen frajeřinou, jejímž hlavním účelem je předvést, jak je HP čtyřka fikaná (výjimkou by snad mohlo být použití RCP při nasazení tiskárny v síti). Možná nejužitečnější z celé diskety tak může být kratičný prográmek FASTMODE, který slibuje nastavit sériový port až na 57 600 baudů, ale upřímně doznávám, že jsem to nezkoušel.

Tím jsem už ale předčasně odbočil od problematiky PostScriptu. Za zmínku totiž ještě stojí další inovace, kterou je použití PS Level 2. Nejsem rozhodně kompetentní srovnávat výhody a nevýhody nové verze, avšak pokládám za užitečné zdůraznit, že kompatibilita je zachována jako obvykle pouze směrem zdola, takže pokus o vytištění souboru pořízeného přes ovladač k HP 4M na tiskárně s PostScriptem Level 1 (item na většině osvitových jednotek) může přinést nemilé překvapení, jakto že se nic neděje, když to předtím tak hezky fungovalo.

ČEŠTINA

Je možná cosi symbolického na skutečnosti, že doplňkový SIMM obsahuje spolu s češtinou také turečtinu, ale třeba je to jen má paranoia všedního dne. Každopádně tento způsob lokalizace není nejšťastnější, jak si dále předvedeme. Dlužno přitom uvést na pravou míru pověsti, které provázely HP čtyřku při uvedení na trh, že v sobě obsahuje češtinu automaticky a tudíž není třeba čekat na verzi od Hewlett Packard Czecho. Ti, kteří tomu uvěřili, již jistě dávno zjistili, že to není pravda, respektive že je to pravda jen částečně.

Originální Packard podporuje mimo jiné i kódové stránky 852 Latin 2 a 1250 Windows EE (kterou pro přehlednost nazývá Windows 3.1 Latin 2), avšak pouze ve fontech Courier, Letter Gothic, CG Times a Univers (čili v podstatě Helvetiku) formátu Intellifont, plus Arial a Times New Roman formátu TrueType. Východoevropsko-turecký SIMM pak zpřístupňuje pro tyto kódové stránky (a samozřejmě také pro turecké) zbylých osm vnitřních Intellifontů, z nichž lze k něčemu rozumnému použít asi jen Garmond, Omegu a úzký Univers. Hlavním problémem ovšem zůstává, kterak tyto fonty z tiskárny vymámit.

Jak již konstatoval kolega Kučera, je softwarová podpora k LJ 4 velmi bídná, ačkoli na oko vypadá jako slušný balík disket. U verze M jich bylo celkem sedm – dvě pro Macka, PS driver pro Windows, HP Explorer, PCL drivery pro Windows a pro DOS a konečně národní podpora Latin 2/5. S DOSem se Packardů nepárají – kromě Novellu a Lotusu 1-2-3 už znají jen WordPerfect 5.1, který je s ohledem na svůj způsob kódování jediným programem schopným bez problémů využít vnitřních fontů tiskárny i v češtině. Pravda – v Print Preview si WYSIWYGu moc neužijete, ale jde to. Při tisku se navíc na displeji HP čtyřky překvapivě objeví velké zelené WordPerfect Job – přitom jinak na té nestvůře ani nepoznáte, zda ráčí tisknout v PostScriptu nebo v PCL. S WordPerfectem si nový Laser Jet prostě rozumí – driver stačí jen zainstalovat a jít. A co hlavně – odpadá výběr ze tří různých variant fontů, se kterými tak odporně opruzuje ovladač pro Windows. Uživatelé WordPerfectu tedy budou asi jako jediní nadšeni a plně uspokojeni českými interními písmy; v jejich případě nelze o výhodách lokalizované verze pochybovat ani vteřinu.

Jinak ale mimo Windows interní české fonty HP čtyřky poslouží maximálně k vytištění neformátovaných ASCII dokumentů v Latin 2. Mimochodem – nastavení kódové stránky na ovládacím panelu tiskárny (případně v dálkovém ovládání) nemá jiný smysl, než právě výběr jednoho fontu v požadované tabulce pro tištění neformátovaných textů. Číslo kódové stránky je přitom třeba vybrat dřív, než zdroj fontu (SIMM = M3; u nePostScriptové verze M1), který se při změně stránky automaticky nastaví na interní fonty (I). To není v dokumentaci příliš zdůrazněno, takže chybné nastavení této volby, která při listování v menu chronologicky předchází výběr tabulky, lze snadno přehlédnout (ejhle – přece jen jedna výhoda dálkového ovládání).

Pokud jde o Windows, je to prostě kapitola sama pro sebe.

WINDOWS

Se záručním listem jsem k Laser Jet 4M obdržel také disketu nazvanou Latin 2/5 support a obsahující jediný souborek pro Windows s názvem LJ4L25.PCM. Instaluje se celkem jednoduše pomocí FONTS – ADD (jen je pak třeba ještě nastavit ve volbě Cartridges položku LJ4 Latin2/5). Výsledek je poněkud překvapivý; v nabídkách fontů se objeví přes 40 nových položek, protože každé z vnitřních písem tiskárny se nabízí rovnou třikrát – v normální evropské (W1), středoevropské (WE) a turecké (WT) verzi. Žádný z fontů samozřejmě není WYSIWYG; na obrazovce se substituuje nejbližším podobným fontem, který Windows mají zrovna k dispozici. Tento guláš je pak dovršen tím, že když konečně správně definujete příslušný WE font a pokusíte se jej vytisknout, zjistíte, že to stejně není česky.

S mimořádným štěstím (viz níže) se vám může podařit už na první pokus fonty rozchodit. Já jsem toto mimořádné štěstí téměř měl – povedlo se to napodruhé. K tomu bych snad měl objasnit, jak vypadá recenzentův harddisk: je rozdělen na tři partitiony a na každém jsou jedny Windows – na prvním pro práci a tudíž tabu či téměř tabu při instalování nevyzkoušených programů; na druhém pro radost, kterou majitelům Windows supluje neustálá reinstalace Woken při potřebě vyzkoušet, jak to vlastně původně vypadalo, než ten či onen program přepsal všechny ini a inf soubory; na třetím pro zábavu, tedy pro zkoušení recenzovaného softwaru. Windows číslo 2 a 3 jsou ve verzi CS, první – pracovní, jsou verzí Eastern Europe. Všechna jsou počeštěna klávesnicemi a ASCII – OEM konverzí firmy TH SYSTEM, napsanými pro originální americká Windows 3.1.

První pokus o instalaci LJ4L25.PCM do Windows č. 3 nevyšel. Písmenka na obrazovce byla sice česká (jak se později ukázalo, jen díky tomu, že byly vypnuté TrueTypy), ale tiskly se samé nesmysly. Druhý pokus ve Windows č. 1 byl úspěšný. Třetí ve Windows č. 2 nikoli. Prostou dedukcí jsem tedy usoudil, že čeština pro HP LJ 4 vyžaduje k fungování Eastern Europe Windows. Jako obvykle byla prostá dedukce zcela mylná, ale k tomu se ještě dostaneme.

Měl jsem tedy před sebou fungující česká písmenka s jedinou chybičkou: na monitoru vypadala úplně jinak než na tiskárně. Bez možnosti WYSIWYGu samozřejmě Windows ztrácejí veškerý půvab, který v nich lze s určitou mírou tolerance nalézt. A tak mne z pochopitelných důvodů zaujal Help k ovladači, který slibuje, že zašleme-li registrační kartu, obdržíme od firmy zdarma sadu příslušných TrueType fontů. I jal jsem se pátrat, co je na tom pravdy i pro našince.

Od dealera (česky prodavače) jsem se dozvěděl, že o tom nic neví a že se mám poptat u Packardů. V servisním středisku u Packardů mi řekli, že o tom nic neví a že se mám poptat v obchodním oddělení u Packardů. V obchodním oddělení u Packardů mi správně měli říct, že se o takových věcech se zákazníky nebaví a že se mám obrátit na prodavače. Tak by byl bludný kruh uzavřen obvyklým způsobem podle čtenářova očekávání, kdyby ovšem poslední věta byla pravdivá. Ve skutečnosti se stal malý zázrak: v obchodním oddělení u Packardů pro mne ochotně udělali, co mohli! A to, prosím, aniž by tušili, že nejsem jen běžný, drze zvídavý end-user (česky hejl), nýbrž obskurní žurnalist, který to všechno bude rozpatlávat v novinách. Nejen že se mi dostalo obšírného výkladu o použití fontů ve Windows a ujištění, že na českých TrueTypech se pracuje, ale navíc jsem si ještě téhož dne z Novodvorské odnesl dvě diskety s právě čerstvou českou verzí Intellifontů pro Windows, která by touto dobou měla být bezplatně k dispozici u všech autorizovaných prodavačů (call your local dealer).

Zatímco pražský Packard zaslouží hold a chválu (neboť podobný přístup není u velkých firem zcela běžný ani v nerozvojových zemích), jeho vídeňské lokalizační středisko, které je původcem zmíněných česko-tureckých Intellifontů, je na tom již podstatně hůře.

Především – co to vůbec je takový Intellifont for Windows. Nejlépe to pochopí majitelé Adobe Type Manageru – IFW je to samé, co ATM, jenže úplně jiné. Česky se tomu obvykle říká rastrovač, méně obvykle rasterizér, úplně neobvykle – jak jsem se nedávno dočetl v jistém renomovaném počítačovém periodiku – skalovač (doufejme, že se tento pojem znějící spíše jako cosi z oblasti hutnictví obecně neujme). Řečeno hodně zjednodušeně – jde o rezidentní program, který převádí vektorové fonty do teček, jež se zobrazí na obrazovce tak, jak budou vytištěny na tiskárně. Samotné Windows mají vnitřní rastrovač fontů TrueType; pokud potřebujete PostScript, nevyhnete se použití již zmíněného ATM, které má oproti TrueTypu i jiné výhody; teoreticky byste mohli mít nainstalován třeba ještě Bitstream Facelift, i když ten, pokud vím, nebyl nikdy počeštěn. V takovém případě by Intellifont byl už čtvrtým v podstatě stejným programem, který si do Windows nainstalujete. Příliš mnoho rastrovačů...

Intellifont for Windows navíc rozhodně není nejzdařilejší. Přepočítávaní vektorů při první definici písma určité velikosti trvá výrazně déle, než u ATM či TrueType fontů, i když zobrazování znaků při editaci textu už pak probíhá normálně. Chybějí i takové samozřejmosti, jako automatické restartování Windows při změně parametrů. Hlavní nevýhodou ovšem je, že program si instaluje vlastní ovladač obrazovky (IFW.DRW), takže při změně rozlišení (např. SuperVGA místo VGA) můžete instalaci spustit znovu, nebo se naučit přepisovat iniciační soubory. Nejšťastnější není ani názvosloví, které spočívá v prostém číslu fontu s extenzí TYP, což absolutně znemožňuje jakoukoli orientaci.

Jestliže samotný Intellifont není nic moc, je jeho česko-turecká verze zcela mimořádně zflikovaným nepodarkem, fungujícím jen na dobré slovo a schopným připravit uživatele o poslední zbytky nervů. READ.ME soubor o instalaci obsahuje důrazné napomenutí, abychom naprosto přesně dodržovali sled pokynů s tím, že program musí být bezpodmínečně instalován v adresáři C:\IFW. Během celého procesu, který se uskutečňuje jakoby pro HP LaserJet III (program nejenže doplní ovladač HPLJ III, ale dokonce ho označí jako Default), je uživatel obtěžován rozličnými nesmyslnými hlášeními a dotazy, které má podle návodu naprosto ignorovat (i na výzvu ke vložení druhé diskety není třeba provést nic víc, než stisknout OK a stejnou zdrženlivost dlužno zachovat i při tajemné hlášce „Could not lockmemory“). Tím celá legrace nekončí – pokračování v DOSu je malým cvičením v práci se samorozbalovacími soubory. Při extrakci se totiž fonty automaticky ládují do podadresáře IFW, který jsou si ochotny vytvořit naprosto kdekoliv.

Po šťastném a úspěšném absolvování celého martyria a otevření Windows č. 3 jsem shledal, že mám konečně k dispozici pěkné české obrazovkové fonty odpovídající vnitřním fontům tiskárny. MS Write ve volbě Písma radostně oznamoval, že „Skákal pes přes oves“ i v příšerných ozdobných smotaninách fontu Coronet. Zkusil jsem tedy něco napsat – písmo bylo správné, ale čeština ta tam. Podobně tomu bylo ve všech ostatních editorech; jediné, co dokázalo psát česky, byl PaintBrush. Tisk z textových editorů samozřejmě nefungoval rovněž.

Pokusil jsem se tedy celý proces zopakovat na Windows č. 1. Naštěstí, či z hlediska poněkud stereotypní náplně dalších čtrnácti dnů bohužel, jsem smazal všechno, co předchozí instalace Intellifontů na disku vytvořila, a celý proces kompletně zopakoval podle pokynů. Díky tomu všechno šlapalo jako hodinky – fonty byly hezké české, tiskly se správně; prostě pohoda – až na těch čtyřicet neodbytných W1, WE a WT písem v nabídkách. Vida – usoudil jsem – přece jen ten hodný pan inženýr Bobek od Packardu poněkud přeháněl, když tvrdil, že Intelifonty se dají instalovat i na česká Windows. Nicméně pro jistotu, abych třeba čtenáře nemystifikoval, smazal jsem Windows č. 2 a nainstaloval čerstvá česká Windows s Intelifonty. Nefungovalo to. Pro klid duše jsem proces zopakoval ještě s Eastern Europe Windows. Nefungovalo to taky. Natáhl jsem znovu Windows č. 1 a zjistil, že ta mezitím přestala ukazovat Intellifonty a vrátila se k původní substituci znaků.

Posledně jmenovaná závada se vyjasnila poměrně rychle – při reinstalaci Intellifontů je nutné vždy znovu překopírovat některé soubory ze selfextraktorů přes soubory vytvořené při instalaci. Dalšími experimenty jsem zjistil, že je úplně jedno, jestli se ovladač s česko-tureckými fonty instaluje do českých, východoevropských či originálních Windows, protože stejně netiskne a nezobrazuje češtinu správně v žádném případě.

Nebudu unavovat podrobnostmi dalších čtrnácti dnů, strávených věčnými reinstalacemi, porovnáváním iniciačních souborů a plýtváním papírem i tonerem. Nebýt mé pitomé tvrdohlavosti a tristního faktu, že na oněch jediných Windows vše fungovalo, dávno bych se na to vykašlal. Nakonec, když už jsem všechno málem vzdal, podařilo se kýžené odhalení jen čirou náhodou. Jednoho dne jsem totiž zjistil, že Intellifonty ve Windows č. 1 přestaly psát a driver tisknout česky, aniž bych na jejich nastavení cokoli měnil. Porovnat iniciační soubory, které instalace Intellifontů prozřetelně zazálohovala, už naštěstí nebyl takový problém. Jádro pudla tkvělo ve změně nastavení Language z Czechoslovakia na Czech, kterou jsem nevědomky provedl při práci s jedním prográmkem, který se nesnáší s češtinou. Zainstaloval jsem tedy Řeč Czechoslovakia i do českých Windows – a sláva! Běhalo to jedna radost.

Nastavení československého jazyka si Gatesovi diplomaté v žádné verzi Windows nedovolili – autorem této protislovenské provokace je firma TH System. Čert ví, jak ve vídeňském lokalizačním středisku Hewlett Packardu dospěli k závěru, že právě tato varianta je u nás standardem. Každopádně ani poznáním pravdy mé trápení ještě neskončilo. Pamětliv otcovských napomenutí pana šéfredaktora, abych do svých článků pokud možno nepsal blbosti, rozhodl jsem se vše ještě jenou ověřit. Zainstaloval jsem čerstvá česká Windows, češtinu od TH Systemu, příslušné ovladače a fonty a – – – zas to bylo v prdeli!

Uvedný výraz jako jediný exaktně vystihuje stav, v jakém se ocitla má již značně zmožená mysl. K řešení hádanky se mi přesto podařilo dospět ještě téže noci už kolem šesté. Vtip byl v tom, že čeština TH Systemu sice nastaví Řeč na Czechoslovakia, ale nepřekopíruje na disk příslušnou knihovnu langczx.dll. Kýžený výsledek se tedy dostaví teprve po přepnutí řeči na američtinu (či něco podobného), uzavření okna Národní zvyklosti, pokusu obnovit Czechoslovačtinu, odpálení hlášky o chybějící knihovně, překopírování příslušné knihovny na disk a jejím rozbalení pomocí microsofťáckého Expandu a definitivním nastavení Czechoslovackého jazyka. (Mimochodem – pan inženýr Bobek i přesto tvrdí, že jim česká Windows s Intellifonty bez problémů fungují, a protože jsou to Windows, nemám důvod mu nevěřit.)

Dávám tuto historku k lepšímu nikoli snad proto, abych se horentním honorářem alespoň částečně sanoval za ztrátu času, kterou jsem s Intellifonty utrpěl, ale jako hrůzostrašný příběh ze života, jenž by měl být především varováním pro všechny, kdo přemýšlejí, zda přece jen nezačít s Windows. Dokud nemusíte, nedělejte to!

Pro ty, u nichž je na to již pozdě, snad ještě několik dobře míněných rad. Otravné nabídky interních fontů W1 se zbavíte zatrhnutím volby TrueType Screen Font Installed (nelekněte se následujícího varování). Vyvstanou vám tak sice drobné problémy s fonty Arial a Times New Roman, ale není nic snazšího, než je prostě smazat. Pokud na nich opravdu trváte, lze si trochu pohrát se substitucemi fontů v atm a win.ini. Horší je to pro ty, kteří si, podobně jako já, zvykli pracovat s prázdným chlívečkem ve volbě TrueType Enabled, protože v takovém případě se všechny vnitřní fonty W1 opět objeví v nabídce. Jediným radikálním řešením je pak odstranit ze systému veškeré TrueTypy.

Dočasné vyřazení nabídky česko-tureckých vnitřních fontů lze provést přepnutím Cartridges na None; většina uživatelů však dá časem asi přednost jejich definitivní likvidaci (při té příležitosti je třeba mít na paměti, že smazání ikony Intellifontů nikterak nezabrání zavedení rezidentního rastrovače; je třeba uvést iniciační soubory do původního stavu zazálohovaného s příponou IFW). Použití vnitřních fontů totiž nepřináší žádné zvláštní výhody pokud jde o rychlost či kvalitu tisku a neodbytná nabídka tureckých duplicit patrně neotráví pouze ty šílence, kteří mají v systému stabilně zainstalovaných všech dvěstěpadesát fontů z Corelu a hrozně se diví, proč jsou Windows tak pomalá.

Uživatelé starších verzí ATM budou nepochybně poněkud zaskočeni leností tisku, která při 600 dpi vysoce překoná PostScript. Není divu, když soubory posílané na tiskárnu dosahují rozměru zhruba 3 MB na stránku A4 popsanou desetibodovým Timesem. Změna implicitní volby grafického režimu z HP-GL/2 na Raster udělá divy; ještě radikálnější ovšem bude současný upgrade ATM na verzi 2.5 s nově přidanou volbou Print ATM fonts as grafics, jejíž nezaškrtnutí umožňuje tisknout nerozrastrované soubory – arci pokud je tiskárna dokáže zpracovat. A to zas Laser Jet 4 ano; pokud ovšem zrovna nepoužíváte Venturu, která prostě od zásady není nakloněna žádným novotám. Zejména pokusy o tisk stránek naležato dopadají dost podivně – pravý okraj sloupců se ne a ne zarovnat. Za to ovšem Packard skutečně nemůže; žádný jiný editor či DTP, které jsem zkoušel, podobné potíže neměl.

Bylo by více než chvályhodné, kdyby se lokalizace výrobků firmy Hewlett Packard v budoucnu odehrávala když už ne poněkud méně univerzálně, tak alespoň důkladně a s přihlédnutím k tomu, že existuje nějaký koncový uživatel, který s ovladači bude muset pracovat. V případě Windows by to přinejmenším znamenalo možnost výběru, které z vnitřních fontů a v jaké kódové stránce se budou zobrazovat v menu a tisknout – a probůh hlavně už bez závislosti na aktuálním nastavení Language! Doplnění východoevropských TrueTypů by bylo více než žádoucí; Intellifonty skutečně nelze pokládat za šťastné řešení. Rovněž by snad stálo za to nechat konečně vytisknut českou dokumentaci; tím spíše, že Laser Jety řady 4 budou v nejbližší době s velkou pravděpodobností nejprodávanějšími laserovými tiskárnami na našem trhu.

Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU