Děkuji
(Softwarové noviny 7/1993)
DĚKUJI
pana Blanařovi za odpověď i za vyjádřené projevy sympatií, které – jak už to tak obyčejně chodí – jsou oboustranné, neboť i já jsem si jeho článek rád přečetl a s mimořádným potěšením konstatoval, že jde o první případ, kdy mým sarkasmem dotčený subjekt nereaguje, jako kdybych mu šlápl na medvídka. V daném případě šlo navíc o jedovatosti poněkud účelové, neboť jsem si od nich sliboval vyprovokování odpovědi – a ejhle: podařilo se. Jak správně podotkl pan Janík v SWN 2/93, nebylo by jistě bývalo od věci, kdybych se byl o celou záležitost trochu více zajímal a požádal firmu NoBl o vyjádření rovnou. A já se o ni taky zajímal – pokusil jsem se firmě zavolat (jenže jsem měl nejspíš staré číslo), ba dokonce jsem i zašel do Revoluční a pokusil se dostat do domu č. p. 25, jenže ten byl zamčený (bylo něco kolem čtvrté). Prostě stejná smůla jako s tou disketou.
Správný investigativní novinář by se jistě nenechal takovou drobností odradit a šel by za svou věcí jako ohař. Já však takovým novinářem nejsem; dokonce si nejsem ani jist, zda chci být vůbec nějakým novinářem (alespoň od té doby, co jsem zjistil, že se v pražských restaurantech rozmáhá úsloví „blbej jako novinář“, které – když si tak vzpomenu na průběh rozličných tiskovek a valných hromad Syndikátu novinářů – má určité racionální jádro). Takže jsem místo toho podlehl vrozené lenosti a nechal čtenáře čekat, až se NoBl ozve sám.
Pokud jde o argumentaci pana Blanaře, nemohu než připustit, že na základě vlastních zkušeností zcela chápu jejich problémy s tiskárnami a distribucí. Podobně i on v podstatě připouští, že zákazník, který održel jejich výrobek bez průvodního letáčku (a v Melantrichu k tomu fakt nic podobného nepřidávali) může být nejen zmaten, ale i právem dotčen, že se ho někdo pokusil podfouknout. Jinak mohu dodat už jen to, že za 1500 tehdy ještě Kčs program prodávali v pasáži na Karlově náměstí – v éře volné tvorby cen je to ostatně problém pouze jejich a snad ještě toho vola, co to koupí.
Úplně jinou kapitolu však celá záležitost představuje z obecnějšího pohledu, zejména připomeneme-li si fakt z příspěvku pana Blanaře asi nejpozoruhodnější – a sice padesátitisícový náklad ArcShellu. Upřímně řečeno mi to trochu vyrazilo dech – čekal jsem nejvýš tak deset tisíc. Pokud se společným silám Melantrichu a firmy NoBl skutečně podaří tento náklad prodat (což jim co nejupřímněji přeji), mohlo by to znamenat velmi důležitý precedens. Není totiž žádným tajemstvím (i když mí programátorsky orientovaní přátelé to hrozně neradi slyší a vždycky se mnou hádají), že software je – a zejména v takových chudých zemičkách, jako je ten náš ohryzek – neskutečně předražený. Ti, kdo své produkty horko těžko prodávají po desítkách kusů, budou jistě zcela jiného názoru; u úspěšnějších programů však míra zisku nabývá rozměrů vysloveně lichvářských.
Počty jsou to celkem jednoduché. Neznám domácí software, jehož nesoftwarová složka (dokumentace, obal, diskety) by mohla výrobně přijít víc než na stovku. Průměrná cena nějakého kompaktnějšího programového celku se pohybuje řádově od 500 do 15 000 Kč; zlatá střední cesta jsou řekněme 3000, po odečtení rabatu 2000 Kč. Pokud se někomu podaří udat takového výrobku 10 000 exemplářů, vydělá zhruba dvacet miliónů. Podobných zisků lze legální cestou i v dnešní divoce zlatokopecké době v jiném oboru dosáhnout jen výjimečně. Buďme samozřejmě upřímní a přiznejme si, že v oblasti softwaru taky; čeho by se tak – kromě jistého proslulého editoru – dalo prodat deset tisíc.
Jenže všeho do času. Pokud se firmě NoBl skutečně podaří prodat 50 000 ArcShellů (a bylo by od ní záslužné, kdyby se tím pak pochlubila), znamenalo by to, že už teď je zde trh pro desetitisícové série, přičemž v budoucnu bude ještě nesrovnatelně širší. S ohledem na téměř totální computerovou nasycenost všech činností, v nichž se computery vůbec použít daly, čeká v dohledné době světové výrobce hardwaru celkem jasný úkol: nacpat nejméně jeden počítač ještě do každé domácnosti. Obsedantní honba za ideálem user-friendly softwaru je jen prvním prodromem tohoto trendu; co udělá trh s počítači během příštích deseti let by si, myslím, netroufl zodpovědně odhadnout ani ten nejosvícenější prognostik. Jedno lze však očekávat téměř s jistotou – cena softwaru půjde dále velmi rapidně dolů, respektive v našich inflačních podmínkách zůstane stále stejná.
Abychom se ale vrátili zpět k ArcShellu. Pan Blanař mi ve svém příspěvku neodpověděl na jednu otázku: proč vlastně rovnou nedistribuovali ostrou verzi, když – jak sám připouští – ani příliš neočekávali, že by některý z novopečených majitelů byl ochoten přidat třináctinásobek toho, co už zaplatil, jen proto, aby se zbavil jednoho trochu vlezlého okna. Stále musím trvat na tom, že firma tak zbytečně promarnila příležitost stát se průkopníkem výroby levného softwaru pro každého; průkopníkem, jehož jasnozřivost by sice došla ocenění teprve po letech, ale tak už to u průkopníků chodí.
Není přitom pravda, že bych ve svém původním článku tvrdil, že se na produktu (a to jsem ještě neznal jeho náklad) nedá vydělat ani koruna; tvrdil jsem, že zisk nemohl být takový, aby byl u nás někdo ochoten riskovat podobnou investici. Při padesátitisícovém nákladu mohla jedna distribuční sada vyjít na 20 – 30 Kčs. Počítáme-li 30% rabat (ze 49 = 15 Kčs), pak zisk na jednom exempláři činil 4 – 14 Kčs. Při prodaném kompletním nákladu by to bylo 200 – 700 tisíc. Není to mnoho (na software), ale mnozí nakladatelé knih jsou ochotni vydávat i se zisky daleko menšími (u těch je to ovšem obvykle spíš posedlost než ekonomický kalkul).
K tomu všemu jde ještě o program, který si údajně „na sebe už vydělal“ – takže nebyl už vůbec žádný důvod, proč nepustit ven ostrou verzi. I kdybych tedy připustil tvrzení pana Blanaře, že celá akce byla „vlastně jakousi reklamní kampaní“, což je diskutabilní, pak šlo bohužel o kampaň nevydařenou, protože nedotaženou do konce. Takže platí tentýž závěr, jakým jsem končil minule: škoda – stačilo opravdu už jen maličko.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU