Útěcha z geometrie
(Softwarové noviny 1/1993)
/rubrika Software pro váš mozek 1/
Komentář: Rubrika Software pro váš mozek byla asi nejpitomějším nápadem, který jsem pro SWN vypotil, stačí si ostatně povšimnout její krátkodechosti (vyšly jen čtyři pokračovaní, z nichž první a třetí ani nemělo označení rubriky). Jinak ovšem zrovna tyto články patří k těm, které si ještě podržely určitou aktuálnost, ježto se nazabývaly konkrétním softwarem.
Podobně jako hardware bez softwaru je pouze neužitečnou kupou železa, potřebuje i lidský mozek ke svému fungování vnější podněty a impulsy. Množství a kvalita těchto impulsů nejsou relevantní výsledkům, což lidové rčení shrnuje, že komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. I zde se naskýtá počítačová analogie – zkuste si třeba pustit CorelDraw na PP 06. Naopak software bez hardwaru není už naprosto k ničemu – zatímco počítač je pořád ještě alespoň zajímavá kisna, s disketou si člověk může nejvýš točit na ukazováčku, a s tříapůlpalcovou ani to ne.
Nejkvalitnějším softwarem pro lidský mozek je umění. Proto také vzbuzuje u řady lidí zcela správný dojem, že je naprosto k ničemu. Vskutku – umění samo o sobě je zcela bezcenné. Smyslu nabývá teprve tehdy, je-li vnímáno vědomím, jež je s ním kompatibilní. S vyhynutím lidstva ztratí veškeré lidské umění původní hodnotu; není pravděpodobné, že by ho jiná civilizace dokázala vnímat jinak, než jako kuriózní folklór. Ostatně – abychom zůstali u přirovnání ze světa computerů – jakou cenu by měl software pro MacIntosh, kdyby neexistoval jediný MacIntosh?
Základním operačním systémem lidského mozku je imaginace. Bez alespoň minimální dávky představivosti nelze vymyslet ani kolo, natožpak třeba raketoplán. Zatímco však k vymyšlení kola stačí strčit kulatý kmen ze svahu a zapojit svou imaginaci, na vymyšlení raketoplánu je zapotřebí mít určité znalosti. Těmto znalostem se obecně říká lidské poznání a jde v podstatě o datové soubory, jimiž je v průběhu života mozek jedince nakrmen. Vlastní tvůrčí akt syntézy dat je pak analogií samotného programu.
Živelně udržovaná databáze lidského poznání je z velké části „public domain“ a školní dávka dat dokonce povinná. Naproti tomu mozkové programy bývají proti kopírování poměrně dobře chráněny – tím lépe, čím kvalitnější jsou. I když si o fyzice nastudujete všechno, co stihnete, Einstein z vás nejspíš nebude, protože prostě nemáte ten správný program. Ukrást se nedá, jelikož je hardwarově jištěn, a se zničením hardwaru se nenávratně ztrácí. Data tímto programem vytvořená však zůstávají a rozmnožují databázi lidského poznání.
Na rozdíl od dat vytvořených Einsteiny, která umožňují lidem spoustu užitečných činností, jako třeba výrobu jaderných zbraní, jsou data vytvořená uměleckými programy z pragmatického hlediska zhola neužitečná. Nanejvýš ještě vzbuzují libé pocity, jenže v tom případě nejspíš nejde o umění, ale o kýč, což jsou cílevědomě vytvářená data působící na emoce. Mnoho lidí se domnívá, že kýčové programy jsou špatné programy, a že jen ty umělecké programy jsou správné. Tento omyl historicky vznikl tím, že mnohé kýče se tak rafinovaně tvářily jako umění, až byly jako takové obecně akceptovány, čímž došlo k naprostému zmatení pojmů, takže kýč je dodnes pokládán za nepodařené umění, ačkoli s ním nemá pranic společného. Skutečné umění nepůsobí na emoce, ale daleko hlouběji; případné vzbouření emocí při přijímání uměleckých dat je pouze povrchním odrazem probíhajících systémových procesů, asi jako když vám na obrazovce tančí Madonna, zatímco vir si spokojeně formátuje hard disk.
Nejlépe snad lze vnímání kumštu přirovnat k permanentnímu upgradu operačního systému, neboť na této rovině skutečně působí, podobně jako třeba filosofie (neplést s dějinami filosofie, které dnes bývají za filosofii obvykle vydávány!). Proto také umění a filosofie působí dojmem zbytečnosti – jako bych slyšel svou sekretářku za počítačem: „Operační systém? To já přece vůbec nepoužívám!“ Rovněž tak pochopitelné jsou pak i rozdíly ve schopnostech percepce umění – používáte-li GEM Atari ST, je vám upgrade MS DOS houby platný.
K čemu však mají sloužit všechny tyto podivné analogie, které jeden z mých nadšených příznivců nepochybně opět nazve samoúčelným exhibicionismem? Šlo pouze o trochu rozvleklejší úvod k rubrice, v níž vás budou Softwarové noviny seznamovat se softwarem pro váš mozek. V době, když už takřka není v silách jedince sledovat ani dění v oblasti počítačů, natož ještě něco jiného, nebude snad úplně od věci upozorňovat vás i na to, bez čeho by dodnes žádné počítače neexistovaly. Neboť úzká spjatost umění s vědou je zcela nepochybná.
Útěcha z geometrie
Když předloni SNTL vydalo knihu Geometrická rapsódie ruského autora Karla Levitina, bylo to více než příjemné překvapení. Nehledě k tomu, že samotný text nebyl nezajímavý, tvořily zhruba polovinu publikace obrázky M. C. Eschera, do té doby v Čechách prakticky neznámého. Kniha měla navíc jednu zásadní výhodu – byla neuvěřitelně laciná; koupit 160 stránek formátu A4, zčásti barevných, vázaných v plátně, za 79 Kčs při dvoutisícovém nákladu je dnes malý zázrak. Měla ovšem také jednu nevýhodu – reprodukce byly neuvěřitelně mizerné. Pro ty, kterým to vadilo, je nyní k dispozici monografie M. C. Escher – Grafika a kresby berlínského Benedikt Taschen Verlag vydaná česky v kooperaci s bratislavským Slovartem. Ta je už vytištěná skutečně skvěle; pravda – zase stojí skoro dvě stovky.
Maurits Cornelis Escher (1898 – 1972) patří k nejpozoruhodnějším zjevům výtvarného umění tohoto století. Svou tvorbou stál zcela mimo všechny –ismy; neměl předchůdců ani epigonů. Vzdáleně by snad bylo možné najít určité příbuzné rysy s ranými pracemi Vasarelyho, avšak směřování obou výtvarníků bylo zcela rozdílné; Vasarelyho posedlost geometrií barev nakonec vyustila v obtížně stravitelnou logickou abstrakci, zatímco Escher zůstal věčným dítětem, hrajícím si s neeuklidovským prostorem. Absolutně precizní realistická technika kreseb a jejich nesporná vtipnost i svérázná naivita činí jeho dílo přístupnějším širšímu publiku; tak přístupným, že mnoho snobů je dodnes pokládá za kýč. Escher totiž nikdy neakceptoval rituály Velkého Umění, které se v technickém věku staly jedním ze surrogátů magických mysterií zasvěcenců; uznejte – musí to být otrava, zakládáte-li si na svém výlučném kulturním rozhledu a najednou si přijde nějaký Escher, kterého může s týmž potěšením vnímat kdekterý vidlák. Není tedy nepochopitelné, že jméno Escher je skoro známější mezi matematiky, než mezi teoretiky umění (například nedávno vydaný osmi set stránkový Slovník světového malířství se o něm ani nezmiňuje).
Escherovo universum je znepokojivé i uklidňující zároveň. Některé z listů budí svou absurdní, leč přesnou perspektivou při bližším zkoumání silný fyzický pocit závratě; přesto cítíme, že jejich svět je zcela v pořádku, že jeho aktéři se v této geometrii cítí spokojeně a naopak naše geometrie by je naprosto vyvedla z míry. Místo nezáživných rozborů však dejme slovo autoru samotnému – zde je jeho komentář k dřevorytu Hvězdy (1948): „Prostorem se vznášejí jako hvězdy jednoduchá, dvojitá a trojitá pravidelná tělesa. Uprostřed je útvar ze tří pravidelných osmistěnů, znázorněný jen žebry. Za obyvatele této konstrukce byli zvoleni dva chameleoni, protože se mohou tlapami a ocasem přidržovat trámů své klece letící vesmírem.“
Zbytek exkurse do světa draků, hlístů plochých, zavíjecích zvířátek, nekonečných schodišť a Möbiových smyček už ponecháme na vás. A pokud v něm najdete zalíbení, můžete si zakoupit ještě svéráznou publikaci Doris Schattschneiderové a Wallace Walkera Kaleidocykly, v níž jsou Escherovy kresby převedeny do třetího rozměru. Vystřihovánky šestnácti geometrických těles doprovází komentář autorky, americké profesorky matematiky, který je natolik zasvěcený a odborný, že si při slepování skládanek ani nebudete připadat jako infantilní troubové. Činnost je to uklidňující, výsledky roztomilé.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU