Upřímnost za upřímnost

Upřímnost za upřímnost

(Softwarové noviny 3/1992)

Mé zásady mi nedovolují, abych úplně souhlasil
s vašimi satirickými výpady proti pravidlům.
Podle mne je pravidlo naopak nezbytné;
jsou to jakoby kalhoty ducha.

CH. D. Grabbe

ŽERT, SATIRA, IRONIE A HLUBŠÍ VÝZNAM

Když jsme s panem Koubským, šéfredaktorem tohoto listu, poprvé hovořili o zařazení mého článku Otazníky počítačové publicistiky, řekl mi, že s ním sice z valné části nesouhlasí, ale že jej přesto zveřejní, neboť od něj očekává rozpoutání divoké polemiky. Obávám se, že právem – již po týdnu od jeho vydání, kdy tyto řádky píši, mohu konstatovat, že jsem setkal s reakcemi, které i mne samotného překvapily. Můj příspěvek přitom neměl jiných ambicí, než zabrousit do oblasti plné nepochopitelných, iracionálních tabu a rozkejhat přitom několik potrefených hus. Paradoxní je, že se nyní ozývají především ty husy, na něž jsem vůbec nemířil.

Neuvěřitelná demokratičnost redakce Softwarových novin v éře postsocialistické společenské hry na „demogracii“ mne dodnes nepřestává přivádět v radostný úžas. Na druhé straně je ovšem dokladem mého tvrzení o absenci „profesionality“ v oblasti počítačové publicistiky, neboť který „profesionál“ by dopustil, aby se v jeho listu kritizovala většina obsahu i celková koncepce novin, jako to činí ing. Ivan Straka v rubrice Mám-li být upřímný... na poslední stránce prvního letošního čísla SN. Ostřílení novinářští borci by z podobného postupu byli patrně více než šokováni. Já osobně, nejsa rovněž „profesionálem“ tohoto druhu, musím s nadšením konstatovat, že SN tak pro mne získaly ještě více na autentičnosti. Nic na tom nemění ani fakt, že hlavním terčem kritiky páně Straky se stala právě moje maličkost; na druhé straně ovšem nemohu odolat, abych některá jeho tvrzení se stejnou upřímností neuvedl na pravou míru. Nejprve však dovolte několik obecnějších úvah, které by pan inženýr dojista nazval samoúčelným exhibicionismem.

Neexistuje nic, co by lidi dokázalo podráždit tak dokonale, jako samolibá ironie. Značná část populace běsní nad sebemenším náznakem kousavého despektu, který jí připomíná vlastní pocity méněcennosti; je-li k tomu doprovázen blazeovaným nadhledem, účinek je prakticky stoprocentní. A tak, píši-li články s úmyslem provokovat ctěné čtenářstvo, nemohu použít vhodnějšího stylu, než je sebejistá ironie. Proč však čtenáře provokovat? Inu – to je otázka vkusu. A mému osobnímu vkusu se příčí psát neslané a nemastné dumky, které si čte pantáta při nedělním obědu, dokud jej nespořádá; pak zavře noviny, říhne si a řekne: „Mámo, ta husa ti byla tak dobrá!“ Než to, ať mu raději nad mými opusy vzteky zaskočí.

Pan inženýr Straka ovšem nejspíš nebude žádný umaštěný pantáta, a přesto jsem ho svým „nasertivním“ článkem nasral opravdu vydatně, jinak by mu těžko věnoval bezmála čtvrtinu celého svého hodnocení. Proč? Odpověď je celkem prostá. Vodítkem mi bylo už to, že i má první reakce na jeho kritiku byla podstatně zhnusenější, než jakou normálně pociťuji při četbě negativních ohlasů na své výplody. Nic člověka neotráví víc, než pohled na vlastní zkřivený obraz v zrcadlovém sálu. Podobně jsem si mnohokrát ověřil, že s lidmi, kteří měli nejblíž k mému způsobu uvažování a jednání, jsme se od prvního setkání vzájemně zcela nepochopitelně a iracionálně nesnášeli. Nenalezl jsem pro to jiné vysvětlení, než že jde o jakýsi podvědomý mechanismus na „odstranění konkurence“.

I projevy ing. Straky mají podobnou etiologii. Důkazů je více než dost. Už ironický tón jeho článků hovoří za své – jedovatost formulací je mi důvěrně blízká. Kupříkladu způsob denunciace systému PSGUARD ANTIBOOT je přesně jako by mi z pera vyšel. Právě tak v úvodní novoroční anketě jsme byli s panem inženýrem takřka jediní, kdo se (v obou případech asi bez valného úspěchu) pokusil o nějakou legraci, zatímco ostatní pojali celou záležitost smrtelně vážně, jak je ostatně příznačné pro dnešní dějinotvornou atmosféru.

Chápu tedy výhrady ing. Straky především jako jeho subjektivní pocit ošklivosti nad zrcadlovým obrazem, pokřiveným dvacetiletým věkovým odstupem, který mimo jiné například zapřičiňuje onu malou míru laskavosti, kterou mi pan inženýr vyčítá. Až mi bude padesát jako jemu, budu jistě tolerantnější k lidské blbosti, protože si na ni budu nucen zvykat o dalších dvacet let déle.

Jen to ostatně také ospravedlňuje způsob, jakým ing. Straka mé příspěvky likviduje. Nepolemizuje totiž většinou s jejich obsahem, ale s formou, používaje přitom nejtriviálnějších osobních argumentů. Zařazení mé maličkosti mezi Sládkovy hochy je celkem běžným symptomem zpolitizované doby; chce-li dnes někdo o někom říci, že jest blbým, označí jej buďto za bolševika (k čemuž v daném případě nebylo záminky) nebo za Sládkovce. Následující absurdní blábol o všelidovém vlastnictví drahého papíru ostatně ukazuje, jak byla i tako klasifikace vypocená; za 9 korun bývala Elektronika ve své době jedním z nejdražších časopisů, což bylo dáno právě náročnou výrobní technikou, zcela neadekvátní obsahu druhé poloviny čísla. Nedoplácel na to „všelid“, ale čtenář, který zbytečně platil víc, než musel, což se dalo obejít buď periodickými doprovodnými magazíny s výpisy programů (které navíc mohly být monotematicky rozdělené podle jednotlivých druhů počítačů) nebo alespoň kulérem, k němuž se dnes v rámci usporných opatření konečně začínají propracovávat mnohé časopisy (naposledy kupříkladu 100+1).

Pokud jde o další výhrady ing. Straky, bude asi vhodné probrat je systematicky. Nejprve k hodnocení recenze PC Podnikatele. Zde jsem panu kolegovi poněkud vyrazil trumfy z rukou upřímným doznáním, že o účetnictví dohromady nic nevím (a taky to byla zaručeně poslední recenze jakéhokoli programu tohoto druhu, která z mého pera vyšla, alespoň dokud mne nemilosrdný osud někdy, nedej pánbů, nedonutí se účetnictvím prakticky zabývat). Místo aby mne plným právem sepsul, jak si mohu vůbec dovolit psát o něčem, o čem nic nevím, ironizuje „se suverenitou sobě vlastní“ mé tvrzení o tom, že program vyhovuje Zásadám pro vedení účetnictví. Tento argument je opět absurdní; srovnat, zdali PC Podnikatel obsahuje všechny položky, požadované ve zmíněných Zásadách, by dokázal každý jen trochu gramotnější mongoloid. O kvalitě programu to ovšem nevypovídá zhola nic. Takže? Mimochodem i hodnocení recenze dr. Dénesové mi připadá značně unfair – jednak nejde o recenzi v pravém slova smyslu, jednak závěry, které z ní ing. Straka vyvozuje, svědčí o tom, že ji nejspíš nečetl příliš pozorně. Jinak by totiž musel naopak ocenit, s jakou laskovastí a taktem paní doktorka dokázala čtenáři sdělit, že jde o program, který je pro praxi v podstatě k ničemu.

Jen pro úplnost: vyjádření pan Martin Maniš není sice pleonasmem z hlediska lingvistického, avšak nepochybně jím je nahlíženo exaktní logikou, o čemž svědčí logicky správný postup, kterým ing. Straka k tomuto příkladu došel. Etiketa s sebou vůbec přináší značné množství informačního šumu, což je taky jeden z důvodů, proč se od mnohých nesmyslů v duchu Gutha-Jarkovského postupně upouští. Pokud jde o mne, nijak si na to nepotrpím, a nikterak mne neurazí, když mi ing. Straka bude příště říkat jenom Maniš. Jinak pochopitelně nemám nic ani proti používání termínu „systém DOS“, jestliže se z toho ovšem nečiní jedině správný a možný tvar, jako to někdy bývá. Co se týče mého nadužívání cizích slov, nedomnívám se, že by bylo až tak na škodu, když si čtenář rozšíří slovní zásobu a eventuální pojem, který z kontextu nepochopí, si nalistuje ve Slovníku cizích slov. Termín gambuzín tam sice nenajde, ale nemyslím, že by zejména mužské populaci, vesměs jednotně odkojené foglarovkami, bylo třeba vysvětlovat, o co jde. Co se pak týče výrazu pizdit, je mi vskutku líto, že jej pan inženýr zná patrně jen jako podstatné jméno ženského rodu, jinak by těžko mohl dospět k jeho jednoznačnému umístění do hypotetického (quo usque tandem?!) SEXPUTERU. Rád bych jej ujistil, že se skutečně nejedná o sprosté slovo, jak si ostatně snadno může ověřit nahlédnutím do nedávno znovu vydaného Slovníku spisovného jazyka českého (to ob. v závorce neznamená obhroublý, ale obecná čeština). Z jiné poznámky však lze soudit, že ing. Straka vůbec nemá v oblibě, používání obecné češtiny a expresiv, v čemž se shoduje s většinou jazykových redaktorů odchovaných zglajšaltovanou socialistickou žurnalistikou, kteří podobné výrazivo dodnes z novin trpělivě vyškrtávají. Ani já se nedomnívám, že bychom se nyní všichni měli začít předhánět, kdo z nás bude psát více jako dlaždič; mohu pouze opakovat své tvrzení z článku Otazníky počítačové publicistiky, že každý má psát, jak mu zobák narostl.

Kdybych chtěl aplikovat stejné metody, jakými mne ing. Straka přiřadil ke „Sládkovým hochům“, snadno bych z výše uvedeného doložil, že ten pán bude nejspíš pěkně stará struktura, a vůbec – ať se napřed nechá vylustrovat, že jo. Neučiním tak. Předně mi tento způsob uvažování není vlastní, a krom toho stále soudím, že ani panu inženýrovi normálně nikoli; že byl skutečně při psaní svého příspěvku v časovém stresu. Právě tak věřím, že po první adrenalinové vlně přijme i tento ohlas s humorem.

Závěrem snad už jen tolik, že pokud se můj článek osobně kohokoli dotkl, je velmi pravděpodobné, že si jej špatně vyložil. Pokud se jej dotkl nadsobně, vyložil si jej patrně správně. Za tím účelem byl koneckonců napsán.

Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU