Otazníky počítačové publicistiky

(Softwarové noviny 1/1992)



O počítačích dnes píše leckdo a lecjak, i když u některých jedinců (kupříkladu u mne) jde o čirou drzost. Abych své troufalosti nasadil korunu, dovolím si několik úvah na toto téma.

Nejprve bude třeba ujasnit si, jakou čtenářskou obec vlastně oslovujeme.



PRO KOHO?

Počítačový lid se dělí na několik kategorií. Do první patří ti, kteří byli v této oblasti speciálně vzděláni – programátoři a analytici. Ti začínají být už i u nás v naprosté menšině, i když pochopitelně pouze na jejich práci závisí spokojenost druhé, daleko početnější skupiny, kterou tvoří uživatelé. Mimoto ještě existují tzv. operátoři, což jsou uživatelé, kteří na to mají papír. Absolvování nějakého rychlokursu ovšem nezakládá nárok na domněnku, že tito lidé o počítačích skutečně něco vědí, a pokud mám být subjektivní, pak zejména operátorky, s nimiž jsem se setkal, o nich až na řídké výjimky nevěděly zhola nic. Termín tak dnes zůstává vyhrazen už jen slovníku personálních oddělení, takže se jím dále nebudeme zabývat.

Uživatelé jsou ovšem velmi nehomogenní skupinou; uživatelem se de facto stává každý, koho posadíme před monitor a přinutíme dloubat se v klávesnici. Pro naše podmínky bych navrhoval následující kategorizaci:

1. fandové. Lidé, kteří o počítačích vědí opravdu hodně, nebo toho alespoň hodně namluví. Vzdělání jsou většinou technického, ale není to zdaleka pravidlem. Takřka bez výjimky byli odkojeni ZX-Spectrem, takže ovládají minimálně alespoň základy Basicu. Nejortodoxnější z nich mají až obdivuhodně jednotnou fyziognomii: hubení uhrovití dlouháni s mastnými černými vlasy a brýlemi, kteří vzbuzují dojem, že byli kdesi naprogramováni. O počítačích hovoří vždy s obrovským zaujetím a natolik přesvědčivě, že jen skutečný odborník je schopen rozeznat, kdy plácají úplné voloviny. Poznávací znamení fandů: dovedou napsat program (ale obvykle se nedá k ničemu užitečnému použít).

2. hloubalové. Ti dříve tvořili veškerý zbytek počítačového lidu, protože práce s výhradně kradeným softwarem se bez určitého podílu badatelské činnosti prostě neobešla. U některých přešla hloubavost do fandovství, u jiných zůstala jen profesionální deformací, většina se však postupně stala uživateli v užším slova smyslu – tedy lidmi, kteří o počítačích něco málo vědí, dokážou si poradit s drobnými závadami či instalací hardwaru a jakžtakž chápou, jak pracuje ten který program. Jde o skupinu prakticky nefeminizovanou; ženy jako pohříchu extrémní stvoření buď počítačům propadnou úplně, nebo do smrti nepochopí, co to je adresář. Poznávací znamení hloubalů: naučí se programovat pouze tehdy, pokud je k tomu doženou krajní okolnosti.

3. tchýně. Tento termín jsem použil poprvé v časopisu Computerworld a protože mi připadá poměrně výstižný, dovolím si operovat s ním i nadále. Případným čtenářkám se velmi omlouvám, protože i počet tchánů před monitory bezesporu utěšeně vzrůstá; předpokládám však, že zástupci této kategorie Softwarové noviny bez ohledu na pohlaví stejně nečtou. Pro většinu z nich je počítač pouze přístroj sloužící k určitému úkonu, který se tito lidé s větší či menší nechutí naučí provádět, aniž by je zajímalo, k čemu jinému by se ta plechová krabice ještě mohla hodit. Sémanticky vzato by bylo vhodné razit pro tuto perspektivně nejpočetnější skupinu uživatelů novotvar „použivatel“, už jen abychom pyšným Anglosasům s jejich „usery“ dokázali, jak bohatá je naše mateřština, ale obávám se, že se to neujme. Poznávací znamení tchýní: dokážou naprogramovat nejvýše automatickou pračku.

*

Tryskový rozvoj výpočetní techniky má za následek, že se velmi rychle mění struktura computerového lidu. Kupříkladu původní očekávání, že další generace dětí bude sestávat výhradně z programátorů, se ukazuje jako zcela mylná. Podobné hypotézy sice sinclairovská éra přímo vnucovala, avšak už dítko odkojené GEMem Atari ST nepotřebuje mít o programování nejmenší ponětí, a jediným následkem jeho hraní si s počítačem bude promytý mozek či otlačený palec od kniplu.

Z čistě pragmatického hlediska je výuka programování naprostou ztrátou času pro každého, kdo se jím nechce více či méně profesionálně zabývat. I neprogramujících hloubalů už relativně ubývá a tak čas dozrává k mohutnému nástupu tchýní. Tento proces může snad být některými pamětníky vnímán s určitou nostalgií, ale je koneckonců zcela pochopitelný. Vylíčené skupiny mají své analogie ve všech běžných oblastech lidské činnosti, takže jde vlastně jen o důkaz skutečnosti, že se počítače už staly všední součástí našeho života.



K ČEMU?

Po nezbytném úvodu se dostáváme konečně k předmětu tohoto pojednání – k počítačové publicistice. Dlouhá léta dokonale živořila; časopis Elektronika sice obsahoval o něco málo více informací o computerech, než třeba Rudé právo, ale úhrnem šlo o plátek děsivé úrovně, který prosperoval pouze díky svému monopolnímu postavení. Skutečnost, že ještě stále vychází, by mne velmi překvapovala, kdyby stále ještě spokojeně nevycházelo mnoho jiných periodik, u nichž mne tento fakt překvapuje daleko víc. Každopádně informace o využití elektroniky v metalurgii vzácných kovů a jiné podobné zajímavosti, které Elektronika přinášela, nejsou podle mého soudu těmi daty, po nichž počítačový lid prahnul a prahne.

Výše uvedená klasifikace nám může pomoci odpovědět na otázku, k čemu vlastně má publicistika v časopisech o počítačích sloužit. Tchýně nic podobného číst ze zásady nebudou, pokud jim to neporučí jejich šéf. Zbývají tedy hloubalové, fandové a profesionálové. Logický směr obecně orientovaných časopisů, které se vyrojily jako houby po dešti (SN, CW, PC-WORLD, CHIP, BAJT, P+C, COMPUTER ECHO či Malcova trucElektronika E A MY, a to jsem jistě na některý zapomněl) musí spočívat především ve snaze zavděčit se co největšímu počtu čtenářů. Specializované informace patří do specializovaných periodik, kterých bude určitě postupně přibývat. Nemám přitom na mysli například recenzi softwaru pro řízení jaderných elektráren (která nepatří nikam), ale třeba výpisy programů pro osmibitová počítadélka, jimiž Elektronika zcela nesmyslně zaplácávala polovinu čísla, navíc vytištěného barevným ofsetem na drahý papír. Příkladem takového specializového periodika může být kupříkladu velmi zdařilý Excalibur, věnovaný výhradně počítačovým hrám, či časopisy zaměřené na uživatele určitého typu počítače (Atari, Amiga, ZX Spectrum).

Dovolím si tedy předpokládat, že hlavním tématem pro počítačovou publicistiku je přinášet informace o tom, co může uživatel použít, či profesionál okopírovat, a co za to naopak nestojí. Zde se ovšem noří další otázka:



JAK?

Hlavní výhodou dlouholeté absence specializovaných časopisů o computerech je, že celá tato oblast zůstala relativně ušetřena marasmu, do něhož se dostal normalizační tisk a jehož obecným důsledkem je schizofrenní situace, kdy bývalí profesionální žurnalisté už obvykle nedokáží (pokud to vůbec kdy dokázali) psát nic jiného, než ony uslintané žvásty, kterými nás čtyřicet let krmili, a naopak: ti, kteří by měli co říci, obvykle nevědí jak, protože jim scházejí základy řemesla. Proto dnes vypadá náš tisk tak jak vypadá. V počítačové publicistice je však situace odlišná – profesionálové zde totiž neexistují vůbec.

Uvedené tvrzení je samozřejmě notně nadnesené – již dříve se počítači zabývala řada novinářů; mnozí z publicistů jiné, obvykle technické erudice zase velmi rychle zprofesionalizovali. I přesto však v této oblasti najdeme mnohem méně profesionálních deformací minulosti, než kdekoli jinde, takže úroveň počítačových periodik je až překvapivě dobrá, zejména s ohledem na to, kolik jich bylo v neuvěřitelně krátké době navařeno doslova z vody.

Hlavním nešvarem ovšem zůstává naprostá nekritičnost většiny publikovaných materiálů, budící dojem, že naši počítačoví publicisté a výrobci softwaru jsou jen partičkou svorných gambuzínů, kteří se vzájemně kamarádsky poplácávají po rameni, jací jsou všichni pašáci. V důsledku toho pak prakticky všechny recenze vypadají jako zaplacená firemní reklama na software. Pokud se už objevují nějaké kritické výhrady, jsou dojista vždy zaobaleny do ujištění, že v příští verzi už bude závada určitě odstraněna, a že koneckonců není tak závažná.

Těžko říci, co je příčinou této narcistní, všeobjímající ipsace. Dílem patrně to, že se zde po dlouhá desetiletí jiné recenze nepsaly; kritický tón zůstával vyhrazen článkům typu Kdo je Václav Havel? či Ztroskotanci a samozvanci. Negativní recenze na film či knihu nezřídka znamenala, že jejich autor si několik let ani nešrtl. Nelze se tedy divit, když si pamětníci i dnes stále ještě pletou subjektivní vyjádření nevalného mínění s likvidátorskými snahami. Ve skutečnosti ať dnes kdokoli strhá umělecké dílo či počítačový program sebevíce, neznamená to nic, než dobrou reklamu zdarma. Vždy se totiž najde dost lidí ochotných ověřit si, zda je recenzent opravdu takový idiot jak vypadá.

Jiným problémem je jazyk recenze. Jedním ze znaků dobrého novináře je, že po několika řádcích podle stylu poznáte, kdo je autorem. Pravidelně se mi to stává například u sloupků pana Hanáka v Lidových novinách. Jinak řečeno: každý by měl psát tak, jak mu zobák narostl. To je ovšem v přímém rozporu s žurnalistickou praxí uplynulých čtyřiceti let, kdy byla vyžadována a prováděna naprostá unifikace. Nejen že všechny články v jedněch novinách budily dojem, jako by psal týž člověk – stejný dojem budily články téměř ve všech novinách. Následkem toho je dnes například nouze o použitelné jazykové redaktory, protože mnozí se prostě nejsou schopni zbavit návyku stříhat texty do jedné fazóny jako živý plot.

Přitom právě počítačová publicistika má všechny předpoklady vrátit žurnalistice její původní jazykotvorný charakter. Neboť nikoli Ústav pro jazyk český, ale lidé tvoří jazyk; úkolem linguistických byrokratů je tento proces pouze evidovat a dokumentovat. Stačí jen konečně sebrat odvahu a na úředního šimla se jednou provždy vykašlat, tím spíše směřuje-li jeho normotvorná činnost k vytváření takových gramatických bastardů, jako je kompjúter či dysplej. Zatím tuto odvahu mnohde nemají, takže řada časopisů strádá usilovným purismem svých redaktorů. Čtenář pak mnohdy s česko-anglickým slovníkem v ruce zoufale hledá, co chtěl autor vlastně říci. Sotva jsme si jakžtakž zvykli, že místo interface (v progresívním pravopisu „interfejs“, jinak teple lidsky „meziksicht“) máme najednou „rozhraní“, už se nám z motherboardu vylíhla „mateřská deska“. Ledva jsme se zbavili přihřátě znějící „myšky“, už se nám objevila „okénka“. Půvabný je také pleonasmus „systém DOS“ (skoro jako „lidová demokracie“). Další příklady si jistě laskavý čtenář doplní sám.

Rozjetý sentinel computerového průmyslu však naštěstí chrlí stále další a další termíny, které už ani jazykoví puristé nestačí tak rychle pizdit. Otevírá se tak široké pole pro živelný vznik neologismů, vesměs na anglosaském základě, které obohatí a zároveň internacionalizují náš jazyk. Je zhola nesmyslné se tomu bránit, tím spíše, že tyto novotvary ani nelze nahradit ničím jiným. Kupříkladu dokonale výstižný pojem „kliknout“ by bylo možné přesně vyjádřit nejstručněji jako „přesunout pomocí myši kurzor a zmáčknout tlačítko“.



KDO?

Optimálním recenzentem by asi byla poněkud hloubavější tchyně. Každý další posun k vyšší zasvěcenosti má nezbytně za následek hermetizaci textu, neboť málokdo dokáže psát o věcech, které jsou pro něj naprosto samozřejmé, tak, aby jej pochopili i ti, pro něž samozřejmé nejsou. Prostý uživatel má také nezbytně vyšší dávku kritičnosti, protože jej plným právem houby zajímá, kolik dá práce takový program vymyslet. Navíc obvykle nepatří k softwarovému bratrstvu, takže nemusí brát ve svých soudech ohledy na kamarády. Kde ovšem takové autory sehnat, to je už úplně jiná pohádka.

---

Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU