Monitory a grafické karty

Monitory a grafické karty

(Poněkud rozvláčnější tisková oprava)

Komentář: Důvody, proč tento článek nevyšel, byly v podstatě tytéž, které vedly ke kastraci původního příspěvku, v tomto archivu samozřejmě publikovaného v půvpdním znění, a jsou vylíčeny níže. Prosazovali je zejména noví, hardwarově orientovaní redaktoři SWN, přišedší z PC Magazinu, kteří pak měli podobné výhrady i k dalším mým článkům o hardwaru. Nikdy jsem úplně nepochopil, o co jim vlastně jde – jistě, člověk tu a tam napíše nějakou blbost či příliš jednoznačně znějící soud, ale ve srovnání s arcikravinami, které tu a tam vycházejí konkrétně třeba zrovna v PC Magazinu, lze celkem snadno pozbýt všech skrupulí. Mimo to vezmeme-li si kupříkladu soudy Johna Dvoraka (jedné z mála jistot, že v PC Magazinu bude vůbec co ke čtení), zjistíme, že jsou daleko jednoznačnější a neobjektivnější, a přesto jde o jednoho z nejprestižnějších počítačových publicistů na světě. Já zajisté nejsem John Dvorak, jenže to mi ještě neupírá právo psát také občas pitomosti, najmě jsou-li motivovovány upřímnou snahou předat dál těžce nabyté zkušenosti se sháněním hardwaru. Přes veškerou subjektivitu se totiž domnívám, že z praktického hlediska byly moje články pro čtenáře – potenciálního zákazníka – daleko přínosnější, než 500 stran pseudoobjektivních testů a oslavných hurárecenzí opsaných z prospektů a technické dokumentace. Pokud v těchhle blábolech budou počítačové časopisy pokračovat, přežije z nich rok 2000 jedině Chip, a ten ještě z pouhé setrvačností.

Dopsáno 22. 6. 1994

Pozornější čtenář si možná povšiml, že v mé recenzi Trumfová karta (SWN 5/94) zeje mezi čtvrtým a pátým odstavcem jakýsi hiát; podivná logická mezera v toku myšlenek – větší, než bývá v mých pohříchu už tak poněkud zmatených článcích zvykem. Pokud si toho snad nepovšiml hned, nepochybně mu došlo, že je cosi v nepořádku, když se při čtení dalšího textu neustále setkával s odkazy na rozličné předměty, o nichž nebylo dříve sebemenší zmínky. A vskutku – při redakčních úpravách z článku zmizela jedna tisková strana textu, jeden sloupec tabulky a všechny obrázky. To by samo o sobě ještě nebylo tak katastrofální, kdyby se nejednalo o úpravu provedenou na poslední chvíli. Přes veškerou snahu redakce tak zůstaly v textu některé úlety, například odkazy na konkurenční kartu Diamond Viper či na údaje o Winmarcích (které obsahoval vypuštěný sloupec tabulky), případně na neexistující obrázky.

Příčin této kastrace bylo několik. Především obvyklé prostorové důvody, dále pak fakt, že vypuštěný text nesouvisel bezprostředně s předmětem recenze (jednalo se vlastně o jakýsi hodně prodloužený úvod), a konečně (a hlavně) pak skutečnost, že redakce měla vážné výhrady k některým mým tvrzením.

Vypuštěný text obsahoval stručné shrnutí mé několikaměsíční anabáze po pražských prodejnách a firmách, během níž jsem prostudoval několik kilogramů prospektů (a technických dat) dostupných grafických karet a 20 – 21palcových monitorů. Termínem „dostupnost“ zde míním to, že byly fyzicky k vidění v provozu, aniž bych si je dříve musel závazně objednat (a zaplatit). Domníval jsem se, že výsledky tohoto bádání by pro čtenáře mohly být zajímavé, a myslím si to stále. Redakci však vadilo, že byly prezentovány příliš jednoznačně (což byla asi pravda, ačkoli jsem jsem se nic takového nezamýšlel) a nepostihovaly trh komplexně (což byla pravda zcela určitě, a také jsem to tak zamýšlel, protože vypotit něco, co by se jen vzdáleně podobalo komplexnímu přehledu trhu, už u nás v počítačové branži nelze nejméně dva roky – a zaplať pámbů za to).

Následující řádky tedy budou obsahovat většinu vypuštěného textu, ovšem podstatně rozšířeného o různé odbočky, které jsem z původního už tak dost dlouhého „úvodu“ musel pro zestručnění vynechat, což patrně zapříčinilo, že tehdy vyzněl jinak, než jsem chtěl. Všechno to povídání v žádném případě nemá za účel informovat čtenáře o tom, co si koupit, ale spíše jak to koupit. Především však hodlám podtrhnout, že při nákupu těchto předmětů je třeba spolehnout se na svůj vlastní rozum a zrak, nikoli na testy a recenze v odborném tisku nebo na reklamu.

Nejprve tedy k monitorům. Pokud potřebujete Windows k obživě, shledáte velmi brzy, že 14'' ani 15'' (a dodejme rovnou, že ani 17'') úhlopříčky na to nestačí. Dočasným řešením může být použití programu More Windows, který ovšem dnes už prakticky zmizel z nabídkových katalogů softwaru a navíc nebyl – pokud je mi známo – nikdy adaptován na Windows 3.1. O něco dražším, leč příjemnějším řešením je grafická karta s virtuální obrazovkou, například právě Matrox Ultima, o níž pojednávala recenze v SWN 5/94 (umějí to ale i jiné a levnější karty, třeba Hercules Graphite Pro). Pokud soudíte, že v dohledné době vám Windows na velký monitor nevydělají, mohla by právě tato funkce být jednou z rozhodujících při výběru vhodné karty. Definitivním řešením je ovšem 20 a více palců.

Sedmnáctipalcové monitory, které se zdánlivě nabízejí jako vhodné kompromisní řešení, ve skutečnosti přinášejí poměrně malé zvětšení plochy oproti patnáctipalci, který je skutečně patnáctipalcový (což nebývá vždy pravidlem). Přitom jsou nejméně dvakrát tak drahé – spíše však třikrát, neboť větší obrazovka už přece jen vyžaduje lepší technické parametry, a ty stojí peníze. Zejména pro DTP a CAD aplikace se pak taková „úspora“ může ukázat jako vysoce neekonomická.

Rozhodnete-li se tedy pro opravdu velký monitor, je výběr relativně snadný. Kontumačně vyřadíte výrobky příliš levné (například Panasonic 2013), na kterých si zkazíte oči mnohem rychleji, než na těch dražších, což za úsporu nějakých deseti až dvaceti tisíc opravdu nestojí. Podobně naložíte i s těmi hodně drahými, jako je třeba pětadvacetipalcový Mitsubishi HJ-6505 za nějakých těch 270 000 Kč. Poté postačí, aby vám někde postavili vedle sebe dva monitory téhož výrobce, jeden s trinitronovou, druhý s invarovou obrazovkou, a není o čem hovořit. Mě tuto službičku prokázali s monitory EIZO ve firmě Hayward a značně mi tím zjednodušili život. Dlužno ovšem přitom konstatovat, že samotná trinitronová obrazovka rozhodně není žádnou zárukou kvality (pozor například na dvacetipalcové no-name monitory, občas nabízené jako Sony za 50 až 60 tisíc – bývají to úžasné šmejdy). Rovněž je třeba přiznat, že řada lidí naopak shledává invarovou alternativu jako velmi příjemnou a naprosto uspokojivou. Stále opakuji, že výběr monitoru je záležitostí absolutně subjektivní; civět do něj totiž nakonec budete muset jen a jen vy sami.

Každopádně volba trinitronu vám usnadní rozhodování už jen v tom, že prakticky vyřadí ze hry 21' monitory, neboť v této velikosti se s trintronovou obrazovkou až na výjimky buď vůbec nesetkáte, nebo bude nesnesitelně drahá. Z častěji nabízených dvacetipalcových přístrojů se mi nejlépe zamlouval MiroC2078 (cca 120 000). Na našich DTP pracovištích je ovšem oblíbenější EIZO T660i (cca 100 000); osobně mám k němu nepochopitelný odpor, i když je to samozřejmě velmi dobrý monitor, představující i cenově zlatou střední cestu mezi luxusem a tím, nač kapsa stačí. Na spodní cenové laťce kolem 80 000 stojí například Taxan 1095 BT či Philips 2082 DAS (zcela identický monitor s jinou nálepkou nabízí o něco dráž také Compaq, Olivetti a Siemens-Nixdorf). Vzhledem k tomu, že právě tato cenová kategorie může uživatele nejvíce zajímat, dovolím si u ní chvíli setrvat.

Taxan (prodává firma ConQuest) je poměrně zajímavý fták: jako jediný ze všech zmiňovaných zvládá i rozlišení 1600x1200 a je vybaven některými funkcemi, které jsou opravdu pozoruhodné, když už ne praktické – jako kupříkladu možností rotovat obraz, což se vyjímá zvlášť dobře na výstavách. Oba monitory se pyšní digitálním displejem, což není tak samoúčelná parádička, jak by se na první pohled mohlo zdát. Osobně jsem si nakonec vybral Philipse. Vedlo mne k tomu jednak to, že vyšel přece jen o pár tisícovek levněji, jednak má o něco lepší technické parametry než Taxan, a krom toho se mi prostě tak nějak líbil. Nadto s určitou selskou logikou – když se za něj nestydí Compaq a Siemens...

Obecně vzato asi nejdůležitějším parametrem z hlediska Windows je obnovovací frekvence (a to nikoli jen u velkých monitorů!). Zdravé minimum VESA – 72 Hz stačí tak na 15' monitory, a to ještě jen pokud ji výrobce udává pro nejvyšší rozlišení, kterého nehodláte požívat. Na velkých monitorech Windows nastavená na implicitní bílou barvu pozadí i při této frekvenci nesnesitelně blikají. Určitý problém ovšem bývá s tím, jak se této informace dopídit, protože mnozí výrobci uvádějí v prospektech i v dokumetaci pouze obecný údaj o minimální a maximální horizontální frekvenci, který nic nevypovídá o tom, jaká je skutečná maximální obnovací frekvence v tom kterém rozlišení. A tak kupříkladu monitor s horizontální frekvencí 50-150 Hz může klidně v rozlišení 1600x1200 pracovat nejvýše na 60 Hz, což je z praktického hlediska stejné, jako kdyby toto rozlišení neměl vůbec (ono je ostatně pro práci ve Windows beztak skoro nepoužitelné).

Ostatní technické parametry už bývají u monitorů této cenové kategorie poměrně vyrovnané – korekce zkreslení, nastavování barev či paměťové funkce zde patří k běžnému standardu. Vzhledem ke vzrůstajícím cenám energie však může stát za to poohlédnout se po přístroji s šetřičem (například EIZO). Jinak je podstatné už pouze to, jak se vám monitor líbí. Pochopitelně především zepředu, nicméně ani celkový design není úplně zanedbatelný.

Daleko větší problém než monitor představuje videokarta. Nejjednodušší to mají ti, kteří potřebují něco zcela extrémního – kupříkladu TrueColor v rozlišení 1600x1200. Potkal jsem se s jedinou kartou, která tuto šílenost zvládá – Siemens-Nixdorf Tri Power s třemi procesory Weitek za cca 80 000 Kč. Nevylučuji, že má i na našem trhu další konkurenty – přiznám bez mučení, že po takových extravagancích jsem se nijak zvlášť nepídil – ale rozhodně jich nebude tolik, aby činilo potíže si z nich vybrat.

Pokud však potřebujete normální rychlou kartu pro velký monitor a Windows, je možnost výběru obrovská. Asi nejrozumnějším začátkem je stanovit si, kolik jste nejvýše ochotni zaplatit.

V hranici do deseti tisíc, která má v našem bizarním zákonodárství dosti zásadní význam pokud jde o daně, se pohybuje nepřeberné množství akcelerátorů. Levné akcelerátory s procesorem Cirrus Logic mají jedinou výhodu, a sice že nejsou o mnoho dražší, než běžné VGA karty, a přitom jsou přece jen o trochu rychlejší. Slušnější urychlovače bývají obvykle založeny na procesoru S3 – osobně jsem vyzkoušel local-busovou verzi karty Spea-Mirage a pro použití na monitorech do 17' se mi celkem zamlouvala. U větších rozlišení však už nestíhá dostatečnou obnovací frekvenci, stejně jako většina ostatních v této skupině (existují však i výjimky, např. Diamond Stealth 32 s udávanými 75 Hz při 1280x1024/256 barev za cca 8000 Kč).

V ceně mezi deseti až třiceti tisíci Kč existuje řada karet, u nichž je dobrá rada drahá. Právě tato cenová kategorie ovšem bude nejvíce zajímat ty, kteří si chtějí pořídit velký monitor. K nejčastěji nabízeným patří výrobky Miro a Spea; budete-li pátrat dost bedlivě, podaří se vám určitě objevit spoustu dalších, arci kromě těch, které vás nejvíce zaujaly v nějakém testu – ne že by se vůbec nedovážely, ale je to prostě zákon schválnosti. Osobně mne potěšila firma InWare, která milovníkům standardu nabízí dokonce i legendární TIGA karty v cenách proti očekávání překvapivě nízkých (a s parametry překvapivě nelákavými). Volba některé z u nás méně etablovaných značek ovšem může mít za následek problémy s upgradem ovladačů, takže příliš exotické experimenty nelze doporučit – modemová komunikace s Taiwanem či Malajskem je poměrně drahá legrace.

Obětovat za kartu více než třicet tisíc Kč (hlavní kulminační bod této kategorie se pohybuje okolo 50 – 60 000 Kč), budou naprosto vyhozené peníze, pokud nepotřebujete něco zcela speciálního. Pokud to potřebujete, pak obvykle také víte, který výrobek to umí, a ten si koupíte. Mnohé z těchto karet navíc vyžadují svůj vlastní monitor, přičemž uváděné výkony celé sestavy bývají někdy dost nepřesvědčivé. Pro uživatele, který nehodlá učinit ze svého počítače vysloveně jednoúčelový výrobek, nebo který nepotřebuje velmi mnoho barev při velmi vysokém rozlišení, bude tato kategorie asi zcela nezajímavá.

Pokud ale chcete pro Windows něco opravdu rychlého za co nejméně peněz, je zatím (což se samozřejmě může změnit dříve, než tento článek vyjde), soudě podle výsledků testů i udávaných parametrů, stále vcelku jednoznačnou volbou Diamond Viper s procesorem Weitek za 13 000 Kč, prodávaný AutoContem. Pokud ovšem neuvěříte zlým jazykům, které tvrdí, že karty od Diamondu nepatří k nejstabilnějším – nevím – nezkoušel jsem. Kromě toho musíte mít rovněž dostatečně silný žaludek; není mi známo, jak to funguje v ostatních z řady filiálek AutoContu, ale z té pražské vždy odcházím z pocitem, že mohu být vlastně rád, že mi ještě nedali přes hubu. A to pomíjím onu drobnost, že přes několik návštěv v této poměrně velké prodejně jsem zmíněnou kartu (jejímž je AutoCont údajně výhradním dovozcem) nikdy ani fyzicky, natožpak v provozu neviděl. Jedenkrát mi alespoň jakýsi mladý prodavač se zřejmým despektem k mé duševní minoritě vysvětlil, že karta se stále inovuje, takže ji přece nemohou mít skladem na předvádění, protože by mezitím zamřela. U firmy, jejíž roční obrat by se mohl pohybovat řádově v desítkách až stovkách milionů logika sice podivná, ale naše.

Zde se dostáváme k vůbec nejzásadnějšímu problému při výběru hardwaru tohoto druhu. Testy v časopisech jsou jedna věc, technická dokumentace druhá, ale nic z toho nenahradí možnost vidět výrobek v provozu na vlastní oči. Právě to ovšem dá nezřídka zatraceně mnoho práce. Lze jistě pochopit, že v malých obchůdcích s počítači nebudou pro váš plezír předvádět drahé monitory a karty, které prodají tak jednou za rok, jestli vůbec. Tím zůstáváte odkázáni na obchody velké, ale ještě daleko spíš přímo na dovozce a distributorské firmy. Musím konstatovat, že k mému překvapení jsem se ani v těch nejvelkoobchodnějších velkoobchodech nesetkal s vysloveným odmítnutím, ačkoli teoreticky jim po koncovém zákazníkovi skutečně nic není. Mnohde se ovšem vymluvili na to, že dotyčné zboží vůbec nevybalují, a nejspíš ani nelhali; v těchto případech jste prostě nuceni objednat a koupit zajíce v pytli, nebo nechat být.

Avšak ani když se vám konečně podaří kýžené zboží spatřit, není ještě zdaleka vyhráno, zejména pokud se jedná o samotný monitor. To je vám totiž taková zvláštní věc: v devadesáti procentech obchodů i velkoobchodů, které se zabývají prodejem monitorů, mají vystavené zboží standardně připojené k nejsprostšímu Tridentu. Že chtějí šetřit na prezentaci výrobku s pěti či šestimístnou cenou, sice osobně nepochopím, ale budiž; nicméně proč nepoužijí alespoň o pitomých pár stovek dražší karty s akcelerátory Cirrus Logic, které přece jen připraví zákazníkovi o něco lepší podívanou, nad tím už skutečně zůstává rozum stát. A pokud jich snad náhodou použijí, můžete si být jisti, že k nim nenainstalují příslušné ovladače a budou vám předvádět Windows se standardním VGA driverem. Musím přiznat, že když se mi ve firmě Kulkoni naskytl pohled na téměř kompletní produkci monitorů EIZO blikajících jako stroboskop, nevěřil jsem vlastním očím. Ale abych Kulkoniům nekřivdil – zdaleka to nebylo jen tam; jinde pouze nestálo tolik drahých monitorů pohromadě.

Na druhé straně má praktická nedostupnost a „neohmatatelnost“ řady výrobků vyšší cenové kategorie alespoň jednu výhodu: velmi drasticky sníží možnosti výběru, čímž příjemně usnadní i tak pořád ještě nelehké rozhodování. K němuž vám dopomáhej pámbů, protože od nikoho jiného se žádné zvláštní pomoci nedočkáte, a jak jste si jistě už všimli, ani od tohoto článku ne.

Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU