Podmět
Komentář: Tento příspěvek nevyšel proto, že už všem připadlo nějak přepolemizováno; i čtenářové si už začli stěžovat – tedy asi tak dva... Jedním z nich byl právě pan Drózd. Že by ti fťáci byli nesnášenliví od přírody...?
Dopsáno 15. 3. 1993
Žurnalistika nepochybně patří (nebo by měla patřit) k činnostem kreativním. Pokud zrovna nepracujete jako lokálkář v některém z deníků, očekává se, že budete přemýšlet nejen o tom, co napsat, ale taky jak to napsat, aby to čtenáře zaujalo. Na přehlceném trhu s informacemi je stejná konkurence, jako v jakémkoli jiném oboru, takže ani zde není způsob obalu nepodstatný. V jiných oblastech však nebývá zvykem, aby vás stále někdo poučoval, že obal musí být pomalován pouze modře, jinak to není žádný obal. V žurnalististice to jde. Naposledy mne o tom přesvědčil příspěvek pana Drózda v SWN 2/93 (str. 13) „Co je podmětem vět v recenzi?“.
Autor se zde rozhodl přispět k definici, co je a co není recenze. Tak kupříkladu soudí, že podmětem recenze musí být recenzovaný předmět. Jistě – proč ne – i tak móžno –-– ale že by nádo? Jedině a pouze tak?! Nota bene když už samo slovo „předmět“ nabízí možné větné postavení recenzovaného objektu. Proč by se v recenzi softwaru nesmělo vyskytovat vylíčení recenzentových trampot s programem, které potenciálního uživatele alespoň duševně připraví na to, co ho čeká, a proč by autor při tom nemohl tu a tam zažertovat?
K zavedení podobné duchovní prohibice by snad mohla vést touha po objektivitě, kdyby ovšem pojem „objektivní recenze“ nebyl contradictio in adiecto. O subjektivitě samotného recenzenta nelze pochybovat, byť by se snažil sebevíc; v současné době však k tomu přistupuje i velmi značná subjektivita hardwaru. V době, kdy už ani výrobky IBM nejsou IBMkompatibilní, lze těžko s určitostí napsat, že se program chová dobře či špatně, když na jiném počítači téže firmy, v němž je pouze strčená karta z jiné série, se může chovat úplně jinak. Subjektivní přístup k recenzi alespoň rovnou relativizuje zjištěné závěry; netvrdí: „je to tak a tak“, ale poctivě připouští: „já jsem to viděl tak a tak“.
Jediným způsobem, jak vypotit rádobyobjektivní recenzi, je vzít si stopky, protáhnout program baterií benchmarků, výsledky zapsat do tabulek a případně ilustrovat na grafech vaši schopnost ovládání spreadsheetu. Nejde-li o komparativní recenzi alespoň proti předešlé verzi, je výsledek sice nepochybně odborný, ale absolutně k ničemu. Nehledě k tomu, že řada programů vykazuje při měření parametry přímo náramné, leč fakticky žádné zrychlení nepozorujete, někdy spíš naopak. Osobně věřím v podobných případech spíše subjektivním pocitům recenzenta než výsledkům testů.
Pokud ovšem pan Drózd zároveň nyje, kamže se poděli všichni ti dobří recenzenti, jejichž společnosti by jeho vlastní recenze byly jedině hodny, netkví odpověď v nekompatibilitách výše uvedených, ale je mnohem prozaičtější – vydělávají prachy. K napsání opravdu důkladné recenze je totiž zapotřebí velmi značné množství času, přičemž honoráře jsou už jen takovým kapesným sotva na cigarety. Kvalifikovaný člověk si dnes v oboru celkem snadno dokáže za stejné množství práce vydělat mnohonásobně více, čímž odpadli ti, kteří dříve psali recenze jako součást obživy. Zbýváme tedy my, které to – alespoň mohu-li mluvit za sebe – stále ještě baví a kteří si stále ještě, byť s obtížemi, dokážeme na podobnou zábavu urvat kousek času. Výsledná produkce je pak jistě občas – opět mluvím za sebe – poněkud uspěchaná a povrchní, občas neprávem připisující recenzovaným produktům chyby, které nemají, a daleko častěji neodhalující chyby, které mají. A samozřejmě – vždy je subjektivní. Což se celkem dobře úročí díky „stálé sestavě recenzentů“, která nejenže není „smrtelným nebezpečím pro každý časopis“, jak tvrdí pan Drózd, ale naopak je nejzbožnějším přáním každého listu – nikoli jen počítačového a nikoli jen u nás.
Každý recenzent je totiž zároveň také uživatelem, který má určité požadavky a potřeby, jejichž prizmatem testovaný software hodnotí. Podobně i různí čtenáři přistupují k programům s nejrůznějšími očekáváními. A tak ten výrobek, který jednoho uspokojí dokonale, je jinému absolutně k ničemu, i když jde zdánlivě o stejný způsob použití. Najde-li si čtenář „svého“ recenzenta, který má stejná kritéria jako on, je to ideální. Najde-li si alespoň takového, který si obvykle myslí pravý opak toho, co on, je to pořád ještě dobré. Nejhorší by bylo, kdyby nenašel žádného, protože by všichni psali seriózní recenze, v nichž by raději neřekli nic, než by publikovali pochybná tvrzení a nějaké subjektivní žvásty. Pak by ovšem nemusely vycházet žádné časpisy kromě inzertních, v nichž by své skvělé produkty vychvalovali rovnou sami výrobci. Informační hodnota pro čtenáře by byla v zásadě identická – alespoň pokud by nepotřeboval používat recenzí místo dokumentace ke kradeným programům, k čemuž tento žánr svého času sloužil.
Na druhé straně podobná dogmata, jaká prezentuje pan Drózd, pro mne nejsou ničím zásadně novým. Když jsem před asi šesti lety začínal v novinách, měli jsme tam soudruha šéfredaktora, který rovněž nesnášel slovo já. Ich forma se nesměla objevit nikde, ba ani v reportáži či v polemice. Zpočátku jsem soudil, že jde o projev kolektivistického myšlení vycházejícího z marxistického hodnocení úlohy osobnosti – žádné já, soudruzi, ale MY. Teprve později jsem zjistil, že to nemá tak úzce ideologický podtext; byla to prostě jedna z věcí, které soudruha na nějakém školení naučili, a on to pak vyžadoval. Ani on nesnášel ironii, kterou jakýmsi šestým smyslem vycítil; humor mu nevadil, protože ho nechápal. Jeho noviny byly vždy plné samých seriózních článků.
Aby mi, probůh, nebylo opět špatně rozuměno: v žádném případě neobviňuji těmito řádky pana Drózda z nějakého politického vyznání, starostrukturnictví a jiných módních atributů. Raději rychle ještě jiné přirovnání: v časech gymnaziálního studia jsem dostal pětku ze slohové práce na téma „Jak si počínám při...(Popis)“ s odůvodněním, že nejde o popis, ale o úvahu. Protože to byla hodná paní učitelka, nechala mě napsat ještě jednu práci se stejným námětem. Pojmenoval jsem to „Jak si počínám při psaní slohové práce na téma Jak si počínám při...(Popis)“ a byl to skutečně zcela seriózní popis obohacený jedinou myšlenkou, že při psaní popisu především nesmím myslet, aby si paní učitelka nemyslela, že je to úvaha. Protože to byla zároveň také moudrá paní učitelka, dala mi jedničku. Kdyby byl na jejím místě pan Drózd, dostal bych druhou kuli a nejspíš ještě sníženou známku z mravů.
Každopádně noviny nejsou slohové cvičení. Neexistuje žádný recept, jak napsat dobrou recenzi, dobrou knížku nebo dobrý program. Neexistuje dokonce ani žádný seznam toho, co nelze. Slouží-li to svému účelu, kterým je informování čtenáře, může být recenze napsána třeba ve verších.
Vždy se ovšem najdou lidé, kterým se to nebude líbit. Mně se taky spousta časopisů nelíbí, takže si je nekupuju. Když se mi náhodou dostanou do ruky, přelistuji je a nanejvýš konstatuji, že jsou pořád stejně mizerné. V životě by mě nenapadlo sednout a napsat redakci, že ten jejich plátek je pěkná slátanina.
Pan Drózd by ovšem mohl namítnout, že psal především s ohledem na úpadek svého dříve milovaného listu v nejlepším úmyslu pozvednout jeho úroveň. Tedy – i já jsem kupříkladu kdysi hltával Téčko a dnes už se mi nelíbí, ale že bych kvůli tomu psal panu Fragnerovi a poučoval ho, jak to má dělat... Koneckonců nezměnilo se jen Téčko; změnilo se všechno a všichni; změnil jsem i já, a co mi zaručuje, že nejde ve skutečnosti o přehodnocení mých hodnot, nikoli o skutečný pokles kvality časopisu.
Nějakou chvíli jsem váhal, zda riskovat zveřejněním tohoto článku rozpoutání další bezbřehé polemiky, protože se obávám, že pan Drózd ho těžko ponechá bez odpovědi. Nakonec rozhodla autorova poslední věta: „Přeji jim úspěch,“ (rozuměj Softwarovým novinám) „ale nikoli v současné podobě.“ (zvýrazněno mnou). Jinak řečeno: v současné podobě ať SWN zajdou, ať zkrachujou, ať po nich pes neštěkne!
Pokud jsem nepochopil motivaci vzniku celého příspěvku pana Drózda, nad touto větou mi už skutečně zůstal rozum stát. Kdyby šlo alespoň o aplikaci teze o sousedově koze, ale ani to v této souvislosti nedává smysl. Museli bychom jedině zavést nové úsloví: „Když se mi něco nelíbí, ať to rači chcípne!“
Ale co je na intoleranci vlastně nového...
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU