Logo

Dvojky, trojky


(rubrika Software pro váš mozek 5)





Komentář: Tento díl mozkového softwaru už neprošel, bohužel plným právem; ačkoli nápad nebyl úplně špatný, realizace je bídná, článek finálně užvaněný a nedotažený, zkrátka blábol. Nečtěte to.



Dopsáno 22. 2. 1993





Zatímco u softwaru většinou vyšší číslo programu znamená lepší kvalitu, je tomu v tzv. kultuře právě naopak – s přibývajícími čísly dochází ke stále většímu ředění původního díla, takže u zvlášť úspěšných titulů už nakonec není ani co ředit.

Přidávání nových a nových pokračování zůstalo kupodivu výhradní doménou braku. Přitom by jistě nebyl až takový problém napsat třeba Čekání na Godota 2 nebo Zločin a trest ještě po dvaceti letech. V případech, kde neprozřetelný autor své protagonisty v prvním dílu odpravil, se nabízí řada vyzkoušených receptur. Tak kupříkladu: Romeo s Julií vůbec neumřeli – šlo jen o dvojnásob rafinovanou šarádu, sloužící k oblbnutí Monteků, Kapuletů, i všeho ostatního příbuzenstva (Romeovy radosti a trampoty, Julie babičkou). Jindy je možné se v dalších pokračováních zaměřit na v předchozím dílu nezmapované úseky života hlavního hrdiny (Čelisti 2: Mladík a moře). Autoři vážné literatury podobných postupů přesto neužívají; do značné míry asi právě proto, že jim stavovská čest brání v aplikaci těchto navýsost paraliterárních metod.

V souvislosti s pokračující vizualizací braku se dnes setkáváme s nastavovanou kaší dvojek, trojek až ixstek zejména v kinematografii. Počet pokračovaní je samozřejmě přímo úměrný ziskům z předchozího dílu, což se v našich krajích stává poněkud problematickým, neboť až na čestné výjimky jsou českými kasaštyky dílka adresovaná divákům s inteligenčním kvocientem pod 80. Na tom jistě není nic špatného, neboť Gaussova křivka IQ v populaci skutečně vykazuje posun do leva, nehledě už k prosté úvaze, kdo má asi tak více času na chození do biografu.

Ovšem i „lidová zábava“ se dá vytvořit tak, aby ji s jistým uspokojením strávila i intelektuálnější část publika (z našich luhů vzpomeňme třeba jen na komedie typu Kdo chce zabít Jessii). Totální tvůrčí impotence a zájmově umělecký amatérismus dobře prokádrovaných režisérů posledního desetiletí však vedl k vytvoření zcela specifického žánru adresovaného výhradně idiotům. Malebné anální krajiny rozličných Sluncí a sen, Kamarádů do deště a Discopříběhů patrně inspiroval pubescentní výlev soudruha Kapka-Müllera S Elvírou v lázních, jehož opakovaná vydání a překvapivě nefalšovaný úspěch u čtenářů patrně vzbudily dojem, že lze vytvořit už úplně cokoliv, jen když to bude dostatečně vulgární a primitivní. (Netřeba snad zdůrazňovat, že pod pojmem „vulgární“ nemám na mysli počet použitých sprostých slov; slovo „růže“ pronesené ústy kterékoli z postav Trhala fialky dynamitem zní nesrovnatelně hnojněji, než všechny vulgarismy Posledního tanga v Paříži a Modrého sametu dohromady; nejde o fekulentnost slov, ale mysli.)

Ačkoli i v cizích kinematografiích existují filmy natáčené výhradně pro idioty, nevybavuji si ani v této konkurenci nic, co by bylo takovým extraktem tuposti, jako eposy páně Trošky a jemu podobných. Je pozoruhodné, kolik se periodicky popisuje papíru o zhoubných účincích filmové brutality (onehdy už s tímto argumentem v Madame R vytáhli do boje i proti celkem roztomilým Gumídkům), avšak nikomu zdá se nevadí skutečnost, že adorace knedlíkové lidovosti je jednou z nejvýživnějších půd, do nichž teď mohou rozliční modroocí vůdcové, mladí demokraté a soukromí novináři sázet semínka fašismu. Neboť Hitler v Německu se nedostal k moci zásluhou sadistických psychopatů inspirovaných Upírem Nosferatu a Kabinetem doktora Caligariho, ale díky pivním tatíkům a maminám z pavlačí, pro něž byl prostě „jeden z nich“.

Nicméně odpoutejme se konečně od zdravou močůvkou provoněných mezí a zdravou nemarihanovou cigaretou zakouřených diskoték domácí provenience a podívejme se tam, kde se filmové řemeslo dělá alespoň profesionálně. A abstrahujme rovnou i od dvojek a trojek snímků nazývaných „rodinné“ a věnujme se žánru mému srdci i počítačovému časopisu nejbližšímu, to jest trikovému filmu.

I kdybychom se rozhodli ignorovat heslo BUDOUCNOST PATŘÍ IMAGINACI, kterým Jan Švankmajer v bohužel naivním revolučním nadšení v roce 1989 vyzdobil svůj domek na Novém světě, nelze nepřiznat, že filmové triky jsou tím nejfilmovějším, co na filmu vůbec existuje. Většina teoriků umění bude sice zcela jiného názoru, neboť ve filmech, které oni pokládají za velké, obvykle žádné triky použity nejsou, leč to už je úděl žánrů, v nichž se trikových postupů používá. Pohádkám, fantasy, sci-fi a horrorům obvykle nebývá přičítána valná umělecká hodnota.

Filmové teorii poměrně dlouho trvalo, než se dohodla, zda ve filmu vůbec existuje nějaké umění, či zda jde šmahem o brak. Když už konečně díky vzniku děl typu Občana Kanea přestalo být o čem diskutovat, vytvořily se poměrně jasně vymezené kategorie filmů komerčních a filmů uměleckých, což byly ty, na které skoro nikdo nechodil. Tato klasifikace dodnes vcelku vyhovuje intelektuálům, zejména evropským; těžko by se ovšem masově prosazovala především ve Spojených státech, neboť hollywoodská produkce je přímo synomem komerce a „umělecké filmy“ pocházející ze západního pobřeží by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Proto vznikl legární Oscar, jehož kritéria hodnot posunují „uměleckost“ do lidovějších dimenzí – umělecký je takový film, který se tváří dostatečně seriózně a přitom na něj ještě chodí diváci.

Probereme-li se galérií Oscarů, shledáme, že hlavní ceny si odnášely filmy sociální, psychologické, historické, ba i muzikály a komedie, ale nikdy žádná science fiction či horror. Těm zůstaly vyhraženy nejvýš ceny za viziuální či zvukové efekty, dokonce včetně legendárního Kubrickova filmu 2001: Vesmírná odyssea. Relativně nejlépe na tom ještě byly Hvězdné války, které shrábly celých šest Oscarů – ovšem samých „malých“ (výprava, zvuk, kostýmy, střih, hudba, efekty). Přitom už dnes je zřejmé, že význam těchto filmů byl z hlediska historie kinematografie obvykle daleko vyšší, než význam filmu vítězného. Odhlédneme-li od Annie Hallové (překonavší v roce 1977 Hvězdné války), která je snad divácky nejpřístupnějším, ale neodvážil bych se zdaleka tvrdit že nejlepším Allenovým filmem, jeví se Oliver (1968) – dost nudný muzikál podle Olivera Twista, který trumfnul Kubrickovu Odysseu – už jako naprosto nicotný. Nebo porovnejme, kdo dnes zná Lloydovu Kavalkádu (Oscar 1933) a kdo King Konga, který si v témže roce nevysloužil ani tu nejmenší figurku (cena za efekty se tehdy ještě neudělovala).

Trikový film byl zkrátka odjakživa otloukánkem, dobrým leda k naplnění kas pokladen. Ty ovšem plní s mimořádnou efektivitou, takže se nelze divit, že řada dvojek až ixstek věnčí právě další pokračování těchto opusů, a to i přes nemalé náklady, které si dnes podobné legrácky vyžadují. Už druhé díly bývají však obvykle značným zklamáním a na třetí chodí diváci jen ze setrvačné zvědavosti. Vhodným příkladem z našich kin v poslední době může být Vetřelec na třetí, jehož závěrečná scéna zrození nového vetřelečka (dotočená prý ex post na přání producentů), je pravým triumfem stupidity. Úhrnem má celý film s pochmurnou poetikou, neuvěřitelnými interiéry a mistrovsky kalibrovanou hrůzou prvního dílu společného asi tolik, co K(píp)hošigutntag s Poslední lečí – tj. poněkud zestárlého hlavního představitele(ku).

Ještě daleko morbidnějším příkladem, kam až mohou dvojky zajít, je ovšem Nekonečný příběh II. Přitom zrovna v tomto případě měl druhý díl plné oprávnění, neboť ten první se dostal přesně do poloviny Endeho románové předlohy, takže pokušení vylomit si zuby na zbytku (mimochodem filosoficky hlubším a přitom neméně imaginativním) muselo být po úspěchu filmové verze značné. Zvěrstvo, které nakonec vzniklo, si však z Endeho vypůjčilo jen pár postav a jeden motiv (k tomu zcela zbavený původního smyslu) a zbytek splácalo do podoby absolutní nudy z dekorací a motivů použitých v prvním dílu – pouze Nicotu zde originálně vystřídala Prázdnota. Ačkoli oba filmy dělí šest let, což v poslední době znamená v oblasti trikové práce zatraceně hodně, je druhý díl i řemeslně nesrovnatelně horší – místy dokonce připomíná levné kašírované kulisy Herzových pohádek.

Podstatně lepších výsledků dosahují filmy, zamýšlené od počátku jako seriál. Zatímco v Indiana Jonesovské trilogii ještě přece jen zůstává první díl nepřekonán a Zemeckisovu Zpátky do budoucnosti vévodí díl druhý, jsou tři díly Hvězdných válek prakticky naprosto rovnocené. Ve výhodě bývají samozřejmě filmy, které si prvním dílem nenasadily laťku příliš vysoko a přesto se dobře prodávaly; takových Freddy Kruegerů lze s dostatečnými prostředky a znalostí řemesla natočit vcelku neomezený počet, aniž by kterýkoli z dílů přestal být pars pro toto.

Zcela výjimečně se však stává, že dvojka překoná jedničku, a to nejen kvantitativně, ale kvalitativně. Podařilo se to například horroru Evil Dead, jehož druhé pokračování se rozvinulo z původní kečupovitosti do čistě surrealistické hříčky inspirované – jak jinak – Lovecraftem. Z filmů, které měl náš divák možnost shlédnout, je to však především druhý díl Batmana. Artistní manýra, v první části pouze naznačená a působící spíše rušivě, zde byla povýšena na princip. Řada prvků skutečně připomíná spíše mýtickou pompu Felliniho Satiriconu či Romy, než klasický arsenál Supermanů a Flash Gordonů (například úvodní sekvence plovoucího rakvočárku, skupinka čistě felliniovských zjevů povalujících se vždy někde poblíž Tučňáka apod.). Nepochybné umělecké ambice jsou však tak důkladně skryty pod vrstvou braku a comicsové paralogiky, že je nepostřehnou ani diváci, kteří jinak při slově umění sahají po revolveru. V Čechách, kde folklórní zázemí comicsu dosud zcela chybí, má ovšem konzument lepší příležitost postihnout, že s Batmanovým návratem přece jen jaksi není všechno v pořádku, což obvykle shrnuje do vyjádření, že „to byla pěkná kravina“.

Z hlediska ortodoxnosti žánru má nepochybně pravdu. Přesto obrovský divácký úspěch tohoto dílka, které by pro svou, byť sebelépe skývanou přeintelektualizovanost, bylo ještě před takovými deseti lety patrně naprostým propadákem, skýtá do budoucnosti jisté naděje, pokud jde o další vývoj kinematografie. Pokud podobný trend časem prorazí i u nás, mohlo by ubýt diváků bombardujících televizi po uvedení každého jen trochu avantgardnějšího filmu sprostými dopisy, jak k tomu oni, naši pracující, přijdou, aby se po poctivé práci ještě museli dívat na takové nesmysly.




Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU