STOPY DUCHA - ukázka z úvodu knihy


      Tahle knížečka je splněním čtvrtstoletí starého slibu. Když jsem v roce 1990 začal připravovat vydání dvacet let staré životopisné studie O Josefu Váchalovi od JUDr. Marie Bajerové (30. 11. 1902 — 18. 1. 1993), hlásala Pražská imaginace ještě popřevratově nadšený slogan „knihy lidu", jehož součástí byla představa, že knihy pro lid musí být levné (...). Autorka sama by si také nepochybně bývala představovala tlustou vázanou knížku s barevnými přílohami, ale nakonec se s tím nějak vyrovnala. Mne s touhle podobou zpětně zcela smiřuje především fakt, že kdybychom knihu redakčně a polygraficky vypravili skutečně lege artis, zabralo by to za tehdejších poměrů tolik času, že by se dr. Bajerová nebyla vydání dožila. I při velmi skromné formě, v jaké text vyšel, se nakonec výroba protáhla až do druhé poloviny roku 1991.
      Slíbil jsem tehdy autorce, že pokud při svém sběratelství narazím na doplňky údajů v jejím soupisu (v němž od roku 1971 do roku 1990 nezměnila ani čárku), vydám ho jednou samostatně. Zde je tedy to, co z něj nakonec vzešlo — a byť tato kniha s jejím textem už nakonec nemá pranic společného, věřím, že by ji potěšila.

      Pro zachování náležité symetrie a zmatení oné odrůdy literárních historiků, kteří nečtou nic jiného než tiráže, inzeruji s laskavým svolením Václava Kadlece v tiráži knihu jako první (a pochopitelně poslední) svazek „edice Pražská imaginace", což je stejně holý nesmysl, jako bylo označení knihy O Josefu Váchalovi za „první svazek edice Lege artis" v době, kdy už mé nakladatelství půl roku existovalo. (...)

      A konečně kvůli téže symetrii ponechávám i variaci na tehdejší koncepci asymetrické obálky, kterou „přestříhali" na poslední chvíli v tiskárně a nikdy se mi moc nelíbila (ale můj původní návrh také ne, takže mi to bylo jedno).

     



Ukázka z kapitoly Váchal a Portman


      Váchalův postoj byl od začátku značně ambivalentní — Portman byl otravný zákazník, který na všechno chtěl slevu, a i tu na splátky. Jenže sice mizerně, ale nakonec vždy platil, což v té době znamenalo pro Váchala žijícího na hranicí bídy velmi mnoho. (...) A samozřejmě nemalou roli hrála i umělcova ješitnost, kterou Portman dovedně hýčkal zdůrazňováním toho, že za všechny peníze, které sežene, hned nakupuje nějakého Váchala, aby mu mohl jednou zbudovat museum — Váchaleum. (...)
      Váchala však celou tu dobu hnětlo vědomí, že je Portmanem lacino vysáván, což rezultovalo v záchvaty vzdoru a různých provokací, které pak kompenzoval trpělivostí a laskavostí, čehož Portman vždy obratem využil k prosazení nějakého svého šíleného požadavku, do něhož se Váchalovi původně vůbec nechtělo, takže ho pak začalo hníst vědomí, že atd., atd. Tato spirála vygradovala v roce 1924 tím nejextrémnějším, co kdy Váchal pro Portmana vytvořil — vyřezávaným malovaným nábytkem a nástěnnou výzdobou celého jeho domu v Litomyšli (dnešní Portmoneum) za směšně nízkou částku cca 8000 Kč.
      Od té doby Váchal pro Portmana už víckrát ani prstem nehnul a jen mu prodával svou běžnou tvorbu jako ostatním zákazníkům, zatímco sběratel prakticky v každém dopise urgoval figuru čerta do výklenku, o jejíž naprosté nezbytnosti pro dovršení malovaného interiéru byl přesvědčen — stala se asi nejintenzivnější z jeho nikdy nenaplněných posedlostí.
      Když Váchal v roce 1927 zjistil, že přes opakované striktní zákazy Portman použil ve svých tiscích jeho staré dřevoryty, hnulo mu to žlučí do té míry, že s ním skončil — zdálo se — už jednou provždy. Na skoro 20 let přestal reagovat na jeho dopisy a vzkazy s pokusy vše nějak urovnat a prakticky veškerou další obchodní komunikaci s ním nechal na Mackové.
      V únoru 1945 zemřela Portmanova matka, což Váchala přimělo ke kondolenčnímu listu, který emoční intenzitou překvapil i samotného Portmana. Osmělen, zaslal Váchalovi 1. května psaní, ve kterém ho požádal — o vyřezání figury do výklenku! Naprostá neuvěřitelnost té obsese Váchala natolik pobavila, že vyprodukoval asi nejroztomilejší dopis, jaký kdy do Litomyšle zaslal, plný sarkasmu a ironie, což dovršil 30. ledna 1946 škodolibým sdělením, že s nedodělanou soškou do výklenku v zimě zatopil. Vyměnili si pak ještě několik dopisů, ale v červnu 1953 Váchal vše bez vysvětlení utnul, tentokrát zcela definitivně. Další Portmanovy dopisy už nanejvýš jen občas provázel margináliemi, připisovanými červenou pastelkou, typu: „Gauner první třídy!" apod. Portman, ač skoro o 10 let mladší, zemřel nakonec o rok dříve než Váchal.
      Z tohoto stručného popisu by se snad mohlo zdát, že vztah těchto pánů by vydal na román. Není tomu tak. Až na ojedinělé výjimky je jejich korespondence celkem nezáživná, Portmanova část dokonce po delším čtení dost odporná a únavná jako brodit se bahnem, vhodná nanejvýš k tomu, aby citlivější sběratele přiměla stydět se, že vůbec kdy něco sbírali, neboť v každém sběrateli je kus Portmana.
      Těžko říci, zda pan učitel v mládí čítal Kiplingův román Stopka, Brouk a spol., vydaný v překladu Pavly Moudré už v roce 1910, takže stihnout to mohl. Každopádně v něm postulovaná poučka „žádný člověk nesnese muka ustavičně stejné otázky" tvořila spolu s floskulí „kdybych tak měl více peněz" Portmanův základní celoživotní modus operandi při naplňování jeho žádostivostí, a to zdaleka nejen ve směru k Váchalovi. Ten kupodivu těmto mukám dokázal masochisticky odolávat a po sté ponechat bez sprostého komentáře mnohokrát odmítnutý návrh, aby prodal cyklus kreseb Sv. František Dobráček a olej V hrobce. Takhle to zní celkem žertovně, ale kupříkladu způsob, jakým Portman za první světové války páčil z Marie Váchalové, zatímco měla muže na frontě, co nejlevněji různé kresby a obrazy, byl opravdu mimořádně nechutný a podlý. K její cti budiž řečeno, že na rozdíl od jiných se jeho žvásty nenechala zhypnotizovat a po několika pokusech o rozumnou nabídku ho odbyla lístkem: „Neuznav moji ochotu, přepočítal jste se velice, neprodám ničeho." a dál se s ním nebavila.



Ukázka hesla


5. SLAVÍK SVATÉHO BONAVENTURY. Praha 1910, nákladem revue Meditace, Vilém Bitnar. Vyšlo 250 výtisků číslovaných perem pod tiráží, z nichž 30 na japanu. Překlad této středověké latinské a rýmované básně Svatého Bonaventury rozměrem originálu pořídil Oldřich Novotný, původními dřevoryty vyzdobil Josef Váchal. 30 černobílých dřevorytů: obálka (120×120), titul (140×140), 3 celostránkové (vše 140×140): str. 12 (Kristus ukřižovaný), str. 19 (Plačíc, duše zírá na Beránka) a str. 25 (Sláva duše tak přesladká), 1 menší (60×90) v textu na str. 16 (Hříšníku, jsi zrcadlem), pět záhlaví (cca 40–60×135–140), úvodní (40×25) a závěrečná (60×90) vigneta, 12 drobných zarážek (30×15) v textu; hnědým tiskem: titulek str. 9 (10×35) — v obsahu chybí a 4 iniciály (cca 15×10) — v obsahu chybně uvedeno 5. Další černobílý dřevoryt na subskripčním letáku (140×75). Formát 260×210. Stran 26+3(+3). Přednostní výtisky tištěny na silném pravém japanu, nepřednostní na dřevitém ofsetovém, obálka na šedém kartonu. Váchal dle svých záznamů ke knize vyryl též „písmo na koženou desku"; žádné nakladatelské vazby ale nabízeny nebyly. Původní subskripční leták byl tištěn na tenkém ručním papíru (235×160) frakturou a sliboval výtisky „na japonu K 6 a na holandu K 4". Knihu ale nakonec podle dalšího letáku (105×170, bez výzdoby) distribuoval výhradně její překladatel Oldřich Novotný z Pcher u Kladna. Distribuční leták nabízel výtisky „na japanu za 8,40 K" a „na krásném dobrém papíru 5,40 K". — Poměrně věrně faksimilováno nakladatelstvím Sursum v roce 1992. I profesionální antikvář by snadno mohl ořezaný, svázaný výtisk s odstraněnou tiráží a zadní stranou obálky zaměnit za originál! Faksimile má větší formát (300×215), na 32. straně doplněnou tiráž a na zadní straně obálky logo vydavatelství. Je tištěna na jasně bílém papíru, bez příměsi dřevitých štěpin; obálka je na žlutém kartonu. (S 126)
SN18(04)/88: 3300 Kč; CA25(05)/362: 3300 Kč; CA29(07)/367: 5650 Kč; AP83(10)/259: 6900 Kč; AP96(13)/280: 10.930 Kč
subskripční leták ZK6(95)/783: 530 Kč; AP90(11)/95: 2530 Kč


Pro srovnání uvádíme běžný úplný popis stejné položky z knihy Marie Rakušanové Josef Váchal napsal vyryl, vytisk a svázal (Arbor vitae 2014), určený a zajisté vcelku dostačující široké čtenářské obci:
C 4 Sv. Bonaventura, Slavík sv. Bonaventury. Středověká báseň, Vilém Bitnar – Revue Meditace: Praha (tiskárna Politika) 1910 (květen), 1. vydání, 26, [6] s. 28 monochrom. dřevorytů (vč. 4 celostr., 5 záhlaví, 4 iniciál), 250 výtisků (z toho 30 na japanu), výtisk č. 3, brožováno, 264 x 209 mm, soukromá sbírka







Hlavní nabídka KAL

Hlavní menu LAW