Obrazove menu






TypoMonolog






      U valné části veřejnosti ještě stále přežívá představa, že písmo je něco strojového, něco, co vzniká v tiskárně působením jakéhosi anonymního mechanismu bez doteku lidské ruky. Je tedy na místě říci, že písmo někdo musí nakreslit, pěkně literu po liteře, celou abecedu někdo technicky připraví k sazbě, a pak hotové písmo někdo používá. Ten posledně jmenovaný je sazeč, grafik či jak se dnes pokrokově říká operátor. A právě jemu je určena hrst nezávazných doporučení pro práci s typografickým materiálem.
      Písem máme desítky tisíc, a svět je přeplňován novými informacemi. Není lehké dosáhnout jistoty výběru v závratné rozmanitosti. Je dobré při hledání vhodného typu přihlédnout ke znalostem původu, vlastností a tvorby písma. V písmové tvorbě není možné se příliš odchýlit od principu znakového kódu vžitého po stovky let, aby se zachovala kontinuita přenosu tištěného slova. Vždyť jen díky uniformní interpretaci textových děl můžeme číst knihy 500 let staré. Tedy čitelnost = kódová zvyklost. Tento kód získal nejdokonalejší estetickou formu v renesanční typografii a od té doby se jen mírně modifikuje. Za takovou mírnou modifikaci lze považovat i odstranění patek u tzv. bezpatkových písem, grotesků. Daleko důležitějšími rysy, než je detail zakončení tahu, jsou vnitřní anatomie písma, jeho proporce, barva a kontrast. Anatomie znaku, jeho stavba a tektonická soudržnost kresby nám rozlišuje písma na statická a dynamická. Proporce jsou výškové a šířkové, a ty nám dávají zcela praktický přehled o vydatnosti sazby, má-li být spíše velkorysá či úsporná. Barva (někdy váha) je pojem pro optický valér zrcadla hladké sazby a souvisí i s pojmem tučnosti. Kontrast (správněji duktus) je poměr tloušťky slabých a silných tahů liter. Kontrastní písma se hodí pro titulky, v malých stupních pak jejich křehkost překáží. V textové sazbě nesmíme používat písma příliš světlá, jejichž tenké linie a drobné ostré patky by přitahovaly naši pozornost. Každým čtením se lidské oko unavuje, ale málokdo přisuzuje míru únavy tomu, co ji bezprostředně způsobuje, tedy písmu. Zkušený typograf může čtení zpříjemnit, dilletant zošklivit.
      Souhrn optických vlastností spolu s historickými asociacemi nám slouží jako vodítko při výběru vhodného písma. Dále se však sazeč musí řídit už jen citem a zkušeností, a tu není možné něco nařizovat.
      Zvláštní kapitolou je rozdíl mezi základním řezem (Antiqua, Regular, Roman, atd...) a řezem vyznačovacím – kursivou, italikou. Tento rozdíl tkví v odlišném historickém původu znakových souborů. Versálky pocházejí z římské kapitály, minusky se vyvinuly z karolinské minuskuly, a kursiva, či italika, je dědictvím renesanční cancellarescy – písma ručně psaného seříznutým brkem. Je to řečeno velmi zhruba, ale k základnímu pochopení to stačí. Italika se značně kresebně rozchází se základním řezem a je nakloněna vpravo. Písmové řezy vzniklé pouhým elektronickým nakloněním beze změn kresebných nemají však právo na označení kursiva či italika, pro ně jsou v mezinárodní terminologii vyhrazeny názvy „Oblique“ či „Slanted“. Poměr kursivy k základnímu řezu bývá někdy velmi trefně přirovnáván k ženskému a mužskému principu v přírodě.
      Umět používat písmo není schopnost vrozená, typografie se dokonce učí na šestiletých vysokých školách. Vedle toho v branži působí i lidé, kteří mají vlastní rozum a chápou knihu jako zdroj užitečných myšlenek, nejen jako svébytný výtvarný objekt. Respektují užitkovou funkci tištěného díla, ale přitom se nevědomky dopouštějí závažných chyb. Dobrá vůle a ušlechtilý ideál bývají zdrojem nenapravitelných omylů. To platí dvojnásob v době, kdy sazbu knih provádějí lidé s úplně jiným vzděláním než jaké by je k tomu opravňovalo. Pamětníci rozkvětu knihtisku dosvědčí, že dříve nebyly takové potíže s úpravou tisků. Nakladatel odnesl rukopis do tiskárny a ta mu dodala vkusně upravenou, dobře vytištěnou a svázanou knihu bez zásahu školeného výtvarníka, neboť v té době řemeslníci používali přirozený cit a zkušenost. Profanace technologií na konci kulturního věku rozšiřuje řady naprosto necitlivých troglodytů bezděčně rozsévajících mizérii. Fajnšmekři přes písmo a lidé s dobrým vkusem je zahrnují oprávněnými nadávkami, ale málokdo už udělá něco pro změnu v jejich postojích. Tím, že si na ně budeme stále stěžovat, se nic nezmění, protože oni budou pořád sedět ve stejných DTP pracovišťích a pokračovat ve fušování. Úkolem školeného grafika je přátelsky se s nimi podělit o zkušenosti a přimět je, aby náš názor přijali za vlastní. Ty tisíce pracovníků zkrátka nemůžeme izolovat, zavřít nebo někam přemístit, jsou tady. Můžeme ovšem také setrvat v povýšenosti a říkat: oni jsou špatní – zadávajte tudíž práci nám! Ale to by vedlo pro změnu k naší vlastní izolaci. Dost již bylo invektiv a nekonečného vzpomínání na staré časy, kdy se sázelo z kovu, jak krásně vypadalo písmenko malinko vtlačené do smetanového tónu simili-japanu. Objedná si snad někdo naloženou písmovku v Grafotechně, nebo oblékne pracovní plášť a postaví se ke knihtiskovému lisu?
      V našem státě se příliš mnoho věcí podřizuje zákazníkovi, (stejně jako např. v Paraguayi, diktatura svržena též 1989) z jehož peněz jsme všichni živi, a prosíme jej všemi způsoby, aby nám ty peníze dal. Zákazník má ale svůj vkus, nebo lépe řečeno 95% tohoto národa žádný nemá, a tedy nekoupí něco, co vzdělaný grafik považuje za dobré. Je třeba zatím dělat takové obálky na knížky, které vyhoví tzv. vkusu obecnému, jinak si vydavatel ani autor nevydělají ani na slanou vodu. Přirozeně je úplně lhostejno, jaké písmo se použije. Jak je ale možné, že při návštěvě knihkupectví třeba v nedaleké Vídni vidíme i detektivky ve velice vkusné úpravě? Stejný titul od stejného autora vyšlý u nás se člověk štítí vzít do ruky, přesto se ho prodá pětkrát víc, než kdyby měl inteligentně udělanou obálku. To je prosím holá skutečnost, kterou vám s lítostí potvrdí každý výtvarný redaktor kteréhokoli většího nakladatelství. Dělat pěkné grafické úpravy se u nás zkrátka nevyplácí. Národ se musí především najíst a teprve pak nastane tříbení vkusu. Domnívám se důvodně, že je jen otázkou času kdy se dobrá grafika vyplácet bude, a pak si možná DTP operátor všimne, že v nabídce písem není jen Times a Helvetica. K optimismu máme dost důkazů v ostatních evropských zemích.

      Na počátku písmové tvorby je zkušenost kreslířská. Jen pracovník vládnoucí dostatečně perem a tuší je schopen nakreslit sadu písmen, a jen ten, kdo dovede v textu pozorovat jemné pohyby liter při čtení, může zpětně korigovat tahy svého pera. Musí mít na paměti, že detail je součástí celku, že patka je podřízena tvaru celé litery, litera je jedním členem celé abecedy, a písma jsou součástí kultury tištěného slova, lidského poznání a dějin. Překonání a pochopení obrovského časového rozpětí písma je stejně důležité jako schopnost kresby podle přírody. Výtvarník, který nezná svou posici v čase anebo nenakreslí anatomicky správně sedící akt, bude stále jen vidět ony patky, ony litery, tak opuštěné, jako je on sám. Takový třebas zručný řemeslník zůstane pouhým dekoratérem, designerem a aranžerem detailů bez vnitřních a vnějších souvislostí. Kontinuita latinkového znakového kódu vůbec není samozřejmá věc nevyžadující péči. Mnohá, ještě starší písma než je latinka, docela vymřela. Jsou to zase jen lidé – písmaři, kteří obnovují staré omačkané typy, ryjí nové raznice a pečují o zrak nejen náš, ale i těch, kdo se narodí za 100 let po jejich smrti. Tvary písem se přitom přizpůsobují výtvarnému vkusu doby, ve které vznikají, ale bude-li ti někdo říkat, že to tak musí za každou cenu být, nevěř mu. Jen dekoratéři se sníží k přijetí myšlenky o výtvarné svébytnosti písma. Pseudoestetických výstřelků v typografii už bylo dost, a dobrá rada zní – nevšímat si jich.
      U písem textových jsme vázáni zákonem čitelnosti, kontinuity a také řemeslnou dokonalostí. Titulková písma zdánlivě takové regule nevyžadují. Můžeme si dovolit modifikovat znak metodou karikatury nebo přímo deformovat písmeno až za hranici čitelnosti. I takových písem je třeba, aby tím výrazněji vynikla čistota těch klasických. Dobré akcidenční písmo je vždy prací zkušeného písmaře, který jej má hotové za jedno odpoledne a nepovažuje to za svůj Chef-d' uvre. Ale designér musí být originální, hlavně aby se jeho písmo nepodobalo žádnému na světě, a vznikne abeceda s upoceným výrazem, bez hravého nadhledu.
      Dobový estetický kontext jiného druhu je ten, který působí déle, řádově desítky let. Nazýváme jej stylem, slohem, či prostředím, ve kterém se formuje jedna kulturní generace. V novodobé historii písma je to nejvýrazněj secese, též plná typografických omylů, ale nějak stravitelnějších, protože inspirativních. Odezněla však stejně rychle jak propukla. Obrodné hnutí v Anglii volající po návratu renesanční knihy mělo také svůj stylotvorný vliv na evropskou a americkou typografii, přestože se renesance nevrátila. „Písma by měla být navrhována umělcem a nikoli technikem“ říká okolo r. 1890 jeho vůdčí osobnost William Morris a má k tomu své důvody. Opačně vyznívají snahy funkcionalistů, ale i jejich vliv působí dodnes očišťěním knihy od dekorativního balastu a směrem ke skromné eleganci. Každý styl musí tedy v sobě nést aspoň špetku inspirace, jinak z něj zůstane jen krátkodobá moda, jak jsme svědky u tzv. dekonstruktivní typografie. Úkolem dnešního typografa je včas rozpoznat skutečné hodnoty.


© František Štorm, 1997






Úvodní strana POČÍTAČOVÉ TYPOGRAFIE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU