Neofatické polyglotie psychotiků

(Interkom 3-4/2006)

Vydání Stuchlíkovy studie Neofatické polyglotie psychotiků patří k edičním počinům vpravdě nečekaným a není bez příznačnosti, že knihu přivedlo na svět nakladatelství Triton, zaměřené především na medicínskou literaturu a science fiction - tohle je vskutku něco mezi.

Profesor MUDr. Jaroslav Stuchlík (1890-1967) patřil k oné většině psychiatrů (a lékařů vůbec), kteří celý život jen normálně pracovali, odborně publikovali a nezabývali se žádnou plzákovskou mediální show, takže o nich dnes prakticky nikdo nic neví. Jestliže mu navzdory tomu 40 let po smrti vyšla tři centimetry tlustá monografie, je důvod této v naší medicíně naprosté rarity rovněž raritní: "Záhadný pacient profesora Stuchlíka". Zasvěcenci vědí, že jde o název článku PhDr. Vladimíra Boreckého, jímž v roce 1985 odstartoval na stránkách někdejšího "Téčka" obskurní kult Cara Ostena, vlastním jménem MUDr. Jana Lukeše.

Tento "obzvláštník" je nesporně tím nejobzvláštnějším z mnoha, které Borecký ve svých "mašíblech" vynesl na světlo či přímo objevil, jako tomu bylo právě v Lukešově případě. Ostatně jednou z variant Ostenova "astronského komplexu" je verze, že on sám pochází z asteroidu Delta-14 Thetis, a náhodnému čtenáři jeho díla nepochybně přijde tato verze případnější, než známější historka, podle níž se roku 1934 nedaleko Lukešovy chaty u Solopisk zřítila astronská raketa, ze které se zachránila pouze nepozemšťanka Dahorjáné Sedéno, od níž se Lukeš naučil išovsky a posléze ji pojal za ženu. Autorův emzácký původ je dojista daleko racionálnějším zdůvodněním jak vesmířanské nepřístojnosti, tak monstrózního objemu jeho produkce, sestávající z 16 umělých (respektive mimozemských) jazyků, nejméně 10.000 stran beletrie (včetně tří mnohasvazkových románových epopejí), několika slovníků, 39 oper, 9 symfonií, 107 matematických prací, řady vynálezů etc.

Proč o tom hovoříme: prakticky celá Boreckého edice Neofatických polyglotií psychotiků je totiž de facto skrytou ostenovštinou - jen s několika souvisejícími odbočkami, týkajícími se Stuchlíkova životopisu a komparace Lukeše s kasustikami jinými neofatiků. Nicméně 70 stran ze sta vlastní Stuchlíkovy studie pojednává výhradně o Lukešovi a nejrozsáhlejší oddíl knihy - dvousetstránkový blok korespondence Lukeše a Stuchlíka - je tvořen z naprosté většiny dopisy Lukešovými. Tato část publikace je také vpravdě nejvýznamnější a samozřejmě i čtenářsky nejatraktivnější; přináší prakticky kompletní dochovanou Lukešovu korespondenci s výjimkou dopisů již dříve vydaných.

Navzdory odtažitému názvu a nezáživně vyhlížejícímu charakteru publikace skýtají Neofatické polyglotie stejně zábavný a originální čtenářský zážitek, jako všechny ostatní dosud publikované Ostenovy práce - ovšem i stejně exkluzivní; Lukeš rozhodně není autorem pro každého.

Odrazem tohoto faktu je i nepatrný náklad Polyglotií (údajně 400 výtisků) a s ním nezbytně spojená značná cena knihy. Není však rozumné nechat se jí odradit, jelikož lze předpokládat, že jakmile bude jednou rozebrána, stane se zcela nesehnatelnou vzácností.

Jaroslav Stuchlík - Neofatické polyglotie psychotiků. Editor PhDr. Vladimír Borecký. Triton 2006, 504 stran, 599 Kč.

28. 3. 2006

R.:.S