Logo

tady bývalo






KONEČNÝ ROZPTYL POPELA MARTINA MANIŠE


     Když jsem tak onehdy začal přemýšlel, jakými ptákovinami bych mohl oslavil 20. výročí LAW, jedním z nápadů byla i nějaká forma resurrekce Martina Maniše. Byla to přeci jen má asi nejpopulárnější inkarnace.
     
     Jenže o čem by mohl takový Maniš dneska ještě psát? Už v roce 1997 byl software taková nuda, že ho přestal bavit. A za těch 20 let se programy nevyvinuly prakticky o nic, jen se pořád dokola převlékají a fintí, aby se tzv. "nové verze" daly nacpat do všech kanclů, ač nic principiálně nového neobsahují, a dokonce nejsou ani o nic spolehlivější nebo jednodušší, jen prostě pokaždé trochu jinak vypadají. Takže leda: "Kradete? Ale serem na to, kdo by se s tím šmejdem ještě furt dokola instaloval!"
     Výmluvně to dokumentují na úbytě skomírající warez fora, občas oživená nějakou novou "dokonalou" ochranou, která z prestižních důvodů musí být během pár dní hacknuta, a pak zase všechno hnije dál.
     Tak že by Maniš přiložil "prst na tep doby"?
     Ale to už přece jeho Mrtvola dávno výstižně udělala - konkrétně ve svém posledním Vytí z hrobu, když konstatovala, že "příští totalita nemusí mít tvář vůbec žádnou".
     
     Jen jsem jaksi nečekal, že na to dojde tak brzo...
     
     Jedním z nesporných přínosů normalizace bylo, že v populaci nastolila zdravou skepsi. Těžko se ještě dalo před hlavněmi tanků ruských, ukrajinských, německých a jiných bratrských okupantů dál přesvědčeně jásat, že zítra se bude tančit všude. Nikdo už to nebral vážně. Ani estébáci, když se u mě marně snažili provést "verbovku", a přitom lišácky pomrkávali: přece všichni víme, jak to chodí - podepiš, a budeš se mít! Ani svazáci, když mě na fakultě vylučovali ze SSM a pak mi řekli: vole, stačí přeci, abys aspoň jednou přišel na schůzi, a zas to škrtnem. Dokonce ani jediný opravdu přesvědčený mladý komunista, na kterého jsem v osmdesátých letech narazil - absolvent moskevské geologické fakulty, s nímž jsme spolu s dalšími "špagáty" na vojně trávili večery hraním mariáše a nadáváním na režim - to nebral natolik vážně, aby mě udal (narozdíl od některých kamarádů chartistů), ač měl věru za co.
     
     Že je se světem cosi opravdu v nepořádku mi poprvé došlo loni v březnu, kdy jsme s bývalými spolužáky náhodně zavítali do hospody, v níž zrovna seděl přítel Hendrich s jakýmsi Bakalovým redaktůrkem, který se s námi začal hádat o EU. Ještě nikdy v životě jsem nezažil takového fanatika! Podobné urválkovské typy tu byly asi naposledy k vidění v padesátých letech. Takoví kdyby mě tenkrát vylučovali z ČSM, určitě by to nikdy neškrtli a letěl bych rovnou i z fakulty. Ale dobře, říkal jsem si, je to mladej rybíz, a třeba jen výjimka...
     Nedlouho po té mě ovšem jeden z mých nejdávnějších kamarádů, s nímž jsme kdysi nahrávali Školníkův byt, v mailu na můj úšklebek na adresu EURVHP počastoval nějakým tím náckem, fobem a jinými zaříkadly, jimiž sluníčkáři vyhánějí ďábla. Když jsem projevil podiv, kde se v něm vzalo tolik konformismu vůči režimu, smrtelně se urazil a naprosto nebyl schopen akceptovat ani tak banální fakt, že konformitu lze projevovat jen k tomu, co momentálně vládne; že někdejší konformisté by dnes byli nekonformisty a naopak. Tož už si od té doby nemailujeme.
     Vzápětí mě naštvalo O2 natolik, že místo abych jako obvykle mávnul rukou, začal jsem si s nimi dopisovat. Když už jsem kolem toho naklofal tolik písmenek, dotázal jsem se Petra Koubského, jestli by nevěděl o médiu, do kterého by se to dalo prodat, abych alespoň nějak zpeněžil čas a energii na to vynaložené. Nabídl mi honorovanou publikaci ve svém webzinu 067 s poznámkou, že by to "chtělo malinko zobecnit, aby to nebyl jen rozčilený popis jednoho konkrétního případu". Jelikož jsem po obhlídce jeho současných aktivit shledal, že je rovněž poněkud unionisticky orientován, zobecnil jsem to takhle: O2 – i operátora musíte nenávidět. Petra jsem vždy pokládal za bytostného demokrata, takže jsem si říkal: pokud ani u něj těch pár ironických jedovatostí neprojde, tak už je svět opravdu v prdeli. A vskutku - neprošly.
     Fakt, že i lidé, které po léta znám jako funkčně myslící bytosti odrostlé v tzv. reálném socialismu, mohou natolik žrát takhle průhlednou propagandu, byl pro mě zdrcující.
     
     Dnešní nastupující euroamerická totalita nejenže nemá tvář, ale nemá dokonce ani jméno, takže i u nás musí být opisována jako "vítači", "sluníčkáři" či "dokonce "neoliberálové" - což už je naprostý výsměch. S opravdovým liberalismem nemají tihle dnešní PC Principals (viz South Park) společného ani prd. Což je ovšem zcela signifikantní - podobně se všechny totalitní režimy (a pochopitelně i náš dnešní) odjakživa ohánějí demokracií. Různé ty KLDR to mají rovnou napsané na firmě. Naopak pro skutečného demokrata je to věc natolik samozřejmá, že o ní nemluví nikdy.
     To bezejmenné jméno nicméně zůstává stejné, jako u všech předchozích totalit: socialismus. Téhleté nové verzi osobně říkám internacismus, jelikož to její vyznavače aspoň irituje podobou s národním socialismem. Ten nejvíc nenávidí, protože se ho nejvíc bojí. Zdánlivě právem, neboť i nacismus byl poražen svým nižším vývojovým stupněm - Stalinovým socialismem. Jenže dnešní nácci nemají žádný svůj Sojuz a tudíž ani nejmenší šanci vyhrát, takže jde jen o běžnou řevnivost mezi socialistickými sektičkami, neustále se navzájem obviňujícími z různých úchylek a "pravičáctví".
     
     Internacistická totalita poučena trockistickými bláboly o permanentní revoluci prorůstá plíživě co nejširším spektrem stran a medií, což je jedna z nemnoha logických věcí, které dělá - nelze bojovat s nepřítelem, který nejenže nemá tvář ani jméno, ale dokonce ani vlastně nikde není - nebo naopak je všude. Nepotřebují censuru, poučeni zkušenostmi bolševiků, že autocensura je mnohem účinnější. Poučeni Orwellem naopak potřebují nepřítele a Putin je stejně dobrá Eastasie jako každá jiná (a samozřejmě kdykoli zaměnitelná za Eurasii).
     Co ale pořád nemají, je skutečná silová moc. A není třeba nadměrně paranoické percepce k jedinému racionálnímu vysvětlení zdánlivě zcela absurdního cíleného importu zjevně kriminogenních mas z Afriky a Arábie a snah o jejich co nejširší distribuci do všech lokalit. Až jich bude všude dost a rozpoutají takový teror, že začne být zcela nesnesitelný, dojde k tradičnímu socialistickému nastolení pořádku, a za nadšeného jásotu vděčných davů je internacisté zavřou do koncentráků - arci i s třídními nepřáteli, jejichž evidenci mají díky internetu už dnes tak dokonalou, jak se předchozím ideopoliciím ani nesnilo.
     Socialismy obecně nikdy neměly problém dělat nakonec pravý opak toho, co původně hlásaly, a součástí beztvářnosti toho dnešního je i velmi výhodná absence svaté knihy typu Kapitálu či Mein Kampfu, takže ani není co porušovat.
     
     Nestranně vnímaná situace v této zemi je dnes daleko depresivnější, než byla koncem osmdesátých let, kdy jsme pořád měli alespoň naději, že bolševik jednou půjde do hajzlu, spojenou s naivní představou, že svět se pak bude vyvíjet přirozenou a postupnou evolucí, bez revolučních zásahů spasitelských hlupáků (tedy socialistů, aktivistů a ostatních věrozvěstů). Dnes ale kromě výše uvedené verze budoucnosti připadá do úvahy jen 3. světová válka (která se arci jeví vůbec nejpravděpodobnějším vyřešením problémů předlužené, dávno už jen virtuální ekonomiky Západu), nebo v delším výhledu úplná islamizace Evropy. Jinak zbývá jedině varianta občanské války, která u nás sice nepůsobí moc reálně, ale v zemi, jejíž historie zahrnuje i husity, se nedá úplně vyloučit nic. Tedy samozřejmě kromě nastolení hate-free ráje socialistické inkluse, v němž všichni dementi budu rovni géniům, ruku v ruce se budou vzájemně obohacovat s hrdými menšinami, a se zaručeným příjmem pro všechny v kapse se konečně zcela zbaví okovů závislosti na nemilosrdném kapitálu. To je opravdu debilita právě tak nerealizovatelná, jako všechny socialistické sny vždy byly a budou.
     
     Daleko podobnější, než roku 1987, je tedy dnešní doba roku 1937 nebo 1947, kdy vnímavější už dobře tušili, že je průser na obzoru, ale mohli jen bezmocně přihlížet.
     Protože - abych parafrázoval Šíleně smutnou princeznu - rozpoutanou hloupost nelze zastavit!
     
     V takové době nechci dělat žádnou žurnalistiku a lepších dnů se zjevně nedožiju. A dost možná ani nikdo jiný z dnes žijících. Naopak bych tedy měl být rád, že jsem už starý a nemocný, a tudíž bych se s trochu štěstí mohl nedožít aspoň těch opravdu špatných časů.
     A to je konečně to pozitivní myšlení, co po mě societa pořád chce - já tomu jsem opravdu rád!

Tímto tedy pokládejte popel Martina Maniše za rozptýlený.

MUDr. Jan Hýsek
1. června 2017






Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU