Heslo CAR OSTEN pro slovník autorů SF
MUDr. Jan Lukeš (12. 7. 1912, Praha – 25. 8. 1977, Terezín)
Lékař, spisovatel, výtvarník, hudební skladatel, neolingvista, vynálezce a matematik"Český Tolkien", tvůrce nejméně 16 umělých jazyků, z nichž větší část byly jazyky fiktivního planetoidu Thetis, psal hlavně pod pseudonymem CAR OSTEN.
Absolvoval obecnou školu v Kladské (Praha 2), reálné gymnázium v sousední Slovenské ulici (1932), FVL UK v Praze (1938). V letech 1939–1945 vystřídal jako sekundář řadu působišť (mj. Gawalovského dermatovenerolog. klinika v Praze, chir. odd. Prčice a Německý Brod). Na přelomu let 45/46 organizoval v Praze tzv. Paxistický puč. V roce 1946 dlouhodobě hospitalizován se zjevně chybnou diagnózou paranoidní schizofrenie u prof. Myslivečka, snad aby byl uchráněn případné policejní perzekuce. Později nicméně pro tutéž diagnózu zbaven svéprávnosti, od roku 1952 trvale invalidizován. Od roku 1969 ze sociálních důvodů v ústavní péči, zemřel v domově důchodců pro duševně nemocné v Terezíně.
První publikace jeho kasuistiky (jako nejmenovaného pacienta) vyšla v roce 1956 v článku prof. MUDr. Jaroslava Stuchlíka; s uvedením jména teprve po smrti v roce 1985 v článku PhDr. Vladimíra Boreckého, který je také faktickým objevitelem rozsáhlého Lukešova díla.
Psal od dětství (první dochované rukopisy z roku 1925), z téže doby se datují i první pokusy o umělé jazyky. Nejpodrobněji rozpracovaná byla išovština (iškovština, ishi), dochovala se však jen torza gramatických příruček a slovníků a část podvržených náboženských a mytologických spisků planetoidu Thetis. Kromě ostatních jazyků Thetidy (barňumština, kvádština, ryšovština apod.) však vypracoval i některé jazyky politické (především PRAGO propagovaný v letech paxistického puče jako budoucí jazyk Paxistické internacionály míru) a matematický jazyk Kodo psaný číslicemi.
Torzo dosud věsměs nevydané pozůstalosti obsahuje kromě drobných fantaskních prací především román Pěšky napříč Marmokojem (1925; poslední přepis z 1969), rozsáhlý epos odehrávající se na planetoidu Thetis a pojednávající o skupině četníků, která se vydá do vzdálené provincie Marmokoj potlačit bolševické povstání. Nedokončen zůstal Lukešův nejgigantičtější projekt – jedenáctisvazková epopej Dcera vědy, exponovaná na ploše tří desetiletí a končící zkázou Thetidy, k níž došlo v roce 1934 pozemského letopočtu. Zkázu přežila pouze Darhojané Sedéno, které se zřítila v kosmoletu nedaleko autorovy chaty v Solopyskách a posléze se stala jeho ženou. Kromě četných dochovaných map a drobných zlomků se tímto tzv. "astronským komplexem" zabývá už jen torzo povídky Chaverazoljane. Důkladnost zpracování jazykové, geografické a kulturní pseudofaktografie Thetidy nachází ve světovém písemnictví obdobu pouze u Tolkiena; tím však – pomineme-li, že oba autoři své světy budovali zhruba ve stejné době – veškerá podoba končí.
Fantaskní námět má i nedokončené Mariánské císařství (1939–1963) – utopie (či spíše antiutopie) na téma zdařilého paxistického puče. Hlavní hrdina David Gabriel se ujme moci v nově vzniklé unii Česlopol, společná česko-slovensko-polská arnáda se v rámci budování věčného míru vrhne do čilých válek se sousedy a hbitě anektuje sousední Maďarsko a Rakousko. Děj torza je doveden do roku 1956; podle dochovaných náčrtků měl román končit porážkou paxistů.
Z drobnějších torz jmenujme alespoň filmový scénář Čí vinou (1947) o zničení Prahy atomovou bombou či nepojmenovanou povídku (1942) o tom, jak 28. října 1942 Němci zorganizují fiktivní konec války, českým rádiem oznámí příjezd Beneše a předstírají příchod amerických vojsk. Češi celý den nadšeně oslavují, v noci však zhasnou světla a dosud ukrytí Němci celý překvapený národ do posledního nemilosrdně vystřílí.
Nejrozsáhlejším dokončeným dílem byl sedmisvazkový Hrabě Jiří Válek (1925–1965), z něhož se bohužel dochovaly pouze dva první díly a dvě vyřazené kapitoly z dílu sedmého – šlo o krvák ve stylu Monte-Christa. Z ostatních rukopisů jmenujme pouze ty, které se zůstaly víceméně úplné: román Pohádka o lásce a smrti prince Vladimíra (1932); dramata Cirkus Warwick (1931) a Rozpor (1941); filmový scénář Kristýnino utrpení (1961); pornografický krvák Sourozenci (1962) a rozsáhlý dopis Můj život v hudbě (1967) s oblibou šířený v osmdesátých letech v českém undergroundu samizdatem. Většinu beletrie a poesie Lukeš uváděl pod pseudonymem Car Osten, v určitých etapách však používal jiných pseudonymů (Zikmund Sobačevskij, Helena Kalířová-Žitná, Jan Kalíř, Jakub Bukaj, Jan Lukáš – Hagel, Johan Lux apod.). Autorova matka – neteř Antonína Sovy – častěji publikovala v lokálním Vodňanském tisku přírodní lyriku pod pseudonymem Troska. Lukešovi samotnému vyšlo za života pouze několik juvenilních básní, rovněž v lokálním či studentském tisku.
Všechny definitivní přepisy svých beletristických děl si Lukeš sám ilustroval; z případných ostatních výtvarných prací však dnes nemáme k dispozici téměř nic.
Z části se dochovalo i jeho rozsáhlé dílo hudební, včetně úplné první verze opery Úderka, která se v undergroundu stala téměř legendou. Performována tato díla dosud nebyla. Kromě drobných útržků se nezachovaly Lukešovy práce matematické a medicínské (zde především Slovník lékařských autorů). Výjimku tvoří 800stránková Oneirologie (záznamy snů s psychoanalytickými komentáři), dochovaná však pouze ve velmi špatně čitelné pracovní verzi.
Úvodní strana CARA OSTENA
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU