logo

Ladislav Klíma
FILOSOFICKÁ FAKULTA
(úryvek z Velkého románu)


     Arga a Dita ubíraly se do universitní auly. Byla na rozsáhlém kopci, městu vévodícím. Mimo universitu rozkládaly se na něm ještě královský palác, kriminál, kostely, ústav pro blbce, parlament, blázinec.
     Stanuly v ohromném nádvoří, uprostřed četných, mladých, obrejlených, přihlouplých, spících tváří. Ihned otázala se Argestea jedné z nich:
     "Monsieur, mohl byste nám ukázat některého kandidáta filosofie?"
     "Nic lehčího, prosím! Všichni pánové, takto uniformovaní," a ukázal na vedle stojícího mladíka, "jsou filosofové, – haha!"
     "Hahaha!" zasmála se Dita. "Sukně žluté jako lejno, kabátky šedé jako popel a na štítku čepce vyrytý pes, jemuž visí lejno ze zadku."
     "Pánové," oslovila Arga dva takto uniformované mladíky, "prosím o chvilku rozhovoru. Z dálné ciziny jsem s třemi družkami sem přišla, abychom z vaší staroslavné vysoké školy ssály moudrost a pravdu všelikou; třeba ženy, milujeme vědu. Hlavně dychtíme po slovech profesora Fabia Lionelliho, jehož sláva až k nám za moře pronikla. Račte mi především sdělit, volno-li ženám, i nejsou-li dosud zapsány, přednáškám přítomny býti?"
     "Proproprosím!" uklonil se hluboce jeden. "Tatatak spaspanilé dámy, bubude nám ctí!"
     "Díky! A kdy bude nejbližší přednáška páně profesorova?"
     "Proproprosím! Dnes od 3. do 4. hodiny – a sisice bude to rozjímání na slova Kantova: Zzzwei Dinge erfüllen dadadas Gemüt mit immer neuer und zunehmender Bewunderung und Ehrehrfurcht...: Der bestimmt Hihihimmel über mir und das momoralische Gesetz in mir."
     "Děkuju! A mohl byste nám o panu profesorovi něco zajímavého sdělit?"
     "O prosím! Jen chvachvalné věci, nadmíru chvachvachvalné!"
     "I kuš, osle!" ozval se druhý. "Mes dames, to bohužel neodpovídá pravdě. Z počátku nebylo lze p. profesorovi vytýkati téměř nic, neboť byl vzorně zbožný a mravný a přednášky jeho zcela nezávadné. Měl sice už tenkrát obličej, jaký, hm! spíše by příslušel náčelníku banditů než profesorovi, – ale toť věc Boha, jenž jej takto stvořil. Dnes však bohužel není již tak dokonalým profesorem... V přednáškách jeho vytryskují stále hustěji myšlenky ne právě mravné, ne bohabojné, kacířské..."
     "Pardon!" vpadla mu do řeči Editha, "nejedná se zde o malé nedorozumění? Nemluvíte o nějakém profesoru theologie?"
     "O nikterak, madame," zvolal mladík superiorně. "Philosophia falsa a Deo abducit, vera ad Deum reducit, praví Bacon Ver. Pravý filosof je vždy zbožný a velikost zbožnosti jest jediným měřítkem jeho filosofické hloubky."
     "Správno!" souhlasila Argestea. "Theologie je filosofie explicite, je vskutku hluboká filosofie. Neboť Bůh jest alfa a omega všeho; je v užším smyslu jádro světa, sbíhací bod všech světových a myšlenkových paprsků, v širším je se světem zcela totožný."
     "Ó běda! toť pantheismus, madame!" zabědoval filosof zděšeně.
     "Odpusťte, nejsem-li dosud dosti osvícena," omluvila se bohyně. "Vždyť za účelem lepšího poznání uchylujeme se sem. Pokračujte, prosím!"
     "Nuže, stává se poslední dobou stále častěji, že se p. profesor v přednášení náhle zarazí, zamračí, – oči jeho zuřivě zazáří, – a tu vyřkne náhle něco, nad čím – ustrňte se nebesa! Chvále na př. soustrast, řekne: 'soucit je největší ze všech-` my čekáme, že řekne 'ctností`, – ale on, zaraziv se na chvíli, zařve: 'neřestí a hloupostí!` A jakmile jednou takhle začne, pak už po celou dobu přednášky vybuchují z něho podobná – šílenství, neboť chci věřit, že jedná se zde spíše o duševní poruchu než o mravní zvrhlost. I celé jeho počínání změnilo se. Dříve byl velmi tichý, téměř schlíplý, ale nyní jeví se na něm stále vzrůstající nepokoj: něco jako by v něm stále hlodalo a vřelo jako v sopce – bojíme se výbuchu; jak by se na něco rozpomínal, jak by jen sen nějaký pomalu ze sebe střásal... I tvář jeho změnila se zázračně: teď už nevypadá jako bandita, spíše jako – bůh s námi! – satan sám! Rozumí se, že rektorát nemůže k tomu klidně přihlížet; vícekrát dostalo se mu důtky a včera rozhodlo kollegium pp. profesorů, že budou-li se bezbožné výroky jen jednou ještě opakovat, dostane consilium abeundi; bylo mu to též oznámeno. Kdekdo hoří dychtivostí, bude-li to naň účinkovat; k jeho dnešní přednášce bude proto velký nával, radím vám, mes dames, abyste přišly co nejdříve, by dostalo se vám místo... Zvláště dámy interesují se o něj nesmírně, čehož původ dlužno hledat v úžasných, strašných pověstech, které zde o dřívějším jeho životě kolují. Dle nich byl dříve nesmírným lotrem, jedním z největších, jaké zem kdy nosila. Asi 4000 lidí prý vlastní rukou zavraždil, mnohé z nich několik hodin nejzhovadilejším způsobem mučil. Sotva 26letý musil prý z vlasti své Italie prchnout, – i založil v Africe prý ohromnou lupičskou bandu, která jej slepě, třesouc se, poslouchala, věříc, že je eblisem, vzavším na se lidské tělo. S ní prý jako zkázonosný uragan proletoval severní Afrikou a západní Asií, všechny osady zapaluje a obyvatelstvo jejich vyvražďuje, nemluvňaty smečku ochočených svých lvů krmě, těhotné ženy rozparuje a jim embrya z životů vlastními zuby vytrhuje, žádné vrchnosti neuznávaje, blahodárných zákonů vznešené společnosti lidské hříšně a směšně neposlouchaje, jen vůli svou za paní svou uznávaje, oddíly vojska, jež proti němu vyslány byly, niče. Můžete si, mes dames, myslit, že pověsti takové činí jej v očích dámského světa interesantním; snad vy též, – ale pardon! Já jim nevěřím, neboť, bože! jak možno by bylo, aby člověk takový dostal vznešené místo profesora morálky?"
     "Tedy přece jen jsem narážkám Edgarovým dobře rozuměla!" zvolala Arga radostně – "On se rozpomíná na svou minulou velikost! střásá ze sebe zázrakem tupý, špinavý sen, k němuž byl zákonem kompensace odsouzen... Ditičko, dnes uzříme něco tak zajímavého, že i zde v Orku přihází se něco podobného sotva jednou za století!..."
     "A co se stane?" zvolala Editha.
     "Neřeknu, uvidíš! Díky a poklona, pánové!"
     "Prosím, messieurs, ještě o malé objasnění," ujala se slova Dita. "Není to snad delikátní, – ale vždyť nemůže to být pravdou! Když zavítaly jsme do země této, více lidí nám pravilo, že možno zde vyrábět profesory filosofie – z psích výkalů... Smály jsme se tomu; i ovšem mravní rozhorlení cítily... Ale stále víc a víc lidí nám do očí tvrdilo, že je to faktum... Směla bych prosit o vysvětlení, jaký původ má toto hloupé šprýmování?"
     Filosofové zrudli a výmluvnější z nich rozpačitě promluvil: "Bohužel, lépe, bohudíky, neběží zde o pouhé šprýmování. Nebyl bych v možnost takovou nikdy dříve uvěřil, – ale fabrikace tato je zjištěné faktum... Sta zdařených experimentů, ověřených muži víry neporušené, jsou zde... No – mohl bych uvésti, že člověk není nic jiného, než prach a popel, že výkal jest jen druh prachu, jenž může, organisován jinými přírodními silami, stát se něčím výborným, na př. světlem, ovocem, zrním, lidskou krví, lidským mozkem, – ale hlavní jest, jaký morální význam může míti ono faktum. A každý uzná, že jediný možný výklad je zde: možnost výroby té jest symbolem nízkosti filosofie před Bohem a božím poukazem, by filosofové byli pokorní. Výklad luzy, že učitelé moudrosti rovnocenni jsou psímu lejnu, je přece zcela absurdní, přes sofisma některých, že moudrost a to, co se na universitě přednáší, že učitel a profesor jsou různé, často protichůdné pojmy. Ano! jen ten účel mělo vyskytnutí se faktu toho, abychom stali se pokornými a zbožnými. Byl k ohromnému prospěchu filosofie na tomto vysokém učení. S bolestí konstatuju, že počínaly zde dříve bujet zárodky bezbožných doktrin, tak materialismu, determinismu, pantheismu, deismu. Bohudík jen zárodky, neboť moudrá vláda nedopřála jim vzrůstu. Ale jakmile byl fakt ten prokázán, – jak byl uťat! Zdrcenost padla na vzpurné hlavy pp. kacířských profesorů, – a ta porodila skromnost, pokoru, zbožnost, neomezenou poslušnost ke státu, jehož jsme sluhy, a jediné, čemu teď na filosofické fakultě je učeno, je katolický monotheismus. Vidno z toho, že Bůh fakt tento přímo stvořil za tím účelem, aby bludné stádo dostal do svého ovčince. Přiznávám se, že jsme teď u blbého lidu dosti v opovržení, ale odi profanum vulgus; co ví volnomyšlenkářská, buřičská canaille o pravém vzdělání? Nám stačí, že osvícení mužové vlády protežují nás neméně a více než dříve, že J.V. nejmilostivější náš císař a král přízeň svou nám zachovalo, přesvědčeno jsouc, že jsme, stejně jako církev, nejspolehlivějšími oporami trůnu a státu."
     "Také se povídá," nezdržela se Dita, "že J. V. je poněkud slabomyslné, že ráčí si hrát celé hodiny s plechovými vojáčky, že výkaly své v nočníku vždy rozebírá, dlouho nožem rozkrajuje, do minutiosností se zálibou prohlíží -"
     "I mlč!" pravila Arga. "Blbé pomluvy blbé luzy! Pánové, úcta naše k učelišti vašemu odhalením tímto neklesla, naopak vzrostla nezměrně. Bylo nám ctí! -"
     
     Při návratu koupily dívky pro Mattea slušný šat, falešný vous, černou paruku a černé brejle. Bylo poledne, když vrátily se do hotelu. Našly Alžíru a Ziatu v jídelně pijící a kouřící.
     "Ve 2 hodiny půjdeme na pana profesora!" hlásila Argestea.
     Ala plivla si do dlaniček. "Koukejte, co jsme si zatím a pro vás také na něho koupily!" řekla, ukazujíc čtyři hezounké dámské, ale dost tlusté hůlky. "Rozhodly jsme se, že až bude Matteo jej škrtit, budeme jej současně mlátit do obličeje, – do mordy, větrníku, světel."
     "Já nebudu!" pravila Dita. "Je to velký muž!"
     "Pošramotil mně kůži, ergo je prevít!" namítla Ziata. "Toť čistě morální závěr – kdo bližnímu ubližuje, – kdo je zlý, je špatný, – toť základní věta morálky. Tobě, Ditičko, pošramotil jen ve Smrti palec nohy a leda ještě, že ti na koni tiskl hořící cigaro na krk. Ale mně šimral i v Medvědím brlohu, Myší pasti, na Čertovu Hrbu, – zde tak upřímně, že jsem přišla do di Aquillské hrobky!"
     "Co dělá Matteo?" zeptala se Arga.
     "Brzo po vašem odchodu usnul, ožralý jako svině," odvětila Ala... "Dříve však vydělal se na podlahu, ale jelikož toho byl jen talíř a tudíž málo pod hlavu, kázal hotelierovi, aby přinesl mu vědro lejna... Bylo mu vyhověno, když jsme vyklopily dvě tisícovky. Pan hotelier vlastnoručně vyklopil sračky na svou parketovou podlahu. Teď teprve měl Matteo uspokojenou mysl, položil hlavu do nich a za minutu chrápal jako Habakuk, tak příšerně, že více než před smradem utekly jsme před hrůznými těmi zvuky. Slyšte!"
     A vskutku zaléhaly sem do přízemí otevřeným oknem divné, děsivé zvuky. "Až z třetího poschodí!" žasla Editha, "vším tím šumotem ulice! Zní to jako smrtelný chrapot střeleného lva! Ale tenhle Matteo je přece jen neobyčejný muž, důstojný otec velkého Fabia. Mám strach, že se do něho nakonec ještě zamiluju!"
     "Já také!" zvolala Ziata. "Perversní jsem k tomu dost!"
     "V 1 hodinu musíme jej vzbudit!" děla Arga. "Ach! to bude rozkoš s mytím jeho hlavy!"
     "Uděláme to za tebe!" nabídly se všechny. "Ó jak se na Fabia, jeho přednášku a uškrcení těšíme!"
     Naobědvaly se, pily, žvatlaly. Tu, krátce před jednou hodinou, zaslechly strašné řvaní...
     "Matteo!" vzkřikla Ala. "Hu! poraněný lev neřve hrozněji! Pst!"
     "Můj syn, na kterém jsem si nejvíce zakládal, stal se profesorem filosofie! Hrůza, hrůza! Ne! nemožno! Ale přece -? Milion sviň, já se zblázním!"
     "K němu!" velela Arga.
     Válel se po zemi jako špatně do hlavy trefená svině, tloukl čelem o podlahu, jež byla plna lejna, částečně se roztekšího, částečně starcem rozneseného. Nejen vlasy jeho, ale i tvář a oděv byl jen lejno, lejno.
     "Právě měl jsem sen," vyl a plakal přitom srdcelomně, "jak byl můj Fabio malým hochem. Jak choval jsem jej na klíně, jak se při tom posral, ale při tom škubal mne za vousy jako drak, už tenkrát byl hotový prevít! A potom viděl jsem jej postupně, jak vytloukal všechna okna a kamarádům zuby a oči, – a jak, desetiletý teprve, zastřelil selku. Ležela za silnici, mrcha, se skleněnýma očima, – a já přivinul jsem kluka k sobě a zvolal, pln neskonalé pýchy: 'Ó ty lumpe! co z tebe ještě asi všechno bude, až budeš velký!` A tu promluvilo psí hovno, které vedle té selky leželo: 'Podívej se, nešťastný otče, dobře na mne! to z něho bude, to, to!` A náhle jsem se rozpomněl a jat neskonalou hrůzou, zařval jsem: 'Běda! běda... on je profesorem morálky!`- – - a probudil jsem se, čelo zarosené studeným potem. 'Bohudíky, byl to jen sen!` oddechl jsem si. Ale hned vyvstávala před duchem mým jako strašidlo strašná skutečnost, snažil jsem se přemluvit se, že to není pravda, ale marno, marno! Můj syn profesorem filosofie! Ať sešílím! Ať padnu v nicotu!"
     "Tatínku, vzmuž se!" zvolala Arga velebně. "Pomni, že ještě dnes půjdeš jej za to potrestat! Za dvě hodiny začne přednášet, – vzhůru! Ať vykonáš svatou povinnost!"
     "Ano, svině, vzhůru!" vzchopil se Matteo. "Docela jsem zapomněl, že ho dnes uškrtím, – vzhůru, hurá! Dnes smyju hanebnou skvrnu ze svého rodu!"
     "Ano, ale dříve musíme smýt skvrny z tvé tváře," děla Arga.
     "Co žvaníš, holka?" podivil se vévoda. Tu vrazil k nim hotelier se zrůzněnou tváří, stopenou v slzách:
     "Ach vznešené dámy, ach, jasný pane! Jsem zničen, nadobro zničen! Osudný den, který vás ke mně ráčil přivésti! Nejjasnější pán ráčil milostivě křičet tak hlasitě, že syn jeho je profesorem, že všichni chodci na ulici to slyšeli, – a teď je hotel můj navždy zhanoben! Doufal jsem, že to bude utajeno, jen proto vzal jsem na sebe risiko ubytovat zde Vaše Milosti, – a teď davy lidu venku rozlíceně řvou: 'Tady bydlí otec psího hovna, hanba, fuj! fuj! Demolujme hotel! Lynchujme bídáckého otce i mrzkého hoteliera!` A byli by tak učinili, kdybych nebyl na kolena padl a přísahal, že bylo mně neznámo, koho přijímám k sobě. Ale zhanoben je tento hotel pro vždy, jsem ruinován, teď mohu jej prodat jen za rasovnu, nejposlednější rošťák by v něm teď nebydlil! Jistý starý ctihodný muž napsal už na jeho portál křídou: Hotel u profesora filosofie, – ó já nezměrně nešťastný!"
     "Zde máš, ubohý muži!" pravila Arga, dávajíc mu pět tisícovek.
     "Škrdlířko špinavá!" děla Ziata, "zde máš, třikrát ubohý, deset tisíc!"
     "Škrdlířko špinavá!" děla Dita a dala hotelierovi dvacet tisíc.
     "Škrdlířky špinavé!" zvolala Ala a dala hotelierovi čtyřicet tisíc. "Ale kruci laudon! mně zbyly teď jen čtyry líry. Nemohla mně ta svině edgarovská dát do podsvětí větší tašengeld? Holky, dejte mně něco!"
     "Nic!" pravila Arga. "Spravedlivo, aby zbrklá velkomyslnost byla trestána víc než špinavost, darebáctví a podlost, neboť je škodlivější a nerozumnější. Hle ji: kdo je dnes hrdě velkomyslný, chodí zítra nehrdě žebrat."
     Hotelier líbal všem nohy. "Co je libo, co je libo, Vaše Veličenstva?" volal. "Všechno učiním! Přejete-li si třeba 20 věder výkalů, všechny přinesu sám a vyliju je zde, ať si nejjasnější pan vévoda popřeje! Každý slušný člověk musí mu to z té duše dopřát, – vždyť je to proň rána osudu, – profe... – já bych to nepřežil."
     "Teď přineste nám, vzácný pane, několik věder čisté vody!" velela Arga.
     Krátce uvádíme, že byl otec Fabiův konečně umyt, oblečen do černých šatů, zrzavých vousů, černé paruky a černých brejlí a že ve 2 hodiny vydali se všichni na cestu. Dříve však ještě Matteo vypil půl litru svého nápoje, sestávajícího ze slivovice, araku, jádrovky, čertu, rumu, černého piva, moče, plivů a vozdrů. A když jej vypil, vnutila v něj Arga ještě jednu půllitrovku.
     "Proč to děláš?" kárala ji Ziata. "Vždyť jej do university nepustí, nebo jej vyhodí, až se tam poblije! nebo vyvede předčasně skandál, nebo nebude mít sílu Fabia uškrtit."
     "Vím, co činím," odvětila bohyně. "Co se Mattea týče, řekl mi Edgar jasně, jak to s ním dopadne. Takhle bude to právě nejzajímavější a nejkomičtější!"
     Sotva na ulici se octli, dostal Matteo opět záchvat. "Pro rány boží!" zařval náhle a padl na kolena a ne a ne se hnout. "Můj syn je profesorem filosofie, já pojdu, zcepením!"
     Mimojdoucí se zastavovali, mračili, pěsti zatínali. "Řežte ho!" zazněly hlasy. "Umlaťte otce profesora!" – "Ne! on za neřáda nemůže!" odporovali jiní, "hle, jak se pro tu věc rmoutí!" – "Nic, jaký syn, takový táta!" – "Ne! i nejlepší strom má padavčata! raděj ho politujme!"
     "Politujte mne!" řval Matteo. "Lidé drazí, můj syn je psím hovnem, slyšíte to?"
     "Hle, jak trpí!" množily se soucitné hlasy. "Ten je náš! Potěš se, šlechetný muži, nemůžeš za lumpa!"
     "Snadno se řekne: 'potěš se'!" promluvil jistý stařec. "Ale jaká útěcha existuje proti takovému hoři? Tři syny jsem měl: jeden všechno mé jmění ukradl a uchlastal se, druhý zvyrážel mně polovic zubů a oko, třetí byl pověšen, ale co je mé otcovské hoře proti tomuto? Ó nebe, jsou ještě větší bolesti, než moje, ode dneška bez reptání nésti budu svou sudbu."
     "Co to je?" zvolal přísně policajt, prodíraje se k Matteovi. "Pane, vy rušíte veřejný pořádek!"
     "Puchejři, vždyť je můj syn profesorem filosofie!" zařval zoufale Matteo.
     "Ach! toť něco jiného!" omlouval se strážník a salutoval. "Respekt, lidé, před velkým neštěstím! A odpouštím vám, pane, urážku, – vždyť v takovém hoři – -" Hlas mu selhal, – i mnul si oči, aby zahladil slzu soustrasti.
     "Pojď, tati!" nutila Arga. "Musíme spěchat, pomni, že jdeš jej potrestat!"
     "Ano, potrestat!" zavyl vévoda, jako znovuzrozen. "Lidé, dnes uškrtím jej na katedře jako svini!"
     "Výborně, starče! sláva ti!" hulákalo množství.
     "Vážený pane!" uchopil Mattea policista vřele za ruku. "Přeju vám všechen zdar! Milejší jsou mně byrokraté, zloději, kněží, rošťáci, než tito největší ze všech lumpů a otroků nejhnusnějších!"
     "Aj, aj!" pravila Editha, "stát, v němž policista takhle mluví, stojí jen několik dní před revolucí a panovník jeho pod samou guillotinou. Není pochybností, že armáda přejde v tábor rebelů, jako se nutně stane všude tam, kde lid je opravdu nespokojen."
     "Správno vše," děla Argestea, "ale k revoluci zde již nedojde, protože zjeví se Napoleon před ní. Tím vznešenější to bude podívaná, – za hodinu již! Ubohá luza zdejší! Je mi líto!... Je sympathická, připomíná St. Antoinské sansculotty. Je zdejší aristokracií."
     "Malá to chvála," podotkla Dita, "stojí pouze o něco výš, než nejhorší možná chátra. Neboť aristokracie státu, v němž luza může být aristokracií, musí být nejhorší, nejodpornější, nejpsovitější všech možných cháter."
     Ubíraly se se vztekle hulákajícím vévodou dále. "Sláva policii!" burácelo to za nimi. "Proč ještě váháme rozmačkat ty blbé vši tam nahoře? Revoluce! Stavme barikády!"
     "Hlupáci!" zvolal strážník. "K čemu je teprve stavět? k čemu za účelem tím věci ničit? Vždyť stojí jich už bezpočet: každý dům je nádhernou barikádou! Jen naplňte všichni byty své kamením a těžkými poleny a jediný živý voják nevyjde z ulic!"
     Vystupovali na vládní kopec. Arze podařilo se, ne bez námahy, přiměti otce k tomu, by neuškrtil Fabia ihned, jakmile do sálu vstoupí, ale aby nechal jej aspoň čtvrt hodiny přednášet.
     Stanuli na temeni. Nepřehledné město snivě zářilo pod nimi, nehybné, hrdé, tvrdé, jako by věčně mělo zde zářit. Nebe bylo zcela modré, jen nad východem zdvihaly se šedavé, sotva znatelné obláčky. A Arga pravila:
     "Ano! Edgar mluvil též něco o bouři... Ano! z takových mráčků je vždy bouře! Ano! živly zuří vždy, děje-li se v lidstvu něco velkého. Zuřily, když Napoleon umíral, budou zuřit, až jiný znovu se zrodí! – Ubohé město! popatřte na ně ještě, neuvidíte ho již! Ubohé, nevinné vlastně, – leda mystickou vinou, že usouzeno mu bylo patřit na hluboké pokoření Velkého. To nesmí se nikdy beztrestně. Oči takové oslepnou, aby vše, co s pokořením tím souvisí, zahlazeno bylo ze světa. Běda tomu, kdo zdeptání Velkého nízkostí jen spatřil, třikrát běda tomu, kdo k němu přihlížel, desetkrát tomu, kdo Velkého stlačil, netuše jeho velikost, ale stokrát tomu, kdo tak učinil cítě, že škodí něčemu daleko vyššímu, než je sám!"
     "A co se vlastně stane?" volaly dychtivě.
     "Bály byste se, kdybych to řekla, – ale ujišťuju vás, že nehrozí vám větší škoda a bolest, než jakou způsobí píchnutí komára. Jen tolik vám řeknu, že uzříte moc ducha, síly, heroismu, vítěznou nad zákony Orku. Případ obdobný tvému, Ziato! Jenže u tebe touha je pozvolna převážila a jim uprchla, zde však síla vůle je jako dynamit rozdrtí a vítězně od sebe odmetá. Bude to grandiosní. Hodný Edgar, že nás sem právě dnes poslal!"
     Když vešli do university, potácel se vévoda strašně; teprve teď vrazil se mu vypitý litr patřičně do mozku. Všemi silami musely ohromné těleso podpírat, aby se nesvalilo. S úžasem patřili mladíci na chodbách na čtyři čarokrásné dívky v pohádkových toilettách, blyštících se ohromnými, nesčetnými drahokamy a zlatem, a na vrávorajícího dvoumetrákového obra s tváří hovada. "Ale vždyť nám ten ožralý Nabuchodonozor všechno zkazí," šeptala Ala Arze. "Přenechte vše mně," odvětila bohyně, "vaše práce jest jen podepírat jej a pak chovat se v sále co nejvíce hrdě, směle, drze."
     Vešli tam. Ač scházela ještě půlhodina do tří, byly škamny již plny mužů a žen. Příchod jejich vzbudil sensaci. Ihned přiběhli k nim oni dva dopolední mladíci a prosili, aby zaujali jejich místa v první lavici.
     "Děkujeme, pánové!" odvětila Arga blahosklonně a usedla, jakož i družky její a Matteo, neboť kdekterý mladík uprazdňoval jim své místo. "Pán tento je můj otec. Jest dnes nemocen, že sotva jde, ale taková jest jeho vědychtivost, že nebylo mi možno zadržet jej doma!"
     "Toť vskutku heroismus od tak starého pána!" svědčili horlivě studenti.
     "Nejjasnějšího pána se říká, kluci usmrkaní, hovada!" zařval Matteo a usedl, že lavice podezřele zapraštěla. Tento jeho debut náramně zvýšil respekt, který obecenstvo k podivné společnosti cítilo. "Bože, to musí být vysoké panstvo," šeptalo si...
     "Nějací miliardáři! A k tomu vysoká šlechta jistě... A snad dokonce – -?"
     A teď na rozkaz Argestein vyňaly dívky láhvičky s vínem, skleničky, cigarety a daly se do pití a kouření i s Matteem, jejž Arga obzvláště k tomu nutila, ač nebylo toho třeba.
     Ale nyní ozývalo se za nimi temné reptání. "Je to smělost! Z této posvátné síně udělají si hospodu! Ven s nimi! Vůbec, ženy sem nepatří! Co může žena vědět o filosofii? A ten hromotluk na učence také nevypadá! Vždyť páchne celý kořalkou jako hadr namočený do pálenky. Netrpme to, skandál!"
     "Vstaňme, opřeme se zadnicemi o lavice, na nichž kluci přednášky píší, zkřižme ruce na prsou a dívejme se na tu chamraď!" velela sestrám Arga.
     Repot rychle ztichl. Usedly zas... "Co to as za lidi?" šeptalo si shromáždění. "Dělají, jako by tu měli co poroučet, – to není jen tak... Musíme se mít před nimi na pozoru." – "Bože, já bych nenašel odvahu jít a říci jim, aby přestaly kouřit. Kdybych to řekl té, jež má zde otce, připadalo by mně to, jako kdybych, jsa polním hlídačem, osopil se na Ježíše, poznovu po zemi putujícího, že nejde pravou stezkou. Vypadá jako Pallas Athena, člověk cítí se červem před její tváří." – "A ta divukrásná cikánka nebo Arabka nebo co hledí divoce jako pardál, oč, že by tomu, kdo by ji pokáral, vyrazila beze všeho pěstí zuby?" – "A ta bledá, pyšná, zamračená, – toť královna každým rysem!" – "A ta se zlatými vlasy, – bože, co má to v sobě? Pohlédne-li člověk na ni, udeří jej něco tajemného, propastného, hledí-li v její dětské, sametově unylé oči, zachvátí jej narkotická závrať jako při myšlence na věčnost, – elektrický úhoř to!" – "A ten obr by snad člověka beze všeho uškrtil jako holoubě!" – "Nevěřím, že to otec té Atheny!" – "Ne, to bude spíš jejich lokaj, – velké dámy mívají rády svými sluhy takové postrach budící chlapy..." – "Aha! tak to teda bude! A jsou to jistě kněžny – královny!" – "Ne, – ale jistě z panujících rodů, – ta bledá je jistě podobna sestře anglické královny, – aha! a ten stařec by mohl být císařem brasilským – -"
     Zatím co posluchačstvo takto stále větší respekt nabývalo, zazněl praskot – buch! Matteo, strašně kleje, seděl pod lavicí na zadnici. "Tisíc sviň!" řval, až okno drnčelo, "jaké to tu lavice máte, kluci prašiví! Rozmlátím vás tu všechny, milion sviň!"
     "Tatínku," pravila Arga velmi hlasitě, "toto zborcení lavice jest božím poukazem, že nemáš, jsa nemocen, sedět, ale lehnout si! Sedíš teď na zemi, lehni si na ni! Leže pod lavicí můžeš stejně dobře poslouchat přednášku a i hledět na pana profesora dírou, kterou uděláme v přední stěně lavice!"
     "To je pravda," chrochtal na zemi... "Já si lehnu – holka – ! To bude lepší, jsem k smrti mdlý... Ale milion sviň – vždyť nemám nic pod hlavu!"
     "Zde, nejjasnější pane, můj svinutý kabát!" nabízel se rychle jeden filosof.
     "Co, prase?" zvolal vévoda. "On neví, dobytek, co já pod hlavu potřebuju! Přines vědro hoven, lumpe hotelierská!" zařval, mysle, že je dosud v hotelu.
     Tu povstala Arga a promluvila slavnostně:
     "Pánové a dámy! Jeho Veličenstvo, otec můj, zastižen byv strašnou ranou osudu, trpí fixní ideou, – ač jinak je duševně zcela zdráv, že souverain povýšen je nade vše, tudíž i nad lejno, a že třeba větu tuto vždy názorně ilustrovat tím, – že lehne si – na hromadu výkalů, aby byl nad ní. Zvláštní je, co od vás nyní žádám, – ale korunované hlavy, jak známo, mívají zvláštní libůstky... Pánové a dámy, – uspokojte mysl starého, ctihodného muže, – a vyprázdněte své vnitřnosti sem pod lavici, ať má Jeho Veličenstvo, kam by hlavu sklonilo! Kdo prvý odhodlá se k tomu, obdrží 200 000 lír a tento můj ohromný diamant! Podotýkám ještě, že vladař země této velice by se rozzlobil, kdyby přání naše nebyla respektována; kdo jsme, dozvíte se co nevidět! A tolik ještě: panovník váš zabývá se s obzvláštním zřetelem analysováním, studiem lidských exkrementů; tato oblíbená jeho látka zaměstnává jej cele, tudíž, jak u horlivě studujících bývá, každá narážka na věc tu je mu příjemná a libá; a tudíž každý, kdo mně teď vyhoví, získá si zájem, lásku, obdiv, úctu Jeho Veličenstva, – a vysoké úřady v budoucnosti, – v přítomnosti hned 200 000 a diamant desetkrát dražší! Nuže?"
     Sál zůstal několik sekund hrobově tichý. Na přemnohých tvářích zračilo se silné pokušení, mnohá těla již těkala, – ale nikdo přec jen se neodvažoval. A tu vystoupila mladá, krásná dáma a zvolala s afektovanou pevností:
     "Já vyhovím Jeho Veličenstvu! Mohu za to přijít na 2 měsíce za mříže, je mi to hrozná hanba, ale 200 000 za to stojí!"
     "Výborně, madame!" pochválila ji Arga. "Hle, mužové, žena opět jednou zahanbila vás, podávajíc příklad statečnosti a rozumnosti! Spanilá madame, – sem! Obstoupíme vás těly svými, nikdo vás nebude vidět."
     Dáma zmizela pod lavicí. A tu přistupovali noví a noví mužové a ženy a nabízeli své služby. "Však aby jen ti k němu přistupovali, kdo cítí se být k němu povoláni. Kdo nenechá zde slušnou hromadu nebo komu to bude dlouho trvat, obdrží ještě méně, popřípadě nic."
     "Bože, mně to nechce jít!" zasténala dole dáma, modrá od nucení. "M! m! m! Ppppt!"
     Nebohá dívka uprdla se totiž strašně hlasitě a hned na to hanbou vykřikla. "Bože, já myslila, že to půjde potichu!"
     "Utěšte se," pravily Dita, Ziata a Ala. "Za to dáme i my vám diamanty! Jen ještě víc!"
     Znovu se usrala šplechtavým, bahnitým, odporným zvukem.
     "Dosti, madame, to stačí!" pravila Arga. "U vás bylo hlavní, že podala jste zářný příklad srdnatosti. Velké srdce nemenší má cenu, než velké lejno. Zde slíbené."
     Nebohá dáma, tvář zakrytu majíc kapesníkem, shrábla peníze i pět velkých diamantů a pádila, tvář neukazujíc, uši i krk rudé, ke dveřím. "Do smrti se v tomto městě neukážu!" zvolala ve dveřích.
     "A teď sednou si vždy dva pp. oferenti, zády k sobě obráceni, na bobek!" kázala Arga. "Čas kvapí!"
     Šlo to rychle a dost dobře. Pomineme následující zajímavé scény mlčením. Když scházely tři minuty do tří hodin a když asi 20 pánů a dam na polštáři Matteově již tkalo, pravila bohyně:
     "To stačí! Zde odměna! A buďte, prosím, před panem profesorem tiší a vážní! Můj královský otče, račiž ulehnout! Nevelký sice to polštář, ale okolnosti byly těžké. Tak to bude, tati -" dodala tiše, "nejlepší: zděsíš jej nadmíru, až se jako čert z flašky, jako anděl pomsty zpod lavice náhle vynoříš, abys jej uškrtil! – A teď pánové, vyrazte rychle tento suk v lavici, ať má Jeho Veličenstvo okénko, by nejen slyšelo, ale i vidělo! A pak nutno, aby nebylo vidět probořenou lavici. Račiž někdo z vás, za odměnu stejně velkou jako dřív, postavit se pod probořené místo na čtyři nohy, a někdy jiný račiž mu sednout na záda, která přikryju já svým pláštěm."
     Suk byl vyražen, tlustý jeden filosof postavil se pod lavici na čtyři nohy, jiný tenký sedl mu na záda. Matteo, chrochtaje, nadávaje, že hromada je malá, ulehl a skoro již spal. Smrad z lejna a kořalkové výpary z Mattea snoubily se v sálu v krásný souzvuk. Naše čtyři dcerušky, vzavše husté závoje, tiskly k nosům parfumované šátky.
     Nebe nad východem bylo temně šedé. Hromovými údery odbily hodiny na věži tři. Současně zarachotil první slabý, ale příšerný hrom. Sál ztichl. Všechny oči upíraly se ke dveřím. Vše bylo rozčíleno, nejvíce naše dcerušky. Zase uzří strašnou příšeru své minulosti, – zase uzří – umrlce...
     Počaly se lomcovat... Na chodbě zazněly rychlé, pádné kroky, dvéře se rozlétly, – a On zde byl! Třeskl nový hrom. Při prvním pohledu bylo dívkám, jako by je byl zasáhl nejzáhadnější jakýs blesk. Ale hned po druhém si oddychovaly, – a bylo jim téměř k smíchu...
     "Jakže?" zašeptala Ziata, "to má být On? Ten krotký, profesorský obličej?"
     "Pro boha!" šeptali posluchači, "zas se už změnil! Zas je mnohem divější, banditštější! Toť tvář Satana!"
     A hrobové ticho rozhostilo se v síni...




Katalog KYTLICE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU