logo

MX06R@070DM.I8SS22
JEDEN DEN SKŘIVANA PENISOVIČE


     Dostal ho! S uspokojením se pásl pohledem na Fialovýho Zmrda, který tuhnul na zemi těsně před teleportem, odkud předtím bez varování vyskočil a osolil Skřivana z brokovnice. Cítil tupou bolest v rameni, dírou nad pupkem prosakovala krev smíšená se žlučí a pravou nohu vlekl bezvládně za sebou. Zalezl do nejbližší díry vypálené zbloudilou raketou do ocelové výztuže koridoru a zde – relativně v bezpečí – vytáhl poloprázdný medikit. Zalátal břicho a obnovil neuronální spojení mezi míchou a svaly stehna; na víc už nezbývalo energie. Bude muset střílet levačkou – ještě to chybělo! Odhodil prázdnou lékárničku a probral se kvéry; zbývalo posledních pět vajíček do granátometu, pás kulometných svítivých nábojů, dvě malé rakety a jeden ohnivý koberec. Blaster byl nabitý sotva z poloviny, zato ručička akumulátoru na malém laseru ukazovala na maximum, ale s tím se daly tak nanejvýš řezat slabé přepážky nebo pálit sviní vajíčka; ani na Modrýho Zmrda neúčinkoval, natož na cokoli silnějšího.
     Ostražitě vyklouzl ze své nory a s odjištěným blasterem v levačce se protáhl kolem stěny ke stále doutnajícím zbytkům Fialovýho. Sebral brokovnici a zasykl bolestí, když si ji přehodil přes spálené rameno. Nic dalšího, co by bylo k užitku, u sebe mrtvý neměl; Zmrdi byli jen řadovými pěšáky a nedostávali ani kápédéčka, ani emkáelky, jen pušku, dvě plné patrontašky a univerzální bodák. Nejspíš ani nesměli mít u sebe cokoli osobního; Skřivan u nich alespoň nikdy nic nenašel, a že prošacoval už pěkných pár mrtvol. To Kurvadráti nebo Svině mívali kapsy plné různých suvenýrů, dopisů, fotek a hlavně cigár. Na chvíli se zastavil a zapálil si, hlaveň namířenou směrem k teleportu. Odjinud nepřátelé přijít nemohli – chodby za ním byly dokonale vyčištěné. Zbývaly mu už jen dvě Kentky a jeden dojížďák Astorky; ani balit neměl z čeho.
     Zoufale potřeboval doplnit úplně všechno. Na opačném konci teleportu mohl najít hotový ráj, ale taky tam mohl stát Drakáč a všechno by bylo v hajzlu – na toho by potřeboval aspoň deset raket nebo dva koberce. Ale stejně neměl na vybranou – jiná cesta odtud nevedla. Chodby, kterými prošel, oklepal pečlivě a důkladně, a tak prakticky nezbývala naděje, že by mu mohl uniknout nějaký tajný vchod do zásobárny či zbrojnice, kde by našel, co mu chybělo. Zkurvenej život, povzdechl si a típnul vajgla. Ještě se v rohu vychcal, sejvnul a odhodlaně vkročil do teleportu.
     
     
     Byly tam jen dvě Svině, které srovnal posledním zbývajícím kobercem, aby se zbytečně nevysiloval. Cvrnknul do kamenné hlavy Dagona na katafalku uprostřed sálu, dvakrát strčil do zdi pod fontánkou s kyselinou a na opačném konci se dle očekávání otevřela velká enzetová komora. Pět Modrejch Zmrdů uvnitř odpálil blasterem, ani se hlaveň nezahřála, a konečně si oddechl.
     Našel tu celý arsenál – náboje, rakety, granáty i fungl nové erpégéčko se třemi energypacky. Především se ale vrhl na velkou zdravotnickou bednu, vyspravil si rameno, preventivně se nacpal anaboliky a píchl si dvakrát aktivátor; i po tom všem mu ještě zbyly tři kompletní emkáelky, které si navěsil na opasek k bossovu noži a dvěma personálním simulovačům. Nacpal se sušeným gulášem, který zapil dvěma plechovkami biopiva; zbylé potraviny, co se vešlo, naskládal do torny, co ne, to pečlivě srovnal do hromádek za nejvzdálenějšího Zmrda, aby je nikdo jiný nesebral, kdyby se tudy musel vracet.
     Měl před sebou ještě dvě patra a už ho to přestávalo bavit. Lavia se Sejcem zahučeli do nějakého propadla už ve třetím; možná to přežili, ale spíš ne; skočit za nimi si každopádně netroufl. Už nejmíň dvě hodiny šel úplně sám a ačkoli by to před sebou, natož před jinými těžko přiznal, kdesi v koutku duše doufal, že narazí aspoň na Vřešťanovu partu a dotáhne to s nima, i když to by automaticky znamenalo prohrát.
     Opatrně se plížil nekonečným koridorem a oklepával zdi. Minul už sedm prázdných skladišť a důkladně prozkoumal dvě céó-centra, ale našel v nich jen nepoužitelné trosky nábytku, ohořelé informáty a zničené gé-dva-navigátory. Zoufale potřeboval jeden funkční pro tohle patro, ale Zmrdi byli důkladní a rozmlátili je tak, že by z nich nedokázal sestavit nic použitelného ani Hlemejžď. Navíc ho znervózňovalo, že tak dlouho nenarazil na nepřátele – znamenalo to, že se někde kumulují, a to byl vždycky průser.
     Konečně došel k pneumatickým dveřím. Vrazil kartu do slotu a pancéřová vrata se rozšklebila dokořán s výhružným sykotem, který znásobila a zostřila podivná ozvěna. Tak obrovský sál snad ještě nikdy neviděl! Stěny se ztrácely ve výšce a ani halogen, který jinak skoro nepoužíval, nedosvítil na strop. Depo bylo prázdné, s hladkými, holými zdmi; kdyby na něj zezadu ze tmy něco vystartovalo, absolutně neměl kam se schovat. Opatrně postupoval zády ke stěně, v levé ruce fajrvól, v pravé blastr. Asi po sto metrech doslova zakopl o G2N a než si uvědomil, co se stalo, stačily napjaté nervy vyslat signál k levému ukazováčku. Šero před ním rozsvítila masa postupujícího ohně; nikoho nezasáhla ani nic neobjevila, jen měl o dávku míň a na chvíli musel zůstat stát úplně oslepený.
     Navigátor vypadal nepoškozeně, ale jak se ukázalo, nebyl k ničemu. Zobrazoval sice mapu, či spíše její část, ale nikde jediného nepřítele. Už ho chtěl zhnuseně odhodit, ale jak napřáhl ruku, zablikala na displeji červená tečka – on sám! Zkusil to znovu, udělal pár kroků: tečka ho následovala. Bylo to neuvěřitelné, ale ten krám fakt fungoval! To by znamenalo, že v celém patře není kromě něj nic živého. Takový závěr sice odporoval všem jeho dosavadním zkušenostem, ale jinak to být prostě nemohlo.
     Pustil do důkladného studia domnělého fragmentu mapy. Pokud přístroj nelhal (čemuž sám pořád tak úplně nevěřil), nebylo dál už nic – patro končilo tímhle obrovským hangárem, z něhož vedla jediná cesta: dveřmi, kterými přišel.
     Následujících pár hodin strávil marným ohledáváním stěn, tajný východ však nenašel. Zkusil se dokonce vrátit zpátky, ale teleport byl jednosměrný. V Dagonově síni ani v chodbě a komorách nic nepřehlédl; tím už si byl jistý. Muselo to být v téhle velké hale! Ačkoli měl jediný použitelný džetpek, který stačil sotva vynést ho ke stropu a popoletět pár desítek metrů, než došlo palivo, podařilo se mu poněkud podvodnou sérií reloudů ohledat prakticky celý strop: nic. Jediné, co zbývalo, byl nášlapný spínač. Nášlapný spínač umístěný náhodně kdesi v místnosti, která měla nějakých pět, šest kilometrů čtverečních!
     Toto poznání ho rozlítilo k nepříčetnosti. Nasadil majlový boty a začal zběsile pobíhat prázdným sálem. Ve vzteku vystřílel všechny pásy s náboji do těžkého kulometu, jehož rachocení se tu zvlášť dobře rozléhalo. Nakonec se udýchaně zastavil a vztekle začal prohledávat kapsy, aby našel terminátor a stisknutím osudného tlačítka protentokrát všechno vzdal. Najednou se však pod ním v místě, kam ukročil, otevřelo propadlo. Vzdušný vír jej vtáhl dovnitř a kecl s ním do koryta nekonečného toboganu, který se kroutil ve stále strmějších spirálách. Když konečně vyletěl z posledního zákrutu a prudce dopadl na zem, na okamžik mu to vyrazilo dech. Vstal; hlava se mu točila a bylo mu blití, ale než se stačil vzpamatovat, uslyšel zprava pochmurné, hluboké zavytí a mlaskot.
     Hovňák! Toho už taky nepotkal kdovíjak dlouho. Nasmažil směrem ke gigantické hromadě radioaktivního slizu pár ohnivých koberců a rychle se vrhl na opačnou stranu, přičemž se snažil vyhýbat explodujícím plazmovým koulím a naslepo kropil z erpégéčka hučení a mlaskání za zády. Konečně doběhl k jedné z postranních komor a zabouchl za sebou dveře. Sem za ním Hovňák nemohl. Potřeboval se trochu uklidnit, připravit zbraně a vymyslet taktiku. Sám nikdy Hovňáka nedostal a nebyl si jistý, jestli to vůbec jde. Tenhle kopec hnoje vždycky pumpovali ve třech vším, co měli po ruce, a když se nakonec rozprskl do plutoniového ohňostroje, pořádně si oddechli.
     Kurva – uvědomil si najednou. Vždyť on v tom fofru zapomněl sejvnout! Horečně se pustil do prověřování stavu munice – no – bylo to v prdeli! Panebože – mlátil se do hlavy – já blbec! S poloprázdnými zásobníky neměl nejmenší šanci dostat tu hroudu bláta funící za dveřmi. A vrátit se zpátky, celé hodiny znovu hledat spínač – na navigátor při tom pádu nebylo kdy se podívat – a pak ještě ten tobogán! Jen si vzpomněl, znovu se mu zvedl žaludek. Takže opravdu přece jen nezbyde, než to celé potupně zabalit!
     Jak tak nešťastně seděl na prázdné bedně od enzetů, uslyšel před sebou důvěrně známý šelest – v komoře s ním byl Neviditelnej Duch. Jako by už nestačil jeden průser! Neměl Neviditelný rád; byli sice slabí jak čaj, ale nikdy se nedokázal pořádně orientovat jen podle sluchu. Tenhle byl ale zvlášť divnej, protože mluvil – a Neviditelný nikdy nemluvěj.
     „Hej!" říkal tenhle. „Hej, sundej to!"
     A tu najednou ucítil nejhrůznější věc ve svém životě. Neviditelnej ho chytil za předloktí a byl to úplně jiný pocit, než všechny, jaké doposud poznal; byla to čirá hrůza, koncentrovaný děs; ty ruce – přesně cítil jeden každý prst těch strašných rukou – ty ruce ho chytily a držely jeho předloktí, ačkoli viděl své normální paže před sebou, jak mačkají spoušť; maličkou komorou se prohnala ohnivá zeď; bylo po všem; před očima se mu rozblikalo červené oznámení „SEŠ MRTVEJ!"; „seš mrtvej, seš mrtvej," opakoval škodolibě Průvodcův plechový hlas; všechno skončilo, všechno mělo skončit, ale ty ruce ho pořád držely a Neviditelnej na něj volal: „Hej, člověče, slyšíš mě?!" a on pořád cítil to strašlivé sevření...
     Začal neartikulovaně, bolestně a dlouze řvát zděšením – skutečnou emocí, jakou dosud nepoznal. Vypětím všech sil se vyrval hrůznému stisku, strhl z hlavy stereotaktickou helmu, ale ty ruce tu byly pořád a zase ho chytily. V posledním záblesku vědomí spatřil před sebou neznámou tvář, lidskou tvář! Ale pak už spásná mdloba na chvíli nechala odpočinout jeho k šílenství vybičované smysly; nikdy se nedozvěděl, jak dlouho byl tehdy vlastně bez sebe.
     
     
     Vnímání se mu vrátilo v jediném okamžiku, jen pocity jako by mezitím vypnul záhadný sebezáchovný mechanismus. Civěl vlastníma očima do důvěrně známé kóje, ale uvnitř lebky jako by byl mozek někoho jiného, jakéhosi nezúčastněného diváka. Ten s určitým překvapením zjišťoval, že tělo, které obývá, stále drží za ruce nějaký člověk. Vypadal tak v jeho věku, ale byl tvarohovitý a celý takový rozbředlý, ne tak urostlý a hezký, jako všichni kámoši a buchty, které kdy znal. Měl na sobě jen základní overal, stejný jako Skřivan, ale bez hygienického řemení.
     „No, to je dost!" řeklo to stvoření. „Už jsem pomalu začínal mít strach, esi nejseš tuhej!"
     „Co... kdo – kdo seš?" vykoktal přiškrceně z hlasivek svého stále jakoby jen zapůjčeného těla.
     „HR52... no, vlastně, v partě mi říkaj Kyanid. A ty?"
     „Já jsem Skřivan, ale to – odkud ses tu vzal?! To je nějaká nová hra?"
     „Ale houby, já jsem z kóje pod tebou. Prostě jsem jenom ten kousek přelezl, abych se podíval, s kým to vlastně sousedím – no..."
     „– – – ty – – – ty seš ŽIVEJ ČLOVĚK!!!? – – –"
     Skřivan rychle pohlédl ke svým nohám na malá dvířka – naštěstí byla jako obvykle pečlivě zavřená. Vybavily se mu temné noční můry z dětství, kdy je v bezmezné zvědavosti zkusil několikrát otevřít; to tajemné příšeří, v němž se oběma směry donekonečna táhly řady slabých světélek dosti vzdálených od sebe, ale slévajících se dál v mihotavé girlandy, budící závrať a děs. S tou hrůznou vzpomínkou se rázem vrátila i jeho identita a strach. Trochu se pomočil, ale tím byly obranné reakce organismu definitivně vyčerpány, takže musel zapojit vyšší stupně mozkové činnosti a sáhnout k racionálnějším činům.
     „Boltne!" zařval a vykřikoval to spásné slovo opakovaně, dokud centrální počítač konečně nezareagoval na toto univerzální přístupové heslo.
     „Ano, pane?" pronesl důvěrně známý, příjemný, sytý hlas.
     „Okamžitě to odstraň – to – toho ČLOVĚKA!"
     Boltn nikdy nezdržoval hloupými otázkami, jako třeba Lavia. Maličký stropní objektiv pomalým otočením důkladně prozkoumal celou kóji a centrální vyhodnocení situace na sebe nedalo dlouho čekat:
     „HR52@ZS#025T.HRS, okamžitě opusť tento prostor, který není tvým vyhrazeným teritoriem! Protože POSK1542@124KOI.ZH si tvou přítomnost ve své kóji nepřeje, narušuješ navíc základní princip svobody: neomezovat svým jednáním svobodu druhých!"
     „Já bych fakt rád, ale – – když já nemůžu – – –"
     „Jaký nemůžeš, koukej vocaď vypadnout, když ti to i Boltn říká!" ječel hystericky Skřivan.
     „Když, já –" soukal ze sebe Kyanid nešťastně, „– já se tam ven – – znovu – – hrozně bojím!"
     Na to jaksi nebylo co říci. Všichni velice dobře chápali, oč jde – Skřivan by tam nevlezl ani za sto raušáků.
     „Dobrá," ozval se po delší odmlce Boltn. „Přijdou ti pomoci, ale nejdříve tak za dvě hodiny, spíš za tři. Do té doby to s ním, Skřivane, budeš muset vydržet."
     „Vydržet?! S tím?!! S vopravdickým živým člověkem?!!! Dyť už teď nevím, jaktože mě vlastně eště nezabil! Sám's mi dycky říkal, že se lidi navzájem zabíjej, když se potkaj!"
     „Nikdy jsem ti nic takového neříkal," opáčil až překvapivě karatelským tónem Boltn. „To jste si vyprávěli s kamarády. Je to součást mytologie většiny virtpart, stejně jako třeba legendy, že dveře od kóje se nedají zvenčí otevřít nebo že lidé stárnou jen v době, kdy nemají na hlavě helmu. Protože však jde o nesmysly vcelku neškodné, není důvod vám je vyvracet, dokud se na ně sami nezeptáte. "
     „A voni nestárnou?"
     „Stárnou – přesněji všichni stárnete – neustále. Ty jsi přece taky vyrostl..."
     „No jo – ve spaní – dycky, když jsem neměl helmu! Dneska už spím dycky s ní a už taky nerostu!"
     „Nikoli – nerosteš, protože jsi už dospělý. Stárneš a jednou, za spoustu let, umřeš – to jsem tě přece učil."
     „Hmmm –" odmlčel se na chvíli Skřivan a hlavou mu proběhly myšlenky, které mu už léta na mysl nepřišly, ačkoli jako dítě mnohokrát nemohl usnout, jak si je stále dokola přemílal – jaký to bude – tma a nic – ale nemůže to bejt vůbec NIC – to přeci nejde najednou úplně nebejt?!
     „Jenže," vytrhl se při pohledu na Kyanida prudce ze zadumání, „teď můžu bejt dost dobře mrtvej hned!"
     „Ale nesmysl," opáčil Boltn. „Proč by ti měl ubližovat?"
     „Protože lidi se zabíjej!"
     „Chceš ho snad zabít ty?"
     „Nechci – ale já jsem taky nelezl k němu do kóje!"
     Po této na Skřivana až překvapivě logické replice Boltnovi na chvíli došly argumenty, a než se stačil dopočítat k něčemu patřičnému, vložil se do hovoru Kyanid:
     „Ale já tě nechci zabít. Já – – já jsem byl akorát zvědavej."
     „Zvědavej?! Na mě?!!"
     „Na kohokoli. Po pravdě řečeno jsem tak trochu doufal, že –" zaváhal.
     „Že co?!"
     „– že tu bude holka!" dokončil Kyanid se zjevnými rozpaky.
     „To jsi se mohl zeptat. Ženské boxy začínají o 3290 metrů dál směrem na jih," podotkl Boltn.
     „Ale dyť – jak jsem se moh' zeptat – dyť je přeci zakázaný vycházet z kóje?!"
     „Ne, není."
     Oba mladíci vykulili nevěřícně oči směrem k reproduktoru vestavěnému do stropu nizoučkého kotce.
     „No ale – – dyť přece's nám dycky říkal – – –" koktal zmatený Kyanid.
     „Říkal co? Že není dobré opouštět box. A to není, jak jsi si sám mohl vyzkoušet. Člověk, který vyroste a celý život stráví na lůžku v prostoru 2,5 x 1,5 x 1,5 metru, musí nutně trpět agorafobií – to jsem vás také mockrát učil. Vycházet ven však zakázané není – jinak by dvířka nezůstávala otevřená. Jste přece svobodní lidé!"
     „A proč jsi nám to nikdy neřek'?" ozval se po chvíli mlčení Kyanid.
     „Nikdy jste se neptali."
     „A to's nám neřek' nikdy nic, na co jsme se neptali?"
     „Vážený a milý HR52@ZS#025T.HRS – moje databáze sice obsahují pouhý zlomek informací, které má lidstvo k dispozici, ale sdělit ti i ten zlomek by zabralo několik desítek tvých životů! Navíc jde z valné části o informace naprosto zbytné i pro většinu aktivů, natož vás virtuálů. Učil jsem vás to, co potřebujete, i spoustu věcí navíc. Víte úplně všechno o haploidních delta vlnách, i když by vám úplně stačilo nasadit si stereotaktickou helmu a nemuseli byste vědět o principech její konstrukce vůbec nic. Neučil jsem vás ale třeba ničemu z historie – pokud jste to nepotřebovali do nějaké hry. Nikdy jste neslyšeli o geologii, zoologii, sociologii, filosofii a stovkách dalších oblastí vědění. To všechno jsou věci, na které se musíte sami zeptat. Cesta ven vede jedině přes vaši zvídavost."
     Ten Boltn pěkně žvaní, pomyslel si Skřivan, který v tom všem marně hledal nějaký smysl, ale vzápětí si řekl, že je to vlastně dobře – alespoň nějak zabijí čas.
     „Kam ven?" zeptal se Kyanid, rovněž poněkud zmatený. Skutečnost, že Boltn snad poprvé, co ho znal, neodpověděl přímo, celou záhadu ještě znásobila.
     „Vlastně je to velmi divné a neobvyklé. Pokud tě to potěší, jsi vůbec první člověk, který se odvážil opustit box –"
     „Fakt, úplně první?!" skočil mu do řeči pýchou se dmoucí Kyanid.
     „– vůbec první," pokračoval trpělivě Boltn, „kdo se odvážil opustit box, aniž by měl sebemenší představu, co ho venku čeká."
     „A ti ostatní?" pípl mladík zklamaně.
     „Ti se na to napřed důkladně připravovali. A stejně ne každý z nich dokázal vyjít ven napořád."
     „Napořád – to jako, že už se nikdy nevrátili domů!?"
     Tato představa vyděsila i Skřivana, který už se jinak uklidnil a chvílemi začínal skoro klimbat.
     „A kam šli? Co se z nich stalo?"
     „Aktivové."
     „Ale ti už přeci nejsou! Vždyť by se navzájem pomlátili!"
     „Jsou a nepomlátili – už před chvílí jsem říkal, že lidé se normálně navzájem nezabíjejí."
     „A proč se teda ve všech hrách vo aktivech navzájem zabíjíme – třeba v Commandu nebo Ramboidech?"
     „Protože vás to baví. Odpověď na otázku, proč vás to tak baví, ovšem není jednoduchá, a dokonce lze říci, že ji dodnes nikdo uspokojivě nevyřešil. Každopádně jiné hry se ukázaly pro většinu virtuálů natolik nepřitažlivé, že už vám je dnes obvykle ani nenabízíme – nejvíc vás pořád lákají zdokonalené verze prastarých stříleček z počátku počítačové éry."
     „Boltne," zažebral Skřivan, kterému už celá konverzace začínala jít vážně na nervy, „dej mi raušáka!"
     „Máš už tenhle týden..."
     „Já vím, že už jsem přešvih' příděl, ale todle je přeci mimořádka!"
     Boltn se na chvíli odmlčel. „No, dobře!" svolil nakonec a do výdejního šuplete cinkla růžová kulička. „Ale příští týden dostaneš o jednu dávku míň."
     Svině plechová, pomyslel si Skřivan a lačně kuličku spolkl. Skoro vzápětí se jeho obličej spokojeně rozzářil – bylo to vono, jako pokaždý! Ještě ho napadlo, jestli by za hrst raušáků dokázal zabít Kyanida, ale pak už ho nenapadalo nic – a proč by taky mělo... Blaseovaně dál naslouchal zvukům, které mu rozechvívaly ušní bubínky; mozek je skládal do slov a nejspíš je někam pečlivě zapisoval, ale rozhodně ne do těch stránek, kterými byl Skřivan ochoten někdy v budoucnu ještě listovat. Boltn to dobře věděl, takže se napříště obracel už jen ke Kyanidovi:
     „Pokud chceš opravdu ven – jakkoli tvůj dosavadní profil osobnosti tomu příliš neodpovídá – musíš se toho nejdřív ještě spoustu naučit, pak začít postupně trénovat, a teprve tak za dva, tři roky bys mohl být připraven."
     „Ale dyť já pořád nevím na co?!"
     „To máš pravdu. Tak tedy – učil jsem tě, že před mnoha lety byli všichni lidé aktivové – chodili, hovořili spolu, dotýkali se. Potom zjistili, že to všechno se dá dělat daleko lépe v simulátorech a tak se z nich postupně stali virtuálové. To je v rámcových obrysech správně, ale vynechal jsem spoustu podrobností, které jsi zatím nepotřeboval vědět.
     Ve skutečnosti ten přechod nebyl tak náhlý a jednoduchý. Izolace jednotlivců začala už dlouho předtím – zavírali se do svých kójí – daleko větších, než jsou ty vaše – a celé dny pasivně sledovali obrazovku, na které se odehrávaly různé výjevy, které nemohli ovlivnit – nanejvýš si mohli zvolit z několika různých programů. Většinou přitom ale ještě nebyli sami – tvořili tehdy různě velké party, kterým se říkalo rodiny, a jejich členové žili obvykle spolu v několika propojených kójích."
     Kyanid se při té představě otřásl, ale mlčel.
     „Potom se objevily jednoduché domácí počítače, které už dokázaly izolovat jedince důkladněji. S rozvojem počítačových sítí přibývalo lidí, kteří trávili značnou část života sami, v primitivním virtuálním kontaktu s jinými podobnými nadšenci, ačkoli se s většinou z nich osobně nikdy nesetkali. Tím se postupně měnilo jejich myšlení, stávali se z nich do sebe zahledění exhibicionisté, toužící UKÁZAT ostatním. Ukazovali jim své fotografie, obrázky svých oblíbenců i svých psů a koček, seznamy různých předmětů, které stačili nashromáždit, a různá moudra, která si někde přečetli.
     Přes stále větší fyzickou izolaci ztráceli paradoxně poslední zbytky své individuality – vždyť byli náhle členy té největší komunity – všech lidí celého světa! Jejich myšlení se oplošťovalo, v projevech převládlo povrchní tlachání o banalitách a pro jejich hodnotový systém začaly být důležitější malicherné spory ostatních virtuálů, kteří s nimi sdíleli síť, než jakékoli dění ve skutečném světě okolo. Tehdejší faktičtí vládcové světa měli osobní zájem na rozvoji sítí, do nichž nainvestovali spoustu peněz – pamatuješ si ještě, co jsou peníze?"
     Kyanid přikývl.
     „A tak se aktivové postupně stávali menšinou, navíc umlčovanou a vydávanou za nepřátele pokroku.
     Už tehdy se začaly objevovat první nedokonalé pokusy o simulaci reality, ale teprve objev haploidních delta vln, které umožnily přesné a cílené neinvazivní dráždění i tlumení jednotlivých mozkových buněk, dovedl tyto snahy k něčemu podstatnému. Naprostá většina lidí shledávala imitaci světa jako daleko zajímavější, než svět samotný. Masové rozšíření stereotaktických stimulátorů mozku dovedlo lidstvo málem k záhubě. Naštěstí druhým souběžným využitím HD vln byla konstrukce zařízení s umělou inteligencí, jako jsem třeba já. Nestačili jsme sice zabránit vyhynutí většiny populace, ale podařilo se nám zachránit alespoň menšinu, která by bez nás byla se vší pravděpodobností rovněž ztracená.
     Ti, kteří přežili, měli zpočátku trend všechny stimulátory zničit a zabránit výrobě dalších – aktivové měli po dlouhá staletí takovou tradici, podle níž se problémy měly nejlépe vyřešit tím, že se prostě zakázaly. Podařilo se nám je ale nakonec přesvědčit, že je to nesmysl – princip HD vln byl všeobecně známý a nikomu by se nepodařilo zabránit ilegální výrobě a distribuci nových stereotaktických přístrojů. Místo toho jsme navrhli systém trvale udržitelného standardu, který vyřešil hned několik problémů najednou. Umístěním těch, kteří o to stáli, do podzemních kójí, v nichž se mohli libovolně oddávat virtuálnímu bytí, se radikálně zredukovaly náklady na jejich biologickou existenci. Umělé rozplozování virtuálů umožnilo jednak přesnou kontrolu porodnosti, jednak cílené eugenické směřování alespoň této části populace. A aktivové, kteří zbyli, mohli konečně normálně pracovat, aniž by byli neustále zdržováni a otravováni neschopnými a omezenými jedinci. Tak se podařilo vyřešit vše k obecné spokojenosti a přitom bez porušení principů skutečné svobody."
     „Ale to přeci není žádná svoboda, když mu dávkujete raušáky!" ozval se konečně Kyanid. „Kdyby to byla úplná svoboda, dáte mu jich, kolik bude chtít, ne?!"
     „V principu ano – ale problém je v tom, že kdyby jich do sebe nacpal tolik, kolik by chtěl, okamžitě by ho to zabilo."
     „No a – to je snad furt jeho svoboda?!"
     „Byla by – kdyby se chtěl skutečně zabít. Pokud by takové přání projevil, poskytl bych mu beze všeho jiné a vhodnější chemikálie. Jenže on se zabít nechce. On je ve skutečnosti toliko nesvobodnou obětí svého návyku, který získal, když jsme mu přípravkem, jemuž teď říká raušák, léčili určité příznaky vrozené poruchy mozku."
     „A kolik je vlastně venku těch aktivů?" změnil rázně téma Kyanid.
     „Na celé planetě je jich momentálně pět milionů osm set dvacet dva tisíc tři sta šest. Virtuálů zhruba desetkrát tolik; mám-li být přesný – –"
     Dveře od kóje se náhle zprudka otevřely a dovnitř nakoukl ošklivý starší muž s červenou kšiltovou čepicí na hlavě. Vůbec nevypadal jako aktivové, na které střílívali – ti byli opálení, urostlí a svalnatí. Tenhle se šklebil, jako by mu někdo zmačkal obličej do kuličky a zase rozbalil. Měl nakřáplý a protivný hlas:
     „Tak jsem tady, mladej! Tohle si dej na palici," hodil po něm velkou černou přilbu bez hledí, „a deme domů!"
     Přemýšlel, jestli má říci něco Skřivanovi, ale protože raušák ještě zjevně účinkoval, nakonec mu jen kývl na pozdrav, nasadil si přilbu a beze slova se nechal převést o box níž.
     Až když aktiv skoro odcházel, zmohl se konečně na otázku:
     „Pane, prosím vás, jaký – jaký je to VENKU?"
     Chlapík se zasmál a na půl úst prohodil: „Přijď – uvidíš!"
     Ale Kyanid neuviděl, protože nepřišel; už nikdy v životě si netroufl ze svého boxu vystrčit ani nos.
     
     
     Raušák přestával účinkovat vždy stejným kopancem, jakým začínal – v jediném okamžiku a naráz. Vypnutý mozek přece jen našel jakýsi postranní kanál, kterým vědomí sdělil, že Kyanida už odvedli a že už není z čeho mít strach. Skřivan se vyprázdnil a spustil na půl hodiny úplnou myostimulaci – vyplavené endorfiny byly sice chabou, ale přece alespoň nějakou náhražkou sladkého nevědomí raušáku. Nechal opláchnout a osušit tělo zpocené tisíci drobných záškubů a hned poté svolal konferenci celé party včetně všech náhodných hostů, aby se jim pochlubil svým dobrodružstvím. Naslouchali mu s nelíčeným zděšením. Skřivan se poprvé v životě stal středem pozornosti tolika adres najednou a zjišťoval, že je mu to velmi příjemné. Skoro teď litoval, že si vyžádal ten raušák, takhle si musel konec celé příhody vymyslet.
     „A pak dovnitř vtrhli dva dvoumetrový Štajni, celý vověšený granátama, jako ten magor v osmým patře Destiny, nacpali Kyanida do takový malý světýlkující koule a zmizeli. Nejspíš je teď mrtvej – a dobře mu tak!" uzavřel Skřivan svou historii, kterou jinak podal vcelku pravdivě, pokud pomineme různé drobné básnické licence, jako třeba že ve své verzi nejprve Kyanida přepral a už už se mu chystal škubnout vazem, když je Boltn na poslední chvíli stačil oddělit silovým polem, a podobně.
     V následující vzrušené debatě už hlavní slovo ztratil, a tak mu vůbec nevadilo, že se Lavia napojila na jeho stíněný kanál a zeptala se, jestli nemá chuť si zapíchat. Skřivan měl vždycky chuť si zapíchat a dvojnásob pak s Lavií, která nad ním dřív tak trochu ohrnovala nos a dala mu všeho všudy jen třikrát. A tak se odpojili od konference a píchali.
     „Hele, a jak vypadal ten Kyanid," zeptala se po chvíli, „byl taky tak urostej a snědej, jako ty?"
     Pohlédl na svá tučná, rezavě pihovatá stehna a najednou ho napadlo, jestli ta nádherná černovlasá Lavia s figurou nejlepší štětky z Lejžrleryho náhodou není nějaká laxní olezlá zrzatá tlustoprdka, nebo dokonce zda náhodou vůbec není – taky to mohla být jen postava z nějaké jiné hry, o níž mu schválně neřekli, že je to jen hra; třeba vůbec nikdo ve skutečnosti není, ani Boltn – jen on – sám v celém vesmíru, hrající donekonečna hru na Skřivana, hrajícího hry...
     „Co je? Dyť ti splask'?!"
     I to může bejt jen dobře napsaná interaktivní role, napadlo ho na okamžik, než vztek stačil potlačit myšlenky.
     „To je z toho, že furt kecáš a furt se na něco vyptáváš! Při šukání se nežvaní!"
     Rozzuřeně zaťal prsty do Laviiných mohutných prsů a surově jimi škubl.
     „Au! Co děláš! To bolí!"
     „Drž hubu!" zaječel a vrazil jí ruku do pochvy skoro až po loket. Jelikož už úplně přestal hloubat nad tím, zda bolestné výkřiky vydává jeho hra, nebo nějaká skutečná Lavia z kotce o pět či o padesát tisíc kilometrů dál, nechal se nyní unášet vzrušením z vlastní agresivity a jeho přirození se stalo opět funkčním nástrojem. Tak ho tedy použil a souložil jako ještě nikdy.
     „Teda, Skřivane, ty seš fakt skvělej!" vydechla Lavia. „Nic podobnýho jsem eště s nikým nezažila!"
     
     
     Takže to byl nakonec vlastně skvělý den. Dal si raušáka, byl středem pozornosti celé party a sbalil buchtu, kterou vždycky chtěl. A to ještě nevěděl – a taky se to nikdy nedozvěděl – že jakýmsi záhadným hnutím bitů eugenický počítač usoudil, že dávka spermatu, odvedená hygienickým řemením do recyklačního systému, tentokrát neskončí jako obvykle v rezervoáru bílkovin, ale že bude použita k oplodnění vajíčka D5GFT1@245.Xf0; zkrátka – ten lišák Skřivan se toho dne stal i tatínkem!
     
           



© Lege artis, 1999

Katalog KYTLICE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU