logo

Stradomír Hromnišský
PÍSNĚ PRO PRASNICI

ňáký mě oheň živí,
kostí vnitřnosti protírá:
oheň div, než bez dříví,
i tělo i duši zžírá.
Bridelius



Jesuita Bedřich Bridel
napsal básní plnou prdel,
ku pochvale Boha svého,
by po smrti vešel v Něho.

Že psal verše skvostných forem,
byl odměněn Svatým morem
a jistě nebyl pranic smutný,
když naň chcípal v Hoře Kutný.

Šťastný ten muž skonal přece
po světlé, vznešené štrece
a touha jeho bohumilá
určitě se naplnila.


Já už léta — napůl spící —
smolím písně pro prasnici,
abych, než též skončím v hrobě,
zahubil tu svini v sobě.

Ale že mi rýmy nejdou,
zasrala mě, mrcha, kejdou,
za to, jak jsem kdysi slinil,
že poroučet bych srdci mínil.

Minstrelem jsem toho hnoje
— až rozezním touhy svoje
a vyzpívám ta správná slova,
zas procitnu k Žití znova!



Zde zas přichází prasnice


Zbaven rozumu zbabělosti,
neprchám, když se temnem noří
bílá věž prasečích kostí,
skruže ze stříbra ji šňoří;
strojové štětiní trčí na cimbuří,
přilbice nese rypáku protruzi
a tuhou kůží s erbem štít duří
— tak přichází prasnice, soudruzi!

Bezedná očka jako kdysi planou
nevinnou radostí dětského drcení,
zprostřed pysků sliny chtivě kanou,
ve vlhku koutku se ekl kel cení;
sedmerem duchů pach vepřína překryje,
červená jablíčka nacpe si do držky,
pod sebe nachlístá nesladké pomyje
— tak přichází prasnice, soudružky!

S vřeloucím funěním napřahá hnátu,
však ihned cuká, když se jí zasteskne
po jatečné nicotě masokombinátu,
do louže močůvky měch těla odpleskne;
ještěrky, slepýše, kočky i motýly
zalehne její půltučná zadnice
a vůbec všechno, co bylo tu před chvílí
— tak zas přichází prasnice!



Prasásan


Pochválen buď rudý ásan,
že ne sám si všechno spásám,
že kde mi prána nestačila,
psí smečka ji zastoupila.

Ať prasnice mu nosí mláto
navěky — za teplé bláto,
v němž se tolik ráda válí
— strana i lid ať ho chválí!

Dík za stáda zachrochtání,
jímž v santóše svini chrání,
za siddhi nasrat princeznám;
vážně klika, že ho neznám…

Ještě prát se s soucitností!
— jako by nebylo dosti,
že z čísel od jedné do devíti,
mi už vždycky bude na blití.



Březen je nejkrutější měsíc
(zaklínadla)


III.
Z temnot Prasnice vzývám Tebe, Pane!
Co má se stát, ať se víc nestane!

Ať se znova nepromění
ty sračky jen v zapomnění!
Ať ta hoven přehromada
zase prachem nezapadá!

Ať je spláchne velká voda,
nebude jich žádná škoda!
Ať je pejskové pochčijí,
z mýho dvora navždy smyjí!
Ať je prasnice sežerou
a někde jinde zas vyserou!

Ať si koťátka pak olíznou
zbytky, co ještě usliznou
na jejich kožíšcích hebkých,
a jen bílé prasečí lebky,
čisté jako slovo Moje,
bez prasečího stejnokroje
ze smradu na chlíva prahu
tu zbydou navždy po výstrahu!



Zde odchází prasnice


Štastný konec jak ze starých balad?
Čerta! Není to vášeň — jen bulimie…
Shltané dortíčky z lednice nálad,
co je pak panička dva měsíce blije,
než za svou mýdlovou plentu
odejde prasnice sentimentu.

Májovým hřbitovem listí poletuje,
ozvěna duní po prázdném globusu
a zrovna zrozená bez jehličí thuje
hledá si cestu ke slunci od hnusu
a pod ní v nizoučké klesti
odchází prasnice bolesti.

V síťovce houby — jiné než doposud;
tím babím chladem lze utéci zcela,
stačí jen šklebit se důkladně na osud,
vždyť ani elfové nezmohou Azraela…
Tak smetena v uschlé drti
odchází prasnice smrti.

Maličká moucha zalitá v jantaru liter
směje se uvnitř mé dávné zpupnosti.
A tak teď po letech za mrazivých jiter
vzývám jen: EAOA — Boha pustosti!
To kladivo buší znova!
Odchází prasnice slova?

Zas nic a zas nic a zas nic a zas nic!
Tak pomalu mizí i prasnice prasnic…





© Lege artis, 2002

Katalog KYTLICE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU