logo

Karel Marysko
HODINA SEBEVRAHŮ

Vaše Blahorodí,
jistě jste chtělo spáchat sebevraždu,
leč nedostávalo se Vám dobré vůle a odvahy.
Přečtěte si toto dílo,
učinit tak bude milo.

Vše krásné po celý rok 1979
Vám vinšuje
          Karel Marysko


Vážené čtenářstvo,
     v pokorné skromnosti (což je známka geniů), vkládám do údů vašich tento vínek veršelínů, plněný jemnou pastou z cypřišů, myrt, vrb smutečních a rozmarýnu, s oderem věnců pohřebních a starých hřbitovů. Ptáte se as, co vedlo imaginaci mou k těmto kontemplacím, když jsem ještě nedosáhl věku, v němž naši předci, dědci, začali si šíti rubáše umrlčí a obraceli mysl svou k transcedentnu? Byl to náhlý exodus některých přátel a známých mých, kteří vstoupili do času už jen minulého ve věku, kdy na to zdaleka neměli právo a nárok.
     Pokud se týče titulu toho malého arcidíla, který jste asi shledali poněkud dekadentním, ba morbidním, byl inspirován dobrovolným odchodem se světa – mého učitele, vynikajícího umělce a znamenitého člověka, prof. Bedřicha Jaroše. Pan profesor Jaroš uměl žít, žil a miloval život. Když však zjistil, že jeho nemoc, glaukom, je nevyléčitelná, když si uvědomil, že by už nemohl chodit se svými kamarády na svou Plzeň na Slávii a nikdy si už nezahrál na své violoncello a protože miloval život, nalezl řešení v kmetském již věku, v dobrovolném odchodu do věčna.
     Chápejte proto, hřbitovní quítí toto, jako radostné poselství a přitakání životu a veselte se.


Hodina před zšíráním

prof. Bedřichu Jarošovi

Co jste si přál už naposledy,
nač jste si vzpomněl naposledy,
když jste se okem smyčky
podíval na druhý břeh

a co jste viděl naposledy
a co jste slyšel naposledy,
když jste už s poslední příčky,
vstoupil do dávných ech?

Teď stádem ovcí rozeběhlých
jsou tóny Vámi opuštěné,
kdo za Vás na strunách svých,
oblouk melodie sklene?

Vím, přišli jiní, plní sil
na místo po Vás určené,
však takoví jako Vy jste byl,
už asi dlouho, dlouho ne.


Svítáníčko

Již probuď se, již vzbuď se,
a rozvaž šňůry bdění,
den na tvář už padá prudce,
do podzimního tlení.

Již probuď se, již vzbuď se,
čas přináší nová dění
a marně s ním pak suď se,
co skutečnost je, co snění.

Tak ze sna do skutečna utíkáš,
jako slepá bába do kouta
a vše, co dostaneš a máš,
obojím pak zaplatíš.

Teď úsvit podřezává kohouta
a Ty dále spíš,
tak odhoď, co imaginaci poutá
a sni dále, co Ty víš.


Meditace

Sám sedím u svíce,
vůkol je tma,
po lebce hladím kostlivce,
jenž kadeř stříbrnou má

a poslouchám kloktání koupelen,
klystýry záchodů,
někdo jde z domu ven
a někdo do schodů.

Slyším křik rozených,
i ticho zemřelých,
život se právě zdvih´,
s nadějí ve zracích.

Však jiné jsou oči v šestistěnu,
pozvolna časem leptané,
kdo věří tichému stenu,
když slovo je slovem deptané.

Dál sedím u svíce,
vůkol je tma,
ztratil jsem svého kostlivce,
jenž kadeř stříbrnou má.


Dopoledne

Dva slepí se fackovali,
byl to pohled veselý,
jak tak proti sobě stáli,
aniž by se viděli.

Facka sem, facka tam,
často úder vedle,
jen co já Ti správnou dám,
na zemi jsi hnedle.

Pak se začli mlátit holí,
jako žito na mlatě,
holí to přec více bolí,
kdy se strefím, proklatě.

Hekali a naříkali,
když si správnou ránu dali,
aby potom, samá růže,
složili se do kaluže.

A já jsem pak jenom chtěl,
by je přejel sentinel.


Poledne

Dej mi, mámo, dej mi svíci,
půjdu hledat polednici,
do pytle ať mě hned vstrčí,
v prsou mi už zase hrčí
ten Tvůj šicí stroj.

A jehlou tam stále píchá,
špatně se mi už teď dýchá,
divné kolem vidím věci,
jsi to Ty a přece nejsi,
jaký neseš kroj ...

Však už přišla polednice,
úsměvné má, krásné líce,
nebolí mě už nic, víš,
jíti s ní mi dovolíš,
tak mě honem stroj.


Verbální capriccio

Černý černoch čechral čerň,
bílý Bill blil bělobu
a co jsem dělal já?
Čekal jsem na čekané
na Tebe,
mé nebe.
Však co se stane, vstane, ta né, tane,
až břemeno bolestí
prolomí oblouk trpělivé statečnosti?
Co potom, o tom, v tom?
Budeme se hrabat v troskách,
trosky, tresky, třesky, plesky
a platit za špetku doufání krachem?
Krá, krá, krá, krach,
krach, strach, hrách, rach, ach,
prý rýt prýt na marách?
Prach, pach, pah.
Vždyť přece v řece
zmačkaný papír jitra,
papír, rapír, jitra, mitra,
klube se klubíčko štěstí,
klubíčko štěstí v pěsti Ti věstí
a než se kdo naděje,
děje se, ó děje, jeje,
na zeleném pažitu paží tu paží naděje.
Nech se vésti k štěstí
a to všechno pro Tebe,
mé nebe,
má lásko,
lásko, ásko, sko, ko, Ó.


Žalm

Boj i neboj se smrti,
boj i neboj se umírání,
děs i neděs se toho sutí,
v prostoru vlání,

boj i neboj se některých slov,
boj i neboj se konce,
naposled spadneš v rov,
s úderem zvonce.

Když nelze stále žít,
jaký pak smysl život má,
zrozením k smrti odsouzen být,
to za, i před Tebou tma.

A kdybys byl třeba geniem
a nesmrtelná jsi stvořil díla,
vše nebude Ti ani snem,
až z těla vyprchá síla,

jež v tyglíku času klokotá.
A tato vesmírná energie,
transfigurace dění, života,
jen chvíli v Tobě žije.

A v tomto věčném proměnění,
vteřinou každou smrti jsi blíž,
ne, stále nic dáno Ti není,
večer se plouží, spěchej již.



© Věra Sýkorová-Marysková, 1996

Katalog KYTLICE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU