logo

Karel Marysko
TŘI TEXTY Z POZŮSTALOSTI


Sen jáderný

Motivace a materiál snový, tak zv."Tágesreste".
     Včerá, ve středu 31.V. jsem se vzbudil časně ráno. Věra ještě spala a tak jsem se v tichu oholil, umyl a opatrně, abych ji nevzbudil a nestal se obětí sexuálních exercicií, odešel jsem z domu a šel do N.D., abych tam pilně pracoval na sebezvelebování. Poněvadž bylo velice brzy, šel jsem pěšky k Andělu, pak Lidickou ulicí, opakovav si v duchu svůj geniálně objevný dopis napsaný a poslaný přátelům v úterý. Míjel jsem jakýsi krám, za jehož výkladem byla vystavená vycpaná, či jinak preparovaná zvířata a upoutala mě veliká užovka v lahvi s líhem. Přešed na druhý chodník, míjel jsem hostinec, za jehož oknem jsem si povšiml tištěného obrázku rytíře, sedícího na sudě a držícího v ruce půllitr piva a vzpomněl jsem si, nevím proč, na báseň Jaroslava Vrchlického "Rytíř Smil", kteroužto geniální pikanterii jsem hltal coby chlapec, maje z ptáka střapec /formalism, jen kvůli rýmu/. Pak jsem přišel do ladírny, denudoval zvučník a opravdu pilně studoval přes hodinu dvanáctou, načež jsem šel do splaškárny, bych krmičky pozřel a s panem prof. pohovořil o plnění úkolů jemu svěřených a pak s Fašíráčkem, to je, s Fašírkovým Andělem pokochal se. Leč krmičky už neměli, pan prof. nikde a Anděl v pokladně neseděl, maje volno. I vyšel jsem o5 na ulici, přešel ji a zastavil se před vitrinami N.D., když jsem uslyšel vokál feminální, mi známý, volající mé jméno křtící. Byla to Věra, která mě náhodou spa3la a řekla mi, abych ji doprovodil. Šel jsem s ní přes Staroměstské náměstí až na Prdříč, kde mě opustila, jdouc si něco zařídit. Retournoval jsem se přes Staroměstské náměstí a šel ke "Dvěma kočkám", abych tam vyhledal pana Žáčka a vrátil mu dlužnou korunu, což se stalo. Při této příležitosti jsem se pozdravil se spisovatelem Jádrem. Seděl v koutě u zdi, počerněn stínem, vyvolal mi představu Othela. Všiml jsem si a zjistil, že velice ztloustl, ztučněl, zbytněl a zobezovatěl. Jeho obličej se změnil v bramboru, v níž se zcela ztrácel jeho filigránský nasal. Vypadal jako požahadlovaný včelami. Také jeho břuch zvakovatěl, zesádelňatěl a nabyl značně na objemu. Toto vše jsem konstatoval s libým uspokojením a radostí a pomyslel jsem si, zdali i pře100 působí ještě svým démonickým vlivem na ženy, táhnoucí se obluzeně za ním jako ty ženy z Apollinaireovy básně za oním pištcem ze Saint Merry. Chtěl jsem mu doporučiti píti každý den alespoň půllitr kyselého mléka, jak mi doporučuje, dává a nutí Věra, poněvadž pití kyselého mléka udržuje člověka štíhlým, mladistvě svěžím a posiluje mužnou sílu, zatím co pití piva působí opačně, ale řekl jsem si, že mu nic neřeknu, že je dobře, když je už tak neforemně tučný, tlustý, silný /kol pasu/, takže mu nezbude, než zúrodňovati důchodkyně, jako Míťánek. Pak jsem si ale letmo všiml, ó hrůzo? že tam do něho "dělá", "vaří" jakási až dosud mi neznámá mladá a hezká dívka, sedící u protějšího stolu a snažící se vzbuditi jeho pozornost a zájem. I poslal jsem pití kyselého mléka, alespoň půllitr denně, do hajzlu a vypil sám půllitr onoho pelyňkového a zdraví škodlivého moku, řečeného Plzeňský ležák. Abych si spravil chuť a animo, zajel jsem si na Hradčany ku "Černému volovi", kde jsem vypil quartet velkopopovické, exportní sudové dvanáctky, pojedl pivní sýr. Pak jsem šel kolem Hradu, Nerudovkou na Malostranské náměstí, marně doufaje, že někde potkám pana prof. Nasednuv na tramvaj dojel jsem, ještě s večerem, v dům.

Vlastní sen:
     Ulehl jsem a ocitl jsem se náhle v jakési hospodě-stáji, kde jsem pil pivo a jedl sýr, když jsem uslyšel jakýsi ženský hlas, říkající mi, že sýr a mléčné výrobky vůbec, a hlavně kyselé mléko podporují a udržují štíhlou linii, mladistvou svěžest a pohlavní sílu, zatímco pití piva působí opačně. Aniž bych dopil, vyšel jsem ven a potkal pana prof., který měl bujnou kštici, krásný chrup a dokonale viděl a slyšel. Řekl mi, že s ním musím jíti na Hrad, kde je Hrabal. Poněvadž jsem měl utkvělou myšlenku, že musím jíti bezpodmínečně ke "Kočkám" a poněvadž on mě velice nutil a naléhal na mne, poslal jsem ho v prdel, což ho tak rozlítilo, že si začal rváti vlasy s hlavy, trhati zuby a házev je po mně křičel, že vypil už hektolitr kyselého mléka aby dosáhl mladistvého vzezření, svěžesti a pohlavní síly a já že jsem ho o to vše teď připravil. Volal jsem na něho, že mu koupím další hektolitr kyselého mléka, po němž mu zase narostou vlasy, zuby a vrátí se mu mladistvá svěžest a pohlavní síla, ale on mi jen gestikulací naznačoval, že nevidí a neslyší. Utíkal jsem tedy směrem ke Hradu, Nerudovkou, strachuje se, že ho zase potkám a ocitl jsem se "U dvou koček", kde mi pan Žáček řekl, že spisovatel Jádro je na Staroměstském náměstí, kde pořádá sexuální benefici. Pospíšil jsem tedy na Staroměstské náměstí, a tam, před radnicí, v místě, kde stálo popravčí lešení v roce 1621, stál spisovatel Jádro. Byl nahý a vypadal jako mouřenín. Na tenkých nohách do X visel pytlovitý těřich, ohromný vak, břuch a na něm malá hlava – brambor. Okolo něho chodily v kruhu nahé, bílé ženy se zlatými vlasy, z nichž jsem mnohé poznal a on je mrskal zle svým ohromným přirozením, jako nějakou monstrozní hadicí. Viděl a slyšel jsem mlaskavé dopadání jeho obludné pyje na takto bičovaná záda a hýždě. Ale jim to nejenom nevadilo, nejenom, že mu trpěly toto bičování, ale ještě ho velebily a zpívaly mu píseň díků: "Miláčku můj sladký, dárce nebývalých rozkoší, nikdy a s nikým jsem neprožila takových slastí jako s Tebou, Ty mé všecko. Už se těším na ten okamžik, až mě navlékneš, jako korál na svůj mohutný a přesladkou rozkoš dávající úd". Tuto píseň zpívaly všechny, chodíce kolem něho a čím více a krutěji je bičoval, tím více křičely a řičely, svíjejíce se v uchvácení a rozkoši. A stále a dále dopadaly rány na jejich záda a hýždě mrskané tím apokalyptickým ohambím, které se změnilo náhle v úděsného hada, anakondu, dlouhou asi 10 metrů a silnou jako stehno těžkého vzpěrače u řitě. Pohled na toto vše a jejich slastné sténání mě tak rozčílilo, že jsem ho kopl vší silou, znásobenou bezuzdným vztekem, do prdele, až se někam zakutálel. A tu se na mne všechny ty ženy a dívky vrhly, snažíce se mě roztrhat a rozervat, volajíce: "Ty vrahoune, Ty ničemo, Ty lotře, zabil jsi nám smysl našeho života, naši jedinou radost a štěstí, poněvadž jste všichni sralbotkové. Vy můžete všichni směle, se svým mrdem do prdele, proti tomu junáku i proti jeho čuráku." Vzpomněl jsem si, že je to z básně Jar. Vrchlického Rytíř Smil, hořce jsem zaplakal a Jádra proklel. Ženy se rozutekly aby ho našly a já jsem odcházel z náměstí s biblickým smutkem v srdci na Národní třídu, abych popatřil na Anděla, sedícího v pokladně a ukonejšil se. Ale v tom jsem potkal pana prof., který se mě ptal, neviděl-li jsem Hrabala, že je asi v Praze. Nevím, co jsem mu odpověděl, poněvadž jsem uslyšel Věru, která na mne volala, abych ji doprovodil. Šel jsem s ní zpátky někam na Staré Město, kde se mi ztratila.


Zpráva o tom, jak jsem se posral

     Vážení přátelé, dne 25. VI. 1973, na den sv. Ivana šoustevníka, jsem ráno vypil asi pullitr kyselého mléka, sedlinu to hovězí emulse, kterou mi vnutila ženuška Věruška s oddůvodněním, že kyselé mléko jest nejlepší adjuvans, posilující a regenerující buněčnou strukturu corpusu a podporující tvorbu látek libidozních a vůbec erektivních. Vypiv tedy nápoj tento, šel jsem za povinnostmi svými. Asi po dvou hodinách jsem pocítil syndrom fekální, ovšem v patřičném ještě útlumu, takže jsem se jím valně nezabýval, tím spíše, že potlačený vznět = ušlechtilost a člověk se má snažit býti ušlechtilý. V hodinách poledních za mnou přišel do splaškárny N. D. pan Hrabal, s nímž jsem pak odešel navštívit Dr. Emanuela Fryntu a strávil u tohoto ušlechtilého vzdělance, který nás obdaroval svojí originální knihou "Moudří blázni", milé chvíle a podivil se jeho nadanému chlapci. Pak jsme se rozloučili, pan Hrabal jel do Kobylis a já spěl přes Staroměstské náměstí, kde v místě popravy tak zv. Českých pánů, důsledek to nezodpovědného průseru na Bílé Hoře, se onen fekální syndrom náhle zkonkretnil a nabyl na intenzitě. I zakcelleroval jsem patřičně passus a dospěl na stanici tramvaje u Platýzu, kde, ku podivu, pouze po 1/4 hodinovém čekání jsem okupoval potřebné spacium v tramvaji č. 9 a oddal se profundálním úvahám a přemítání, abych uvedl v soulad hovno a duchovno. A tu jsem zjistil, že ve filosofii a to i ve filosofii Marx-leninské a dialekticko materialistické, což je nepochopitelné (u idealistů, fideistů je pochopitelné, že je hovno špatně uchopitelné) tedy u materialistů se hovno, sraní a jejich verbální deriváty vůbec nevyskytují jako filosofický pojem a objekt, přestože již odedávna vyjadřují ethickou hodnotu činů a klasifikují dění (viz, ať se s tím jdou vysrat, stojí to za hovno a pod.), nehledě k tomu, že hovno je jedním z atributů života, který je, dle Marx-leninistů "nejvyšší forma pohybu, (hejbání) zákonitě vzniklá v processu vývoje hmoty". V těchto kontemplacích jsem byl dotransportován na stanici "U Zvonu" a vystoupiv, zjistil jsem, že ono obsedantní nutkání k defekalizaci bylo těmito úvahami zmoderováno. "To je vítězství ducha nad hmotou," zvolal jsem, jako tenkrát pan Hrabal, když nám poblil ten perský koberec a pln neodpovědného optimismu (ostatně, optimismus je projevem slabosti ducha, jenž je výsledek materiální, historickospolečenské praxe [ten "duch"], a je tudíž neodpovědný [ten optimismus]. Nevyjde-li totiž prognoza optimistická, nastává průser, krach. Nevyjde-li prognoza pessimistická, nic se neděje, ba je dobře). Tedy, podlehnuv neodpovědnému optimismu, zašel jsem do "boťárny", poptat se, jsou-li spravené ty boty, které měly býti reparované juž minulý týden. Je jasné, že nebyly, ale tím jsem ztratil zbytečně jednu z forem existence hmoty, čas, takže jsem se plížením došoulal do výtahu, kde se odehrál začátek tragoedie, uvedené do zákonitého dění trhnutím elevátoru směrem heliocentrickým, což mělo za následek centrifugální kynetiku řídké hmoty, fabule to rourovitého oddílu pásma zažívacího, zvaného intestinum, kterážto hmota se prodrala přes už nekontrolovatelný, afunkční svěrač a zachytla se v podvlékačkách, kam ji následoval druhý atak právě v okamžiku, kdy jsem, zčásti již denudován, bral se zoufalou chvatností za kliku kaliště. S tristiem v pneumu jsem se doexcrementoval běžným modem (modusem), pak jsem se šel ocastrovat do koupelny, kde jsem uvrcal jak spodky, tak i kalhoty, tak-též zčásti potřísněné touto hmotou, produktem to basálního metabolismu mé vitální a vysoce organisované hmoty. Jsa tímto děním psychicky frustrován, hledal jsem útěchu ve filosofii a otevřev "Filosofický slovník" na straně 10. začetl jsem se do statí o "Absolutnu" a "Abstrakci" (abstrakce je z latinského abstractio, což je odtažení. "Slečno /paní, vdovo,/ abstrahujte mi předkožku za účelem pohlavní konjunkce.") Pojednání o abstrakci v umění mě valně neuspokojilo, ale "Abstrakce ztotožnění" mě přivedla do kýženého stavu klidu a blaženství, z nichž jsem byl vyrušen prudkým zazvoněním. V roztržitosti, jsa zcela pohroužen do monád filosofických, v nichž jsem hledal "nejzákladnější problémy světa", jsem šel otevřít, maje na sobě jen krátký nátělníček. Před dveřmi stála paní Dlaňová se smetákem, který si od nás vypůjčila a nyní ho šla retournovat. Spa3vši mě, vyjekla a tou holí mě prudce šťouchla do scrota, jako hráč billiardu (piliáru) při rozrážení koulí. Pocítil jsem maximální spasmatický dolor, pronikající mnou od pat až po malý mozek a do zubů. Jen v jakémsi transu jsem podvědomě zaregistroval vhození smetáku do předsíně a vzdalující se, hněvivý vokál vykřikující, že to tak nenechá a půjde si stěžovat na Národní výbor. Demolován jak na hmotě své, tak i na jejích vysoce organisovaných projevech, odplížil jsem se v předklonu do nory své a pohlédna na 11tou stránku "Slovníku filosofického" četl jsem: "Absurdita" je u Heideggera spojená s pocitem cizoty a nevlídnosti světa a u Sartra s naší vržeností do světa bez smyslu.


Čtverácký štědrovečerní klábos o tom, jak jsme se zbavili babičky
Z dochované paměti vypráví Karel Marysko

     Nejprve jsou slyšány hrůzné zvuky, asi 15 vteřin. (Pásek opatřím, nebo ho musíme nějak společně nahrát.) Do toho vpadne Jitka zděšeně:
     Jitka: "Ustaň, ty lutý! Co zde pášete, drahý Mistře."
     Mistr: "Jeť Božidar, čili Štědrý den a tak si přehrávám tradiční píseň Narodil se Kristus Pán v úpravě pana profesora Stockhausena."
     Jitka: "Jak strhující. Co zvuk, to lahůdka, ale ký to rmut se zračí v bulvě Vašich očí. Rcete, co Vás trudí."
     Mistr: "I nešť, ale je mi tak sladkobolno a při tom tak volno, volno. Vzpomínka tklivá jala mysl moji jarou, neb dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se zadíval do té milé mírné tváře, co jsem zulíbal to bledé líce plné vrásků, nahlížel..."
     Jitka: "Ha, toť začátek Babičky. Znám sice i verzi jinou, ale ká to kausalita mezi Babičkou a Štědrým dnem?"
     Mistr: "A nastojte, je. O Štědrém dnu jsme se totiž zbavili babičky."
     Jitka: "Vy zjitřil jste zvídavost mou. Nuž rcete, rcete drahý Mistře, jak?"
     Mistr: "Stala se, chudera, obětí zvyků a obyčejů vánočních."
     Jitka: "Zvyků a obyčejů vánočních?"
     Mistr: "Tak pravíte. A chcete-li slyšet jak, tedy. Bylo, nebylo. Za mého mládí pacholata jakožto i jinochové a dívky odrostlejší poslouchali a ctili rodičů svých, aj i pánů učitelů, kteří tenkrát používali ku zvýšení pozornosti, kázně a prospěchu klacíku, zvaného rákoska. Dívám-li se na to dnes, s výše povšechné zchátralosti své, tvrdím dnešním demagogům, či pardon, pedagogům, že bytelná rána býkovcem uštědřená žáku v pravý čas vydá za deset Makarenků. Prostě dítka poslouchala a vyrůstala v úctě a kázni. Ovšem my jsme přece jenom trochu uvolnili pouta, poněvadž rodičové naši byli již narušeni, mimo jiné, i novými myšlénkami a zásadami výchovnými, ale vzpomínám si, že otec můj i mí tři ujci poslouchali na slovo matku svou, moji babičku, která jim vládla krutě a despoticky, usurpátorovala je a pevně ujařmovala celý rod. Vzpomínám si, že strýc Inocenc, jenž měl slabé plíce a nervy, si dokonce chtěl jednou sáhnout na život z babičky. Uřízli ho v poslední chvíli. Nebyl jsem, škoda, při tom, jsa za školou, ale vidím ho ještě dnes, jak zkroušeně stojí s narudlým pruhem kolem krku a jak mu babička říká: ´Až budeš ještě někdy chtít opustit toto slzavé údolí, zvol si jinou formu exodu. Vypadal jsi velice neakceptábl´ a dala mu notného lepáka. Musím též podotknout, že jí v tom krutém ovládání pomáhaly i astrálně magické síly. Vykládala totiž karty. Ne za peníze a pouze rodině a nejbližším známým."
     Jitka: "A uhádla něco?"
     Mistr: "Sensačně. Hádala budoucnost líp než naši marxističtí ekonomové. Tedy v ten Štědrý den rozhodla, že se bude odlévat olovo."
     Jitka: "Odlévat olovo? Co to, prosím je?"
     Mistr: "Je to jeden z dávných štědrovečerních obyčejů. Roztaví se olovo a každý si pak naleje trochu do studené vody a to tam vytvoří jakési abstraktní plastické objekty a babička že bude z těchto astrálně magických obrazců každému věštit. Ovšem kde vzít olovo a jak ho roztavit. Úkolu se podjal strýc Eustach, černá ovce rodiny. Strýc Eustach byl nejmladší a jediný z pěti synů babičky, který se jí nebál, ba co dím, měl z ní občas střevní katar, abych se vyjádřil distinguovaně. Tedy tento strýc Eustach přinesl v to odpoledne několik kilo olověné drtě, kotlík zvaný tyglík, naběračku, jakousi malou pícku na tavení, barel benzinové směsi a celé odpoledne to dával dohromady. ´Snad to bude fungovat a nerozletí se to,´ podotkl, když byl hotov. My se zatím postili. To byl také jeden ze zvyků. O Štědrém dnu se snědla jenom lehká snídaně a nejedlo se až večer, jak to stojí v Kytici: A zlatoušky na stěnu, tomu kdo se poští. Však to poznáte po Novém roce. To budete mít štědrý den denně. Babička tento půst přísně dodržovala, ale my si občas něčeho uštípli. Nu a pak přišel večer, rozžatý stromeček, zapěli jsme vánoční píseň Tichá noc, svatá noc, kterou strýc Kleofáš doprovázel na bombardon a buben. To bylo jeho. Pak přišla večeře na niž jsme se vrhli jako propuštěný trestanec na nevěstku, pak se rozdaly dárky a pak přišla ta slavná chvíle, odlévání olova. Strýc Eustach zatím zapálil pícku. Hučelo to v ní, a zasmradila nám celý byt tak, že jsme byli všichni z toho přiomámení. Pak prohlásil, že se olovo krásně roztavilo a že se může začít. Nejprve šla úlitbu provést babička. Nabrala naběračkou olovo a chtěla je nalíti do hrnce s vodou. Ale nevím dodnes jak se mohlo stát, snad to bylo tím přiomámením, nebo ji ty astrálně magické mocnosti na chvíli opustily, že místo do hrnce si ho nalila na nohu, což mělo za následek, že začala hlasitě halasit, hlaholit a výskat, křepčit a vykrůcat, jako o národopisných slavnostech, až tu piecku zrůcala. Olovo se rozlilo, pícka se roztrhla a celý pokoj, postříkaný benzinovou směsí, byl náhle v jednom plameni. Vyvázli jsme ztíží životem a venku se váleli ve sněhu, hasíce hořící už šaty. Chvíli jsme se dojatě dívali, jak majestátní živel zachvacuje další místnost. Požár jsme pak, s pomocí sousedů, udolali a zbytek večera strávili v družné pospolitosti ve sklepě. Ale postrádali jsme babičky. I šli jsme ji hledat a našli ji ve vyhořelém pokoji, překrásně zkarbonovanou, jako nějakou přesličku, jen s ní zatopit. Byl to můj nejkrásnější Štědrý večer."
     Jitka: "I Vy zlý. Takovýto drasťák mi vyprávět ve dnech lásky a radosti."
     Mistr: "Ale, paní Jitko, to je ten realismus a život. Vy jste ještě mladá a nezkušená a neznáte svět, který je špatný, a lidi, kteří jsou zlí. Ale tak mi napadá z tohoto příběhu poenta, nebo mravní naučení. Stále slyším, že máme mnoho důchodců. Víte, důchodce v tomto státě je člověk, který si 40 let platí na něco, na co pak nemá nárok. A tak kdyby se to udělalo s každým důchodcem jako s babičkou, snížil by se notně jejich počet. Jenže jak to udělat, aby při tom nevyhořel byt?"




© Věra Sýkorová-Marysková, 1996

Katalog KYTLICE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU