Vladimír Borecký
FRAGMENTY FEKALISMU
S určitými rozpaky se pouštím do tématu, který znám vlastně jen z doslechu. Kromě jediného fragmentu fekalismu nemohu totiž uvést než legendy o myšlenkově podnětném hnutí, z jehož pronikavých pohledů na období padesátých až šedesátých let nebyl dosud setřen pel svěžího a svébytného humoru. Jistě stojí za povšimnutí, pokud mi to neuniklo v nepřehlednosti současného svobodného tisku, že se sami fekalisté neozvali, aby také oni svým jedinečným způsobem potvrdili neodvratnost demokratického vývoje. Ale zarážející je, že ani v krátkém období liberalizace v roce 1968 veřejně nemanifestovali své všeplatné téze. To by ovšem potvrzovalo podezření, že zkazky o totální likvidaci představitelů hnutí v šedesátých letech nebyly jen mystifikací fekalistů, ale hořkou skutečností.
Fekalistické manifesty a eseje se rozšiřovaly presamizdatovou formou patrně už koncem padesátých a zcela jistě pak začátkem šedesátých let. V textech, jejichž filozofickou hodnotu nechci podceňovat, lze spatřovat přirozenou reakci zdravého rozumu na povinnou vysokoškolskou výuku oficiální státní doktríny – marx-leninismu. Ale textura neimponuje na studenty filozofie, spíše na adepty přírodních věd či techniky (podle některých pamětníku mělo jít údajně o mediky).
Tři základní téze fekalismu – primo: Všechno stojí za hovno, secundo: Na všechno se můžu vysrat, ergo tertio: Všichni mi můžou vylízat prdel – mohou znít ve své nezakrývané koprolalické formě mnohým uším jako simplexní a nepříliš invenční. Ale v daném historickém období, kdy byly pojímány spíše jako antitéze revolučního optimistického světonázoru vládnoucí strany, mohly být kvalifikovány ve své protispolečenské, protistátní podstatě a kontrarevolučních důsledcích jako naplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožování a podvracení státu. Ve fekalistických legendách figuroval skutečně jako mučedník jistý neochvějný zastánce základních tézí, který i u soudního přelíčení trval s umíněností mistra Jana Husa na výchozí premise (1), znevažující úsilí pracujícího lidu; na svém osobním protispolečenském postoji (2), urážejícím výdobytky socialistického systému, a konečně na svém pohrdání dělnickou třídou (3), reprezentovanou soudní mocí. Právě opakování poslední téze, které bylo interpretováno jako urážka soudu, zvýšilo výměr trestu i výši nápravné skupiny na horní mez. A tak, pokud tento mučedník vůbec přežil, není jasné, zejména prodlužovala-li se vazba kvůli jeho tvrdohlavosti, zda se jej vůbec dotkla letošní Havlova amnestie.
Anální metaforika v češtině není ničím neznámým a neprobádaným. Nemálo esejí, polemik a literárně-vědných úvah bylo zasvěceno bezprostřední expresivitě vulgarismů. V sedmdesátých letech, když byly texty hudební skupiny Plastic People nařčeny z pornografičnosti, byla v rámci obhajoby vypracována mimořádně erudovaná studie, která by zasloužila publicitu, neboť v historické sondě od Petronia a Rabelaise, přes Jana Jeníka z Bratřic a Jaroslava Haška až do současnosti hájí nezadatelné právo jazyka na adekvátní sebevyjádření proti prudérii falešných mravokárců.
Psychoanalytiky vždy fascinovala ta poloha, v níž v nadávkách a vulgarismech, kde většina jayků dozrála ke genitální erotice, klesá čeština na infantilní análně-sadistickou úroveň odpovídající vývojovému období dvou až čtyř let. Ale formy anální negace mají v českém jazyce zvláštní poezii. Zesílený zápor s použitím fekálních obrazů, ať již jde o exkrement (hovno) nebo flatus (prd), konkretizuje a materializuje záporné zájméno nic z pouhé negace v cosi názorného, hmotného, paradoxně povyšujícího nicotu ve viditelnou, hmatatelnou, byť nelibě pociťovanou substanci. Podobně anus (prdel) nás vyvádí z nejasností evokovaných záporným místním zájmenem nikde z neurčitého vymezení ztraceného místa ke konkrétnímu geometrizovanému obrazu soustředných kruhů se speciální dialektikou prostorových sfér vně i uvnitř. Myslíme-li nikde a zároveň určujeme, kde toto místo je, pak nás idealizace vede k utopii, zemi bez místa, materializace k fekálnímu epicentru s názornou fyzickou topikou. Konečně slovesný tvar pro vyměšování stolice (srát) převyšuje opět svou materialitou všechny výrazy pro odmítání a hněv včetně eufemického orálního kašlání. Sloveso má i svou zvratnou formu (srát se), která neoznačuje odmítání a opovržení, ale jistou pomalost a neobratnost analogickou výrazům patlat se, babrat se apod.
Etymologickým oříškem zůstává zesílený výraz pro legraci v termínu sranda (někdy dokonce i prdel). Zatímco průser označuje pohromu, kataklysma, konflikt, a je významově spřízněn s deriváty kmenového slovesa ve smyslu rozčílit se, rozhněvat (nasrat se), je popření hněvu a zlosti humorem v termínu sranda čímsi těžko vysvětlitelným. Bipolaritu těchto termínů vysvětluje právě fekalismus.
Ve filozofické češtině použil názornosti fekálních obrazů Ladislav Klíma ve své Metafilosofice (Vteřina a věčnost, Praha 1927). Když kritizuje materialismus jako "dokonalou zblbělost", zesiluje pomysly hmoty a ducha fekálními analogiemi: "Materialismus nebo-li svět je lejno, z něhož se kouří – – duch. (...) Něco tak nicotného jako duch, jako myšlenka, takový prd bude mne rušit ve spaní! Nebylo zbytí: prd hrozil nakonec absorbovat svůj podklad!"
Anální metaforika má svou naléhavost. A Klíma byl k fekálním pojmům citlivý i vizuálně. Nesnesl, když mu tiskař opakovaně vytiskl prd s t. V aventinském vydání, které věnoval svému zubaři dr. Segerovi, opravil pečlivě inkoustovou tužkou všechny prty na prdy.
Vlastní fekalismus však nenanavazuje na Klímu a neusiluje ani o nějakou filozofickou hloubku. Je ironickou replikou na marxistické dějiny filozofie (historický materialismus) a systematickou filozofii (dialektický materialismus), jak byly v simplifikované formě přednášeny co povinný základ vědění na všech vysokých školách.
Historický materialismus kladl za sebou v darvininisticko evolucionistickém duchu střídání společenských formací od prvobytně pospolného systému přes otrokářský, feudální a kapitalistický řád, k likvidaci třídních antagonismů za socialismu a vidině komunistického ráje, jehož realizace byla postupně posouvána do vzdálenější a vzdálenější budoucnosti. Revoluční přeměny a změny výrobních prostředků a jejich vlastnictví fekalismus eliminuje a soustředí se výhradně na rozvoj mezilidských vztahů. Konečné pesimistické prognóze nechybí Marxův cit pro ekonomiku. V této souvislosti byl tradován anekdotický příběh, ilustrující fekalistický pohled do budoucnosti, protikladný oficiálně deklarovanému optimismu komunistické vize. Po vítězství socialismu na celém světě se proti černému horizontu setkávají dvě poslední žijící lidské bytosti, z nichž jedna se obrací na druhou s prosbou: "Nepůjčil bys mi hovno, abych se mohl vysrat?"
Marxistická dialektika byla poznamenána scientistickou redukcí sociálních a duševních jevů do biologických a fyzikálních schémat přírodních věd. Fekalisté sem kladou jako základ vztah mezi průserem a srandou. Matematizace, rozdrobení na elementy, vyjádření vztahů vzorci a určení systému metrických jednotek vytváří s osobitou ironií persifláž "vědeckého světového názoru", jakým se marxismus holedbal být, ale i všem pozitivistickým redukcím.
Ve fekalismu máme vzácný důkaz toho, že ideologie totality nebyla od svého počátku ani v dobách nejhlubší represe brána vážně a že vedle jedinců, kteří marxistické dogmatice sloužili, či jí dokonce věřili, zde byl permanentní přirozený odpor, který se zdravým humorem reagoval na oficiální zblbělost. Věříme, že se protagonisté fekalismu ozvou, aby přinesli z úkrytů další zlomky neprávem zapomínaného učení, které patří k těm, jež ulehčovala trpké chvíle za komunistické diktatury.
Manifest fekalismu
Vědecký fekalismus je světový názor, který můžeme definovat lapidární větou: "Všecko stojí za hovno."Fekalismus jako světový názor existoval samozřejmě již v dávných dobách, ovšem lidé si dosah jeho působení neuvědomovali. Toto období nazýváme obdobím fekalismu živelného. Lidé zatím ještě zastávali názor, že ledacos stojí za hovno. Pokrok se však nedá zastavit, a tak, jak lidé postupně poznávali přírodní zákony, dobrali se názoru, že za hovno stojí naprosto všechno. Jednotliví fekalisté však toto tvrzení vykládali roztříštěně a nedovedli zdůvodnit jednotlivé stavy a děje. Toto období lze nazvat prefekalismem. Později přišlo tzv. období neofekalismu, které hlásalo, že všechno nestojí ani za hovno. Toto období omylů již naštěstí pominulo, neboť platnost věty tak obecné, jako je základní věta fekalismu, nelze popřít. Potom tvrzení, že to ani za hovno nestojí, je nutno chápat jako extrémní, ostře vyhrocený případ.
Zkoumáme-li podrobný vývoj fekalismu v posledních desetiletích, zjistíme, že můžeme již přesně definovat šest historických období:
1. Jeden sral na všechny – toto období již naštěstí pominulo.
2. Všichni srali na jednoho – vzniklo kvalitativní přeměnou prvního a je již také překonáno. Historici se dosud neshodují v době, kdy k přeměně došlo.
3. Všichni serou na všechno – rovněž není přesně známo, kdy k přeměně došlo. Toto období však trvá dosud a přechod k dalším vyšším formacím se teprve očekává.
4. Nebude na co srát.
5. Nebude co srát.
6. Nebude čím srát.
Tolik úvodem.
Vývoj zatím dospěl k dnešnímu, třetímu období vědeckého fekalismu, kteréžto stadium vychází a opírá se především o teorii průserů. Základní postulát je již znám: vše stojí za hovno. Utopičtí fekalisté toto tvrzení považují za axiom. Vědečtí fekalisté je však mohou dokázat. Soustavným studiem a spoluprací předních vědeckých kapacit bylo zjištěno, že průser vyplňuje hmotu a prostor naprosto plynule a rovnoměrně. Záleží pouze na teplotě a času (v době kvasu a varu např. hustota průserů roste).
Základní částicí, která je obsažena v každém atomu hmoty, je průseron. Z toho vyplývá postulát: průser je nezničitelný a nezadržitelný – proniká veškerou hmotou. Postupně bylo zjištěno, že průser pronikne i silnými skupinami ekonomů. Při mnoha pokusech skupin parlamentních, státních a stranických orgánů zadržet průser došlo k žalostnému krachu. Z toho plyne další postulát: průser je permanentní. Jako takový se dá vyjádřit dvěma způsoby:
a) jako průserový potenciál
b) jako tok průserů.
PRŮSEROVÝ POTENCIÁL
Pohybuje-li se průser prostorem, vytváří kolem sebe průserové pole, jehož intenzita je dána hodnotou derivace bordelu B podle blbosti b:
Ip = dB/db
Jednotkou (SI) pro blbost je jeden internacionální blb, tj. množství blbosti obsažené ve výroku "žijeme lépe a radostněji". V praxi je tato jednotka příliš velká. Proto soustava SI připouští i užití zlomků piko, mikro, mili; zejména je oblíbena jednotka miliblb. Pro stranické a hospodářské akce a činy, kulturní reformy apod., je naopak jednotka 1 blb příliš malá. Proto se používá jednotek jako kilo, mega, giga a terablb.
Jednotkou bordelu je 1 prdel, což je množství bordelu, který vzniká, když osoba nabitá blbostí 1 blbu za hodinu vyvine činorodou práci v podmínkách vzájemného přátelství a porozumění při teplotě 2OEC a tlaku 760 mm Hg.
TOK PRŮSERŮ
Zde je třeba definovat optimální tvar křivky zvané řiťoida. Podle této křivky se šíří průser do prostoru tak, aby v době co nejkratší zachvátil co nejvíce lidí. Rychlost šíření průseru může dosáhnout vysokých hodnout a blíží se často rychlosti světla (např. posvítí-li si někdo na něco, vznikne průser okamžitě). Zrychlování průserů nastává vždy, když se v daném prostoru nabitém průserem vyskytuje alespoň 1 pikoblb (kritické množství). Zrychlení je potom přímo úměrné počátečnímu stavu blbosti. Zbývá ještě definovat přenos potenciálu nasranosti osoby a na osobu b. Potkají-li se dvě osoby, z nichž jedna je nasraná na potenciál a, druhá na potenciál b, jsou po rozchodu nabity již novými potenciály A a B, přičemž platí:
PnA = (a + b)/2 + a; PnB = (a+b)/2 + b
Slovy: potkají-li se v prostoru dvě osoby mírně nasrané, rozcházejí se ještě nasranější. Z toho plyne postulát: je-li první osoba nasraná a druhá nikoli, po setkání je druhá osoba nasraná o to, oč více byla nasraná osoba první. Tato je pak nasraná průměrně. Zároveň je tím i splněna podmínka toku průserů, kdy potenciál nasranosti je již tak vysoký, že nemůže dále překročit svoji hodnotu.
V poslední době se naši vědečtí pracovníci ujali problematiky souvislosti mezi průserem a srandou a jejich práce byla korunována úspěchem. Bádáním byla objevena antičástice – průseron minus, která byla nazvána srandon. Rovněž byla zjištěna zajímavá skutečnost, že průser je nejen nezadržitelný, ale při průchodu skupinou, která se pokusí průser zadržet, ještě logaritmicky vzroste. Podmínkou ovšem je, aby v této skupině byl přítomen 1 pikoblb, což je však podmínka stoprocentně splnitelná, ba dokonce běžná. Zjistilo se nezvratně, že při práci význačných skupin (či význačných osob) se kumulují a skládají částice zvané bordelony, což jsou elementární částice bordelu. Tyto jsou energeticky stabilní, ačkoli u nich převládají kladné průserony. Při nadměrném množstvi bordelu uvnitř skupiny se však bordelony začnou chovat neklidně (jako jaderná výbušnina) a dosáhne-li bordel svého kritického množství, stačí, aby jeden pikoblb vyvážil jeden průseron a dojde k explozi – řetězové reakci, při níž se průserony šíří rychlostí světla, a shodně s Einsteinovou teorií jejich hodnota roste. Zároveň dojde k dalšímu jevu, který se dá shrnout v postulát: Vznikne-li explozí bordelu na jednom místě průser, na druhém místě z toho mají srandu. Zákonitost je ovšem vratná, takže ti, co měli srandu, mají z toho po čase průser.
Posledním zjištěním skupiny badatelů v tomto oboru je skutečnost, že průsery mohou existovat samostatně bez antiprůserů (srandonů), které naopak samy o sobě nejsou schopny existence, čili s každou srandou jde ruku v ruce průser. Ale průser může existovat samostatně a nabýt takových rozměrů, že při nich přestává každá sranda, o čemž svědčí řada praktických zkušeností z poslední doby. Nezbývá tedy, než čekat, až postupným nahromaděním průserů dojde ke změně náboje a potenciálu z průserů na srandony.
Poznámka: při sestavování textu Manifestu fekalismu jsme vycházeli ze dvou různých opisů. V případech, kde se rukopisy rozcházely, jsme dávali jsme přednost stručnější, patrně starší versi. Pouze tam, kde si to vyžadovala logika věci či novější jazykový úsus jsme se přidrželi delšího znění. Máme-li však věřit (a proč bychom nevěřili) dr. Boreckému, že se s prvními fragmenty fekalismu setkal už v roce 1962, musíme konstatovat, že ani jedna z předloh není autentická. Pojem jednotek SI, s nimiž se manipuluje v obou textech, byl sice přijat CGPM v roce 1960, ale do začátku sedmdesátých let se u nás prakticky neobjevil. Teprve v lednu 1974 rozhodla tehdejší vláda o povinném zavádění Mezinárodní soustavy jednotek (SI). Je tedy více než pádný důvod k domněnce, že obě verse opisu pocházejí z počátků "normalizace", kdy z vcelku pochopitelných důvodů došlo k renesanci folklorizovaného fekalismu.
© Vladimír Borecký, 1990
Katalog KYTLICE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU